Kolik tváří má čeština

Stanislava Kloferová

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jaké rozdíly se projevují v jazyce a v řečovém chování mluvčích v běžné denní komunikaci, ale též v promluvách, jež mají vyšší komunikativní funkci? To je jen dílčí okruh problémů, jimiž se intenzivně zabývá současná bohemistika[1], ale nejen ona. Otázky spojené s podobou a užíváním jazyka přitahují i širokou veřejnost, jak dosvědčuje řada diskusí na toto téma v médiích. Jsme proto rádi, že mezi knižními publikacemi můžeme přivítat další monografii, která přispívá k poznání mluvené podoby naší mateřštiny. Kniha Tváře češtin[2] vznikla jako výstupní publikace projektu Grantové agentury ČR a je třeba hned v úvodu říci, že jde o počin přínosný.

Titul Tváře češtiny je výstižný: Na základě obsáhlého korpusu materiálu ze spontánních jazykových projevů je zde představen a analyzován výběr jazykových prostředků v nejrůznějších komunikativních funkcích. Soustavně se přihlíží také ke konkrétním pragmatickým složkám, jež se do promluv promítají (mluvenost, situační zakotvenost, komunikační schopnosti a dovednosti mluvčích, paraverbální a neverbální komponenty). Uvedená analýza je obsahem první, teoretické části knihy, v druhé části jsou připojeny ukázky z materiálového korpusu, z něhož se při rozborech vycházelo.

Každá z kapitol v první části představuje tematicky uzavřený celek, jenž je odkazy a poznámkami propojen s oddíly dalšími. V úvodním stratifikačním vymezení současného českého národního jazyka vycházejí autoři v zásadě z Havránkova pojetí, rozvíjeného dále zejména tzv. brněnskou školou. Tradiční teritoriální dialekty jsou tu deklarovány jako slohově téměř ploché: Jako mluvené útvary sloužící k intimní komunikaci by si však přiznání výraznější stylové rozlišenosti zasluhovaly – alespoň v lexiku. V diatopickém rozlišení se vcelku vychází z pojetí Běličova, užívaného i soudobou dialektologií (s jedinou výjimkou: namísto termínu slezská nářečí se užívá staršího označení nářečí lašská).[3]

[262]První kapitola (Žánry a syntaktické rysy mluvených projevů) třídí mluvené komunikáty na monologické a dialogické. V rámci základních dialogických žánrů se tak uplatňují specifické slohotvorné postupy mj. u povídání si o čemkoli (klábosení) nebo u výměny názorů (jak se zde výstižně konstatuje, při opakovaných výměnách se mluvčí spolu zpravidla pohádají!). Osobitou stavbu mají rozhovory s dětmi, popř. i s kojenci, od nichž se vlastně verbální odpověď ani neočekává, ale rovněž např. rozhovory při společenských hrách, sršící expresivními výrazy, které však probíhají v úsečných replikách, neboť na rozsáhlejší fabulaci není čas: ve středu pozornosti stojí průběh hry. Ustálená podoba komunikace při nákupu má také své zvláštnosti, nám ostatně dobře známé: zejména pultový prodej je záležitostí takřka kultovní a nad jeho zanikáním nám nezbývá než truchlit (tak mužem/co to bude… včetně užívání zdrobnělin: rohlíčky, pivečko) atd. K monologickým žánrům náleží např. vyprávění, ale rovněž reprodukce, úvod k diskusi a kázání. V mluvené komunikaci se však, jak se tu upozorňuje, s ryzím zástupcem kteréhokoliv z žánrů nesetkáme, protože se vzájemně prolínají. Zvláštní oddíl v této kapitole zaujímá odraz pragmatických činitelů v syntaktické výstavbě. Na četných příkladech se zde představuje např. křížení syntaktických výpovědních perspektiv na úrovni větných i souvětných vztahů, užívání vsuvek, ale též neobvyklý slovosled. Důležitou úlohu mají také kontaktové prostředky, verbální i neverbální. Popsány jsou jejich základní typy, k eventuálním oblastním rozdílům se zpravidla nepřihlíží. Pozoruhodná je v této souvislosti kontaktová funkce deminutiv. Těch se užívá zdaleka nejen při oslovení. Své místo mají, jak už bylo uvedeno, např. v komunikaci při nákupu. Ale i tady, zdá se, existují určitá omezení. Např. pivečko nebo rohlíčky jsou nám důvěrně blízké, kdežto zaznamenané české droždíčko zahřeje Moravana u srdce: těžko, přetěžko si lze totiž představit moravské/slezské kvasničky. Ubezpečujeme se, že vedle víš, jo, no ne má slovo vole, expandující již ostatně od 20. let minulého století, platnost celonárodní a užívají je obě pohlaví. Zda ke škodě, či k užitku mluvčích a jazyka – to si čtenář jistě zodpoví sám. Ve srovnání s tím zde tudíž může obecněmoravské (ne pouze východomoravské, s. 49) kurňa vzbuzovat jen sympatie.

Zvláštní kapitola je věnována odchylování se od základní tematické linie, od lineárnosti textu. V mluveném projevu totiž mluvčí reaguje na komunikační situaci, vysvětluje, udržuje pozornost, a proto dochází ke křížení nebo překrývání často i několika promluvových linií. Také ve způsobu zapojení částí jiné promluvy, tj. její reprodukce, shledáváme rozdíly mezi oficiální a neoficiální komunikací: Tak např. v neoficiálních komunikátech splývá způsob reprodukování přímé a nepřímé řeči a uvádějící verbum dicendi může buď předcházet, nebo následovat (citujeme ve shodě s užitou transkripcí: já povidám podrž ho, vždicki nadávali češi čmeši, já sem lepší film neviďel řikal). Ojedinělý není ani typ bez uvozujícího slovesa, např. a ona ježišmarjá. Dodejme, že se zájmenem výhradně v postavení antepozičním. Reprodukce formou nepřímé řeči se objevuje méně často než reprodukce formou řeči přímé. Tento jev souvisí, jak se uvádí, s tím, že „promluva je plastičtější, dynamičtější a dramatičtější“ (s. 69). I zde se vydělují jisté modelové typy, srov. furt se chlamal jako že pohoda, poslali bapču ať jim de pro brambori. Doklad ledňice co si paňí [263]odvezla (…) že to potřebovala pró jarka ségru (70) bychom sem asi nezařadili, protože jde jen o vedlejší větu příčinnou, jak napovídá i préteritum potřebovala. Nepřímá řeč by zde vyžadovala spíše prézentní formu slovesa (potřebuje): konstrukci založenou na souslednosti časů zde čeština, na rozdíl např. od němčiny, vylučuje.

V kapitole Slohová výstavba textů vítáme přehledné a přitom obsažné uvedení do problematiky. Nastíněn je i vývoj, kterým stylistika jako disciplína procházela – od teorie funkčních stylů Pražské školy přes teorii komunikačních aktů, jejíž zásluhou se dostala do pozornosti role účastníků komunikačního aktu a otázka volby z inventáře různých komunikačních variant, až k aspektům pragmalingvistickým.

Jak se připomíná, východiskem rozboru slohové výstavby běžně mluvené komunikace nemůže být srovnávání různých komunikačních situací, neboť běžně mluvený jazyk nespočívá v promyšleném výběru jazykových prostředků; v běžných situacích je rozhodující příslušný většinový úzus. I zde však platí základní slohotvorný princip subjektivních a objektivních činitelů. Je známo, že diglosie mluvčích s mateřským jazykem českým má své zvláštnosti, dané zejména geograficky. Tento fakt výrazně ovlivňuje volbu mezi jazykovými prostředky. Oslabená je funkce spisovného jazyka u mluvčích ze západní poloviny českého jazykového území, naopak výraznější je ve východní polovině, kde povědomí o nespisovném vyjadřování jako vyjadřování prestižním, živém a pro všechny přijatelném schází. Zapochybovat lze možná o tom, že „mezi lidmi se vyskytují občané, kteří mluví výhradně spisovnou češtinou a možnosti diglosie důsledně opomíjejí“ (s. 83). Tento případ u českého mluvčího žijícího v našem jazykovém prostředí sotva může nastat (ani učitelé nemluví doma spisovnou češtinou, třebaže lze připustit, že se snad o to s menšími či většími úspěchy pokoušejí). Bez výhrady lze však souhlasit s tezí, že šíření obecné češtiny za hranice Čech a západního úseku Moravy (kde je podporována nářečními systémy) bude do budoucna pokračovat. Rozhodující úlohu nepochybně budou mít mluvená média, která se stávají – zejména pro mladou generaci – jakýmsi vzorem i pro každodenní vyjadřování: připomenout lze (v korpusu nedoložené) už vžité emocionální teenagerské wow, o jehož šíření „se zasloužil“ český filmový dabing.[4]

Ve vlastní stylistické analýze příznakových jevů jsou vymezeny prvky s jasnými signály mluvenosti (k nimž patří např. odkazovací užití zájmena ten, ta, to, srov. ot té babički ten její přítel), znaky podmíněné emocionalitou (je pozoruhodné, že se zde objevují jen ty s nábojem hanlivým), své uplatnění nacházejí i prvky odborného a profesního vyjadřování (připadá v úvahu, jelikož) stejně tak jako starší (diď já su maťej[5]) i novější frazeologické a lexikální prvky (sou vismáťi).[6]

[264]Kapitola K charakteristice lexikálního výraziva v dnešních rozhovorech sestává z dvou základních oddílů. První z nich (Běžná slovní zásoba a její dynamika) nás uvádí do základního rozčlenění slovní zásoby národního jazyka. Poté se soustředí na postižení těch lexikálních prostředků, s nimiž se setkáváme v běžné komunikaci, ale nejen to: vyzdvihuje prostředky příznakové. Jejich příznakovost je posuzována na ose „hovorové prostředky spisovné a nespisovné“ (92). Jak se zde zdůrazňuje, běžný uživatel jazyka si mnohdy ani neuvědomí, že při posuzování jednotlivých prostředků na ose spisovnost × nespisovnost nepostačí mateřské jazykové povědomí. K orientaci nám zde slouží slovníky s příslušnou stylovou charakteristikou.

Přesvědčujeme se, že vedle celoúzemně rozšířeného lexika (nátřesk, dávat bacha) stále žijí výrazy omezené územně, a není jich málo. (O územní a nadto i generační diferenciaci vybraného okruhu slovní zásoby, dosud takto souborně nepopsané, přináší informace Český jazykový atlas, jak připomíná autor kapitoly, sám člen autorského kolektivu ČJA). Čtenář-nebohemista by u některých slov, zvláště těch územně omezených, přivítal i uvedení jejich významu (íčko, dach, zgrňál). Pozornost je soustředěna hlavně na mluvu mládeže. Některé případy dosvědčují nepochybnou geografickou rozrůzněnost (bižule je, byla a bude česká), většina uváděných výrazů má však platnost celonárodní (k novinkám patří rambo, být vysmátý). Hájemstvím soukromých mluvených komunikátů je samozřejmě expresivní slovní zásoba: tady se přimlouvám za „očištění“ výrazu richna (96): za vulgarismus bych jej nepovažovala (srov. smrad, charakterizovaný v SSČ jako hovorový).

Druhý oddíl přináší slovotvornou charakteristiku slovní zásoby. Omezuje se na nejčetněji zastoupený typ v českém národním jazyce vůbec, na afixální derivaci, a v jejím rámci pak na příponové tvoření. Zvolen je tu postup formálně deskriptivní, vychází se z jednotlivých sufixů a konkrétní formace jsou pak přiřazovány k příslušným slovotvorným kategoriím (názvům nositelů vlastnosti bychom přisuzovali základy adjektivní). Živým slovotvorným prostředkem je univerbizace (kazeťák) a abreviace s následnou derivací (kámoš). Jen pro oblast mluveného jazyka je vyhrazen typ komanč (z komunista) a burizon (zajisté z buran).

Kapitola Tvaroslovné modifikace mluvených projevů se věnuje flexivní morfologii. V teoretickém úvodu by čtenář možná přivítal – vedle poznámek etnolingvistických – i zevrubnější popis výchozí situace celočeské. Výsledky dialektologických bádání totiž přesvědčivě ukazují, že územím národního jazyka probíhají nejen „hlavně izoglosy hláskoslovné, zejména pak vokalické“ (104): velmi výrazné jsou totiž i rozdíly v jiných jazykových plánech, výrazně vymezitelné izomorfami a izolexami.[7] Ty se shlukují do výrazných svazků, které vymezují – někdy překvapivě ostře – jednak dílčí areály v rámci jednotlivých nářečních skupin, jednak areály zformované buď v šířeji nadnářeční dimenzi, nebo zahrnující sousedící úseky nářečních seskupení.

Uspořádanost tvarů a relativní stabilitu flexivního systému obecně bychom však nepovažovali za vzácnou, natož mimořádnou (s. 104). V morfologickém plánu jde o mluvnické usouvztažňování, které je základním předpokladem pro vznik výpovědi. Je zřejmé, že frekvence gramatických prostředků je s frekvencí prostředků slovotvorných či lexikálních nesrovnatelná.

[265]Těžištěm kapitoly je oddíl Tvaroslovné rozrůznění současné mluvené češtiny. Jak se zde názorně ukazuje, je základním činitelem regionální původ mluvčího. Závažné je navíc zjištění, že se i ve slezské oblasti výrazně uplatňuje plurálové -ma. Překvapivá je však houževnatost tradičních forem, jakými jsou např. dativní -om, ale též genitivní -uv (přesvědčivější doklad než tu lenku od balharuf si lze – v souvislosti s příjmením našeho jubilanta – stěží představit!). Jako zavádějící se tu jeví označení středomoravský aorist (s. 111), výmluvné je však zjištění, že formu bysem (× bych) dokládá korpus pouze v promluvách regionálně českých (zde: jihozápadočeských).

Jak je řečeno v kapitole Zvuková stavba textů, vyznačuje se zvuková realizace vybraných spontánních projevů vysokým stupněm variantnosti. V zaznamenávání promluv byl nadto vyloučen klasický dialektologický postup s možností dodatečného ověřování. Jen ten, kdo se někdy setkal s přepisováním spontánních mluvených textů, si proto dokáže představit, jak obtížně se v takových případech některé zvukové znaky vymezují, navíc mají-li se postihnout jevy zásadní a typické. Kapitola je rozdělena do tří oddílů. První z nich se zabývá realizací hlásek. Při analýze se odlišují jevy výslovnostně spisovné, zahrnující vybranou (pečlivou, explicitní), neutrální a zběžnou výslovnost, od znaků dokládajících výslovnost nedbalou. Doménou pečlivé artikulace jsou a měly by být projevy oficiální, ale i v nich se setkáváme s výslovností nenáležitou. Základním činitelem je zde moment uvědomování si. Proto se i např. v recitaci k svatebnímu obřadu setkáme s případem jako láska ta umí kfést jak sňítka jabloňová (s. 122). V této souvislosti také připomeňme – dnes už populární – mediální stranu ledovou (s. 147). Obvyklým úkazem ve spontánních promluvách je nedbalá výslovnost: roíš je jen jeden z mnoha uvedených názorných dokladů. Dodáváme: o to názornější, že jeho funkcí bylo vyjádřit porozumění (tedy: rozumíš!). Poměrně dobře uchovány zůstávají výslovnostní regionální jevy, a to i úžeji lokální, u mladé generace. Oddíl věnovaný suprasegmentálním prostředkům přináší závažné zjištění, které velmi přesvědčivě vyzývá k úpravě kodifikace: Jde o přizvukování předložkového spojení s vlastní předložkou. V projevech veřejné povahy obecně (nikoliv tedy jen v promluvách z korpusu) se totiž klade přízvuk až na slovo za předložkou (např. na ‘padesát). Poslední část této kapitoly pak přináší údaje o zvukovém členění výpovědi. Mj. se zde potvrzuje teze o rytmické povaze taktu: jeho délka se v promluvách, ať už jsou zakotveny v jakékoliv komunikační situaci, neliší.

Závěrečná kapitola velmi výstižně shrnuje zásadní poznatky, jež výzkumné práce na projektu přinesly. A nejen to. Nabízí i výhledy do budoucna. Zdůrazněme, že s citem pro problematiku současné mluvené češtiny, s rozvahou a nadhledem, se vstřícnou argumentací, která vyslovuje oprávněné pochybnosti o existenci celonárodního běžně mluveného jazyka na jedné straně a jednotné hovorové (spisovné) češtiny na straně druhé.

Shrnuto: Publikace Tváře češtiny je vítaným obohacením poznatků o našem národním jazyce. Uvědomujeme si, jak proměnlivé ony tváře skutečně jsou, ale že i tato proměnlivost má svůj řád, který je v nás vcelku spolehlivě zakódován. A prognóza? Řečeno s prof. Chloupkem – važme si toho, že ve své mateřštině máme „jak koníčky chované pro kočár, tak mohutné koně do těžkého zápřahu“ (s. 80). Netřeba více dodávat.

---

[1] Připomeňme např. knižní monografie Čeština bez příkras, Praha 1992 (P. Sgall, J. Hronek), Mluvená čeština v autentických textech, Praha 1992 (J. Hoffmannová, O. Müllerová, E. Schneiderová), Český jazyk na přelomu tisíciletí, Praha 1997 (F. Daneš a j.), Mluvená čeština na Moravě, Ostrava 1997 (D. Davidová a j.), Dialog v češtině, Praha 1999 (J. Hoffmannová, O. Müllerová).

[2] Vydala Ostravská univerzita Ostrava, Filozofická fakulta (v řadě Acta facultatis philosophicae universitatis Ostraviensis 132/2000), Ostrava 2000, 265 s. Autorský tým tvoří bohemisté jak z univerzitních pracovišť (z Filozofické fakulty Ostravské univerzity a z Filozofické fakulty Masarykovy univerzity v Brně), tak z Ústavu pro jazyk český AV ČR (z jeho pražských i brněnských oddělení): I. Bogoczová, K. Fic, J. Chloupek, E. Jandová, M. Krčmová, O. Müllerová.

[3] J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972. Úpravu by zasluhovaly též příslušné pasáže v kodifikační mluvnici, srov. poslední vydání Stručné mluvnice české, upravené podle nových pravopisných pravidel (Praha, 1998): hovoří se zde o nářečích českých, středomoravských, moravskoslovenských (východomoravských) a lašských (s. 8). Současná dialektologická terminologie, opírajíc se o výsledky důkladných terénních výzkumů a o jazykovězeměpisnou typologii příslušných regionů, užívá názvů nářečí česká (resp. nářečí česká v užším smyslu), středomoravská, východomoravská a slezská. K této základní diferenciaci a jejímu dalšímu rozlišení srov. Český jazykový atlas (doposud 1, 1992, 2, 1997, 3, 1999, Praha).

[4] Zdá se však, že přes všechny prognózy není šíření obecné češtiny na území bez podporujících nářečních systémů tak expanzivní, srov. texty v materiálové části publikace nebo např. mluvu dnešních mladých „graffitářů“ na Ostravsku (D. Svobodová, E. Kavalová, O jazyce autorů grqffiti, NŘ 82, 1999, č. 5, s. 245–254). Příznakové je zde pouze lexikum, zasazené do promluvy, která zrcadlí veškeré typické znaky zdejšího regionu.

[5] Korpus nedoložil výraz švica, který mimochodem registruje ještě S. Utěšený (Několik slovníkových inovací v mluvě severomoravské mládeže, NŘ, 57, 1974, s. 9–10). Znamená to snad, že je nahrazován ségrou?

[6] Z nových výrazů zde nalézáme mj. fetovat, slovo obsažené již v Akademickém slovníku cizích slov, Praha 1995, s. 227, nám nepochybně zprostředkované angličtinou. Za zmínku stojí, že starší generace taky fetovala/fetila, nebo spíše chodila na fet, ale ten měl s dnešním fetem společnou jen onu náruživost (pronikl k nám přes němčinu, a to ve významu ‚oslava‘).

[7] Srov. Český jazykový atlas, d. cit. v pozn. 3.

Naše řeč, ročník 84 (2001), číslo 5, s. 261-265

Předchozí Karel Komárek: K slovní zásobě českých biblí 20. století

Následující Boris Skalka: Nový Český etymologický slovník