Časopis Naše řeč
en cz

Bohumil Hrabal a regionální jazykové jevy

Josef Štěpán

[Články]

(pdf)

-

0. Patří k dobré tradici časopisu Naše řeč, že věnuje pozornost jazyku českých spisovatelů. K těm nejvýznamnějším patří Bohumil Hrabal (1914—1997),[1] který získal evropský i světový ohlas.

Literatura o B. Hrabalovi je dnes rozsáhlá. První stať byla napsána v r. 1956, kdy teprve vyšly jeho první povídky tiskem.[2] Od té doby jen do r. 1996 bylo o něm publikováno 1427 položek, tj. článků a řady knih (19.5, 366—471).[3] Závažné jsou práce literárněvědné.[4] Jazyk B. Hrabala se stal předmětem zájmu v zahraničí,[5] u nás jako první byla otištěna v Naší řeči studie o užívání termínů ve Slavnosti sněženek,[6] dále stati o Hrabalově syntaxi[7] a o jeho stylu.[8]

Cílem tohoto článku je zamyslet se nad tím, jak se způsob psaní B. Hrabala obrážel v útvarovém rozrůznění jazyka jeho díla {část 1}, a ukázat, jak se projevuje v Hrabalově užívání regionálních jazykových jevů, a to slovní zásoby {2} a hláskoslovných a tvaroslovných jevů {3}.

[21]Pro excerpci Hrabalova díla bylo výhodné, že bylo vydáno jako celek v sebraných spisech (jsou uvedeny v závěru článku). Tyto spisy představují úplné a edičními poznámkami komentované dílo, které jinak už dříve vycházelo pro svou oblibu opakovaně v řadě vydání, někdy upravovaných autorem, jindy redaktory a editory, např. aby se utlumilo nebo „umravnilo“ Hrabalovo výrazivo, mnohé texty jsou v těchto spisech publikovány poprvé. Sebrané spisy respektují jedinečnost a neopakovatelnost B. Hrabala mnohem více než předcházející vydání, což bylo umožněno tím, že editoři měli k dispozici nejen jeho dosud vydané dílo, ale také autorovy rukopisy. Respektovali Hrabalův idiolekt a s autorem vydávání sebraných spisů konzultovali. Excerpoval jsem celé sebrané spisy. Uvedené regionální jazykové jevy jsem našel především v jeho próze, méně časté jsou v poezii, najdeme je však i v Hrabalových publicistických a dalších textech.

1. O způsobu a technice psaní své prózy se sám vrozeně plachý B. Hrabal, poučen filozofickými mystiky a psychoanalýzou, vyjádřil takto: „Snažím se dobrat svého hlubokého nevědomí tím, že vědomím se špatně přesouvám do podvědomí a teprve nyní se snažím ozářit svůj minulý život světlým vědomím, abych sám sebe spasil.“ (12.2, 223) Důležitý význam pro jeho psaní měla hospoda,[9] o níž napsal: „Hospoda je místem zpovědi a freudovského proudu uvolňujícího podvědomí.“ (17.2, 245) „Uprostřed hluku sklenic a hovoru píšu zrovna tak jako doma.“ (15.1, 53) „Mám rád místa, kde je moc lidí a kde se tedy soustruhuje lidská řeč.“ (4.1, 9) B. Hrabal často zpracovával tentýž motiv několikrát, nikdy se nepřipravoval, nedělal si předem poznámky, „najednou to na něho přišlo a musel psát.“ (12.3, 342) Editor M. Jankovič o něm napsal: „Poznáváme […] Hrabalovo »divoké psaní« a dovedeme si představit, co pro něho znamenal nestísněný proud řinoucích se představ a výrazových erupcí.“ (9.4, 248) Své nejrozsáhlejší dílo, román Obsluhoval jsem anglického krále, napsal najednou během 18 dnů hned poté, co vyslechl nedaleko Kerska v Sadské v hotelu Modrá hvězda příběh, který mu byl impulzem k psaní, na něj asociativně navazovaly příběhy další, které už v Hrabalovi byly, protože je odposlouchal především v hospodách. (17.2, 286) Autor sám píše o své metodě jako o psaní proudem, o spontánním vyprávění „proudem řeči“, které použil v řadě svých děl a které poznal v americké literatuře. (17.2, 342)

Z dosud uvedeného by se mohlo zdát, že pro Hrabala je charakteristická spontánnost jeho psaní, že jako by ztrácel moc nad výsledkem svého díla. Není tomu tak. B. Hrabal píše s uměleckým záměrem, jímž je úsilí o nekonvenčnost prózy, která by vzbuzovala pozornost čtenáře. Tato nekonvenčnost se projevuje v Hrabalově poetice. O tom, že její podstatou se stal lidový hovor, pozorovaný a převyprávěný zážitek, sám píše: „Od dětství jsem jen a jen žil s obyčejnými lidmi, kamarádil jsem se jen a jen s lidmi z dílen a ulice, abych nakonec skoro jen a jen o nich [22]psal, abych od nich přijal jejich starosti a radosti, abych od lidí se naučil hovorový jazyk a moralitu, slang a všechno to, co jsem shrnul pod pojem pábení.“ (8.3, 294) B. Hrabal ovšem „všední jazyk“ neopisuje, ale umocňuje ho uměleckou stylizací, např. právě objevem pábitelského stylu. „Pábení […] jak hořící pochodeň je podáváno štafetou lidského jazyka od úst k ústům. Pábitel je nástrojem jazyka, který obohacuje sebe sama o všecky něžnosti a finty, o něž má zájem jazykověda.“ (12.2, 293)

Nekonvenčnost Hrabalova psaní a živelná vitalita jeho pábitelů se projevují především v autorově schopnosti bohatého rozlišení a pojmenování věcí a jevů života, v ozvláštnění slovní zásoby, které vychází z vývojových změn této zásoby.[10] Tvoří nová pojmenování okazionální,[11] např. mědvědíšek (13.2, 233) pro význam ‚mourovatá kočka‘. Dále má mnoho slov přejatých zvl. z němčiny, např. generačně omezené armička (17.1, 94) ‚chudáček‘, fana (2.1, 211) ‚prapor‘, dosud živé senkrovna (4.2, 293) ‚žumpa‘, z maďarštiny bantovat se (10.1, 179) ‚prohledávat kapsy‘, z jidiš chucpe (14.2, 160) ‚drzost‘ atd. Nápadná je sociální rozvrstvenost Hrabalovy slovní zásoby, která se projevuje v tom, že vedle profesionální mluvy má jazyk ve spontánní akci, tj. především slangy a argot, chápaný jako vulgarismy a výrazy erotického charakteru.[12]

Nás však zde zajímá teritoriální rozrůznění češtiny, jazyka vlasti, v níž byl autor tak osudově zakotven. B. Hrabal se narodil v Brně-Židenicích, tam však bydlel jen velmi krátce v nejútlejším dětství.[13] Jinak žil celý život v Čechách, a to na Nymbursku a v Praze, kde jazyková situace je jiná než na Moravě. Významnou roli zde hraje obecná čeština, kterou Hrabal ve svém díle často využívá. Ve stati Nespisovné prvky v současné české próze (15.1, 15—16) se hlásí k J. Haškovi, který jako „obr tvoření“ porušoval jazykovou konvenci a přispěl k tomu, že nespisovné prvky mohou být použity jako základní prostředek jazyka.

Z regionálních moravských jazykových jevů je pozoruhodná hanáčtina pábitele číslo jedna strýce Pepina, žijícího v Nymburce, prolíná mnoha díly B. Hrabala, řidčeji se v nich objevuje i brněnský hantec jeho babičky. (18.1, 250) Nápadné jsou proti zdrobnělinám druhého stupně na -ičk-a středomoravské (a východomoravské) zdrobněliny na -enk-a,[14] např. u Hrabala časté slovo kočenka (12.1, 141), dále vilenka (13.2, 226), noženka (13.2, 247) aj.

[23]Devětadvacet let svého dětství a mládí prožil B. Hrabal v Nymburce (17.2, 132)[15] a další léta v nedalekém Kersku, tj. ve středním Polabí, zlatém prutu Země české. O Nymbursku v celém svém díle jako lokální patriot píše často; považoval ho za svůj rodný kraj (15.1, 62), bylo mu inspirací a významným impulzem k jeho tvůrčí aktivitě po celý život. Nymbursko leží v nářečně nivelizovaných středních Čechách, a proto regionálních jazykových jevů je zde velmi málo. Právě uvedená Hrabalova nekonvenčnost vyjadřování umožnila, aby se i tyto jevy získané v dětství a mládí v Nymburce projevily v jeho díle. Je ovšem třeba konstatovat, že B. Hrabal uplatnil regionální jazykové jevy zcela ojediněle, že mu nesloužily jako charakterizační prostředek postav nebo prostředí (kromě asi 2 případů), ale mnohé se staly součástí Hrabalova idiolektu. Uvedené jazykové jevy jsem lokalizoval jednak na základě svého jazykového povědomí, pokud jde o nymburský region ve středních Čechách,[16] jednak podle jazykovědné a vlastivědné literatury a podle spisovatelů, pokud jde o sousední region severovýchodočeský (srov. seznam této literatury v závěru).

2. Regionální slovní zásobu v díle B. Hrabala klasifikuji podle toho, zda jde o slova úzce lokálně příznaková pro střední Čechy {2.1}, nebo pro sv. Čechy {2.2}, nebo zda jde o slova s širším (oblastním) územním výskytem {2.3}.

2.1. Regionalismy užívané ve středních Čechách, které se ovšem mohou objevit i jinde, třídím podle míry živosti slov {2.1.1} a podle toho, zda je použil jen B. Hrabal {2.1.2}.

2.1.1. B. Hrabal má střč. regionalismy, které se liší podle míry živosti slov v současné češtině na Nymbursku.

2.1.1.1. Na prvním místě jsou to regionalismy, jež jsou dnes běžné u staré i mladší generace.

Menší přirozený vodní tok, který se téměř na celém území České republiky označuje jako potok, nazývá B. Hrabal výrazem strouha. Ten se v tomto významu (a ještě ve variantním lexému struha) vyskytuje mezi Mladou Boleslaví a Hradcem Králové [ČJA 2, 134; u Přelouče ho má Hor 212].[17] Potok Velenku, protékající Kerskem, označuje jako strouha, srov. podle parcel tam teče zurčivá strouha, která se jmenuje Velenka (8.1, 85), strouha Velenka se vlévá do Labe (8.1, 198).

Patří sem i expresivní sloveso lemtat (12.3, 351): kočička lemtala mlíčko; ve slovnících nedoloženo, našel jsem ho u současného spisovatele z Přibyslavi [Př1 13], já ho znám z Nymburska. Uvádí se ovšem lexikální varianta chlem(s)tat (SSJČ 1, 690).

[24]2.1.1.2. B. Hrabal užívá i regionalismy, které nacházíme jen u starých lidí.

Mezi takovými pojmenováními má svým způsobem centrální postavení slovo smetev, které B. Hrabal užívá jako nářeční pojmenování pro větev. V jazykovědné literatuře je doloženo i se svými variantami na Nymbursku a na Mladoboleslavsku, tedy ve středním Polabí a v regionu severně od něho [ČJA 2, 76]. Třebaže B. Hrabal ve svém díle užívá nejčastěji pojmenování větev a vedle něho řídce i moravské a slezské slovo haluz (4.2, 236; 10.2, 209), přesto se zdá, že slovo smetev přešlo do jeho idiolektu.[18] Užívá ho tehdy, když popisuje své dětství v Nymburce (10.1, 167) a zvláště když ve Slavnostech sněženek líčí svůj život na chatě v lesní osadě Kersko (8.1, 47; 8.1, 110; 8.1, 151); tento výraz ponechal též v povídce z Kerska, kterou přepracoval (8.1, 63; 8.2, 211). O tom, že zastarávající slovo smetev z Nymburska B. Hrabal dobře znal, svědčí i to, že ho užil též v románu Obsluhoval jsem anglického krále, který se odehrává také na jiných místech v Čechách (7.1, 166) a v němž popisuje tímto slovem své představy, srov. obložil bych ji […] smetvemi větví (7.1, 170), kde je ve významu ‚malá větvička‘. Výrazu smetev užil dokonce v publicistickém textu (15.1, 34) a tehdy, když pracoval s vlastními texty, totiž s Hlučnou samotou a Něžným barbarem, jako s texty cizími (16.1, 334).

Řadím sem dále dvě expresivní slovesa, která již přesahují do sv. Čech: lábat (11.3, 428): nejdřív lábal mlíčko; nář. Rais [SSJČ 1, 1059]; ‚hltavě pít‘ [Kot 42]; lábať ‚pít vůbec‘ [Bá 205, 212] a loutat (11.3, 474): loutala rohlík; ‚pomalu žvýkat‘; užil ho jičínský spisovatel J. Jakubec [PS 2, 637]; nář. [SSJČ 1, 1136].

2.1.1.3. B. Hrabal užil také slovo asi zapomenuté, neužívané, doložené jen v literatuře: kuláčet (10.1, 172): beze světla jsme kuláčeli pneumatiky; ‚koulet‘; doloženo z nymburského spisovatele [Rach 228].

2.1.2. Střč. pojmenováními, která nebyla zaznamenána v jazykovědné literatuře a která, pokud je mi známo, užil jen B. Hrabal, jsou dvě sousloví, jež se ojediněle vyskytla ve vesnicích nedaleko Kerska. Vedle spisovného pojmenování vlčí mák (5.3, 203) použil B. Hrabal ve své próze Obsluhoval jsem anglického krále pro stejný význam sousloví divoký mák, kterého se, jak uvádí, užívá v nedalekých Semicích (7.1, 21). Z vesnice Hradišťko si vzal B. Hrabal regionální pojmenování ruský bazant, které označuje havrana, srov. havrani, jak jim říkají v Hradišťku ruský bažanti (14.2, 129).

Pokud vím, v jazykovědné literatuře nebylo zaznamenáno zajímavé apelativum labiště, které asi Hrabal sám utvořil od hydronyma Labe, jež protéká Nymburkem a leží na sever od Kerska. Apelativum je odvozeno ve shodě s obvyklým svč. tvořením slov na -iště, srov. labišťata jsou mrtvý ramena Labe (8.1, 89; 16.1, 228).

[25]2.2. Slova úzce lokálně příznaková pro sv. Čechy, které sousedí se středočeským Nymburskem, jsem u tvořivého B. Hrabala určil na základě jazykovědné a vlastivědné literatury a jejich výskytu u spisovatelů spjatých s tímto regionem (srov. seznam v závěru článku), protože v ČJA zmíněna nejsou. Jsem si vědom složitosti problematiky, uvedené regionalismy se mohou vyskytovat i v jiných oblastech České republiky. Pro snadnější orientaci uspořádávám tato slova abecedně:

Čuhajda (11.1, 54): tam seděly ty dvě jeho čuhajdy; význam ‚nadávka ženské‘ [Hal 79]. Hemzat se (9.3, 226): já se hemzám v tom starým papíru; nář. ‚hemžit se, plahočit se‘, Světlá, Stašek [SSJČ 1, 580]. Hypan (12.3, 383): krajíc chleba, hypany přes celý bochník; hybanec ‚notný kus‘ [Ma 223], expr. hiban ‚velký kus pokrmu‘ [Bá 196], hipanec ‚velký kus‘ [Bm 123]. Hyzlit se (5.2, 74; 18.1, 130); nář. ‚smát se, hihňat se‘, Kubín [SSJČ 1, 679; Ku3 140]; hízliť se [Bá 86, 196]. Šlinc (4.3, 400): ale chudáčku, vy máte nohy samej šlinc; šlinec [Hod 53]; [Sv 213]; nář. ‚šlehanec‘, T. Nováková [PS 5, 1111]; nář. ‚pruh po bití, šlehanec‘, Stašek [SSJČ 3, 703]; [Bá 202, 244]; šlinec ‚šrám, stopa po bití‘ [Bm 150]. Zkrenčený (3.1, 76): váš zkrenčený mozek; skrenčelej ‚scvrklý (např. brambory), zastarávající‘ [Bm 149].

2.3. Mezi regionalismy, které mají širší územní výskyt, patří pro spis. označení houby křemenáč regionální variantní lexém křemeňák, který je nejen ve stř., ale též v sv. Čechách [ČJA 2, 91; Bm 145; dle sdělení dr. Hlavsové je jediným ekvivalentem např. na Novopacku i v okolí]. B. Hrabal má slovotvornou variantu křemenák /(10.2, 302) křemenáč, křemenák je v původním vydání z r. 1981, s. 111/.

Zařazuji sem také slovo čoud. Pro ‚plyny a saze vznikající při hoření‘ se v téměř celé České republice užívá kouř, v jz. Čechách také dým, čoud se užívá ve stř., sv. Čechách i jinde [ČJA 1, 177; hrad Pecka Sál 368]. Je zajímavé, že v Postřižinách nikde B. Hrabal nemá kouř, všude má dým, jedenkrát je čoud, srov. Vzpomněl jsem si, že čoud knotu by natáhl do masa (6.1, 22). V jiných dílech má také variantní lexém čmoud (7.1, 75; 12.1, 71), ten je doložen i v Jičíně [Rut 163].

3.0. Regionální hláskoslovné a tvaroslovné jevy v díle B. Hrabala jsou takové jevy, které do středních Čech zasahují ze sv. Čech. Jsou důsledkem již zmíněného způsobu jeho psaní, nekonvenčnosti. Jestliže regionalismy ve slovní zásobě byly editory sebraných spisů zachovávány, u hláskoslovných jevů se projevil jejich rozdílný přístup. Zatímco jedni přizpůsobují Hrabalovu odlišnou kvantitu pravopisné kodifikaci (2.2, 231), protože chtěli odstraňovat četné překlepy, nedopsaná a zkomolená slova, která byla výsledkem Hrabalova spontánního až živelného, divokého psaní (10.3, 306), druzí četné odchylky od pravopisné kodifikace ponechávají tam, kde jde o umělecký záměr a o projev Hrabalovy stylistické osobitosti (6.4, 282). Ti druzí vyhledávají Hrabalovy texty co možná nejstarší, obrazně řečeno texty „první ruky“, [26]protože jedině ty zachovávají Hrabalovu práci s jazykem, to, v čem je jedinečný, neopakovatelný (4.4, 403).

3.1. U regionálních hláskoslovných jevů budu věnovat pozornost nejdříve dvěma slovům, z nichž první hraje důležitou roli v díle B. Hrabala {3.1.1}, a teprve potom jevům, jež jsou výsledkem pravidelných nářečních hláskových změn {3.1.2}.

3.1.1. Velmi časté je v Hrabalových textech slovo pivo. Souvisí to s tím, jakou roli ve svém životě přisuzoval hospodě (srov. výše 1.). Třebaže editoři ponechávali svč. podobu pívo s dlouhým -í- (Jč 201), u B. Hrabala naprosto převládá spisovná podoba pivo.

Všimnu si však jen těch několika případů, kdy autor užívá podobu pívo. Tuto podobu má tehdy, když reprodukuje pokřik na nymburském nádraží (16.1, 198) a lidovou větu v pražské hospodě, kterou je možno brát jen jako expresivní, ne nářeční srov. Z kouta hostince zaznívá věta: „Kruci, tak jak tady budeme dlouho čekat na to pívo?“ (17.2, 136) Nářeční podobu má tehdy, když převypráví pražské anekdoty, je tam čtyřikrát, např. Josefe, skoč pro pívo! (16.1, 254) Ojediněle tuto podobu nacházíme i v Hrabalových vlastních prózách, které jsou napsány v obecné češtině, a to jak v řeči postavy, srov. Leží obličejem v pívě (4.2, 260), tak v autorské řeči jedné povídky, kdy ji tam má čtyřikrát, jen dvakrát pivo, např. A hostinskej, kterej nesl klukovi další pívo, zavyl mu do ucha (4.1, 39). Podobu p9vo má také v autorské řeči jiné povídky (2.1, 114).

Ve slově lekárna a odvozených slovech bývá krátké -e- charakterizováno jako jev svč. [Hav 204], srov. u Hrabala lekárna (1.4, 155; 5.1, 31). Někdy je toto krácení jen v jeho strojopise, srov. lekárnička (8.1, 84; 10.3, 362). Jindy bývá tento jev považován za širší než jen svč. [V 32—33].

3.1.2. Víceméně pravidelné svč. krácení staršího í v nářeční i [Jč 201], které je časté dnes též u mnoha jiných autorů, např. u J. Škvoreckého, který pocházel z Náchoda, nacházíme u B. Hrabala ojediněle v kořenech některých slov, srov. upřimný (11.2, 289), upřimně (11.1, 165), řimsy (1.3, 92), mřižovaný (11.1, 40), mihat se (7.1, 123; 13.1, 93), stihat (17.2, 287), stihající (15.2, 175), stihačka (1.4, 155; 5.1, 155), dirka (5.1, 34; 8.3, 281; 11.1, 94), zviřátko (8.1, 48).[19] Výjimečné je u Hrabala toto krácení v koncovkách 1. os. ind. préz., srov. zastřelim (13.2, 286; 18.1, 106), zabim [Hal 144], srov. já tě zabim (11.1, 59), v nářečích je téměř důsledně -im [ČJA 4, 292]; v koncovce substantiva přítmi (10.3, 362). Relativně častěji bylo krácení ponecháno u vlastních jmen, srov. Karlik (4.2, 302), Vašik (5.3, 179), Antonin (11.1, 192), [27]Pepinek (10.1, 63), Berlin (11.1, 177). Patří sem i Jéžišek (4.2, 196), srov. také rychnovský rodák K. Poláček [Pol 66], dále [Ku3 20].

Ze samohláskových jevů patří sem svč. změna ý(í) > ej po ostrých sykavkách uprostřed slov a u slovotvorných přípon -ík, -íček, změna zasahuje také do středních Čech a částečně i na Moravu [Bě 91, 221, 230]. U B. Hrabala ji nacházíme v přímé řeči postav, srov. slova cejtit (7.2, 237), vozejk (5.2, 70; 19.1, 23), lesejček (4.2, 185), srov. lesejk u současného spisovatele z Přibyslavi [Př2 32], v autorském monologu, srov. cejtit (5.1, 48), vozejk (8.1, 102), vozejček (8.1, 99), v přepisu magnetofonového záznamu jeho mluvené publicistiky, srov. cejtit (17.2, 271) a v psané publicistice, srov. já jsem se tam cejtil hrozně sám (15.3, 335).

Pokud jde o další samohlásky, B. Hrabal má ve svých strojopisech drůžička (8.2, 185), což je forma svč. [ČJA 5, Pol 143], v tištěných textech však byla změněna na spisovné družička (2.3, 231). Ponecháno však bylo Hrabalovo pomahat (11.3, 523), jež je doloženo na sv. Čech [Bá 93; Ku1 310]. Podoba síknout (jdu teď síknout trošku trávy, 14.3, 202) se vyskytuje na severu Čech [Bá 109; Kot 28].

3.2. Regionálních tvaroslovných jevů v díle B. Hrabala si všimneme podle jednotlivých slovních druhů.

U substantiv mužských životných proniká v množ. čísle tvar 1. pádu ve funkci 4. pádu [Bě 153, 230]. U B. Hrabala tomu bývá tehdy, když převypráví pražské anekdoty, srov. chcete mít z tý školy útulek pro žáci (16.1, 262), a když Karel Marysko reprodukuje Hrabalovu povídku: filmaři shánějí dělníci (16.1, 387), v tom se obrať na soudruzi Kopeckýho, Zápotockýho (16.1, 372). V 6. p. množ. čísla substantiva ženského rodu bota má Hrabal obecně svč. zakončení mužského rodu v botech (13.1, 25), srov. na severovýchodě [Bm 86; Ku2 367]. Pro označení rodiny jako celku se užívá ve 3. p. množ. čísla koncovka -om, která má širší výskyt než jen na sv. Čech [ČJA 4, 224; Bm 73], srov. k Hájkom (9.3, 225).

U zájmena ten má v 6. p. jedn. čísla žen. rodu B. Hrabal v publicistickém textu vč. i jzč. tvar tej [Hod 73; Bě 179; Bm 97], srov. dělal jsem v tej sběrně (15.1, 80).

Ve 3. os. množ. čísla sloves 4. a 5. třídy užívá B. Hrabal svč. koncovek -ej, -aj, které částečně zasahují do stř. Čech [Bě 230; Bm 109n.; ČJA 4, 317—320], a to ojediněle v řeči postav, srov. oni očekávaj (7.2, 234), dále u převyprávěných anekdot z Prahy, srov. oni neposlouchaj (16.1, 245), u stylizované reprodukce dopisu pisatele z Bělé pod Bezdězem, srov. oni krměj (16.1, 10). Že těchto koncovek užíval B. Hrabal i spontánně, a že tedy patřily do jeho idiolektu, o tom svědčí časté doklady z přepisu magnetofonových záznamů jeho mluvených publicistických projevů: nosej (17.2, 323), patřej 17.2, 324), vynutěj (17.2, 288), laděj (17.2, 327), choděj (17.2, 349); viděj (17.2, 334), seděj (17.2, 338), slušej (17.2, 327); čekaj (17.2, 269), lítaj (17.2, 350); nepravidelná slovesa: chtěj (17.2, 358), bojej se (17.2, 331).

Konečně je to u Hrabala jednotlivost, a to příčestí minulé zblbal [Bm 111], srov. (19.1, 18).

[28]4. Závěr. Hrabalův způsob psaní prózy, psaní proudem je důsledkem úsilí o nekonvenčnost. Ta se projevuje nejen v jeho próze. Výrazem toho je autorův bohatý jazyk a v něm prvky místních nářečí. U tak tvořivého autora, jako je B. Hrabal, je velmi obtížné vysledovat původ regionálních prvků v jeho jazyce. Proto jsem se také nezabýval nářečními jevy z celého území České republiky. Všiml jsem si jen regionálních jazykových jevů (slovní zásoby a jevů hláskoslovných a tvaroslovných), které pronikly do Hrabalova díla v souvislosti s jeho pobytem na Nymbursku, které důvěrně znám. Tyto jevy jsou dokumentem toho, jak autor dobře odpozoroval jazyk z hovorů lidí. Regionálních jazykových prvků je ovšem v Hrabalově díle poměrně málo. Mnohem častěji užívá obecnou češtinu. Proto by bylo v budoucnu užitečné zaměřit se i na uplatnění obecné češtiny v díle B. Hrabala.

Sebrané spisy B. Hrabala.[20]

1. Básnění, 1991: 1. Dni a noci (1939), 7—32; 2. Obrázky bez rámu (1940), 53—74; 3. Ztracená ulička (1948, Melantrich 1991), 75—126; 4. Křehký dluh (do 1948), 131—162; 5. Zápisník snů (1944, Poupata 1970), 163—172; 6. Sliční střelci (1945—6, Poupata 1970), 173—190; 7. Studentská hlídka (1938—9), 191—208; 8. EP, 209—230. — 2. Židovský svícen, 1992: 1. Texty (1949—50), 7—225; 2. EP, 227—232; 3. Poznámky, různočtení, varianty, 233—249. — 3. Jarmilka, 1992: 1. Texty (1951—6), 7—265; 2. EP, 267—281. — 4. Pábení, 1993: 1. Perlička na dně (ČS 1963), 7—145; 2. Pábitelé (MF 1964), 147—351; 3. Povídky nezařazené do 1. vydání, 353—401; 4. EP, 403—423. — 5. Kafkárna, 1994: 1. Taneční hodiny pro starší a pokročilé (ČS 1964), 7—56; 1. Ostře sledované vlaky (ČS 1965), 57—113; 3. Inzerát na dům, ve kterém už nechci bydlet (MF 1965), 115—209; 4. Toto město je ve společné péči obyvatel (ČS 1967), 211—237; 5. Morytáty a legendy (CS 1968), 239—283; 6. Etudy (dosud netištěné), 385—438; 7. EP, 439—456. — 6. Obrazy v hlubině času, 1994: 1. Postřižiny (P 1974), 7—92; 2. Městečko, kde se zastavil čas (P 1974), 93—156; 3. Něžný barbar (P 1974), 197—280; 4. EP, 281—299. — 7. Obsluhoval jsem anglického krále, 1993: 1. Obsluhoval jsem anglického krále (P 1974), 7—188; 2. Filmové povídky (PI 1987), 189—250; 3. EP, 281—285. — 8. Rukověť pábitelského učně, 1993: 1. Slavnosti sněženek (ČS 1978), 7—182; 2. Texty do původní sbírky nezařazené a varianty, 183—268; 3. Adagio lamentoso, 263—304; 4. EP, 305—315. — 9. Hlučná samota, 1994: 1. Příliš hlučná samota (Expedice 1977), 7—78; 2. Hlučná samota I. variace homérský verš (dosud nepublikováno), 81—170; 3. II. variace pražský dialekt (dosud nepublikováno), 171—241; 4. EP, 243—257. — 10. Nymfy v důchodu, 1994: 1. Krasosmutnění (ČS 1979), 7—187; 2. Harlekýnovy miliony (ČS 1981), 189—355; 3. EP, 357—365. — 11. Svatby v domě, [29]1995: 1. Svatby v domě (PI 1986), 7—177; 2. Vita nuova (PI 1986), 179—419; 3. Proluky (P 1986), 421—563; 4. EP, 565—572. — 12. Kdo jsem, 1995: 1. Texty z 1. poloviny 80. let doplněné staršími sebereflexivními texty, 7—261; 2. Proč píšu, 263—324; 3. To co zbylo, 325—407; 4. EP, 409—417. — 13. Dopisy Dubence, 1995: 1. Listopadový uragán (Tvorba 1990), 7—177; 2. Ponorné říčky (PI 1991), 179—311; 3. Růžový kavalír (PI 1991), 313—377; 4. EP, 379—390. — 14. Pojízdná zpovědnice, 1996: 1. Aurora na mělčině (PI 1992), 7—94; 2. Večerníčky pro Cassea (PI 1993), 97—192; 3. Balony mohou vzlítnout (dosud nepublikováno), 193—275; 4. EP, 277—288. — 15. Domácí úkoly, 1995: 1. Domácí úkoly. Úvahy a rozhovory (MF 1970, skartováno), 7—121; 2. Domácí úkoly z pilnosti (ČS 1982), 123—292; 3. Pražská ironie (P 1986), 293—361; 4. Sémantický zmatek (PI 1986), 363—385; 5. EP, 387—105. — 16. Naivní fuga, 1995: 1. Texty sestříhané z textů jiných pisatelů a přijaté za své (MF 1981, P 1986, PI 1987, 1992, 1994), 7—399; 2. EP, 401—106. — 17. Kličky na kapesníku, 1996: 1. Kličky na kapesníku (PI 1987), 7—126; 2. Texty rozhovorů a přepisy magnetofonových záznamů z besed a rozhovorů, 127—373; 3. EP, 375—388. — 18. Ze zápisníku zapisovatele, 1996: 1. Texty z novin, časopisů, sborníků, strojopisů a dopisů (knižně nepublikováno), 9—385; 2. EP, 387—401. — 19. Bibliografie, dodatky, rejstříky, 1997: 1. Dodatky, 7—56; 2. Fragmenty, 57—99; 3. Opravy a doplňky, 101—109; 4. Rejstříky, 111—233; 5. Bibliografie Bohumila Hrabala, 235—490; 6. Biografická data B. Hrabala, 491—504; 7. EP, 505—509.

Použitá jazykovědná, vlastivědná a umělecká literatura, která lokalizuje regionální jevy,[21] a její zkratky

Bá — J. Bachmannová, Podkrkonošský slovník, 1998; Bě — J. Bělič, Nástin české dialektologie, 1972; Bm — L. Bachmann, Nářečí na Vysokomýtsku, 2001; ČJA — Český jazykový atlas (ved. autor. kolektivu J. Balhar a P. Jančák), 1—5, 1992, 1997, 1999, 2002, 2005; Hal — J. Haller, Popis a rozbor lidové mluvy v pěti podřipských obcích, 1932; Hav — B. Havránek, Lidová podoba jazyka v Babičce Boženy Němcové, in: Studie o spisovném jazyce, 1963, s. 200—210; Hod — Q. Hodura, Nářečí litomyšlské, Litomyšl 1904; Hor — V. Horyna, Perly mezi kamením, Hradec Králové 1980; Jč — P. Jančák, Běžná mluva v Praze a její nářeční zázemí, in: F. Daneš a kol., Český jazyk na přelomu tisíciletí, 1997, s. 200—211; Kot — A. Kotík, Řeč lidu na Novopacku a Hořicku, Nová Paka 1912; Ku — J. Kubín, Lidové povídky z českého Podkrkonoší 1—3, 1922, 1922, 1926; Ma — J. Matzigová, Mluvní odchylky a kazimluvy, in: Rychnovsko a Kostelecko, Rychnov 1923, s. 216—226; Pol — K. Poláček, Bylo nás pět, 1994; 1V. Přibský, Američanka, 1985; 2 V. Přibský, Meč a pravda, Třebíč 2005; PS — Příruční slovník jazyka českého (hlav. red. O. Hujer, E. Smetánka, M. Weingart, později B. Havránek, V. Šmilauer a A. Získal), 9 svazků, 1935—57; Rach — F. Rachlík, Pozdrav pámbu, pane Randák, 1989; Rut — P. Rut, Strašlivé Čechy, děsná Morava, Brno 2003; Sál — F. L. Sál, Černá hodinka, Velké Meziříčí 1932; SSJČ — Slovník spisovného jazyka českého 1—4 (hlav. red. B. Havránek), 1960, 1964, 1966, 1971; Sv — A. Svoboda, Několik slov o mluvě lidové, in: Rychnovsko a Kostelecko, Rychnov 1923, s. 211—215; V — J. Vachek, Dynamika fonologického systému, 1968.


[1] V celostátní anketě České televize Největší Čech všech dob se roku 2005 umístil v první stovce na 51. místě.

[2] V. Havel, Nad prózami Bohumila Hrabala, in: Faksimile almanachu Život je všude, vydaného v Praze roku 1956 J. Hiršalem a J. Kolářem. Tiskem vyšel almanach až r. 2005 v naklad. Paseka. Viz také V. Havel, Eseje a jiné texty z let 1953—1969. Spisy 3, Torst, Praha 1999, s. 102—116.

[3] V kulaté závorce odkazuji prvním číslem k pořadovému číslu svazku v sebraných spisech Bohumila Hrabala, které uvádím v závěru článku, druhým číslem za tečkou ke konkrétním textům toho kterého svazku, čísla za čárkou značí stránky v příslušném svazku.

[4] V. Černý, Za hádankami Bohumila Hrabala, in: Svědectví 1976, č. 51, s. 537—567, přetištěno viz V. Černý, Eseje o české a slovenské próze, Torst, Praha 1994, s. 89—134; J. Kladiva, Literatura Bohumila Hrabala, rukopis 1980, vytištěn Pražská imaginace, Praha 1994; R. Pytlík, Bohumil Hrabal, Čsl. spisovatel, Praha 1990; M. Jankovič, Kapitoly z poetiky Bohumila Hrabala, Torst, Praha 1996, a mnohé knihy další.

[5] L. Břízová-Hauková, Jazyková výstavba povídek Bohumila Hrabala, in: Studia Slavica (Budapest) 27, 1981, č. 1/4, s. 81—85; M. Slavíčková, Některá pozorování o technice literární koláže u B. Hrabala, in: Slavica Ludensia 8, Bohemica et Slovaca (Lund 1981), s. 65—112.

[6] B. Poštolková, K užívání termínů v současné beletrii, NŘ 63, 1980, s. 14—20.

[7] J. Říhová, Syntaktické deformace a autorský záměr, in: Sborník prací pedagogické fakulty v Ostravě, 1982, sv. 78, řada D-18, s. 27—34; F. Štícha, Slovosled v próze Bohumila Hrabala, NŘ 66, 1983, s. 75—83; I. Štorcová, K problematice koherence jednoho Hrabalova textu, SaS 50, 1989, s. 278—287.

[8] I. Stehlíková, Stylizování jazykové komunikace v prózách B. Hrabala a O. Pavla, NŘ 66, 1983, s. 235—246. Jazyk Hrabalových povídek byl podkladem pro statistické šetření, srov. L. Uhlířová, O jednom modelu rozložení délky slov, SaS 56, 1995, s. 8—14.

[9] O úloze hospody v české literatuře srov. sb. Hospoda a pivo v české společnosti, Academia, Praha 1997.

[10] O nich srov. A. Jedlička, K charakteristice slovní zásoby současné spisovné češtiny, in: AUC, Slavica Pragensia VII, Univerzita Karlova 1965, s. 13—27.

[11] O. Martincová, Problematika neologismů v současné spisovné češtině, Univerzita Karlova 1983, Praha s. 131n.

[12] P. Ouředník, Šmírbuch jazyka českého. Slovník nekonvenční češtiny, Ivo Železný, Praha 1992, s. 7.

[13] Z brněnských osobností se k němu hlásil J. Skácel, Třináctý černý kůň, Blok, Brno 1993, s. 174 a s. 256.

[14] J. Bělič, Nástin české dialektologie, SPN, Praha 1972, s. 210.

[15] Zde B. Hrabal maturoval r. 1935. Srov. Almanach ke 100. výročí založení gymnázia v Nymburce, Nymburk 2003, s. 139.

[16] Srov. J. Štěpán, Diference ve spontánní mluvě středočeské (pražské) rodiny, NŘ 87, 2004, s. 185—197.

[17] V hranaté závorce uvádím vždy zkratkou práci, která o daném jazykovém jevu píše, u ČJA je po čárce číslo mapy, u jiných prací toto číslo označuje stránku. Seznam těchto prací je v závěru článku.

[18] Toto slovo užíval ještě i otec autora tohoto článku, který byl Hrabalovým vrstevníkem a který žil také na Nymbursku.

[19] U některých slov (lekárna, stihačka, zviřátko) je třeba hodnotit délku i z hlediska toho, že u nich docházelo ke změnám v kodifikaci. Za laskavé upozornění děkuji recenzentce PhDr. J. Hlavsové, CSc. Srov. V. Mathesius, O požadavku stability ve spisovném jazyce, in: Spisovná čeština a jazyková kultura, Praha 1932, s. 21—22.

[20] Na jejich vydání v nakladatelství Pražská imaginace v letech 1991—7 se podíleli: M. Červenka, K. Dostál, V. Gardavský, M. Chlíbcová, J. Janáčková, M. Jankovič, V. Kadlec, J. Lopatka, C. Poeta, J. Zumr a J. Zumrová. Uvnitř každého svazku nejsou názvy menších textů vypisovány a jsou uvedeny souhrnně jako Texty bez udání roku 1. vydání. U významnějších textů je ponechán původní název a v závorce je uveden vydavatel a rok 1. vydání. Vydavatel se zkracuje: ČS — Československý spisovatel, MF — Mladá fronta, P — samizdatová Petlice, PI — Pražská imaginace. U starších dosud nepublikovaných textů se v závorce uvádí jen rok napsání. Zkratka EP značí ediční poznámku.

[21] Místo vydání je uvedeno jen tehdy, nebyla-li jím Praha.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 1, s. 20-29

Předchozí Jarmila Bachmannová: Okrajové úseky severovýchodočeské nářeční oblasti z pohledu celočeského (Na materiálu korespondenční ankety ÚJČ)

Následující Pavel Jančák: Nad závěrečným, pátým svazkem Českého jazykového atlasu