K otázce kodifikační pravomoci

Robert Adam

[Články]

(pdf)

-

[1]V lingvistické literatuře (např. J. Chloupek, M. Krčmová, E. Minářová, Stylistické minimum, Brno 1990, s. 10) se uvádí, že mezi publikace kodifikující spisovnou normu českého jazyka patří i časopis Naše řeč. Jazyková poradna Ústavu pro jazyk český AV ČR mi před několika lety na dotaz po seznamu kodifikačních publikací odpověděla výčtem, v němž se Naše řeč objevila rovněž. Že pracovníci poradny ― a jistě i jiní jazykovědci ― s kodifikační pravomocí Naší řeči počítají stále, ukazuje např. poznámka 4 k článku I. Svobodové Dům U Černé Matky Boží, otištěnému v NŘ 5/2004. V článku se autorka vyslovuje pro psaní adjektiva Boží s velkým počátečním písmenem tam, kde je odvozeno od pravopisné podoby Bůh, a připomíná, že přesvědčivé argumenty pro toto pravopisné řešení snesl K. Komárek v NŘ 3/2000. V oné poznámce pak píše: „Ne všichni pisatelé však čtou Naši řeč, a proto je třeba počítat s tím, že výraz boží se i nadále bude objevovat s malým písmenem.“ I. Svobodová tedy současnou kodifikační situaci pravopisu výrazu B/boží chápe takto: 1. K. Komárek kodifikaci svým článkem v Naší řeči změnil; 2. kdo četl jeho článek, ten o změně kodifikace ví a bude se jí řídit; 3. kdo jeho článek nečetl, bude se zřejmě řídit kodifikací předchozí, zaznamenanou v platných Pravidlech českého pravopisu. V této souvislosti je zajímavé, jakými slovy K. Komárek v roce 2000 svou argumentaci zakončil, neboli jak ostrou formulací lze u nás uskutečňovat pravopisnou kodifikaci: ona formulace zní „… podle mého názoru by nebylo nelogické…“.

Domnívám se, že takovéto fungování kodifikačních mechanismů v oblasti spisovné normy a normy pravopisné není účelné. Posuďte prosím následující příklady, vybrané z Naší řeči 1999―2004.

1. V NŘ 5/2003 byl v rubrice Drobnosti otištěn článek K. Smejkalové Do přírody jedině v nepropro obleku. Snad by bylo malicherné vyčítat autorce, že měla zvolit raději výraz oblečení nebo oděv, poněvadž pro mnoho uživatelů češtiny má slovo oblek primárně význam „pánský společenský oděv sestávající z kalhot a saka, popř. i vesty“ ― a v tom se do přírody nechodí. Důležitější je, že adjektivum nepropro (= ‚nepromokavý a zároveň prodyšný‘) je v tomto článku označeno jako „důmyslné“, „výstižné“ a „jednoduché“ a je mu prorokováno rozšíření do širšího povědomí [199]a zapojení mezi běžná pojmenování. Když jsem nechal studenty prvních ročníků bohemistiky na pražské filozofické fakultě a na liberecké fakultě pedagogické, tedy uživatele češtiny, u nichž se předpokládá nadprůměrný jazykový cit, odhadnout význam spojení nepropro oblečení, tipnul si správně jen jediný z osmdesáti. Většina dotazovaných studentů tipovala, že nepropro znamená prostě „nepromokavé“. Podle jiných by nepropro oblečení mohlo být takové, které nepromokne, neprofoukne a nepropustí chlad, nebo určené „ne pro prodej“; bezradnost vyústila i v domněnku, že Nepropro je firemní značka. Oceňovaný výraz nepropro tedy není výstižný, nýbrž naopak matoucí: skoro každý odhaduje jeho význam špatně.

2. Hned v následujícím čísle Naší řeči (1/2004) uveřejnila táž autorka drobnost Konzola, nebo konzole? O skloňování výrazu berla/?berle zde uvedla, že „tvrdé paradigma je vyhrazeno berle jako odznaku […] moci“, kdežto „měkké paradigma se užívá ve významu podpěry k chození“. Skutečná situace však zdaleka není takto jednoznačná; podívejme se do tří publikací, které jazyková poradna označuje (nebo aspoň v odpovědi na můj dotaz označila) jako kodifikační příručky: Školní Pravidla českého pravopisu rozlišují berlu (= ‚žezlo‘) nikoli od berle, nýbrž od berly/berle (= ‚podpěry při chůzi‘); podle mluvnice Čeština ― řeč a jazyk je v singuláru v obou významech výhradně deklinace tvrdá a rozdíl vzniká až v plurále (podle této mluvnice tedy jedna berle ve spisovné češtině neexistuje); Příruční mluvnice češtiny pak singulárové tvary „podpěry při chůzi“ vůbec neuvádí. V závěru článku K. Smejkalová vyslovuje přesvědčení, že také rozdíl mezi konzolou (= ‚nosníkem nebo podpěrou záclonových tyčí‘) a konzolí (= ‚počítačovým zařízením s hardwarovou a softwarovou částí‘) „se stále upevňuje, a pravděpodobně se stane tvarové rozlišení pro uživatele automatickým signálem k rozlišení významovému“. Jazykové povědomí studentů prvních ročníků bohemistiky tento předpoklad rozhodně nepotvrzuje: nosník nebo podpěra je pro 30 dotazovaných konzola a pro 32 konzole. Jednoznačné rozlišení významu pomocí odlišných tvarů by jak u berly/?berle, tak u konzoly/konzole jistě situaci zpřehlednilo ― jenže ve skutečné jazykové normě to takto jednoduše nechodí.

3. V témže čísle (1/2004) se mezi drobnostmi ocitl i článek P. Vybírala, reagující na precizní studii J. Šimandla Od čtvrtku do pátka (NŘ 3/2003). J. Šimandl analyzoval přes 2000 korpusových dokladů a mezi nimi nalezl 39 genitivních tvarů čtvrtku a 4 tvary pátka. P. Vybíral začal svůj článek tvrzením, že „genitivní podoby“ (ve skutečnosti jde o tvary) čtvrtka a pátka jsou pociťovány jako antropomorfní, aniž by uvedl kým, a pokračoval výsledky ankety, které jsou s Šimandlovou korpusovou analýzou v prudkém rozporu: z 92 Vybíralových respondentů zvolilo jen 29 kodifikované spojení od čtvrtka do pátku, 53 by řeklo od čtvrtku do pátku, a 6 dokonce obrácené od čtvrtku do pátka. P. Vybíral z toho usuzuje, že se tyto systému se nevzpouzející tvary budou šířit, a hodnotí je jako „uzuálně spisovné“, tedy vlastně [200]jako fakticky spisovné navzdory dosavadní kodifikaci. Zopakoval jsem Vybíralovu anketu mezi studenty prvních ročníků bohemistiky a získal výsledky bližší spíš těm původním (Šimandlovým) než těm „opravným“ (Vybíralovým): od čtvrtka do pátka 13, od čtvrtku do pátku 8, od čtvrtku do pátka 3, od čtvrtka do pátku 55 (tedy zřetelná většina).

Článek P. Vybírala by si mimochodem zasloužil pečlivější redakci. Kromě výše zmíněného směšování pojmů podoba a tvar stojí za pozornost zejména následující formulace: „Právo výběru koncovky je dáno nejen řadou objektivních […] gramatických pravidel […], ale také subjektivních (individuálních) činitelů jazykové správnosti, které označuju jako právo diskrétního výběru jedince.“ Zaprvé, sledujeme-li jádro této formulace, čteme zde, že právo výběru koncovky je dáno mj. právem výběru jedince; to, troufám si říct, nedává žádný smysl. Zadruhé se z uvedené formulace zdá, že proložené slovní spojení máme chápat jako autorem zaváděný termín. Proč se pak o pár odstavců dál tento termín objevuje v odlišné podobě, totiž jako „právo diskrétního výběru jednotlivce“? Zatřetí, proč význam tohoto termínu není vysvětlen? Z oněch „subjektivních (individuálních) činitelů jazykové správnosti“ není jmenován ani jediný! Začtvrté, opravdu lze slovem „právo“ nazvat jakousi „řadu činitelů“? Zapáté, pokud následuje za slovem nejen substantivum v instrumentálu, měl by i za spojením ale také následovat instrumentál.

4. V čísle 2/1999 rozcupoval B. Skalka výrazy canisterapie a workoholik/workholik. Článek byl doprovozen zásadní nesouhlasnou poznámkou tehdejšího vedoucího redaktora Naší řeči J. Krause. V čísle 5 téhož ročníku argumentoval M. Hrdlička, proč by se ve slově nečech mělo psát malé počáteční písmeno. V bezprostředně následující polemické poznámce argumentoval A. Stich, proč je vhodné, že v kodifikaci má Nečech počáteční písmeno velké.

5. Jeden příklad zastupující mnoho podobných: V Naší řeči 5/1999 si Z. Hrušková všimla nelogičnosti v kodifikaci psaní velkých/malých počátečních písmen v názvech svátků a přesvědčivě argumentovala, proč by se i výraz Letnice měl psát s velkým počátečním písmenem. Autorka článku, směřujícího k přehodnocení kodifikovaného způsobu zápisu, tuto změnu kodifikace výslovně odsunula do budoucnosti: podle ní by bylo vhodné, „aby se příští Pravidla vrátila…“.

Co ukazují právě uvedené příklady? Mnozí autoři ve svých článcích otištěných v Naší řeči požadují nebo navrhují změnu kodifikace nějakého jazykového nebo pravopisného jevu. Zpravidla se přitom nedomnívají, že svým článkem tuto změnu už rovnou provádějí. Občas se stane, že se v Naší řeči o kodifikaci nějakého jazykového nebo pravopisného jevu vede spor (někdy uvnitř jednoho čísla, někdy v rozpětí více čísel). Otištěny mohou být články, které nově doporučují (nebo přímo zařazují) do jazykové (nebo přímo spisovné) normy prostředky matoucí nebo pro [201]většinu uživatelů češtiny nepřijatelné, a také články, které se snaží vnášet do spisovné normy diference, které jsou v rozporu s územ a jazykovým povědomím uživatelů češtiny. Kodifikace prostřednictvím kodifikačních příruček má proti kodifikaci prostřednictvím časopisů několik výrazných výhod. Zaprvé je systematicky řazená, a tudíž snadno vyhledatelná: slovníky jsou řazeny abecedně, v mluvnicích výklad postupuje podle rovin jazykového systému atd., kdežto v časopise je řazení článků z hlediska čtenáře náhodné a nepředvídatelné. Zadruhé k „příručkové“ kodifikaci dochází ve skocích, jednou za několik let, což výrazně oslabuje riziko mylného odhadu, kam se bude ubírat užívání prostředků neologických a rychle se proměňujících. Zatřetí je příručková kodifikace objektivnější, podílí se na ní širší skupina kodifikátorů. A konečně začtvrté je kodifikační status příruček pro čtenáře zřejmý, zatímco v časopise dnes věru není lehké odhadnout, které články mají kodifikační ambice (tak jako to bylo kdysi snadné např. u slavných článků J. Běliče posouvajících hranice spisovnosti u běžně užívaných prostředků morfologických). Pro to vše by lingvistické časopisy, a to ani tak prestižní jako Naše řeč, kodifikační pravomoc neměly mít.

Tento článek, jakkoli kritický k některým mechanismům jazykové kodifikace, není zaměřen proti kodifikaci jako takové; naopak. Výrazná část veřejnosti kodifikaci od lingvistů očekává a vyžaduje. Aby byla kodifikace úspěšná (to jest aby ji veřejnost přijímala a řídila se jí), musí splňovat vedle jistých podmínek obsahových (např. celoúzemní přijatelnosti) i některé podmínky formální, technické: musí být jasně a srozumitelně formulovaná, přehledně uspořádaná, snadno a levně dostupná a v nepříliš dlouhých intervalech aktualizovaná. Tomu, kdo se chce řídit odborně podloženou aktuální kodifikací, by měly stačit tři navzájem si neodporující příručky: mluvnice spisovné češtiny, slovník spisovné češtiny a pravidla českého pravopisu. O tom, jak vypadá vlastní náplň kodifikace, tedy spisovná jazyková norma a norma pravopisná, nechť se před kodifikačním procesem vedou diskuse na stránkách Naší řeči. Tím, že Naše řeč nebude dílčí posuny kodifikace uskutečňovat, nýbrž jen navrhovat a podrobovat diskusi, její prestiž jako místa svobodné výměny odborně podložených názorů rozhodně neutrpí.

---

[1] Článek vznikl v rámci výzkumného záměru MSM-0021620825 Jazyk jako lidská činnost, její produkt a faktor.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 4, s. 198-201

Předchozí Pavla Chejnová: Děkování a přijímání díků

Následující Milan Jelínek ve spolupráci s redakční radou: Má Naše řeč kodifikační pravomoc?