Nad svazky izoglos v Českém jazykovém atlase

Stanislava Kloferová

[Články]

(pdf)

-

Práce nad Českým jazykovým atlasem (dále: ČJA) se završují. Dokončuje se poslední, pátý díl obsáhlého díla, které se ve svém souboru (postihujícím jevy lexikální, slovotvorné, morfologické, hláskoslovné, syntaktické) stává základním jazykovězeměpisným východiskem pro zkoumání českého národního jazyka v jeho vývoji. Jak se uvádí v prolegomenech, zaznamenává ČJA na mapách a analyzuje v komentářích jazykový materiál pocházející od tří generačních vrstev mluvčích; z úzu nejstarší generace lze postihnout nářeční stav existující před více než sto lety (nejstarší zkoumané osoby se narodily v 80. letech 19. století).

Není smyslem tohoto příspěvku zamýšlet se nad otázkou, nakolik odráží stav zachycený v ČJA naše současné jazykové povědomí. Je však zřejmé, že např. v některých výrazech patřících do určitých lexikálních věcněvýznamových okruhů se ještě dnes ztotožňujeme s nářeční tradicí předků. Též svazek morfologický, vycházející v těchto dnech, ale zejména svazek hláskoslovný nám připraví mnohá nečekaná zjištění, jak tvrdošíjně se některé nářeční znaky – přes proklamované odumírání dialektů – v našem soudobém běžně mluveném jazyce uchovávají.

Nad kteroukoliv mapou ČJA se nám také odkrývají i jiné, mimojazykové souvislosti. Tradiční teritoriální dialekty jako útvary s omezenou působností nebyly variety nijak kodifikované, nepodléhaly tudíž vnější ani vnitřní korektuře, a jejich vývojová dynamika odrážela historické okolnosti (politické, správní, kulturní), v nichž existovaly. Teprve až v 1. polovině 20. století registrujeme v dialektech výraznější nivelizační tendence, jež byly vyvolány uvědomováním si (a schopností) jiného než nářečního vyjadřování.

Areálovým zobrazením jazykového jevu na mapě získáváme informaci o územní distribuci jednotlivých nářečních heteronym (lexikálních, slovotvorných atd.), při pozorném „čtení mezi řádky“ lze na mapě nalézt i souvislosti jiné – např. postihující strukturu určitého jevu, motivační okolnosti atd. Na všechna tato specifika se ostatně upozorňuje i v komentářích. Jazykovězeměpisný pohled navíc zasazuje naše území, a tím náš jazyk do kontextu nadnárodního: naše dialekty se tak zobrazují a současně vymezují ve vztahu k slovanským i neslovanským jazykům, ať už sousedním, či vzdálenějším. Jazyk nám tak zároveň zprostředkovává informace, jak intenzivní byly kontakty, do nichž naše jazykové společenství vstupovalo.

Vydané tři svazky ČJA obsahují bezmála 700 map, z nichž každá podává jazykovězeměpisnou analýzu určitého nářečního jevu; metoda grafického zobrazení vychází z hiercharchizace zaznamenaných rozdílů na úrovni jednotlivých jazykových rovin. Základní diference je lexikální (při její absenci pak slovotvorná) a jí jsou podřazeny rozdíly na úrovni nižších plánů (slovotvorného, morfologického, [6]hláskoslovného). Počet map je dostatečně reprezentativní jako východisko pro další zkoumání. Nabízí mimo jiné možnost srovnat průběh hranic, jimiž jsou nářeční jevy od sebe odděleny. Tímto tématem se zabývá náš příspěvek.

Už letmé porovnání několika libovolně vybraných map ukazuje, že se hranice mnohých jevů (graficky vymezené na každé z těchto map izoglosami[1], symboly nebo šrafou) zcela nebo částečně, popřípadě jen jistým krátkým úsekem hraniční linie shodují a seskupují do svazků. Tato navrstvení izoglos pak představují jistý předěl, jimiž se nářečí podél obou jeho stran odlišují.

Položme si otázku: Jsou na našem území zformovány areály, jejichž existenci dokládá až ČJA? Zrekapitulujme si charakter nářečních diferencí na našem jazykovém území, jak je zachycen v odborné literatuře: Soustavnější popisy nářeční situace na našem jazykovém území máme k dispozici od druhé poloviny 19. století.[2] Základním dílem se však stala teprve Havránkova obsáhlá jazykovězeměpisná studie Nářečí česká (1934), areálově vymezující dialekty českého národního jazyka[3]; současný stav dialektů na našem jazykovém území (s údaji o češtině emigrantských osad za hranicemi státu) dnes nejlépe vystihuje Běličův Nástin české dialektologie (1972)[4], vycházející z členění Havránkova a z obsáhlých výzkumů, které uspořádal Ústav pro jazyk český na přelomu 40. a 50. let 20. století. Na základě těchto výzkumů ostatně vznikla i podkladová mapa pro ČJA.

Nejznámějšími nářečními předěly jsou hranice mezi jednotlivými makrodialekty, tj. základními nářečními skupinami (českou, středomoravskou, východomoravskou a slezskou). Rozdělují naše nářečí podle historického vývoje původních (staročeských) dlouhých samohlásek ý a ú. Hranice tohoto rozdílného vývoje jsou dodnes na našem nářečním území velmi zřetelně vyděleny a dobře postižitelné. Stáří těchto předělů je různé: Hranice mezi slezskými (y, u) a východomoravskými (ý/í, ú) nářečími je nejmladší. Pochází teprve z přelomu 17. (event. z konce 16.) a 18. století. Dělicí linie středomoravsko-východomoravská ((ej >) é, (ou >) ó × ý/í, ú) je zase nejstarší – její východisko datujeme do 15. století. České (ej, ou) a středomoravské (é, ó) dialekty se od sebe oddělily poněkud později, a to na přelomu 15. a 16. století.[5] Tyto časové údaje ostatně velmi dobře odrážejí dřívější politické a kulturní poměry.

Rozsáhlá nářeční oblast regionu Čech se dále člení do tří seskupení (nářečí severovýchodočeská, středočeská a jihozápadočeská). Hranice mezi nimi probíhají směrem severozápado-jihový[7]chodním a jsou obtížněji časově vymezitelné. Neodrážejí totiž diference ve vývoji jednoho/dvou hláskoslovných jevů, jak je tomu v případě základního členění našich nářečí, ale vymezují se na pozadí rozdílů především morfologických.[6]

Jsou uvedené hranice základních nářečních skupin a jejich podskupin ve svém průběhu jedinečné? Nebo lze nalézt i jiná, další územní seskupení nářečních jevů? Na základě doposud vydaných svazků ČJA a právě vycházejícího svazku morfologického se můžeme nad těmito otázkami zamyslet.

Jak dosvědčují shodně nebo paralelně probíhající svazky izoglos, hranice vymezující české makrodialekty a jejich dílčí podskupiny jsou současně hraničními předěly jevů ostatních rovin – lexikální, slovotvorné, morfologické, ale zároveň i řady dalších jevů hláskoslovných, ba též syntaktických. Neexistují tedy na našem nářečním území izoglosové svazky pouze hláskoslovné, pouze lexikální atd. Vzhledem k tomu, že tyto svazky vymezují jevy mnohdy velmi staré (lexikální rozdíly někdy s diferencí vnitřně západoslovanskou, odlišnosti plynoucí z rozdílného vývoje samohláskové kvantity, depalatalizačních procesů atd.), je zřejmé, že uvedené základní nářeční předěly ve své hraniční, rozdělující podobě existovaly ještě dávno předtím, než začaly probíhat změny ý a ú, jejichž nářeční vývoj je výchozím dělítkem pro dialekty českého národního jazyka, a že nejsou tudíž pouze povahy hláskoslovné.

Otázku vzniku a formování nářečních hranic (ve smyslu teritoriálního rozšíření určitého jevu) umožnila zodpovědět areálová lingvistika pomocí tzv. vlnové teorie. Hranice jazykového jevu přitom není jen hranicí oddělující výskyt dvou (nebo více) jazykových vyjádření pro jeden význam (ať už třeba gramatický, nebo lexikální). Je to zároveň linie historicky podmíněná: každé nářeční hranici předcházel pohyb uvnitř společenství, a tudíž i pohyb-vývoj mezilidské komunikace. Průběh každé linie na nářeční mapě odráží proto jistý předěl, který vedl k omezení komunikace mezi sousedícími společenstvími. Kdyby nebylo této překážky, hranice by nevznikla.[7]

Čím mohla být tato omezení způsobena? O podmíněnosti hranic uvnitř našich nářečí nám ještě dnes přinášejí důkazy mapy ČJA. Mnoho svazků izoglos probíhá ve shodě s hranicemi dřívějšího zemského uspořádání, s hranicemi bývalých feudálních panství a církevních správních oblastí. Významné byly bezesporu také ob-

[8]

 

[9]

 

[10]chodní trasy (cesty, stezky), jež bývaly důležitou spojnicí, ale mohly sousedící území od sebe stejně tak oddělovat. Důležitou úlohu jistě sehrávaly i přírodní hranice tvořené pohořími a řekami. Hraničním předělem mohlo být také neosídlené území nebo naopak území osídlené jinojazyčným obyvatelstvem. Zpravidla se však uvedené typy předělů překrývaly: jak dokazují historické mapy, obchodní cesty často probíhaly podél říčních toků nebo vedly horskými údolími a na mnohé z nich se vrstvily hranice administrativní. Odpovědět na stáří zjištěných dialektických předělů na našich nářečních mapách lze tak jen v některých případech. Velmi dávného data je např. průběh hranic, jimiž se čeština oddělila v západoslovanském areálu od polštiny a lužické srbštiny, popř. později od slovenštiny.

V raném středověku se utvořil také svazek izoglos, kterými se od sebe oddělila slezská nářečí a nářečí česko-polská. Jak uvádí J. Bělič, průběh tohoto předělu je zhruba totožný s hranicemi českého přemyslovského státu a polského státu Piastovců z počátku 12. století.[8] Zůstaňme ještě u slezských dialektů: Četné izoglosy v nich rovněž vedou, jak ukazuje ČJA, podél řeky Ostravice. Ta byla nejen předělem přírodním; totožný průběh měly i hranice dřívějšího Těšínského knížectví. Západněji odtud lze zaznamenat i další svazek izoglos: probíhá podél řeky Odry, která zároveň tvořila východní hranici bývalého Opavského knížectví.[9]

Poznámka: Naše zjištění ukazujeme na konkrétním nářečním materiálu. Výčet dokladů však není ani zdaleka úplný: omezuje se jen na několik ilustrativních příkladů. Nářeční doklady pocházejí z prvních tří svazků ČJA, jsou tedy většinou povahy lexikální. Jsme si vědomi, že uváděné dialektismy mají často odlišné stáří: některé výrazy nebo formy jsou starobylé, jiné vznikly průkazně později. Toto hledisko však při předkládání materiálu záměrně pomíjíme. Ukazuje se totiž, že se na sebe mnohdy vrství linie, z nichž každá může vymezovat nářeční jev různého stáří. Doklady uvádíme v abecedním řazení (podle prvního členu protikladu), následuje označení svazku ČJA (1–3) a nakonec příslušné strany, kde je publikována mapa obsahující citovaný nářeční jev.

Na střední Moravě zaznamenáváme např. zřetelný svazek izoglos, který probíhá územím na jihu od Olomouce a na východě od Prostějova: Nejenže se tady na sebe vrství rozdíly lexikální a slovotvorné (např. chebz × chebzíček ‚šeřík‘, 2, s. 46, klanička × žebřinka ‚opěradlo trakaře‘, 3, s. 381, náspa n. pl. × náspě n. pl. ‚zápraží‘, 1, s. 385, netopýr × letopýř, 2, s. 101), ale zároveň jde o hranici rozdílů v krátkém vokalismu, která je mimořádně závažná pro vnitřní členění středomoravských dialektů, totiž rozdílů mezi dvěma střídnicemi za původní krátké y a u (diference typu re̬ba × reba ‚ryba‘, ro̬ka × roka ‚ruka‘). Uvedený svazek izoglos má však i oporu v hranici správní. Jeho jižní úsek vede po předělu bývalého Olomouckého a Brněnského kraje. Stejně tak východní hranice maximálního výskytu širokého [11]e̬  a o̬  proti e a o se shoduje s hranicemi v rámci bývalého Olomouckého kraje, a to mezi jeho dvěma správními oblastmi: Třebovskou a Kotštejnskou čtvrtí na západě a Bruntálskou a Přerovskou čtvrtí na východě.[10] Také na tomto dřívějším správním předělu lze pozorovat svazek izoglos (hůl × gréfina ‚vrchní bidlo žebřin‘, 3, s. 291, náledí × ledovice ‚náledí‘, 2, s. 371, náspa n. pl. × náspa f. sg., 1, s. 385, aj.). A není patrně náhodou, že na části území podél této hranice, a to mezi Prostějovem a Přerovem, vykrystalizoval specifický nářeční podtyp čuhácký (jako pozdní hláskoslovná inovace).

Pohybujeme-li se v nejstarších fázích vývoje češtiny, nevyhneme se otázce: Odráží se v průběhu nářečních izoglos dřívější hranice mezi jednotlivými slovanskými kmeny, které v prvním tisíciletí pobývaly na našem území?

Je známo, že přímá souvislost nářečních a kmenových hranic nebyla prokázána. Avšak srovnáme-li hranice bývalých slovanských kmenů např. v Čechách, zjišťujeme, že se některé úseky hranic pozdějších územních celků na tyto staré kmenové hranice navrstvily, a jejich průběh tak může být velmi starobylý. Tak např. se severní hranicí Bechyňského děkanátu ze 14. století se svým průběhem shodují severní hranice Prácheňského a Bechyňského kraje z počátku 18. století.[11] Ještě dnes tudy probíhá výrazný svazek izoglos náležící k základním liniím, které oddělují středočeská nářečí od nářečí jihozápadočeských (např. lenoch × zábradlí ‚opěradlo‘, 1, s. 303, placák × pleskáč ‚větší plochý kámen‘, 2, s. 289, 0 (tj. žádný ekvivalent) × ouvar ‚úvar‘, 2, s. 301). Za povšimnutí ale stojí, že paralelně podél této hranice vedla severní hranice území osídleného českým kmenem Doudlebů.[12] Je však důležité si uvědomit, že uvedená zjištění se týkají pouze průběhu hranic a neodrážejí žádné předhistorické jazykové souvislosti.

Podobný jev nalezneme též v oblasti nářečí severovýchodočeských, v nichž se – jak dokazuje F. Cuřín – shoduje dnešní průběh izoglosy vymezující výskyt obouretné výslovnosti hlásky v (prauda) s jižní hranicí českého kmene Charvátů. Jak se uvádí, uvedený jev, „třebaže snad značně starý, nelze pak považovat za nějaké specifikum kmenového nářečí českých Charvátů“.[13] Starobylá je i hranice mezi slezskými a východomoravskými nářečími. Je hranicí tvořenou přírodní překážkou – horským předělem a zároveň vymezuje ve své západní části jižní hranici osídlení kmenem Holasiců.[14] Nezřídka tudy probíhají hranice jevů společné slezským ná[12]řečím a polštině (hluboká cesta × vývoz ‚úvoz‘, 2, s. 329, jama × ďoura ‚jáma‘, 2, s. 415, kamínek/kamének × kamýček ‚kamínek‘, 2, s. 291, kočičky/barušky × kocánky/koťánky ‚kočičky‘, 2, s. 463, kovárňa × kuzňa ‚kovárna‘, 2, s. 386, pernice/květník × látka ‚květináč‘, 1, s. 299, vrabec × vrábel/vrubel ‚vrabec‘, 2, s. 117, atd.).

Pozornost si zaslouží případy, kdy svazky izoglos neprobíhají po žádné z dřívějších administrativních hranic, ale seskupují se – ještě v době výzkumu pro ČJA! – podél bývalých obchodních cest. Je však třeba poukázat na to, že mnohé z nich, třebaže jsou doloženy už v období našich nejstarších dějin, fungovaly přes celý středověk až donedávna. Doklady tohoto typu jsou spíše výjimečné, avšak existují. Za povšimnutí stojí např. mikroareál vymezený nahromaděním izoglos na Domažlicku[15], srov. zdejší jinovatka proti výrazu ojím v sousedních nářečích (‚jinovatka‘, 2, s. 367), dále např. kotev × suk ‚větev‘, 2, s. 194, putr × máslo ‚máslo‘, 1, s. 231, aj.

Velmi často probíhala obchodní cesta podél řeky. Odraz těchto předělů je na mapách ČJA stále zřejmý např. v členitosti nářečního území na Plzeňsku. Podél Úslavy, Úhlavy, Radbuzy i Mže obchodní cesty skutečně vedly a patrně se zde současně vytvořila i rozhraní, která ovlivnila komunikaci mezi lidmi (mj. belík × bečka ‚máselnice‘, 1, s. 234, chodit hejtu/hútu × chodit na hrátky ‚chodit na besedu‘, 2, s. 419, lajce × lavice ‚lavice‘, 1, s. 329, loch × sklep ‚sklep‘, 1, s. 367). Podobné okolnosti pravděpodobně podmínily i vznik předělů podél jihočeské Malše, Volyňky a Otavy, ale též např. severozápadočeské Jizery (např. buchta × bagoun ‚nevypalovaná cihla‘, 1, s. 370, jinováč/jinovač × jinovatka ‚jinovatka‘, 2, s. 367, sláček × slak ‚svlačec‘, 2, s. 255). Dosvědčují to izoglosy seskupené kolem každé z těchto cest/řek. Velmi výstižným dokladem je např. i zeměpisná distribuce nářečních názvů pro zápraží v severovýchodočeských nářečích: malé, avšak kompaktní areály jsou zformovány podle zdejší říční sítě (1, s. 385).

Na výraznou koncentraci izoglosových svazků podél Labe, Vltavy, Sázavy, Svitavy, Svratky, Moravy, Bečvy nebo Ostravice jistě netřeba zvlášť upozorňovat. Lze předpokládat, že hranice mezi nářečími byly zformovány spíše řekami a až sekundárně obchodními cestami.

Mimořádně ostrou a ještě dnes dobře postižitelnou nářeční hranicí vymezenou soustředným izoglosovým svazkem je bývalý předěl mezi českým jazykovým etnikem a etnikem německým. Důsledky existence tohoto předělu jsou zvlášť patrné v severních příhraničních oblastech, jako např. na Roudnicku v severozápadních Čechách, ale zejména při dnešní západní hranici slezských nářečí (rozmezí slezsko-moravské) a v severním úseku bývalé zemské hranice česko-moravské (oblast Hřebečska a Svitavska). Na jižní Moravě zaznamenáváme obdobnou situaci na Znojemsku. V okolí bývalých drobných německých jazykových ostrovů ve vnitrozemí se s jejich vlivem takového dosahu nesetkáme.

[13]Německé osídlení hraničních oblastí českého státu (probíhající od poloviny 13. století) přerušilo na dlouhá staletí kontinuitu českého, domácího nářečního vývoje na (původně) sousedících územích. O to cennější jsou zde potom doklady shodných, jakoby paralelních nářečních jevů existujících v dialektech obou oblastí, oddělených později uvedenou kolonizací (u četných dokladů uveďme severozápadomoravské a slezské-opavské klápeť ‚špalek‘, 1, s. 391, severovýchodočeské a severomoravské prosit ‚žebrat‘, 2, s. 401, severovýchodočeské a slezské-opavské kalous ‚sýček‘, 2, s. 105). Jsou totiž důkazem, že tyto jevy existovaly ještě v předkolonizačním období; v opačném případě by se šíření jistého jevu zastavilo právě na této česko-německé jazykové hranici. Sousedící různojazykové společenství české a německé však nežilo ve vzájemné izolaci. Ještě v současnosti vydávají dialekty svědectví o paralelních jevech, jejichž původ může spočívat v každodenních kontaktech mluvčích z obou stran jazykové hranice. Uvedené paralely se týkají zejména lexikálního plánu (přejímky, sémantické kalky), zaznamenat však lze i oboustranné reakce v plánech ostatních (tvoření slov, hláskosloví, ojediněle i morfologie). Protože jde o důsledek územního jazykového kontaktu, projevují se uvedené reflexy nejčastěji v těch oblastech, které jsou v bezprostředním geografickém sousedství. Výjimkou však nejsou ani případy, kdy se důsledek kontaktu promítl i hluboko do vnitrozemí (stranou ponecháváme cizojazyčné vlivy zprostředkované a vyvolané uměle). ČJA však ukazuje, že pokud uvedené jevy pronikly do našich dialektů a staly se jejich živou strukturní součástí, nevytvářejí zvláštní areály, ale jejich rozsah se shoduje vždy s některým svazkem izoglos dialektismů „domácího“ původu. Poměrně ostře se zde vyděluje oblast nářečí severovýchodočeských, v nichž německé lexikální vlivy nalezly velmi úrodnou půdu. Poměrně často nalézáme reflexy těchto kontaktů v jihozápadočeském areálu. K velmi intenzivním kontaktům docházelo, lze-li usuzovat z odrazu těchto kontaktů v nářečích, v oblasti dialektů slezských. Území Moravy bylo od nepaměti vlivům sousední němčiny velmi otevřené. Je proto pochopitelné, že se zde jevy vyvolané kontaktem s němčinou soustřeďují v jednom (společném) areálu méně často. Pokrývají – někdy nesoustavně – celé moravské území. Otázka jazykových kontaktů česko-německých je však problematikou, jež si zaslouží samostatné pojednání.

U svazků izoglos, které existují na našem nářečním území, si nelze nevšimnout, že tyto svazky mohou mít různou intenzitu a různou podobu. Přihlédneme-li k četnosti izoglos ve svazku a ke kompaktnosti jednotlivých svazků, registrujeme na našem nářečním teritoriu a) seskupení kompaktní, b) svazky rozvolněné, avšak v zásadě probíhající podél jedné osy.

a) Bezesporu nejvýraznějším nářečním předělem vymezeným silnou kumulací izoglos je západní a jižní hranice slezských nářečí (srov. např. slezské bruh/broh proti sousednímu krecht ‚krecht‘, 3, s. 287, podobně i slavek/zhlavek × zhlavec ‚polštář‘, 2, s. 314, sosna × bor ‚borovice‘, 2, s. 181).

Velmi ostrý předěl tvoří dále seskupení izoglos, které probíhá po bývalé zemské hranici česko-moravské. Jeho nejkompaktnější úsek se nachází v severní části – od státní hranice až po Svitavsko, popř. Novoměstsko. Jde zřejmě o důležitou uzlovou oblast: odtud izoglosy buď pokračují ve shodě s bývalou zemskou hranicí, srov. např. (záp.) flašinet × (vých.) lajer/vergl ‚flašinet‘, 2, s. 403, podobně i houska [14]× pletýnka/žemlička ‚houska‘, 1, s. 270, otěže × cígle/stihle ‚otěže‘, 3, s. 361, pomalu × pomaly ‚pomalu‘, 1, s. 161, ranec × huzel ‚ranec trávy‘, 3, s. 256, roubovat × štěpovat ‚štěpovat (strom)‘, 2, s. 63, (svině je) soupraší/březí × sprašná ‚(svině je) sprasná‘, 3, s. 471, nebo se stáčejí směrem jihovýchodním a vedou – zpravidla podél řeky Svitavy (popř. Svratky) – až k jihomoravské Dyji.

Řeka Svitava je ostatně celou délkou svého toku výrazným předělem v středomoravské nářeční oblasti. Svazek izoglos, který podél ní prochází, je velmi kompaktní a zasahuje sem od zemské hranice (viz mapu, s. 8). Uvést lze např. hranici vymezující záp. petržel × vých. petrželí ‚petržel‘, 2, s. 89, pobříslo × vých. obříslo ‚povříslo‘, 3, s. 185, postel × lůže/lůžko ‚postel‘, 1, s. 309, raný × skorý ‚raný‘, 3, s. 281, žlíce × žička ‚lžíce‘, 1, s. 291). Řada linií, jež jej tvoří, odděluje nářeční jevy velmi dávného data. Pod Brnem pokračuje svazek jižně podél Svratky a je zakončen rovněž u Dyje.

U této řeky končí často rovněž izoglosy probíhající po severní a východní hranici dřívějšího Znojemského kraje, ale zejména svazky hraničních linií oddělující jižní polovinu východomoravských dialektů od sousedních nářečí středomoravských (záp. drátař × vých. dratař ‚dráteník‘, 2, s. 387, skloukat × stloukat ‚stloukat máslo‘, 1, s. 233, vycházet × vycházat ‚vycházet (o slunci)‘, 2, s. 345, aj.). Zdůrazňujeme právě onu jižní polovinu: severní úsek této hranice je totiž tvořen nepříliš soustředěným svazkem izoglos; západněji odsud však probíhá další zřetelněji se vymezující svazek, jenž často zahrnuje k východomoravské oblasti i dialekty na sousedním Holešovsku, které však náleží do skupiny dialektů středomoravských, a pokračuje dál na sever podél západní hranice slezských nářečí. Uvedený svazek má mimořádnou dokumentační hodnotu. Potvrzuje teze o průniku jevů slezské provenience až na Přerovsko.

V Čechách tvoří výrazný předěl shluk izoglos, jenž se překrývá s hranicí, která vyděluje z celku jihozápadočeských nářečí úsek západočeský (záp. fous/štice/štětina × vých. osina ‚osina‘, 3, s. 215, nadít × navlíct/navlíknout ‚navléci‘, 1, s. 197, omrzalka × náledí/hladina ‚náledí‘, 2, s. 371). Za povšimnutí stojí i svazek izoglos, který probíhá po dřívější východní hranici západočeských dialektů („západních nářečí“), jak ji ještě vymezil B. Havránek (např. záp. chudobka × vých. sedmikráska ‚sedmikráska‘, 2, s. 261, hderec × drábec ‚ramena (plužních koleček)‘, 3, s. 145, příloh × ouhor ‚úhor‘, 3, s. 103): svým průběhem se poněkud liší od vymezení současného.[16] Rovněž oblast severovýchodočeská je co do celistvosti sbíhajících se svazků velmi zřetelně vymezena po celé své délce od oblasti středočeské. Neobyčejně intenzivní nahromadění izoglos registrujeme pak zejména v jejím jihovýchodním úseku.

[15]Až doposud jsme si všímali svazků izoglos, které probíhají (víceméně) přímým směrem. Existují také menší areály, jež jsou obklopeny soustřednými svazky; uvedené svazky je obemykají ze všech stran, a velmi ostře je tak vydělují z okolní nářeční oblasti. I dnes se zřetelně profilují kompaktním ohraničením tzv. archaická nářečí např. na Lounsku a Litoměřicku (v dialektologické terminologii lounsko-litoměřický úsek, srov. zdejší kinkule ‚plody černého bezu‘, 2, s. 287, podobně též lenoch ‚opěradlo trakaře‘, 3, s. 381, zabít čerta ‚svrhnout (fůru)‘, 3, s. 309, ad.), na Domažlicku (srov. výše), Doudlebsku (např. faslík ‚máselnice‘, 1, s. 235, peruto ‚kosinka, ptačí křídlo na vymetání sazí‘, 1, s. 343, šajpon ‚popruh u trakaře‘, 3, s. 383, zblo ‚stéblo‘, 3, s. 175), ale též na Náchodsku (dřínky ‚třísky‘, 1, s. 395, sedníc ‚světnice‘, 1, s. 353, chodit na přástvu ‚chodit na besedu‘, 2, s. 419, aj.) a v Podkrkonoší (mj. paličatá koza ‚koza bez rohů‘, 3, s. 457, šedivka ‚ovád‘, 3, s. 149, vařačka ‚vařečka‘, 1, s. 293).

Pozoruhodný areál, doposud v odborné literatuře nedoložený, se zformoval ve středních Čechách na území přibližně mezi městy Příbram, Tábor a Benešov a jejich okolím (jižní část areálu tvoří hranice bývalého Podbrdského a Vltavského kraje), jak dosvědčují např. čumbrky ‚plody lopuchu‘, 2, s. 281, kalinec ‚hřeben střechy‘, 1, s. 383, rýví ‚nať‘, 3, s. 277, aj. (viz mapu, s. 9).

Území o podobné rozloze vymezuje kompaktní svazek izoglos také např. v jihovýchodní části severovýchodočeských dialektů s centrem na Vysokomýtsku, srov. např. březec ‚vřes‘, 2, s. 237, jínění ‚jinovatka‘, 2, s. 367, kloník ‚větev‘, 2, s. 195, atd. Ostře ohraničené „klubko“ izoglos nacházíme v severní části českomoravských nářečí. Ohniskem je tu Novoměstsko (patří sem např. krb ‚špaččí budka‘, 2, s. 115, lavka/polštář ‚šárka‘, 3, s. 323, okřínek ‚ošatka‘, 1, s. 257, šlehy ‚šle‘, 1, s. 193, viz mapu, s. 9). Jak už bylo dříve uvedeno, oblast českomoravských nářečí byla kdysi „nárazníkovou“ zónou mezi Čechami a Moravou; v jejich severním úseku končí kompaktnost velmi výrazného svazku izoglos vedoucího sem od severu po bývalé zemské hranici. Za povšimnutí totiž stojí, že v jižním úseku českomoravské hranice se obdobný areál nezformoval, ba naopak: je přechodovou oblastí s velkým rozptylem izoglos, které se vějířovitě rozbíhají až k pravému břehu Svratky.

Jako svébytná oblast obklopená izoglosami se vyděluje také široké Brněnsko, z četných dokladů uveďme chebzíček ‚šeřík‘, 2, s. 47, letopýř ‚netopýr‘, 2, s. 101, vydobývat/vykopávat ‚dobývat pařezy‘, 2, s. 207, a Zábřežsko s Litovelskem, např. desátek ‚přesnídávka‘, 1, s. 207, schnout ‚hubnout‘, 1, s. 179, stežka ‚brousek (u chleba)‘, 1, s. 265. Upozorněme rovněž na východomoravské Vsetínsko: četina ‚chvojí‘, 2, s. 193, ložnice ‚postel‘, 1, s. 309, pazour ‚nehet‘, 1, s. 151, aj.

Ostré jsou předěly ve slezských nářečích. Pevný, celistvý svazek rozhraničujících linií odděluje západní opavskou podskupinu, srov. dialektismy jako dřít ‚drát (peří)‘, 2, s. 427, kalous ‚sýček‘, 2, s. 105, kapice ‚střední kování na rozporce‘, 3, s. 335, karmaš ‚pouť (titulární slavnost)‘, 2, s. 467, a řadu dalších. Silným svazkem izoglos [16]je odděleno území s přechodnými nářečími česko-polskými a s regionalismy, jako jsou např. lice ‚otěže‘, 3, s. 361, malý palec ‚malíček‘, 1, s. 153, pleca ‚záda‘, 1, s. 147, ṡnopel ‚rampouch‘, 2, s. 375, a další výrazy.

b) Uvedené kompaktní svazky izoglos jsou zároveň osami, v jejichž blízkosti probíhají další předěly. Místy se s tímto svazkem překrývají, jindy jej protínají a vzdalují se, ale vzápětí se k němu zase vracejí. Výskyt rozptýlených izoglos zpravidla signalizuje, že nářečí v příslušné oblasti nabývají přechodový charakter.

Dobře lze tuto skutečnost pozorovat na rozsáhlejším území. Výrazně se např. hromadí četné izoglosy podél toku řeky Labe a Vltavy. Pozoruhodné je zejména směřování izoglos směrem severojižním, pro oblast Čech méně typickým; to je i případ linií protínajících území ve shodě s tokem Vltavy. Setkáváme se i s dalšími, vzdálenějšími izoglosami, které probíhají paralelně, třebaže rozptýleně týmž směrem: vyskytují se poněkud východněji – ve svém středním úseku se seskupují podél řeky Blanice (srov. záp. měchačka × vých. vařečka ‚vařečka‘, 1, s. 293, plž × slimák/šnek ‚slimák‘, 2, s. 167, studna × studně ‚studna‘, 1, s. 397, …), ale nepředstavují výrazný západo-východní předěl: ten tvoří jen řeka Vltava (srov. např. záp. bochánek/bochníček × vých. mazanec ‚velikonoční bochníček‘, 2, s. 463, souška × vých. sušina ‚suchý strom‘, 2, s. 201, toulec × kloubec/korbelík/belík ‚nádobka na brousek‘, 3, s. 163, aj.). Zřetelnějším seskupením tohoto typu je pak severojižní navrstvení izoglos, jež vydělují podorlický úsek z makroareálu severovýchodočeských nářečí. Vyčleňují se tak např. regionalismy dynovačka ‚pomlázka (svazek prutů)‘, 2, s. 457, kopulace ‚svatební obřad‘, 1, s. 89, lajc ‚lavice‘ 1, s. 329.

Jak vyplývá ze základního členění českých nářečí v užším smyslu (oblast severovýchodočeská, středočeská a jihozápadočeská), směřuje většina rozhraničujících linií na území Čech ve směru od severozápadu na jihovýchod. Tuto skutečnost výstižně dokumentují i mapy ČJA. Rozvolněné svazky izoglos s tímto průběhem vedou, jak už bylo zmíněno, také podél řeky Labe (hlavně mezi Roudnicí a Kolínem). Hustě protkána izoglosami směřujícími od severozápadu na jihovýchod je vůbec celá oblast středočeských nářečí (již. kluk × sev. hoch ‚chlapec‘, 1, s. 67, svatba × svarba ‚svatba‘, 1, s. 86, zápraží × zástinek/záhrobec/záhrobeň ‚zápraží‘, 1, s. 385, …, viz mapu, s. 8). Opomenut by neměl být ani pás území na jihozápadních okrajích Čech mezi Klatovy a Českými Budějovicemi: i zde dokládá ČJA volnější svazek izoglos, uveďme např. linie vymezující jižní louč/špán/šván proti severnímu smolnice ‚louč‘, 1, s. 347, dále potřapek/potřepek × povrhel ‚vejce bez skořápky‘, 3, s. 509, spravovat × uklízet ‚poklízet dobytek‘, 3, s. 417, a mnohé další.

Severojižní směr rozptýlených izoglosových svazků je naopak charakteristický pro oblast širokého pásu střední Moravy (zhruba na území mezi řekami Svratkou a Moravou); z četných případů srov. záp. haluz × vých. haluza ‚větev‘, 2, s. 195, paleček × plotníček ‚střízlík‘, 2, s. 108, a ropucha × chrastavá žába ‚ropucha‘, 2, s. 173.

[17]Tímto pásem území probíhá také významný předěl slovotvorné povahy, který odděluje území s častějším výskytem forem nedeminutivních na západě od formací formálně deminutivních na východě, srov. protiklady jako bába × babka ‚porodní bába‘, 1, s. 91, lžíce × lžička ‚lžíce‘, 1, s. 291, tlouk × tlouček/tloučka/tloučko ‚tlukadlo‘, 1, s. 115.

Východomoravská nářečí jsou svým teritoriálním vymezením zase situována od severovýchodu k jihozápadu. Vedle izoglos oscilujících kolem již uvedeného svazku (viz a)) registrujeme rozsahem menší, nepříliš husté navrstvení linií ve střední části východomoravského areálu. Vyděluje se tak zejména území mezi Uherským Brodem a Vsetínem, srov. zdejší dialektismy z věcněvýznamového okruhu „počasí“: dřenice ‚sněhová vánice‘, 2, s. 365, mete sníh ‚padá sníh‘, 2, s. 361, zámetě ‚závěje‘, 2, s. 359. Uvést lze však i příklady z okruhů jiných, jako např. pahnost ‚nehet‘, 1, s. 151, stolec ‚stolička‘, 1, s. 305, atd.

Rozbíhajícími se izoglosami je také protkáno území jihozápadní Moravy. Východiskem těchto linií je Novoměstsko, popř. Svitavsko. Sem ústí kompaktní svazky izoglos ze dvou směrů – jednak ze severovýchodu, tj. od bývalé zemské hranice, jednak ze severozápadu, tj. sousedních Čech, od předělu středočesko-severovýchodočeského. Z Novoměstska/ze Svitavska se pak řada izoglos rozbíhá různým směrem: některé pokračují podél zemské hranice, jiné se však odchylují, vedou směrem na jihovýchod a procházejí jihozápadní Moravou. Toto vějířovité seskupení izoglos je z východu ohraničeno řekami Svratkou nebo Svitavou, ústí sem např. dvě linie vymezující ze západu a z východu jihozápadomoravský výraz spravovat ‚poklízet dobytek‘, 3, s. 417, ale též oddělující výskyt lexémů vejít se (záp.) × vlézt se (vých.): izoglosa směřuje od Nového Města na Moravě na jih ke Znojmu; podobný průběh má např. i diference posvícení × hody ‚posvícení (císařské)‘, 2, s. 407, nebo vesnice × dědina ‚vesnice‘, 1, s. 351. Uvést by bylo možné i další příklady.

Obdobnou povahu má vrstvení nesoustředných izoglos v jižním úseku východomoravských dialektů. Ze severu sem zasahuje silný svazek izoglos, jenž vybíhá ze západní hranice slezských nářečí. Pokračuje buď po západních okrajích východomoravské makroskupiny, nebo podél levého břehu řeky Bečvy a na Holešovsku se opět spojuje. Odtud se však vějířovitě rozbíhá jihozápadním a jižním směrem. Západní hranice tohoto izoglosového rozvrstvení tvoří svazek dělicích linií na hranici mezi východomoravskými a středomoravskými nářečími, na východě končí na předělu vymezeném přibližně linií, kterou lze pomyslně vést mezi západním Vsetínskem a východním Uherskobrodskem. Osu, podél které většina předělů na tomto území probíhá, tvoří řeka Morava, jak dosvědčují případy jako kopka (záp.) × kamna (vých.) ‚zvýšená část kamen‘, 1, s. 335, peroutka × křídlo ‚kosinka‘, 1, s. 343, popravovat × poklouzat ‚poklízet‘, 3, s. 417, špalek (záp.) × klátek (vých.) ‚špalek‘, 1, s. 391, atd.

[18]Výčtem svazků izoglos a jejich popisem však naše „izoglosové“ téma zdaleka nekončí. Tak např. sledujeme-li průběh nářečních izoglos, jejich seskupování a hromadění do svazků, ukazuje se, že každou z izoglos lze vnímat dvěma způsoby: jednak jako linii vymezující výskyt určitého jevu v jeho relativní teritoriání úplnosti, jednak jako spojnici hranic menších, dílčích úseků. To je však další, samostatné téma, které si zaslouží zvláštní pozornost v některém z dalších čísel Naší řeči.

Naše pojednání chtělo poukázat jen na jednu z četných možností, jež nám poskytuje Český jazykový atlas ve svých třech lexikálních svazcích, ale také ve svazcích následujících – morfologickém a hláskoslovném[17]: máme před sebou mimořádnou příležitost, jak se hlouběji seznámit s českým jazykem, se souvislostmi, které vývoj nářečí ovlivňovaly, ale také – a to v první rovině – s nepřeberným množstvím nářečních výrazů a tvarů, které nám zprostředkovávají historii mnohdy velmi dávnou.[18]

---

[1] Termínem izoglosa označujeme ve shodě s Encyklopedickým slovníkem češtiny (eds. P. Karlík – M. Nekula – J. Pleskalová, Praha 2002) „linii na mapě ohraničující území, na němž se vyskytne určitý jaz. jev, a oddělující toto území od oblasti s odlišným jaz. jevem“ (s. 189).

[2] Srov. J. Hlavsová, Období rozvoje české dialektologie v letech 1895–1945 1–3, NŘ 74, 1991, s. 86–94, 132–141, 225–233, a R. Večerka, Vývoj odborných zájmů o češtinu, Brno 1988, s. 45–51.

[3] B. Havránek, Nářečí česká, in: Československá jazykověda 3. Jazyk, Praha 1934, s. 84–218.

[4] J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, srov. také příslušná hesla v Encyklopedickém slovníku češtiny, d. cit. v pozn. 1.

[5] Srov. A. Lamprecht – D. Šlosar – J. Bauer, Historická mluvnice češtiny, Praha 1986, s. 107–111, 117–118.

[6] V ČJA umožňuje rychlou orientaci v zasazení mapovaných jevů do základní nářeční skupiny přehledný způsob označení zkoumaných lokalit: obce/města náležící do severovýchodočeské makroskupiny začínají číslicí 1, středočeská číslicí 2, jihozápadočeská ve svém západním úseku číslicí 3, ve východním úseku číslicí 4, u obcí nářečí českomoravských je na počátku číselného označení 5, ve středomoravských nářečích 6, ve východomoravských nářečích 7 a ve slezských dialektech 8. Každý svazek ČJA nadto obsahuje v úvodní kapitole soubor map tzv. pravidelných regionálních obměn (čítající 89 jevů), založený – s výjimkou několika znaků – na hláskoslovných diferencích, které se objevují na zkoumaném území.

[7] Základní českou monografií k tomuto tématu je Úvod do dialektologie A. Kellnera, Praha 1954. K podmíněnosti hranic nářečních jevů srov. J. Bělič, d. cit. v pozn. 4, s. 319–323, 333–340, též J. Balhar, Bohatost územní diferenciace nářečního lexika a její příčiny, in: Sborník prací Filozofické fakulty Brněnské univerzity, A 29, 1981, s. 119–124.

[8] Srov. J. Bělič, d. cit. v pozn. 4, s. 320.

[9] K historickému vývoji zemských, správních a hospodářských hranic srov. J. Purš aj., Atlas československých dějin, Praha 1965, mapa 5f – Hospodářské poměry od 13. do poloviny 15. století.

[10] Srov. J. Purš aj., d. cit. v pozn. 9, mapa 15b – Hustota obyvatelstva počátkem 18. století.

[11] Srov. V. Šmilauer, Atlas místních jmen v Čechách 2, mapa č. 6 – Archidiakonáty a děkanáty v 14. stol., Praha 1969, a J. Purš aj., d. cit. v pozn. 9, mapa 15c – Počty berních osedlých a berních lánů v českých zemích v letech 1653 až 1748.

[12] Srov. J. Purš aj., d. cit. v pozn. 9, mapa 3a – Etnické poměry ve střední Evropě do počátku 10. století.

[13] Citace podle J. Běliče, d. cit. v pozn. 4, s. 319.

[14] Srov. J. Purš aj., d. cit. v pozn. 9, mapa 3a – Etnické poměry ve střední Evropě do počátku 10. století.

[15] Srov. J. Purš aj., d. cit. v pozn. 9, mapa 5a – Hospodářské poměry od 13. do poloviny 15. století.

[16] Podle B. Havránka (srov. d. cit. v pozn. 3, s. 154) probíhá také jižní hranice středočeských nářečí odlišně, a to výrazně jižněji. Protíná horizontálním směrem pás území mezi Pískem a Táborem.

[17] Otázkou zeměpisného rozšíření nářečních jevů, jak jsou představeny v lexikálních svazcích ČJA, a mírou jejich „českosti“, „moravskosti“ a „slezskosti“ se zabývá P. Jančák v podnětné studii K jazykovězeměpisné charakteristice česko-moravských a česko-slezských protikladů v slovní zásobě, NŘ 84, 2001,s. 175–183.

Stranou pozornosti by neměla zůstat ani stať S. Utěšeného K areálové typologii česko-moravských lexikálních protikladů (in: Československé přednášky pro 7. mezinárodní sjezd slavistů ve Varšavě, Praha 1973, s. 93–101). Autor vychází z dřívějších nářečních sběrů a ze závěrů své publikace Nářečí přechodného pásu česko-moravského, Praha 1960.

[18] Za řadu cenných podnětů při zpracovávání tématu tohoto příspěvku patří mé upřímné poděkování PhDr. Janu Balharovi, CSc.

Naše řeč, ročník 86 (2003), číslo 1, s. 5-18

Předchozí Josef Hrbáček: Promluva

Následující Martina Ireinová: Označení jednotlivce a rodiny jako celku v běžně mluveném jazyce nejstarší generace Jindřichova Hradce