Časopis Naše řeč
en cz

Diskuse o užívání spisovné češtiny z hlediska medializace veřejné a soukromé komunikace

Jan Jirák

[Články]

(pdf)

-

[1]

„Nespisovným jazykem u nás mluví přes šedesát
procent mluvčích, přesto se za něj stydíme.“

Cvrček, Vybíral, srpen 2005

 

Problematika vztahu spisovného a nespisovného jazyka, resp. sociální postavení (a z něj plynoucí užívání) tzv. obecné češtiny patří mezi pravidelně se vracející témata českého veřejného metařečového a metajazykového diskurzu. Naposledy se ozvěny této diskuse[2] ozvaly v létě roku 2005 na stránkách Lidových novin v textu, který byl zřetelně formulován jako nekriticky bojovná apologetika obecné češtiny v roli prestižní formy národního jazyka (tedy v roli, kterou podle autorů zmíněné úvahy přisuzují „škola i někteří lingvisté“ pouze spisovné češtině).[3]

Není posláním tohoto textu přihlásit se k jedné či druhé straně sporu (i když tomu se tak zcela vyhnout nelze), natož posuzovat váhu a kvalitu argumentace, která ve sporu táhnoucím se dlouhá desetiletí zaznívá. Pro autora je zajímavé, že problematika užívání prestižního jazykového útvaru a vztahu spisovné a obecné češtiny se zcela zásadním způsobem dotýká pravidelností a komunikačních zvyklostí oblasti tzv. mediální komunikace[4], tedy (para)sociálních komunikačních akti[16]vit, jejichž povahu určují funkční, organizační a technologické možnosti a omezení tzv. masových médií, tedy periodického tisku, rozhlasu a televize, případně jejich ekvivalentů v prostředí internetu. Mluví-li Kraus o negativním hodnocení obecněčeských rysů „vyskytujících se ve veřejné oficiální komunikaci“[5], mluví z velké části o projevech mediálních. Právě mediální komunikaci je ― dnes patrně nejvýznamnějším ― projevem veřejného komunikování a současně tatáž mediální komunikace je oblastí, jež „oficiálnost“ veřejné komunikace (alespoň zdánlivě) nejvíce destabilizuje, a to především tím, že do prostoru veřejného komunikování vnáší vedle sdělení ryze oficiálních i projevy polooficální, kvazioficiální a zcela neoficiální, ba dokonce i sdělení neveřejná, intimní a zábavní. To vše se děje v prostoru, jemuž společnost přiznává postavení veřejného. Soustředíme se tedy v následujícím výkladu na užívání národního jazyka v mediální komunikaci a pokusíme se je vztáhnout k výše připomenuté diskusi o postavení spisovného jazyka a o vztahu mezi spisovnou a obecnou češtinou. Vycházíme přitom ze základního půdorysu výše připomenutých diskusí, zejména z toho, že

(a) existují různé útvary národního jazyka a tyto útvary mají konstitutivní charakter ve vztahu ke komunikačním situacím, v nichž jsou užívány, tj. jsou uživateli nadány specifickými funkcemi/rolemi v komunikační praxi, např. (sociální) prestižností či (národní) reprezentativností, a jako takové jsou v komunikaci i zvýznamňovány;

(b) prestižní a reprezentativní útvar národního jazyka se uplatňuje především ve veřejné oficiální komunikaci, ve vysoce formalizovaných komunikačních situacích (např. při obřadech, státních jednáních, v byrokratické, resp. administrativní komunikaci apod.);

(c) postavení jazykového útvaru s nejvyšší mírou sociální prestiže je přisuzováno tzv. spisovné češtině;

(d) napětí sytící předmětnou debatu vyvolává především užití tzv. spisovné češtiny v mluvené komunikaci (o prosazení obecné češtiny v psaných projevech autoři bojující za její povýšení do prestižního jazykového útvaru nikde soustavněji neuvažují[6]).

Komunikační aktivita, která se odehrává za účasti masových a síťových médií, je svébytným typem sociální komunikace. Chceme-li tedy zkoumat možnosti spisovné a obecné češtiny (jako dvou útvarů, které si v debatě konkurují) realizovat se jako [17]prestižní útvary národního jazyka, nezbývá než věnovat se povaze komunikačních aktivit, do nichž tato média vstupují (nebo které přímo podněcují či zajišťují).

Současné (postindustriální, informační, vzdělanostní) společnosti se vyznačují mimo jiné vysokou mírou „mediální saturace“[7]. Velká ― snad dokonce rozhodující ― část veřejné (politické, osvětové, vzdělávací, informační) komunikace se odehrává právě v médiích nebo jejich prostřednictvím či pod jejich patronací, popřípadě z jejich popudu. Jaké jsou konstitutivní rysy této „mediální komunikace“? V nejobecnější rovině se vždy jedná o komunikaci s obecně dostupnou nabídkou sdělení. I když moderní technologie dovolují vyšší míru individualizace mediálního sdělení (výběr z nabídky internetu, placený televizní kanál apod.), vždy platí, že jde o sdělení obecně srozumitelná. Dále platí, že jde o komunikaci asymetrickou: výrazně je omezena výměna rolí ― čtenář/posluchač/divák zůstává v této své roli po celou dobu obcování s médiem a má jen velmi vzácně možnost dostat se do situace, kdy by čtenářem/posluchačem/divákem bylo médium či lidé v něm pracující. Pokud se tak stane, nemá vzniklá situace ve většině případů povahu komunikace mediální, tedy obecně dostupné.[8]

Právě obecná dostupnost činí z médií účinný potenciální prostředek veřejného komunikování a z mediální komunikace typ veřejného komunikování. Veřejný rozměr tohoto typu komunikace je v podstatě jejím historickým věnem a proměny mediální komunikace směřující k rezignaci na odpovědnost vůči tomuto věnu jsou chápany jako selhání, popřípadě jako vývojová proměna vyvolaná společenskými změnami.[9]

Tyto dva podstatné atributy mediální komunikace, její asymetrie a její veřejný charakter, se ustavovaly v „předmasové“ době, kdy dominujícím typem média byl (periodický) tisk a kdy se s jeho existencí asociovaly hodnoty spojené s modernizací společnosti a demokratizací politického rozhodování a politické dělby moci a kdy rozhodujícími, společensky relevantními typy mediální nabídky byly informace, názor a osvěta. Média v tomto smyslu rozšiřovala prostor budovaný školou, dobovým politickým diskursem a interpersonálně zajišťovaným sdílením informací. V tomto dobovém klimatu se utvářely demokratické ideály svobody projevu a svobody tisku ― šlo o vytvoření prostoru, v němž bude možné bez restriktivních opat[18]ření, reglementace a represe probírat témata společného nadindividuálního a nadskupinového zájmu, tedy témata „veřejná“.

Současná situace je ale o poznání odlišná. Zatímco asymetrie v distribuci rolí zůstává a potenciál mediální komunikace si zachovává rozměr obecné dostupnosti, na síle a významu ztrácí rozměr původně „modernizační“, tedy politický. Nevytrácí se z médií zcela, jen se stává součástí širšího kontextu, vstupuje do nových intertextových a situačních vazeb. Společným rysem této inovace, která souvisí především s nástupem vysílacích médií, tedy rozhlasu a televize, je postupné rozostřování hranice mezi veřejným a neveřejným, soukromým. Média nabízejí vedle politicky relevantních informací (zpráv) a názorů (komentářů) především zábavní obsahy, které mají poslání relaxační, resp. rekreační, a aspirují na ovládnutí volnočasových aktivit, tedy projevů spadajících do neveřejné, intimní oblasti chování člověka. Tato část mediální produkce je přitom nabízena v těsné blízkosti „tradičně“ veřejné produkce, tyto dva světy se v mediálním prostoru řadí za sebe a vedle sebe, proplétají a vzájemně inspirují. Po politické diskusi následuje pohádka či dobrodružný film, zpravodajství je rámováno reklamou na předměty a služby denní spotřeby, přenosy z jednání poslanců jsou vysílány v podobných nočních časech jako pro děti nevhodné filmy s erotickým či násilným obsahem, v deníku se na jedné straně může objevit zpráva o schodku státního rozpočtu vedle „zprávy“ o tom, kdo vyhrál v anketě o nejpopulárnějšího zpěváka, za ekonomickou rubrikou deníku může následovat sekce o automobilismu, stejně jako příloha o „reality show“ apod. Pro současná masová média je zkrátka příznačné zcela samozřejmé řetězení nesourodých obsahů, zcela samozřejmé míšení veřejného a neveřejného a informativního a zábavního.

Norman Fairclough jde tak daleko, že dokonce uvažuje o „napětí“ jak mezi informací a zábavou, tak mezi veřejným a soukromým. Tato dvě napětí podle něj „ovlivňují současný jazyk médií“, a to tak, že se v médiích projevuje tendence ke stále větší „konverzacionalizaci“ veřejných záležitostí a ke stále většímu „zezábavňování“[10]. James Curran upozorňuje na to, že „dokonce i v případě tzv. zpravodajských médií platí, že zprávy pokrývají pouze malou část vysílacího času“[11], a John Hartley trochu posměšně mluví o „občanech médií“[12]. Tyto názory mají společné to, že si všímají ovlivňování veřejného (tedy poněkud zjednodušeně „občanského“) neveřejným (opět mírně zjednodušeně „spotřebním“) principem. To, co slouží přilákání a udržení pozornosti, tedy obsahy vzrušivé, zábavní, oddychové, ovlivňuje svou „poetikou“ obsahy ostatní. Politická témata se obsahově vyprazdňují a personalizují se do podoby černobíle inscenovaných osobních střetů, politická soutěž se [19]prezentuje jako dostihy či sportovní klání, veřejné dění se zjednodušuje na schematicky traktovaný střet nesmiřitelně protikladných sil (pravice-levice, proevropská orientace ― protievropská orientace, pro registrované partnerství ― proti registrovanému partnerství apod.) a příjemci se nabízí volba nikoliv nepodobná rozhodování při nákupu.

A právě tato situace těsné návaznosti formalizovaných, oficiálních („veřejných“) a neformálních („soukromých“) obsahů v jednom vysílacím proudu více než cokoliv jiného zvýrazňuje potřebu prestižního, reprezentativního útvaru národního jazyka ― útvaru, který by sám o sobě a sám sebou signalizoval, že nabízený obsah „patří“ do sféry veřejného života, že má charakter oficiální a že se tím liší od jiných obsahů, které „patří“ do sféry spotřebních, volnočasových, rekreačních aktivit (a kde není užití prestižního útvaru nutné). Krausovo konstatování, že „jednotlivé jazykové útvary ― spisovný jazyk, obecná čeština, místní nebo sociální nářečí ― se obvykle nechápou jako stálý příznak profese, postavení nebo diplomu…, ale jako proměnná charakteristika, která se váže na přesně vymezenou sociální situaci“[13] se tu konkretizuje v nové podobě: užívání médií (čtení periodického tisku a sledování rozhlasového a televizního vysílání) není jednou homogenní sociální situací (byť se uživatel může dívat stále ve stejných teplákách ze stále stejného křesla na stále stejný televizor), nýbrž sledem neustále se měnících sociálních situací reprezentovaných v médiích.

Podíváme-li se z tohoto pohledu na jednotlivé typy obsahů nabízených například televizemi, zjistíme, že televize disponuje omezeným rejstříkem prostředků, jimiž míru formálnosti/oficiálnosti zřetelně signalizuje. Vedle oblečení (hlasatel/moderátor zpravodajství v obleku s kravatou[14]) je to právě důsledné signalizování prestižnějších sociálně komunikačních situací volbou příslušného, tedy prestižního, [20]útvaru národního jazyka. Jinými slovy ― užití spisovného jazyka dodává sdělení na významu, signalizuje jeho společenskou závažnost. Užívání těchto prostředků má dokonce svou vnitřní dynamiku: užíváním spisovného jazyka a formálnějším oblečením je možné uměle zvyšovat prestiž vystoupení nebo obsahu (což je patrné především u sportovních komentátorů).

 

Závěrem

Fakticky tedy platí, že užití spisovné češtiny má v mediální produkci příznak formálnosti, oficiálnosti a zřetelně signalizuje skutečnost, že sdělovaný obsah patří (nebo by rád patřil) do roviny oficiální veřejné komunikace. Nárůst objemu a významu obsahů, které mají jiný než veřejný charakter (zábavní, relaxační, intimní), naproti tomu přece jen poněkud inklinuje k využívání obecné češtiny[15], jíž se tak přiznává pozice útvaru národního jazyka vhodného pro tyto typy mediální komunikace. Faircloughem předpokládaná tenze mezi veřejným a intimním v mediální produkci tak fakticky vede k hledání prostředků, jimiž by ― v rámci jednoho proudu vysílání ― bylo možné míru formálnosti/neformálnosti odlišit. A existence spisovné a obecné češtiny je právě jedním z prostředků, které takové odlišení umožňují ― bylo by tedy v zásadě ochuzující se této nabídky výrazových prostředků zbavovat.[16]


[1] Výraz medializace poněkud nešťastně označuje dva související, leč odlišné jevy: 1. Používá se pro modernizační sociální proces vyznačující se rostoucím podílem komunikačních aktivit zprostředkovaných (mediovaných) masovými a síťovými médii a stále výraznějším (až nezastupitelným) podílem těchto médií na vnitřní soudržnosti společnosti (podrobněji viz G. Mazzoleni ― W. Schulz, „Mediationof Politics: A Challenge for Democracy?, Political Communication 16, 1999, s. 247―261). 2. Označuje proces uchopení a zpracování nějakého podnětu médii (jako např. v konstatování „Došlo k nešťastné medializaci celého problému“). Pro odstranění dvojznačnosti se někdy v českém prostředí v prvním významu používá výraz mediatizace, ten však má již své místo v terminologii mezinárodního práva.

[2] Počátky této debaty sahají přinejmenším do počátku 60. let 20. století ― viz P. Sgall, Obichodno-razgovornyj češskij jazyk, Voprosy jazykoznanija, 2, 1960, s. 11―20, J. Bělič ― B. Havránek — A. Jedlička, Problematika obecné češtiny a jejího vztahu k jazyku spisovnému, SaS XX, 1963, s. 108―127. Souhrnně tyto diskuse zpracoval J. Kraus, Rétorika a řečová kultura, Karolinum, Praha 2004, s. 13n.

[3] V. Cvrček ― P. Vybíral, Mluvme, jak nám zobák narost, Lidové noviny 13. 8. 2005.

[4] Sousloví Mediální komunikace se postupně prosazuje jako označení veškerých komunikačních aktivit, které se dějí pomocí a prostřednictvím masových nebo síťových médií (viz např. J. Jirák ― B. Köpplová, Média a společnost, Portál, Praha 2003, nebo J. Watson, Media Communication, Macmillan Press Ltd, London 1998). Tento pojem začal v 90. letech 20. stol. postupně nahrazovat starší označení „masová komunikace“, který se začal více používat jako označení pro historicky podmíněný typ dorozumívání příznačný pro tzv. masovou společnost (viz např. J. Janoušek, Sociální komunikace, Svoboda, Praha 1968, nebo J. B. Thompson, Média a modernita, Karolinum, Praha 2004).

[5] J. Kraus, d. cit. v pozn. 2, s. 131.

[6] I když jsem se jako „autor“ vzdal možnosti vstupovat do diskuse (natož v ní stranit), na tomto místě musím přiznat, že představa dotazníku, v němž jsou otázky formulovány v obecné češtině a odpovědi vyžadovány ve stejném jazykovém útvaru, působí na mě neodolatelně směšně.

[7] T. O’Sullivan ― B. Dutton ― P. Rayner, Studying the Media, Arnold, London 1998, s. 4.

[8] To neznamená, že čtenář/posluchač/divák se vždy chová podle svého postavení. Reakce na přijímaný mediovaný obsah jsou vcelku běžné a zahrnují i komunikaci podobné činnosti (Thompson v této souvislosti mluví o „kvaziinterakci“, viz J. B. Thompson, Média a modernita, Karolinum, Praha 2004, Vybíral totéž charakterizuje jako „parasociální interakci“, viz Z. Vybíral, Psychologie komunikace, Portál, Praha 2005). Z pravidla o asymetrii mediální komunikace se vymyká zveřejňování nejrůznějších ohlasů, např. dopisů diváků. I zde si ale médium ponechává rozhodující postavení toho, kdo zveřejňuje (médium je tedy „podavatelem“ těchto zdánlivých reakcí příjemců).

[9] J. Habermas, Strukturální přeměna veřejnosti, Filosofia, Praha 2000.

[10] N. Fairclough, Media Discourse, Arnold, London 1995, s. 10.

[11] J. Curran, Nový pohled na masová média a demokracii, in: J. Jirák ― B. Říchová, Politická komunikace a média, Karolinum, Praha 2000, s. 121.

[12] J. Hartley, Popular Reality, Arnold, London 1996, s. 57.

[13] J. Kraus, d. cit. v pozn. 2, s. 131.

[14] Je až s podivem, jak silné je právě trvání na „oficiálnosti“ oblečení ― například ČT dlouho striktně trvala na tom, aby lidé, kteří vystupují na obrazovce, byli oblečeni zcela formálně. Mezi zahraničními zpravodaji ČT se traduje příběh o střetu mezi vedením organizace a jedním zahraničním zpravodajem, který trval na tom, že jede-li připravovat reportáž do prostředí, kam se jinak než v holínkách nedostane a kde jsou kolem něj všichni v pracovním oděvu, je nevhodné, aby měl kravatu. Střet se stal jedním z kroků, které vedly k rozvolnění této normy, tedy fakticky k přizpůsobení oblečení sociální situaci.

I když to přesahuje rámec tohoto textu, připomeňme alespoň, že i užití obecné češtiny má svou vnitřní dynamiku: v některých případech se jedná o vysoce stylizovanou, „estetizovanou“ obecnou češtinu (například ve vystoupeních Jiřího Suchého či Miroslava Horníčka), jindy zaznívá obecná čeština ve funkci prostředku signalizujícího profesně skupinovou identitu a odstup od oficiálního charakteru komunikační situace (například v děkovných vystoupeních režisérů, herců a zpěváků při vyhlašování výsledků nejrůznějších diváckých anket). Může ale také jít (alespoň teoreticky) o prostou neschopnost identifikovat příslušnou sociální situaci a podle toho zvolit příslušný útvar národního jazyka či komunikační nekompetentnost. Zvláštní pozornost si užití obecné češtiny zaslouží tam, kde se jejím užitím signalizuje „intimizace“ mediálního sdělení (jak je tomu například v promluvách účastníků tzv. „reality show“ typu Velký bratr).

[15] To pochopitelně neznamená, že hovorová čeština je z neformálních komunikačních situací vytlačena a že se v nich nelze bez obecné češtiny obejít ― obecná čeština představuje toliko rozšíření výrazových možností (a vzhledem k poměrně velkému objemu obsahů polooficiální či neoficiální povahy v současných vysílacích médiích dostává poměrně velký prostor).

[16] Příspěvek vznikl v rámci výzkumného záměru MSM 00216208.

Naše řeč, ročník 89 (2006), číslo 1, s. 15-20

Předchozí Stanislava Kloferová: Český jazykový atlas a výzkum běžné mluvy aneb Co máme a co nemáme

Následující Petr Sgall: Poznámka k pojmu hyperkorektnost

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1