Časopis Naše řeč
en cz

Český jazykový atlas přechází od lexika ke tvarosloví

Zdeňka Hladká

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

V příjemně krátkém intervalu po vydání prvních třech lexikálních svazků Českého jazykového atlasu (ČJA) připravil dialektologický kolektiv Ústavu pro jazyk český AV ČR v Brně a v Praze čtvrtý, zatím nejrozsáhlejší svazek plánované pětidílné jazykovězeměpisné syntézy českých dialektů, tentokrát věnovaný problematice tvarosloví.[1]

Lexikální díly ČJA (vyšly v letech 1993, 1997, 1999)[2] předvedly český národní jazyk ve velké slovníkové bohatosti a pestrosti, odhalily jeho specifika v oblasti pojmenovacích postupů, upozornily na zajímavé etymologické i mezijazykové souvislosti. Tím, že poprvé detailně a v komplexnosti zachytily teritoriální rozložení nářečního lexika, přispěly k částečnému přehodnocení dosavadních představ (opírajících se dosti jednostranně o diference hláskové) o utváření a hranicích nářečních celků na území českého jazyka.

Po zpracování lexikální problematiky se může zdát, že další díly ČJA už nedosáhnou takové čtenářské přitažlivosti. Zčásti je to jistě pravda, nicméně čtvrtý díl ukazuje, že ani popis morfologických nářečních diferencí nemusí být pouhou suchopárnou registrací slovních tvarů, nýbrž zajímavým čtením jak pro odborníky, tak pro širší pololaickou i laickou veřejnost.

Čtvrtý díl ČJA sleduje na 626 stranách územní diferenciaci gramatických forem ohebných slov. Také v oblasti morfologické, podobně jako v rovině lexika, jde o první skutečně souhrnný popis teritoriálního rozvržení nářečních rozdílů českého jazyka, přinášející podstatně přesnější jazykovězeměpisné informace nežli doposud nejužívanější kompendium J. Běliče Nástin české dialektologie (1972). V porovnání s Běličem a s dosavadní dialektologií vůbec je třeba vyzvednout především rozsah zpracování zájmen a číslovek (výmluvné je i prosté mechanické srovnání: Bělič věnuje zájmenům 8 stran výkladu a 1 samostatnou mapu, ČJA popisuje zájmena na 25 výkladových stranách a 42 mapových vyobrazeních; číslovkám věnuje Bělič 3 strany výkladu a žádnou samostatnou mapu, pouze zcela ojediněle některý číslovkový tvar zachycuje na mapách jiných jevů, ČJA popisuje číslovky na 11 výkladových stranách a 18 mapových vyobrazeních). V mnoha případech, kde Bělič na základě dostupných materiálů mohl pouze konstatovat, že přesnější územní vymezení nářečního jevu není známo (např. tvary dat. sg. f. našé, našej na s. 177 lokalizuje do značně rozsáhlého, podrobněji však dosud nevymezeného území ve východnějších nářečích), přináší ČJA naprosto jasné teritoriální vymezení (tvarům dativu zmíněného zájmena je věnována samostatná mapa na s. 375).

Uspořádání 4. svazku ČJA se řídí tradiční posloupností slovních druhů: v mapovém zobrazení i v doprovodných výkladech jsou probírány nářeční rozdíly v tvarech podstatných jmen, přídav[42]ných jmen, zájmen, číslovek a sloves. U jmen je dále třídícím principem číslo, rod, pád a skloňovací typ, u sloves jsou nejprve zpracovávány jednoduché tvary odvozené od kmene přítomného (indikativ prézentu a imperativ) a od kmene minulého (infinitiv, příčestí činné, příčestí trpné), následně pak tvary složené. Pro udržení kontinuity díla a pro ulehčení čtenářské orientace v předkládaném svazku se autoři snažili dodržet metodické zásady prověřené svazky předchozími. Je pochopitelné, že tato chvályhodná snaha místy narážela na nemožnost zpracovat stejnými postupy rozdílný materiál. Všechny změny a inovace jsou však přehledně a srozumitelně vysvětleny ve výkladech Úvodní části, která stejně jako v předchozích dílech stručně opakuje základní informace o historii, cílech, koncepci i metodických postupech celého ČJA a přináší návod pro práci s mapami i komentáři.

Hlavním problémem tvaroslovného dílu byla asi provázanost morfologie s hláskoslovím, tedy známá skutečnost, že většina tvaroslovných diferencí je reflexí procesů hláskových. Autoři proto museli jednak řešit otázku, co zařadit do dílu morfologického a co ponechat do posledního dílu hláskoslovného (zpravidla však upřednostnili díl morfologický, srov. např. tvary tele/tela, s. 55), jednak se u množství položek potýkali s problémem, do jaké míry a zda vůbec uplatnit metodiku, která se osvědčila v dílech lexikálních, tj. odlehčování mapového obrazu od zatěžujících hláskových informací prostřednictvím odkazů na speciální mapy jejich územního vymezení (tzv. PRO). Skutečnost, že většina koncovkových diferencí je na jedné straně odrazem pravidelných hláskových změn, ale na druhé straně důsledkem gramatikalizace, která tuto pravidelnost do jisté míry porušuje, vedla autory k rozhodnutí používat PRO (i tzv. lemmatizaci, tj. v podstatě pospisovnění nápisů na mapách) velmi omezeně, podle potřeb jednotlivých položek a zčásti též podle autorského pojetí. Tento přístup je místy příčinou nejednotného zpracování obdobných jevů (srov. např. í/ý v nápisech na mapách zachycujících tvrdá a přivlastňovací adjektiva a jména kolektivního označení rodin), ale v zásadě nenarušuje srozumitelnost mapového vyobrazení, protože o užití/neužití PRO i míře lemmatizace vždy explicitně informují komentáře.

I při práci s novým typem jazykových jevů autoři úspěšně navázali na tradici dílů minulých. Za prvé v tom, že se nespokojují s registrací zjištěných forem, ale snaží se o jejich všestrannou interpretaci, za druhé v tom, že aniž by snížili nároky na odbornost, nezapomínají na čtenáře různé hloubky znalostí a různých potřeb. Systematičnost, jednota, formulační střídmost a naprostá srozumitelnost výkladů i postup od neutrálních, všeobecně známých dat k datům příznakovým umožňují každému zájemci vyhledat v atlase informace podle individuálních potřeb. Mapový obraz a jeho interpretace např. přispějí laickým čtenářům (mj. žákům všech stupňů škol) k pochopení teritoriální podmíněnosti některých problémů, s nimiž se potýkají ve vlastních idiolektech (např. ji/jí; Tichých/Tiší; Olomouc m. / Olomouc f.; nos/noš; začal/začnul apod.), pohled na územní rozložení nářečních ekvivalentů také namnoze osvětlí kodifikační změny ve spisovném jazyce (např. uznání tvaru gen. sg. něj jako spisovné dublety tvaru něho je mj. podpořeno širokým územním výskytem podoby něj v dialektech Čech, srov. s. 348–351).

Čtenáře 4. dílu ČJA jistě zaujme značná pestrost územně vázaných ekvivalentů jednotlivých gramatických prostředků. Např. koncovka instr. pl. substantiv, jejíž tvar v mluveném jazyce v současné době téměř na celém území podlehl unifikační tendenci (přiklonil se k původnímu duálu a-kmenových substantiv -ama), v nářeční mluvě nezřídka zachovává starobylý stav, srov. úplný přehled zaznamenaných podob (s. 272): -ama, -ami, -ámi, -amy, -ema, -emi, -i, -í, -ima, -íma, -ími, [43]-ma, -mama, -mi, -oma, -y, -ý. Některé velmi staré tvary byly zjištěny např. v případě u-kmenového substantiva vůl: volma, voloma, volmi, voly. (Za zmínku stojí, že např. u substantiva kůň nebyl v nářečích vůbec zachycen tvar instr. pl. koni, přestože je doložený ve staročeštině a je dnes kodifikován jako spisovná dubleta.) Širokým repertoárem podob se v ČJA prezentuje také např. dosud dynamická koncovka 3. os. pl. indikativu 4. a 5. tř. slovesné (s. 446, 448): -á, -aj, -aji, -ají, -ajó, -ajou, -aju, -ajú, -ej, -aji, -ejí, -ejú, -i, -í, -ie, -íja, -íjá, -ijó, -ijou, -ijú, -ou, -u, -um. (Je zajímavé, že u slovesa volat ČJA nezaznamenal předpokládanou interdialektickou koncovku -ajou, nebereme-li v úvahu náležitý výskyt v nář. dolských. Šíření této koncovky právě na slovese volat dokládá např. Bělič na s. 191 svého kompendia. Z jiných diferencí mezi poznatky ČJA a Běličovým kompendiem uveďme např. tu, že u přivlastňovacích adjektiv ČJA nezmiňuje vyjádření individuální posesivity genitivem substantiva typu tatínka koláč, o němž Bělič hovoří na s. 173.)

ČJA určitě nebude sloužit pouze jako pramen k systematickému odbornému studiu nářeční morfologie, ale také jako doklad bohatství a členitosti češtiny. V tomto smyslu čtenářskou zvědavost jistě uspokojí některé jevy, s nimiž se ve většinových útvarech národního jazyka běžně nesetkáme, např. tvary neuter přecházejících ke vzoru kuře: gen. sg. děckete, hnízděte: přechody vztahových adjektiv k formě individuálně posesivních adjektiv: makův koláč, jetelovo semeno; škála ekvivalentů 1. os. sg. slovesa číst: čtu, četu, čtnu, čnu, čísnu, čícu, čítám, čtem (včetně lexikálního ekvivalentu říkám) a celá řada dalších.

Dialektologové v Brně a v Praze v tuto chvíli připravují 5. díl ČJA (věnovaný hláskosloví a syntaxi), jímž práce na velkém atlase českých nářečí skončí. Je trochu škoda, že ostatní Slované mají své atlasy už hotové, takže autorský kolektiv nemůže nikomu předat své koncepční a metodické „know-how“. Jistě ho však alespoň zčásti využije při práci na dalším plánovaném díle české dialektologie – celonárodním nářečním slovníku. Bude-li tak kvalitní jako ČJA, má se bohemistika na co těšit.


[1] J. Balhar a kolektiv (J. Bachmannová, E. Balátová, L. Čižmárová, K. Fic, Z. Hlubinková, M. Ireinová, S. Kloferová, H. Konečná, M. Šipková), Český jazykový atlas 4, Academia, Praha 2002, 626 s.

[2] Recenze v NŘ na doposud vydané díly ČJA: J. Chloupek, Česká dialektologie splácí svůj dluh, NŘ 77, 1994, s. 96–99; J. Chloupek, Vydávání Českého jazykového atlasu pokračuje, NŘ 81, 1998, s. 133–135; J. Chloupek, Třetí díl Českého jazykového atlasu, NŘ 82, 1999, s. 255–258.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 1, s. 41-43

Předchozí Tilman Berger: Knížka z pražské jazykové poradny

Následující Jarmila Bachmannová: Nový přírůstek v rodině jazykových atlasů

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1