Česká dialektologie splácí svůj dluh

Jan Chloupek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Na jaře 1993 (s vročením 1992) se odborné veřejnosti a nadto i všem zájemcům o vlastivědu dostal do rukou dlouho očekávaný Český jazykový atlas I (tedy první díl z plánovaných pěti). Byl zpracován v dialektologických odděleních Ústavu pro jazyk český ČSAV v Brně a v Praze. Vedoucími autorských týmů byli J. Balhar a P. Jančák, dále se uvádí 15 spolupracovníků[1] a porůznu příležitostně několik dalších, kteří se na přípravě atlasu podíleli v počátečních fázích. Předmluvu k dílu napsal prof. F. Daneš, ředitel ústavu: vzpomíná v ní zejména dnes již téměř stoletého [97]úsilí České dialektologické komise. A potom následuje šest desítek stránek, z nichž se čtenář doví vše, co ke studiu atlasu potřebuje. Jádro atlasu představují 222 mapky se zevrubnými komentáři. Připojen je abecední soupis vykládaných jevů. Pěkně vypravenou publikaci už nyní encyklopedického rozsahu i dosahu vydalo nakladatelství Academia s finanční podporou Českého literárního fondu a vytiskla ji Těšínská tiskárna v Českém Těšíně v nákladu 600 výtisků. Druhý díl atlasu je v tisku, třetí je k publikování připraven.

Nelze nepřiznat, že mezi západoslovanskými jazyky je právě náš atlas vydáván jako poslední. Příčiny opoždění jsou veskrze známy: tkví v dlouhodobé koncepční přípravě a též v promeškání ekonomicky příznivých okolností. Tím spíše je třeba ocenit podporu orgánů odpovědných za edici, že toto velké jazykovědné dílo posléze přece jen doplní poznání vývoje českého národního jazyka v době, v níž se tradiční a zdánlivě ryzí jazykové struktury dialektové začínaly vlivem nových sociálních, kulturních a politických podmínek rozkládat; při seriózním a cílevědomém výzkumu mohly však být ještě zachyceny nebo ověřitelně rekonstruovány, mimoto zároveň naše poznatky obohaceny uplatňováním dynamických zřetelů při popisu jazykové a konkrétní komunikační situace. Vydavatelské zpoždění přineslo tedy výhodu v tom, že se posuzované dílo mohlo prohloubit o výtěžky nových přístupů sociolingvistických a obecně komunikačních, že se mohlo vystříhat nedostatků před desítkami let zákonitě a někdy i oprávněně předpokládaných, že nyní už velmi poučeně mohlo přistoupit k zhodnocení nových vývojových tendencí ve vztahu mezi útvary českého národního jazyka i mezi jeho výrazovými prostředky z hlediska územního, slohového i funkčního, že mohlo jednotlivé jevy posuzovat se zřetelem k jejich podílu na živé, běžné komunikaci.

Atlas byl zásadně připravován s přihlédnutím k zčásti odlišné jazykové situaci v historických zemích Čechy, Morava a české Slezsko a se zřením k jazykové situaci ve městech velikých i malých, v oblastech s obnoveným českým osídlením, a tudíž jazykově integrovaných, s vytčením tendencí k vyjadřovací jednotě při uplatňování shodných komunikačních faktorů a naopak při rozdílnosti sociálních vztahů mezi komunikujícími. Při průkopnickém rázu díla nelze pominout starší české práce, v nichž byla jazykovězeměpisná metoda vhodně uplatněna: vysloveně jazykovězeměpisné monografie Vážného, Voráče, Utěšeného, Jančáka, Jančákové aj., dílčí uplatnění jazykovězeměpisného aspektu v monografiích moravské školy (u Balhara i v syntaxi!) i ve statích dalších. Jazykovězeměpisnému pohledu se nemohly vyhnout syntetické přehledy Havránkův a Běličův. Přes to všechno je teprve dílo atlasového charakteru významným příspěvkem završujícím vlastně ve chvíli poslední naše dialektologická bádání. K staršímu názoru, že Jazykové mapy … umožňují rekonstrukci jevů, zpětný pohled přes několik generací do časové hloubky i několika staletí“ (J. Voráč v r. 1953), můžeme nyní připojit další kladné stránky tohoto badatelského směru: jde současně o vystižení nových tendencí ve vývoji funkčně totožných prvků běžné mluvy, o zevrubné poznání vztahu jazyka spisovného k regionálním jeho varietám a útvarům s nižší komunikační funkcí, o příspěvek k analýze stavu jazyka v mluvené komunikaci. (Tím nechceme bagatelizovat význam zjištění nářeční diferenciace našeho jazykového území, a tudíž i průkazné svědectví o starších fázích jazyka, jak se právě v teritoriální projekci promí[98]tají: Při náležité pozornosti věnované stanovení výzkumného programu nelze zvláště neocenit důsledné ověřování nejstaršího stavu nářečí i za cenu náročné heuristiky v terénu. Totiž jen ve vývojovém odvinutí od nejstaršího stavu pochopíme vznik a postup jazykových změn.)

Povýtce vědecký charakter díla je zřejmý. Zdůrazněním sociálních aspektů spjatých s jazykovou situací je vyzdvižen jeho význam pro sociolingvistiku. Specifickým rysem práce nicméně je také zájem o čtenáře, který může volit zpracování kartografické s výhodou ztvárnění jakoby plastického, nebo dát přednost argumentaci komentáře se systematicky zachovávaným sledem výkladů. Obsahem prvního dílu jsou jevy lexikální, totiž slovní zásoba z významových okruhů člověk, domácnost a místní prostředí. Potlačeny, avšak nikoli opomíjeny jsou slovotvorné, tvaroslovné a hláskoslovné realizace každé zkoumané jednotky, pokud se v nich objevují zákonitosti zcela očekávané (např. úžení é>í v české a středomoravské oblasti). Proti takto vzniklé (vpravdě nikde třeba nerealizované) abstrahované podobě slova lze vznést námitku, avšak čtenáře je možno odkázat na další díly atlasu… Mapy zachycují stav tradičního dialektu ve venkovských obcích, mluvu zemědělců ve městech i na předměstích některých velkoměst, mluvu typických nositelů městské mluvy i mluvu mladé generace. Integrační a diferenciační tendence se projevují v pohraničních městech, kde se někdejší původní české obyvatelstvo nezachovalo. Mapy dosvědčují územní rozsah jevů z hlediska vývoje národního jazyka. Jistým problémem, který musil být řešen, byla menší územní vyhraněnost některých variant, vztah ryzích nářečních variant k převrstvování variantami obecně českými, interdialektickými, někdy i věcná netotožnost označovaného předmětu nebo jevu, řečeno jazykovědně: existence diglosie mluvčích, vztah kolektivního úzu k řeči jednotlivce, otázka vyššího a nižšího úzu a s tím někdy spojená volba informátora ap. Právě na podobné otázky je třeba hledat odpověď – při zpracování atlasu byly hledány na nemálo pracovních poradách. Při samé tvorbě mapek a komentářů byly vesměs důsledně dodržovány obecně přijímané principy dialektologického výzkumu: pouze zásada jediného informátora nikoli – koneckonců ani „obec“ nezpracovával explorátor jediný. Komentáře vycházejí z údajů na mapách a z poznatků etymologických, z údajů v odborné literatuře, z celkového hodnocení české jazykové situace, z jazykového povědomí znalců a někdy i příslušníků dialektu a svá hodnocení odvíjejí z norem strukturních, slohových i komunikačních. Obsahují nadto údaje srovnávací, a to až v rozsahu slovanských jazyků nebo dialektů.

Oprávněně soudím, že se autoři velmi svědomitě jakékoli možnosti přílišné jednostrannosti pohledu vyvarovali. Tak hned jako třetí a čtvrtá mapa je zpracováno teritoriálně podmíněné rozlišování lexikálních podob mužský × chlap (ve Slezsku a na severovýchodní Moravě chlop) a dále žencká (v pásmu střední Moravy ženská) × roba (východní, zčásti ještě i přilehlá střední Morava) × baba (Slezsko). Jenže v prvním případě si dobrý pozorovatel běžného úzu asi uvědomí, že výraz chlap může označovat prostě mužskou osobu, zato jinde je se slovem spojena též jistá emocionální konotace, a potom běží o muže nelibého charakteru, chování nebo třeba zanedbaného zevnějšku. Tuto konotaci nemusil explorátor vždy bezpečně postřehnout, ale i na tuto komplika[99]ci se na mapkách pamatuje: chlap „s nelibou konotací“ se porůznu vyskytuje rovněž v Čechách, třeba už nikoli v územní souvislosti.

Kartografické znázornění výsledků výzkumu znamená – vedle sestavení komentáře – zajisté vrcholnou etapu společného úsilí. Tým autorů při tom využíval všech technických prostředků, které měl po ruce: linií (izoglos) a nápisů (v základním vztahu k vyznačené legendě mapy), značek (pro nesystematický výskyt jevu nebo pro disperznost údajů) a šraf. Je třeba ocenit smysl autorů pro vytyčení těžiště mapy, přehlednost, názornost a nepřeplněnost map. Zvoleného formátu map bylo využito velmi hospodárně. Odstíněně jsou zaznamenány jevy nivelizační. Číslování zkoumaných lokalit vede k přehlednosti a usnadňuje uvádět i nejdrobnější odchylky – mimo mapu. Ku prospěchu názornosti geografické pozice je přičleněna k podkladové mapě také říční síť, dále jsou taženy státní a historické zemské hranice i hranice oblastí jazykových. Městské body jsou vyznačeny obdélníčky. V celku je nutno uznat, že kartografické řešení usiluje o srovnatelnost údajů, vyrovnanost pracovních přístupů, o respekt k specifické problematice každé mapy i, dodejme, k autorskému pojetí problému. V komentáři se nejprve doplňují údaje z map, dále se shrnují výsledky výzkumu, upozorňuje se na rozdíly ve věcné stránce denotátu, hodnotí se stav v interdialektu, dynamika sledovaného jevu, naznačuje (opatrně) předpokládaný vývoj jevu a vysvětluje celkový charakter mapy. Další údaje mají doprovodný charakter vysvětlovací (slovanské i mimoslovanské paralely, údaje z jiných atlasů, data o češtině v zahraničí apod.).

Český jazykový atlas I je nesporně zpracován na základě promyšlených metod a svou koncepcí namnoze přesahuje své starší vzory. Jeho hlavní přínos tkví v manifestaci kulturní a politické hodnoty jazykového dědictví češtiny jako národního jazyka, hodnoty, kterou i takto předáváme dalším generacím jako svědectví o stavu národního jazyka před zánikem nářečního rozrůznění, jež vzniklo a trvalo více než půl tisíciletí. Výkladový text má v širokém smyslu slova srovnávací charakter. Kartografická stránka díla je sice ztvárněna úsporně, možno říci s nejmenšími náklady, avšak snad právě proto se smyslem pro vytčení těžišť, s porozuměním pro odborného i laického vnímatele. Máme před sebou počátek edičního činu, který budoucnost vysoce ocení.

---

[1] J. Bachmannová, L. Čižmárová, K. Fic, Z. Hladká, J. Hlavsová, S. Kloferová, Z. Komárková, R. Landsmann, V. Lamprechtová-Michálková, Z. Majerčáková, M. Omelková, J. Pleskalová, R. Povolná, M. Šipková a J. Vojtová.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 2, s. 96-99

Předchozí Marie Krčmová: Bohemisté konferovali v Olomouci

Následující Jiří Kouba: Sborník k jubileu 150. výročí narození Jana Gebauera