Český jazykový atlas a výzkum běžné mluvy aneb Co máme a co nemáme

Stanislava Kloferová

[Články]

(pdf)

-

(Poznámka k jedné informaci v článku Mluvme, jak nám zobák narost, Lidové noviny 13. 8. 2005[1])

 

V souvislosti s diskusemi o podobách češtiny, o její stratifikaci, o dnešním vymezení pojmu spisovnost, o prestiži nespisovného vyjadřování v různých komunikačních situacích se opakovaně ozývají hlasy volající po důkladném výzkumu mluvené podoby naší mateřštiny, zejména pak její podoby v běžné každodenní komunikaci.

S těmito výzvami se nelze než bezvýhradně ztotožnit. Vždyť kde jinde hledat podněty k tomu, aby spisovná čeština obstála ve vztahu k uživatelům národního jazyka jako jeho živá, kultivovaná a reprezentativní forma? Má-li se kultivovaná čeština odvíjet od úzu skutečného, nikoliv vygenerovaného „od zeleného stolu“, je nejen posláním, ale i povinností jazykovědců nepřetržitě shromažďovat rozsáhlý a především věrohodný materiál. Nestačí přitom lkát nad neustálým nedostatkem informací o jazyce, mj. i o jazyce „všedního dne“, a vybízet ― právě od zeleného stolu ― k důkladnějšímu výzkumu běžné mluvy.

Česká jazykověda nespí stoletým spánkem, jak by se mohlo na pozadí takových výzev a nářků zdát. Naopak ― od počátků 90. let minulého století se výzkum mluvené češtiny, a to především češtiny běžné komunikace, rozvíjí. Není bohemistické konference, na níž by tématu běžné mluvy nebyla věnována pozornost. I to je důkaz zájmu o dané téma, třebaže konferenční příspěvky zůstanou, jak už to bývá, příspěvky soustřeďujícími se „jen“ na dílčí otázky problému.

Šťastným počinem byla publikace Český jazyk na přelomu tisíciletí (Daneš a kol., 1997), jež je v současnosti při výzkumech běžné mluvy jedním ze základních teoretických východisek (zejména jde o studii M. Krčmové Současná běžná mluva v českých zemích, s. 160―172, a o kapitolu Běžná mluva v regionech, s. 173―257, sestávající ze statí několika autorů).

Úspěšně se rozvíjí Český národní korpus. Ten však není a ani nemůže být základním pramenem pro odhad vývojových posunů v našem národním jazyce (navzdory neustále se opakující argumentaci, že četnost výskytu jevu je důkazem o jeho produktivitě). Je jen jedním z mnoha zdrojů a je dobře, že jej máme.

K představě o podobě živého mluveného jazyka také přispívají monografie, které vznikly na přelomu tisíciletí a které sondami do komunikace generačně, geograficky i situačně rozrůzněné přinášejí ― přinejmenším ― obsáhlý a cenný materiál; [12]poskytují i jeho základní lingvistický rozbor. Jde o publikace Mluvená čeština na Moravě (D. Davidová aj.; 1997)[2] a Tváře češtiny (autoři I. Bogoczová, K. Fic, J. Chloupek, E. Jandová, M. Krčmová, O. Müllerová; 2000).[3]

Základní, a je třeba zdůraznit, že první literaturou předmětu je však Český jazykový atlas (I: 1. vyd. 1992[4], dotisk 1. vyd. 2004, II: 1997[5], III: 1999[6], IV: 2002[7], V: v tisku). Pochybuje-li o tom vzdělaný lingvista, pak dosvědčuje jen jedno: neznalost problematiky v tomto díle zpracovávané. Nemohl by totiž konstatovat, jak to činí autoři článku Mluvme, jak nám zobák narost, že naše lingvistika „nedisponuje (přestože existuje rozsáhlý Český jazykový atlas) soustavnou znalostí toho, jak se opravdu na které části území mluví“.

Když už nic jiného, přináší právě Český jazykový atlas (dále ČJA) detailní informace o tom, „jak se opravdu na které části území mluví“ v konkrétním období a v konkrétní komunikační situaci.

Je poněkud zarážející, zazní-li ― navíc z úst odborníka ― námitka, že dialektologické výzkumy nejsou pro sledování běžné mluvy nejvhodnější, jak se např. stalo nedávno na jedné bohemistické konferenci v Šlapanicích. Bylo by mimochodem zajímavé vědět, jaké představy tito a podobní oponenti o dialektologickém výzkumu mají: s postupy populárního profesora Higginse má ― a už v době výzkumů pro Atlas měla ― soudobá dialektologie jen velmi málo společného.

Vraťme se ale zpět k ČJA. Kdo argumentuje tím, že Atlas nevyhovuje požadavkům na kvalitu spolehlivého materiálu, prozrazuje jen jedno: totiž že zná ― podotkněme: ke své škodě ― ČJA pouze z titulního listu. Jinak by věděl, že ČJA nedokládá pouze jazykový stav zjistitelný u nejstarší informátorské generace (výzkum proběhl v 60. a 70. letech minulého století; připomeňme, že jedna generační vrstva obecně zahrnuje jazykové povědomí dvou generací předcházejících), ale přináší také informace o úzu generace, jejíž příslušníci měli v době výzkumu 15 let; cílem ČJA totiž bylo nejen zachycení dialektů v jejich nejstarší zjistitelné podobě (přežívajících mnohdy i jako pasivní součást jazykového povědomí), ale zjištění té podoby češtiny, která se formuje u mladé generace (obecně platí, že patnáctiletí uživatelé jazyka mají své jazykové povědomí dostatečně ustálené). Zájemci o naši mateřštinu a ČJA nejen z řad laické veřejnosti, ale rovněž z řad kolegů-lingvistů také vědí, že v Atlase jsou prezentovány i další podoby mluvené češtiny. Jde jednak o úzus mladé generace ve vybrané síti měst s tradičním, tj. vnitrozemským nářečním/jazykovým okolím, jednak o úzus téže generace ve městech příhraničních, v oblastech, které byly před rokem 1945 osídleny německy mluvícím obyvatelstvem. Také proto se Český jazykový atlas nenazývá [13]Český nářeční atlas. Podává totiž obraz ― včetně důkladného rozboru ― mluvy generačně rozvrstvené, mluvy, pro niž je charakteristická spontánnost, nepřipravenost. Jde tedy o materiál, jenž je v pravém slova smyslu kompatibilní na všech úrovních. Údaj v jedné lokalitě (a údajů může být samozřejmě i víc; všechny jsou registrovány na mapách nebo přinejmenším v komentáři) nebyl získán od jediného mluvčího (obvykle explorátor pracoval s pěti až sedmi informátory), proto jsou prezentovaná zjištění spolehlivá. Je třeba zdůraznit, že výzkum prováděli školení bohemisté-dialektologové (tým sestával z téměř třiceti dialektologů pražského a brněnského dialektologického oddělení Ústavu pro jazyk český a bohemistického pracoviště Filozofické fakulty Masarykovy univerzity). Projekt výzkumu byl rozsáhlý: zahrnoval terénní práci v 420 obcích na českém jazykovém území plus v 57 městech; připočíst je nutno ještě 13 lokalit u tzv. české emigrace v cizině (v obcích s českou komunitou).

Je pravda ― a možná tady pramení shora uvedené námitky kritiků dialektologických výzkumů ―, že nejobsáhlejší částí ČJA je část věnovaná lexikální zásobě (první tři svazky Atlasu), a to především té její vrstvě, která je spjata s dřívějším tradičním (tj. venkovským) způsobem života. O tom svědčí např. slovní zásoba představená ve věcněvýznamových okruzích „hospodářská usedlost“, „vesnice dříve a nyní“, „zábava a zvyky“. Na druhé straně tu ale najdeme okruhy pojmenování spjaté s lidským životem vůbec, jako „počasí“, „nemoci“, „život a smrt“ aj., tedy onu část lexikální zásoby, jež není omezena pouze na prostředí venkovské.

Pro výzkum běžné mluvy je však závažný především díl čtvrtý, jenž se zabývá morfologickými jevy (formálním tvaroslovím). Je zde podán soubor 431 map. Každou mapu doprovází komentář zasazující sledovaný jev do vývojových souvislostí. Jak známo, změny v gramatickém plánu probíhají ― na rozdíl od posunů v lexikální zásobě ― velmi pozvolna. Projdeme-li si jen namátkou čtvrtý svazek Atlasu, zjišťujeme, že je zde zachycena většina neuralgických bodů našeho tvarosloví.

Vidíme, že např. kondicionálový plurálový tvar bysme byl dominantní, ne-li jediný už v mluvě patnáctiletých uživatelů národního jazyka v poslední třetině minulého století (vymezena je i podoba byzme), zatímco paralelní singulárová forma bysem byla (a dodejme, že stále je) záležitost okrajová, neproduktivní. Sledujeme-li např. konkurenci typu dostal jsi × dostals, zjišťujeme, že forma dostals je vlastně celonárodní (nejde tedy o často proklamovaný moravismus); v Čechách a na území slezských nářečí k ní ale ještě přistupuje dostal jsi. Že (j)su je moravismus, každý ví. Že (j)seš je nejen moravismus (a to pouze západomoravský!), ale i regionalismus východní poloviny Čech, může však někoho ― s výjimkou rodilého mluvčího z příslušné oblasti Čech ― překvapit.

Oddíl věnovaný tvarům příčestí minulého sloves typu tisknout ukazuje klasickou česko-moravskou opozici na příkladě slovesa uschnout, tj. us(e)ch × uschl, ale zároveň dokládá progresivitu formy uschnul. Plurálový prézentní tvar 3. os. (typ sázejí) na -í se jeví jako progresivní především na Moravě (v jihozápadních Čechách je uzuální), v Čechách registrujeme počátek uplatňování (dnes už obecněčeského) tvaru (oni) ro[14]zuměj. Jako pozoruhodná se ukazuje česko-moravská opozice akuzativu zájmena on (v životném rodě), tj. (na) něj × něho, stejně jako zájmena ono, tj. (pro) něj × ně, něho; uvedené geografické vymezení žije dodnes. Tyto a další informace nám zprostředkovává ČJA. Např. se dovídáme, jaká je distribuce forem na -ama a -ema v plurálovém instrumentálovém zakončení, zda je -ama skutečně obecněčeské, jak se tvrdí, atd.

Zaznamenány jsou zde i jevy, o nichž doposud souhrnná díla o češtině regionu Čech mlčí. Z mapy v ČJA se nám příčina jejich existence osvětlí. Tak např. genitivní forma (bez) zařízeních není příležitostným novotvarem vzniklým snad hyperkorekcí, ale analogickým náležitým a běžným dialektickým zakončením, jež se vyskytuje na podstatné části Čech. Jiným zajímavým případem je výskyt akuzativní formy zájmena ona: jí, která k nám proudí nejen z mluvených, nýbrž i psaných médií. Právě této formě bude věnována krátká stať v některém z příštích čísel Naší řeči.

Okruh otázek spjatých s tvaroslovím navíc není omezen na uvedený čtvrtý svazek. Jako průvodní morfologická charakteristika zkoumaného slova / slovního spojení jsou registrovány tyto jevy i v lexikálních svazcích Atlasu. Jen namátkou uveďme např. rodové varianty substantiv (např. okurek × okurka, sršeň f. × sršeň m., hadr × hadra; Olomouc f. × Olomouc m.). Spolehlivě je také zachycena neutralizace rodových rozdílů v tvaru plurálu složených adjektiv typu malé města (prezentováno na sousloví smažená vejce).

Po prostudování ČJA se ozřejmí absurdnost konstatování ve zmíněném článku, že totiž „v Čechách jednoduše nejde dehonestovat někoho tvaroslovně spisovnou koncovkou, tady se spisovně nenadává. Zato na Moravě často ano“. Ve svých emocích se jazykově opravdu rozohňujeme vždy tak, jak nám, řečeno s autory uvedeného článku, „zobák narost“. Jen je třeba rozlišovat jevy shodné se spisovným jazykem a jevy s ním neshodné. I tomu nás může naučit ČJA! A že se „spisovnými koncovkami“ v Čechách nenadává? To není pravda.

Je třeba připomenout, že v tomto roce očekáváme vydání pátého, posledního svazku celého souboru. Ten přinese ještě informace (mj.) o rovině hláskoslovné a syntaktické, tj. o těch jazykových plánech, jež se vývojově proměňují velmi pozvolna, dokonce pozvolněji než rovina morfologická.

Nehodláme se na tomto místě vyslovovat k otázce spisovnosti a nespisovnosti ve vztahu k prestiži jazyka běžné komunikace. Nechceme ani tvrdit, že ČJA je jediný zdroj informací, navíc v době, která se vyznačuje neustále se zvyšující mobilitou obyvatelstva. Považujeme však za nutné zdůraznit, že pro výzkum jazyka dnešní běžně mluvené komunikace je ČJA spolehlivým východiskem. Každý, kdo se problematikou běžné mluvy zodpovědně zabývá, měl by mít atlasové údaje „v malíčku“. Ty tvoří základnu, spolehlivě a erudovaně prozkoumanou a popsanou, na níž lze stavět a pomocí níž lze klást do dalších souvislostí pohyby v běžné mluvě současnosti. Nemáme pro tento účel vhodnějšího díla.[8]

---

[1] V. Cvrček, P. Vybíral, Lidové noviny 13. 8. 2005, příloha Orientace, s. V.

[2] L. Čižmárová (rec.), Mluvená čeština na Moravě, NŘ 81, 1998, s. 206―210.

[3] S. Kloferová (rec.), Kolik tváří má čeština, NŘ 84, 2001, s. 261―265.

[4] J. Chloupek (rec.), Česká dialektologie splácí svůj dluh, NŘ 77, 1994, s. 96―99.

[5] J. Chloupek (rec.), Vydávání Českého jazykového atlasu pokračuje, NŘ 81, 1998, s. 133―135.

[6] J. Chloupek (rec.), Třetí díl Českého jazykového atlasu, NŘ 82, 1999, s. 255―267.

[7] Z. Hladká (rec.), Český jazykový atlas přechází od lexika k tvarosloví, NŘ 86, 2003, s. 41―43.

[8] Příspěvek vznikl s podporou grantu GA ČR 405/06/0293.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 1, s. 11-14

Předchozí Ivana Kolářová: Pozice, významy a funkce výrazu jak to (na materiále Českého národního korpusu SYN2000)

Následující Jan Jirák: Diskuse o užívání spisovné češtiny z hlediska medializace veřejné a soukromé komunikace