Vydávání Českého jazykového atlasu pokračuje

Jan Chloupek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1]Česká jazykověda pochopitelně včetně dialektologie se v současnosti obírá výzkumem mluvené řeči v dorozumívací oblasti prostě sdělné. Toto novější úsilí je v jádru umožněno významným předpokladem, že totiž před zánikem tradičních teritoriálních dialektů bude ještě na poslední chvíli zaznamenána územní diferenciace českého národního jazyka. A koneckonců jedině tak lze zabránit zjednodušujícím představám o důsledné unifikaci české mluvené řeči. Ostatně již prostý pohled na jazykovou situaci na Moravě, ve Slezsku i v česko-polském smíšeném pruhu svědčí průkazně o tom, že je tamější jazyková situace stále ještě velmi rozmanitá, různorodá a k jednostrannosti má daleko.

Jazykový zeměpis v pojetí autorského týmu nesleduje zdaleka toliko průběh tradičních izoglos. Vývoj v dialektech bývá totiž zásadně konfrontován se stavem v celonárodních, celospolečenských útvarech českého národního jazyka, ve spisovném jazyce i v obecné češtině. Hlavní rozdíl mezi Čechami, Moravou a Slezskem spočívá v tom, že v obou východnějších oblastech ve funkci mluvené řeči slouží stále ještě tradiční teritoriální dialekt a pro četné komunikační situace bývá charakteristické nadto i to, že je spoluvytvářejí i monoglosní příslušníci spisovného vyjádření projevující se takto poněkud překvapivě i v dorozumívací oblasti prostě sdělné v projevech neveřejných, neoficiálních, zakotvených v komunikační situaci. Možno potom říci, že vzdělanost komunikujících nebo jejich dlouholeté intelektuální povolání (např. učitelské), tedy promluvový faktor subjektivní, určují v této věci celkový ráz komunikace významněji než jiné pragmatické faktory spjaté objektivně přímo s projevem komunikanta. Autoři v komentářích opatrně prognostikují vývoj jazyka nebo jej alespoň naznačují. Významněji se počítá s mluvou měst jako očekávaných jader budoucího vývoje.

Druhý díl Českého jazykového atlasu z připravovaných pěti je orientován na lexikální diferenciaci českého národního území: logicky z toho vyplývá i přiměřená pozornost věnovaná tvoření pojmenování a nadto obsahuje svazek i dvě mapy sémantické. V celku je zpracováno 230 položek.

[134]Lexikální část atlasu je pochopitelně čtenářsky ještě přitažlivější než sledování jiných diferenčních znaků. Při studiu map i komentářů je ostatně velmi nápadná častá blízkost argumentace jazykovědné a vedle toho etnografické a zoologické nebo botanické. Představuje tedy Atlas příspěvek k poznání života, myšlení a přírody na onom kousku zeměkoule, který je osídlen českým národem. A více než v prvním díle se tentokrát respektují údaje z odborné literatury.

Při recenzování druhého dílu a dalších nelze již počítat s vnášením námětů, které by se pokoušely měnit koncepci nebo sklad díla. Vždyť toho ani není zapotřebí.[2]

Po časovém odstupu od vydání prvního dílu vystupují do popředí ještě zřetelněji jeho kladné stránky. Tak např. druhý odstavec komentáře poskytuje vždy soustavně a důsledně příležitost vysvětlit a určit povahu územních rozdílů od diferenciací výslovnostních přes morfologické, lexikální až třeba po rozdíly v mluvnickém rodu, sleduje se pečlivě dnešní vývoj rozrůznění nebo naopak unifikace, vítězný postup prestižních podob, vliv spisovného jazyka, popř. přímo školy, a utváření městských mluv (tentokrát po stránce lexikální). Tím se průkazně vyvrací výtka, že by jazykový zeměpis sledoval jen povýtce málo důležité posunování nářečních izoglos. Situace je takto zachycována dynamicky. Rovněž odlišování podob racionálních a podob s expresivními konotacemi vhodně zaručuje souměrné, stejnorodé výsledky pro srovnání. Nelze neocenit ani opomíjení příležitostných formací pojmenování metaforických, které jsou vlastně svědectvím nemalých pojmenovacích potřeb a naopak vcelku omezeného repertoáru pojmenovacích prostředků.

Některé výsledky rozborů jsou nemálo přínosné též pro obecnou jazykovědu. Tak lexikální pestrost bývá příznačná pro periferii slovní zásoby, kde je zároveň ztlumen i vliv spisovného jazyka (srov. např. bubák = ‘uschlý zbytek květu na jablku’). Velice obezřetně je posuzováno zápolení dublet. Metaforická přenášení pojmenování, resp. rozličné adideace jsou svědectvím živého pojmenovávacího dění. Překvapuje i to, že se v nářečí někdy obrážejí přesné rozdíly až terminologické povahy (srov. např. mapy žleb, údolí a dalších synonym). Drobné rozdíly věcné bránily někdy i v mapování, pokud se měla zachovat souměřitelnost.

Pojmoslovný a koncepční vklad Atlasu by se dozajista ještě zvýraznil, kdyby aspoň na závěr vydávání, tedy v posledním dílu, byl přičiněn seznam klíčových pojmů – většinou by tato slova byla spjata se zpracováním Atlasu (např. termíny jako adideace, jádrové území), nikoli s dialektologií obecně.

V dobrém světle se objevuje rovněž členění výkladů do stálých odstavců. Také odstavce s etymologickými výklady jsou zpracovány velmi seriózně. K objasnění napomáhá rovněž srovnání se stavem v jiných slovanských jazycích nebo s jiným cílem též v němčině. V některých pasážích se reflektují znalosti zpracovatelů týkající se hláskového vývoje a povahy změn v nářečním hláskosloví, tedy jakási pozdější, novodobější etymologie, lišící se podstatně od vývojových zákonitostí starých.

[135]Užitečnost verbalizovaného přehledu územního rozložení jevů tkví ve stanovení podob centrálních a periferních, v charakteristice podob jako šířících se a ustupujících, ba zanikajících, výjimečných, expresivních, terminologických pojmenování nebo formací pouze příležitostných. Přitom se na žádnou z těchto podob nezapomíná, každá má vyhrazeno své místo. Jsou uváděny také přehledně vedle sebe na způsob rejstříku a čtenář si může učinit obraz o jejich bohatství. Je možno oprávněně konstatovat, že se zpracovatelskému týmu Ústavu pro jazyk český AV ČR podařilo zachovat vysokou vědeckou úroveň zpracování, jak se jí vyznačoval už první vydaný díl. Mimoto lze právem očekávat, že mapy a komentáře 2. dílu přitáhnou ještě větší pozornost zájemců, neboť lexikální stránka celého díla je z atlasového hlediska nejpozoruhodnější. Přitom z hlediska heuristiky slovních dokladů i z hlediska věcných okruhů je výběr velmi vyrovnaný. Jako v předchozím díle se i tentokrát znovu respektují pravidla přiměřenosti a úspornosti jak při mapování, tak při formulování komentáře. Při mapování nelze přehlédnout smysl autorů pro vytyčení těžiště mapy, respekt k její vlastní problematice a vhodný způsob znázorňování různých doprovodných údajů.

Stálým problémem, který musil být průběžně řešen, byla menší územní vyhraněnost některých variant, vztah ryzích variant tradičního zachovávaného nářečí k převrstvování podobami obecněčeskými, interdialektickými, porůznu i míra věcné totožnosti zkoumaného předmětu nebo jevu, řečeno jazykovědně: existence dvojjazyčí (diglosie) nebo monoglosie spisovné, popřípadě nářeční, ve Slezsku a ve smíšeném pruhu česko-polském i bilingvismu, vztah kolektivního úzu k řeči jednotlivce, otázka vyššího a nižšího úzu (vytříbeného a omezeného) a s těmito okolnostmi spojená volba mezi informátory. Jindy zase bylo obtížné stanovit konotace kladné nebo záporné citovosti, eufemismu, nadsázky apod. S těmito a podobnými problémy se zpracovatelé Atlasu vyrovnávají uvážlivě, prokazujíce dokonalou znalost materiálu i potřebné zkušenosti s jeho výkladem.

Vzniklo tak opět dílo, jež se stane chloubou české jazykovědy, bude-li po zásluze také využíváno, dílo prodchnuté úsilím o hluboké poznání života českého člověka a jeho myšlení v době před odumřením dialektů, těchto významných reliktů společnosti, která nám kromě jiných hodnot odevzdala jako živou pochodeň i národní jazyk jako prostředek mezilidské komunikace a vůbec i existence.

---

[1] J. Balhar, P. Jančák a kolektiv (J. Bachmannová, L. Čižmárová, K. Fic, Z. Hladká, J. Hlavsová, S. Kloferová, Z. Komárková, Z. Majerčáková, M. Omelková, J. Pleskalová, R. Povolná, M. Šipková, J. Vojtová), Český jazykový atlas II, Academia, Praha 1997.

[2] K tomu: J. Chloupek, Česká dialektologie splácí svůj dluh, NŘ 77, 1994, s. 96–99. O lexikální a zvláště terminologické stránce dialektu, jíž bude věnován třetí díl Atlasu, píše K. Fic v čl. K tvoření zemědělských pojmenování v českých nářečích, NŘ 79, 1996, s. 196–203. K obhajobě předložila kandidátskou disertaci nově Z. Hlubinková, Tvoření slov ve východomoravských nářečích (Brno 1998).

Naše řeč, ročník 81 (1998), číslo 2-3, s. 133-135

Předchozí Iva Nebeská: Český valenční slovník

Následující Ondřej Hausenblas: Kapitoly ze současné rétoriky