Časopis Naše řeč
en cz

První svazek Slovníku pomístních jmen

Jana Pleskalová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1] Rozsáhlý a dlouhodobý projekt zahrnující soupis a následné lexikografické zpracování pomístních jmen z území historických Čech vstoupil vydáním prvního svazku Slovníku pomístních jmen[2] do své třetí fáze. Připomeňme si, kolik úsilí již bylo v průběhu té doby pomístním jménům (anoikonymům) věnováno. V první etapě probíhala téměř dvě desítky let soupisová anketa těchto názvů spojená s důkladnou revizí shromážděného anoikonymického materiálu (1963—1980). V této akci bylo získáno zhruba 500 000 dokladů pomístních jmen a na jejich základě vznikaly četné studie věnované nejrůznějším otázkám české anoikonymie. Druhá etapa se vyznačovala hledáním teoretických a metodologických východisek, budováním abecedního generálního katalogu anoikonym a systematickým zkoumáním jejich výpovědní hodnoty. V jejím průběhu vznikaly nejen publikace věnované nejrůznějším aspektům pomístních jmen, ale i díla shrnující výsledky dosavadních výzkumů. Z nich nejdůležitější jsou rejstříky slovní zásoby obsažené v pomístních jménech a knižní monografie Pomístní jména v Čechách.[3] V třetí, poslední etapě, soustředěné na lexikografické zpracování anoikonym, bude tento vzácný materiál postupně představen ve Slovníku pomístních jmen. První krok byl učiněn již před pěti lety, kdy vyšel úvodní svazek[4], obsahující základní informace o celém projektu, koncepci díla a vybraná hesla, ale vlastní vydávání Slovníku bylo zahájeno až v r. 2005 jeho prvním dílem (dále Slovník, 2005).

Předmluva Slovníku (2005) navazuje na zevrubné stati úvodního svazku (viz pozn. 4), proto se již podrobněji nevěnuje ani charakteristice pomístních jmen, ani jejich konkrétnímu zpracování. Uvádí pouze definici pomístních jmen podle Základní soustavy a terminologie slovanské onomastiky (vyšla ve Zpravodaji Místopisné komise ČSAV 14, 1973) a velmi stručnou historii projektu. Vedle anoikonym zahrnuje Slovník též jména místních částí, neboť obě tyto kategorie proprií vykazují značnou podobnost z hlediska jejich utvářenosti a navíc jsou navzájem prostupné (např. na pozemku Padělky vyrostla kolonie rodinných domků a toto anoikonymum se stalo názvem místní části). O koncepci hesel vypovídá Návod k užívání slovníku a zásady jeho zpracování. Postupuje se v duchu pojetí Šmilauerova. Struktura heslových odstavců je jednotná, drobné odlišnosti nacházíme jen při lokalizaci dokladů pomístních jmen (pokud heslo obsahuje 1—10 dokladů, jsou lokalizovány přesně, pokud je heslo zastoupeno větším počtem dokladů, je jejich lokalizace jen přibližná, např. jednotlivě v severních Čechách, nebo je znázorněna na mapce). Heslový odstavec [38]je uveden heslovým slovem; nejčastěji je jím apelativum (ALTÁN) nebo proprium (AMÁLKA). Není vhodné označovat apelativa a propria dohromady jako slova plnovýznamová (AMÁLKA, ANDRLÍK, d. cit., s. 13 a jinde), protože propria nenesou zobecňující význam, který by byl srovnatelný s významem apelativ, nýbrž mají vlastní význam onymický. Za heslovým slovem následuje dolní index, který označuje jeho frekvenci v pomístních jménech, a po něm gramatická charakteristika heslového slova (AKÁT65 m.). Oddíl 1 obsahuje dokladový materiál anoikonym rozčleněný na jména bezpředložková (Akáty) a předložková (Nad akáty), přičemž u hesel s vysokým počtem dokladů se doklady redukují a uvádějí jen výběrově. Uvnitř těchto oddílů se anoikonyma řadí podle typů. Oddíl 2 je vyhrazen pro objekty, které jsou pojmenovávány pomístními jmény (pole, louka, les, potok apod.), a to (a) bezpředložkovými, (b) předložkovými. Oddíl 3 je věnován výkladu. Tato část hesla odpovídá na otázky, jak pomístní jméno vzniklo a jak je slovotvorně utvářeno. U pomístních jmen vzniklých z apelativ se uvádí definice jejich významu, u pomístních jmen utvořených z proprií se odkazuje na existující výklady, jinak se toto proprium nevykládá. Hesla uzavírají údaje o souvislosti s místními jmény (oddíl 4) a odkazy na jména slovotvorně příbuzná (5).

V případě zajímavého zeměpisného rozšíření anoikonym se jejich lokalizace znázorňuje pomocí mapy doplňující heslový odstavec. Možná by nebylo na škodu znovu zvážit volbu užívaných značek; ty dosavadní mnohdy na mapách splývají, nebo alespoň nijak výrazně rozsah sledovaného jevu nevymezují.

K úvodní části je třeba dodat, že je sice přehledná a instruktivní, ale některé její formulace nejsou přesné. Např. Předmluva začíná stručnou charakteristikou: „První svazek Slovníku pomístních jmen v Čechách je … vykročením k systematickému abecednímu lexikografickému zpracování sbírky pomístních jmen z území historických Čech, vybudované v letech 1963—1980. Předkládá a analyzuje jména obsahující slova začínající písmenem A.“ (Slovník, 2005, s. 7) Toto tvrzení odpovídá skutečnosti jen zčásti, neboť v případě víceslovných jmen (např. Na álejí za hřbitovem, Umrlčí alej, Ve štědrym na Americe…, d. cit., s. 42, 53) nejde o analýzu těchto jmen, nýbrž o analýzu jednoho z jejich slov, jež začíná na a a tvoří zároveň heslové slovo (alej, Amerika). Ve stejném duchu pokračuje následující Návod k užívání slovníku a zásady jeho zpracování, který citované úvodní teze podrobněji rozvádí: „Výklad pomístních jmen je uveden určením jejich východiska, tj. určením slova, které je základem jmen, … a slovotvorných prostředků, jimiž byla jména vytvořena… Druhou částí výkladového oddílu odstavce je vysvětlení motivace vzniku jmen…“ (d. cit., s. 12). Ani jedno, ani druhé opět nemůže platit v úplnosti, protože jména víceslovná (Druhá álej, Za remízem u štěpné aleje, Červinkova álej…) jsou utvořena na základě dvou i více hierarchicky uspořádaných motivačních podnětů, takže vysvětlení jednoho jejich slova není vysvětlením příslušného jména. K tomu dodejme, že heslové slovo vyjadřuje v některých případech pojmenovací motiv vedlejší: Sejr pod alejí, Rybník u Ameriky. Domnívám se, že alespoň na tyto skutečnosti (hierarchie pojmenovacích motivů a jim odpovídajících slov ve víceslovném anoikonymu) mělo být v Návodu upozorněno. Ovšem už v úvodu mělo být jasně řečeno, že jsou sledována heslová slova (ALEJ, AMERIKA…), z nichž mnohá mají stejnou podobu jako doložená anoikonyma (Alej, Amerika…). V případě heslových slov začínajících na a není tento rozpor (heslové slovo — jméno) tak nápadný, protože jde převážně o pomístní jména deantroponymická a detoponymická a ta jsou většinou jednoslovná nebo dvouslovná předložková (Antoška, Na Ara[39]zince). Ale v dalších dílech, v nichž budou ve větší míře představována jména mající svůj protějšek v běžně užívaném apelativu nebo adjektivu, lze očekávat rozsáhlá hesla (BOŘÍ, BOUDA, KOPEC, LOUKA, NIVA, PŘEDNÍ…) dokládaná velkým množstvím anoikonym, jednoslovných i víceslovných. Potom bude pojednání o víceslovných jménech a zvláště o způsobu jejich představení ve slovníku nutností.

Slovník obsahuje celkem 286 hesel. Jak bylo zdůrazněno výše, výklad se zaměřuje na pomístní jména jednoslovná (např. Alej) a dvouslovná předložková (Pod álejí), avšak výčet dokladového materiálu zahrnuje všechny typy pomístních jmen obsahujících příslušné heslové slovo (alej), takže uživatel Slovníku si o konkrétním anoikonymickém materiálu (včetně jmen víceslovných) jistou představu udělat může. K jednotlivým výkladům mám obecnou poznámku týkající se tvoření anoikonym. Nejsem přesvědčena o tom, že u každého jména, které má stejnou slovotvornou strukturu jako apelativum nebo adjektivum (Akátník, Akátovna, Akátský atd.), musíme předpokládat, že vzniklo ze stejně znějícího apelativa nebo adjektiva, a v případě, že příslušná slova ve slovní zásobě češtiny doložena nejsou, z anoikonym taková apelativa nebo adjektiva vyvozovat (*akátník, *akátovna, *akátský…). Tento postup v sobě skrývá vážné nebezpečí. Budeme-li u každého anoikonyma se substantivním či adjektivním základem důsledně předpokládat, že vzniklo ze stejně znějícího apelativa či adjektiva, tedy i v případech, že v češtině jinak doloženo není, můžeme těmito předpokládanými (nedoloženými!) útvary vážně zkreslit obraz starší slovní zásoby.[5] Domnívám se, že výše uvedená anoikonyma (akátník apod.) lze docela dobře vyložit bez onoho hypotetického mezistupně: byla odvozena z příslušných základů v rámci anoikonymických derivačních typů, jež se vyvinuly na pozadí obdobných slovotvorných typů apelativních (chřestovna ‚místo, kde se pěstuje chřest‘ — Akátovna ‚vlastní jméno místa, kde rostou akáty‘). Jak slovotvorné typy v rámci jmen míst, příp. jmen hromadných, tak na jejich pozadí zformované anoikonymické typy derivační jsou dodnes produktivní, což znamená, že v jejich rámci se mohou podle potřeby tvořit stejně motivované formace dodnes, a to jak apelativa, tak anoikonyma (bez onoho apelativního mezistupně). Naše tvrzení lze podpořit dalšími argumenty. V apelativní části slovní zásoby není — vzhledem k menším pojmenovacím potřebám — tak bohatá slovotvorná variabilita nutná (*akátník, *akátovka, *akátovna, akátí ‚místo porostlé akáty‘), a tedy ani pravděpodobná, zatímco v onymii je žádoucí, protože zabraňuje stereotypnímu opakování jména majícího apelativní protějšek: Akátí, Akátí u cesty, Přední akátí, Zadní akátí… K tomu dodejme, že stejně motivovaná anoikonyma odvozená různými formanty (Akátník, Akátovka, Akátovna, Akátí) stačí většinou sama (bez blíže určujících přívlastků) plnit své onymické funkce, nominalizační, identifikační, individualizační. — S pojetím předpokládajícím „apelativum jinak nedoložené“ se překvapivě rozchází odstavec na s. 21 (d. cit.), který se vyjadřuje k tvoření anoikonym takto: „Oddíl 5 heslového odstavce slouží k naznačení slovotvorných možností, které se uplatnily v pomístních jménech. Soustřeďuje slova, která fungují v pomístních jménech a která obsahují stejný slovotvorný základ… Tento oddíl si samozřejmě nečiní nárok na stoprocentní postižení všech slovotvorných postupů užitých v pomístních jménech a nezastupuje výzkum slovotvorby pomístních [40]jmen.“[6] Pokud se v oddíle 5 heslového odstavce naznačují slovotvorné možnosti, které se uplatnily v pomístních jménech, proč jsou do něho zahrnovány rovněž všechny formace pokládané ve výkladové části hesla za apelativa, doložená i nedoložená? V této souvislosti je třeba zdůraznit, že ve výkladech je věnována stejná pozornost tvoření onymickému (Andresovna < Andres + -ovna) jako tvoření „jinak nedoložených apelativ“ (dokonce se užívá stejné formulace: akátovna < akát + -ovna), kdežto o tvoření apelativ v češtině běžně užívaných se mlčí (akátí). Tento nejednotný postup si lze vysvětlit i tak, že někteří autoři (autorky) nepovažují představené řešení za definitivní a složitou problematiku tvoření anoikonym nadále promýšlejí.

Ke konkrétním výkladům mám jen drobné připomínky. Mnohým „apelativům“ (akát-ník apod.) je věnována pozornost, jiná apelativa, jako např. akátka, jež by si rovněž bližšího vysvětlení zasluhovala, jsou ponechána bez komentáře. Důsledně není dodržována ani zásada, že „součástí výkladu má být vysvětlení jazykových zvláštností jmen“ (d. cit., s. 12). Např. ve jméně Adamovo vršek je adjektivum Adamovo vyloženo, kdežto ve jménech Adamoic vršek, Adamoc remíz není o bližším určení Adamoic, Adamoc (a jeho dalších podobách) ani zmínka, přestože jsou k dispozici zasvěcené výklady ve 4. díle Českého jazykového atlasu.[7] U hesla AGNES m. (d. cit., s. 31) rozhodně schází vysvětlení změny rodu.

Přes všechny připomínky je třeba zdůraznit, že vydávání Slovníku pomístních jmen z území historických Čech je významným počinem, a to nejen v dějinách české onomastiky. Dílo postupně zpřístupní rozsáhlý, vzácný a dosud málo známý jazykový materiál, který přispěje k hlubšímu poznání češtiny, stane se cenným srovnávacím materiálem pro slovanskou onomastiku, obohatí interdisciplinární výzkumy v oblasti historie a vlastivědy. Je potěšitelné, že mohu při této příležitosti uvést, že i druhé části anoikonymie ČR se v budoucnu dostane lexikografického zpracování. Tohoto náročného úkolu se ujal kolektiv dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český AV ČR v Brně, který za podpory GA ČR od r. 2005 promýšlí koncepci slovníku a zpracovává 200 000 dokladů anoikonym z Moravy a části někdejšího Slezska (tj. dnešní oblasti slezských nářečí na území ČR).


[1] J. Matúšová — L. Olivová-Nezbedová — J. Malenínská — M. Harvalík — M. Mackovičová, Slovník pomístních jmen v Čechách I (A), Academia, Praha 2005, 108 s.

[2] Pomístní jména jsou vlastní jména neobydlených míst, jako např. polí, luk, lesů, pastvin, vyvýšenin, vhloubených útvarů, vod a cest.

[3] L. Olivová-Nezbedová — J. Matúšová, Index lexikálních jednotek pomístních jmen v Čechách; Retrográdní index lexikálních jednotek pomístních jmen v Čechách, Ústav pro jazyk český ČSAV, Praha 1991; L. Olivová-Nezbedová a kol., Pomístní jména v Čechách…, Academia, Praha 1995.

[4] L. Olivová-Nezbedová — J. Malenínská, Slovník pomístních jmen v Čechách, Academia, Praha 2000. — K tomu viz recenzi K. Komárka (NŘ 84, 2001, s. 139—141).

[5] V případě hesel na a- se nezdají důsledky tohoto postupu tak velké, ale v dalších dílech, v nichž se budou probírat anoikonyma motivovaná výskytem nebo pěstováním nejrůznějších rostlin a živočichů, by bylo toto zkreslení spočívající v doplnění slovní zásoby o řadu nedoložených apelativ velmi závažné.

[6] Pro ilustraci vybírám z oddílu 5 v hesle AKÁT (d. cit., s. 35): AKÁTÍ, AKÁTEK, AKÁTKA, AKÁTNÍK, AKÁTOVKA, AKÁTOVNA, AKÁTOVÝ, AKÁTSKÝ.

[7] J. Balhar a kol., Český jazykový atlas IV, Academia, Praha 2002.

Naše řeč, ročník 90 (2007), číslo 1, s. 37-40

Předchozí Pavel Jančák: Nad závěrečným, pátým svazkem Českého jazykového atlasu

Následující Olga Müllerová: Soukromá korespondence jako svědectví doby i zdroj poznání současné češtiny