Časopis Naše řeč
en cz

Třetí díl Českého jazykového atlasu

Jan Chloupek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Česká jazykověda včetně dialektologie se v současné době ve zvýšené míře obírá výzkumem mluvené řeči. Toto novější úsilí je v jádru umožněno významným předpokladem, že totiž ještě v době před zánikem tradičních teritoriálních nářečí bude v poslední chvíli zaznamenána územní diferenciace českého národního jazyka. Jedině tak lze totiž zabránit zjednodušujícím představám o naprosté unifikaci české mluvené řeči, i když prostý pohled na jazykovou situaci v Čechách na jedné straně a na Moravě a ve Slezsku či v česko-polském přechodovém pásu na straně druhé svědčí průkazně o tom, že se jazyková situace porůznu dosti liší a k jednotnosti má dosti daleko.[1]

Třetí díl Českého jazykového atlasu z připravovaných pěti představuje významný krok k poznání všestranné diferenciace českého národního území. Třetí díl je věnován opět slovní zásobě a tvoření slov, tentokrát z tematických okruhů hospodaření, hospodářská usedlost, polní práce, dobytek a drůbež. Rukopis zpracovává 1159 mapovaných položek. Velmi je třeba uvítat návaznost (zatím) tří dílů, ale na druhé straně též otevřenou možnost studovat každý svazek zvlášť.

Specifičnost uplatněného zřetele k terminologické stránce nářečí – z jiného pohledu vlastně profesní mluvy zemědělské – tkví jednak ve vztahu k ostatním atlasům slovanských jazyků, jednak k předchozímu dílu II, který jinak rovněž zachycuje lexikální sklad nářečí. Jde zde tentokrát jakoby o periferii slovní zásoby, avšak zároveň o tu její složku, která důsledně prostupuje celý pracovní a sociální život nářečního příslušníka. Běží totiž o to, že právě zemědělská terminologie v živém úzu nebývá valnou většinou spisovného původu, nýbrž často vzniká kalkováním nebo adaptováním výrazů z cizích jazyků nebo na podkladě pojmenování metaforických, v celku pak je mezi terminologiemi charakteristická tím, že vzniká poměrně živelně, bez racionálně podmíněných zásahů ze strany jazykových nebo zemědělských odborníků, bez normativního úsilí autorů odborných knih. Je to v pravdě terminologie odvíjející se z lůna teritoriálních nářečí. Při změně ekonomických, organizačních a vlastnických poměrů po letech 1945 a 1948 a později znovu, odlišně po roce 1989, lze si snadno představit, že se změnily netoliko formy a koncepce hospodaření, nýbrž stejně tak i mnohé předměty a nástroje, které hospodaření zabezpečují. [256]V předmluvě se nový vývoj hospodářský výstižně shrnuje takto: „Nejvíce změn doznaly zemědělské stroje, nářadí a dopravní prostředky. Koňský potah byl nahrazen traktorem, z užívání vyšly různé typy vozů a místo nich se uplatňují trajlery a vleky, rádla vystřídal mnoharadličný železný pluh, místo mlátiček a cepů zaujaly kombajny. Mléko se nezpracovává doma, máslo se nestlouká v máselnicích, obilí se neseče kosou nebo sekačkami a neváže se do snopů, nevymlácené obilí se neuchovává ve stodolách, zrní se neskladuje v zemědělských usedlostech na sýpkách, chléb se nepeče doma atd.“ Pracovní kolektiv Atlasu si pak v důsledku toho svůj výzkum velice ztížil, neboť bylo třeba se slovy pátrat i po starých předmětech, nástrojích a někdy i institucích, na něž se v nové životní praxi začalo již zapomínat a toto zapomínání se začíná posléze reflektovat i v praxi řečové: slova mizí zároveň s věcmi. Bez podobného soustředěného výzkumného úsilí by některé výrazy z oblasti zemědělské terminologie zanikly nejspíše. Úspěchu této heuristické činnosti napomohla též hluboká excerpce z dosavadních anket, z odborné literatury a z konzultací se starými emigranty. Někdy ztížila hodnocení i poměrná složitost věci samé, srov. např. označení pro tyčku v plotě (mapa č. 27) nebo rozdíl v pojmech pole a role.

Při recenzování třetího dílu a poté snad i dalších lze sotva ještě uplatňovat náměty, které by měly měnit koncepci nebo celkový sklad díla. Není to nutné ani z toho důvodu, že ostatně též recenze prvních dvou dílů v odborném tisku českém i zahraničním vyznívaly téměř veskrze chvalně a bez výhrad. Vesměs byl vyzdvihován metodologický pokrok, kterého bylo tímto reprezentativním dílem české jazykovědy dosaženo, jenž mimoto zcela zastřel nevýhodu posledního vydání atlasu mezi slovanskými jazyky. Byla oceňována soustavná snaha, s níž se pracovní tým důsledně vyhýbal nedostatkům, které jazykovězeměpisnou metodu doprovázely a byly jí poté obecně vytýkány. Je to i v třetím díle zevrubný vysvětlovací aparát, který všechny mapované výrazy uvádí do souvislostí historických i strukturních, do proudu poznávacího procesu jazykovědného a v neposlední řadě do místa pojmu v pracovním a sociálním životě venkovského nebo i městského člověka. Zejména na dialektologických pracovištích slavistických a germanistických je Český jazykový atlas chápan jako velmi vítané splácení dluhu české národní kultuře, jakkoli se tak děje v kritické době před rozpadem dialektu v jejich tradiční podobě. O komplexním, celostním neizolovaném pojetí lexémů svědčí například uvedení doplňujících, adjektivních přívlastků u položky vejce: jalové, zastuzelé, nasedlé, dále: vyplynulé, měkké, povrhlé, vyplusklé, vypluté.

Jazykový zeměpis v pojetí autorského týmu nesleduje zdaleka jen průběh tradičních izoglos. Vývoj v dialektech bývá totiž zásadně konfrontován se stavem v celonárodních, celospolečenských útvarech češtiny, tedy s vlivem ze strany spisovného jazyka i obecné češtiny. Zásadní rozdíl mezi Čechami a Moravou i Slezskem spočívá v tom, že ve východních oblastech ve funkci mluvené řeči slouží ještě tradiční teritoriální dialekt, je zde stále ještě nemálo monoglosních příslušníků spisovného vyjadřování, zato jako ne zcela stabilizované útvary se stále jeví moravské interdialekty. Vytváří se nyní totiž jakýsi typ mluvčího, který užívá téměř výhradně spisovné češtiny, neboť k ní je důsledně vázán vzděláním nebo dlouholetým pracovním působením (např. učitelé, úředníci, kněží ap.). Autoři vhodně potlačují jevy subjektivní, specificky idiolektické.

Je možno oprávněně konstatovat, že se zpracovatelskému týmu Ústavu pro jazyk český Akademie věd České republiky podařilo zachovat vysokou vědeckou úroveň zpracování, jak o ní svědčily už první dva díly. Mimoto lze očekávat, že mapy a komentáře dílu III, podobně jako už dílu II, soustředí ještě větší pozornost zájemců, neboť lexikální stránka celého díla je z atlaso[257]vého hlediska nejmarkantnější, a tedy i nejpozoruhodnější. Ostatně z hlediska heuristiky slovních dokladů i z hlediska věcných okruhů je výběr velmi vyrovnaný. Poctivě se uvádějí též lexikálie, jejichž mapování by zřejmě nevedlo k cíli. Jako v prvním díle se i tentokrát znovu respektují zásady přiměřenosti a úspornosti jak při mapování, tak při formulování komentářů. Při mapování nelze přehlédnout smysl autorů pro vytyčení těžiště mapy, respekt k její vlastní základní problematice a vhodný způsob znázorňování různých doprovodných údajů. Stálým problémem, který musil být průběžně řešen, byla menší územní vyhraněnost některých variant, vztah ryzích variant zachovalého tradičního nářečí k převrstvování podobami obecněčeskými, interdialektickými, porůznu i míra věcné totožnosti zkoumaného předmětu nebo jevu, řečeno jazykovědně: existence dvojjazyčí (diglosie) mluvčích, ve Slezsku dokonce i bilingvismu, vztah kolektivního úzu k řeči jednotlivce, otázka vyššího a nižšího úzu (vytříbeného a omezeného) a s tím při výzkumu užitečná volba mezi informátory. Jindy zase bylo dosti obtížné stanovit konotace kladné nebo záporné, citovost, eufemismus, nadsázky ap. Se všemi těmito i dalšími problémy se zpracovatelé vyrovnali uvážlivě, svými rozhodnutími prokázali důkladnou znalost materiálu a zároveň potřebné metodologické zkušenosti.

Velice se osvědčilo členění výkladů do stálých odstavců, jež se nyní zachovávají i v třetím díle. Zcela spolehlivé jsou výklady etymologické, historické a srovnávací se stavem v jiných slovanských jazycích, v jiných dialektech, popřípadě s jiným cílem v němčině. Taková srovnávání dodávají obrazu nářečí plastičnosti i dynamičnosti. Čtenář si může učinit dobrou představu o množství odchylek a zase naopak paralel. Poněvadž se v Atlasu komplexně zkoumá diatopika i diastratika, vztažená na změny v dialektech v podmínkách současnosti, mohou si autoři hesel nejednou dovolit obezřetně odhadnout budoucí vývoj jazyka nebo aspoň jednotlivého jevu. Významně se počítá s mluvou měst jako jader nového vývoje.

Některé výsledky rozborů jsou velice přínosné též pro obecnou jazykovědu. Tak lexikální pestrost bývá příznačná pro periferii slovní zásoby, kde je zároveň ztlumen i vliv spisovného jazyka (viz výše o položce zkažené vejce). Velice obezřetně je posuzováno zápolení dublet. Metaforické přenášení pojmenování, respektive rozličné adideace jsou svědectvím živého pojmenovávacího dění. Překvapuje i to, že se v nářečí obrážejí přesné rozdíly až terminologické povahy. Drobné věcné rozdíly potom bránily i v úspěšném mapování, pokud se měla zachovat náležitá souměřitelnost. – Pojmoslovný a koncepční přínos atlasu by se podle všeho patrně ještě zvýraznil, kdyby byl na závěr posledního dílu přičiněn seznam klíčových pojmů. Jeho náplň by bylo třeba pečlivě uvážit – stačilo by, aby tyto výrazy byly spjaty se zpracováním atlasu, nikoli s dialektologií obecně.

Závěr. Jsem přesvědčen o tom, že se třetím dílem pokračuje v publikování souboru, jenž se díky zpracovatelům a nakladatelství Academia Akademie věd České republiky a dále nadace Český literární fond stane jedním ze stěžejních vydavatelských činů obrážejících poznání života českého člověka a jeho myšlení v přelomové době na rozhraní tisíciletí, které nám kromě demokracie a svobody odevzdalo tu živou pochodeň, jakou představuje národní jazyk jako prostředek komunikace mezi lidmi a vůbec jako prostředek existence společnosti.

Mezi atlasy slovanských jazyků je náš atlas zřejmě jedním z mála, který si vedle horizontální dimenze teritoriálních dialektů všímá rovněž vertikální dimenze rozrůzňování, variování jevů podle generačních kritérií a sociálních souvislostí mluvčích. V tom tkví inovační rys našeho atlasu. Vzorně bývá promýšlen výběr dokladových slov k jednotlivým položkám. Kartografická [258]dokumentace je velmi fundovaná a obsahuje různorodé aspekty zkoumaných jevů, důsledně však s vytčením hlavního výkladového cíle mapy. Všechny dosud vydané díly Atlasu mají v řadě slovanských atlasů své čestné místo a celé dílo má nesporný význam sociolingvistický.


[1] NŘ přinesla recenzi o prvních dvou zatím vydaných dílech Českého jazykového atlasu, a to Česká dialektologie splácí svůj dluh, NŘ 77, 1994, s. 96–99, a Vydávání Českého jazykového atlasu pokračuje, NŘ 81, 1998, s. 133–135. Také třetí díl byl zpracován dialektologickým kolektivem Ústavu pro jazyk český AV ČR v Praze a v Brně. Tvořili jej: Jan Balhar (vedoucí autorského kolektivu), dále Jarmila Bachmannová, Eva Balátová, Libuše Čižmárová, Karel Fic, Zuzana Hlubinková, Martina Ireinová, Stanislava Kloferová, Jana Pleskalová, Milena Šipková a Jarmila Vojtová. Z dřívějších dvou hlavních redaktorů je nyní Pavel Jančák uváděn jako třetí recenzent.

V seznamu odborné literatury nemohla být ještě mimo jiné uvedena publikace D. Davidové, I. Bogoczové, K. Fice, J. Hubáčka, J. Chloupka, E. Jandové, Mluvená čeština na Moravě, Spisy Filozofické fakulty Ostravské univerzity č. 106, Ostrava 1997 (171 s. s přílohou magnetofonových záznamů mluvených komunikátů).

Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 5, s. 255-258

Předchozí Diana Svobodová, Eva Kavalová: O jazyce autorů graffiti, II.

Následující Alena Černá: Staročeský slovník po dvacáté druhé

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1