Čech — Nečech
Milan Hrdlička, Alexandr Stich
[Drobnosti]
-
Vedle vlastních jmen, např. příjmení, obsahujících záporku ne (Neveselý, Nezkusil aj.), tedy v jistém smyslu vlastních jmen záporových, se setkáváme s pojmenováními, která označují nečleny určitých společenství, např. etnických a jiných skupin (Nečech, Nepražan, Neevropan), přičemž se tato pojmenování („nevlastní jména záporová“?) mají podle Pravidel českého pravopisu tradičně psát s velkým počátečním písmenem: Neslovan.
Je uvedený princip logický? Není z hlediska jazykové správnosti zavádějící? Je jeho porušení chybné? (Viz např. M. Grepl, P. Karlík, Skladba spisovné češtiny, SPN, Praha 1989, s. 188: „K funkci výrazů typu cesta necesta, pláč nepláč, Praha nepraha…“).
Funkcí velkého počátečního písmene ve vlastních jménech je signalizovat určitou vlastnost, v jistém smyslu jedinečnost, přináležitost příslušného denotátu (osoby, objektu, prostoru apod.) k množině obsahující jeden člen nebo více členů vyznačujících se právě touž společnou základní charakteristikou. Všechny ostatní případy – tedy nečleny dané entity – by měly být na základě tohoto principu formálně odlišeny. V opačném případě se totiž může dospět k nežádoucím situacím.
Tak kupř. ve výpovědi Karel, Nekarel, nikam tě nepustím! se při použití záporky ne psané s velkým „n“ vlastně vytváří nové vlastní jméno, které ovšem označuje – držíme-li se výše naznačeného rysu a funkce vlastního jména – „kohokoliv/každého, kdo není Karel“. To pokládáme za problematické.
Jak tedy v podobných případech postupovat? Posuďme stručně jednotlivé možnosti řešení.
1. Z výše uvedeného důvodu je třeba ustoupit od psaní velkého počátečního písmene v záporce, a to jak v případě, že je původní vlastní jméno psáno v rámci onoho „nevlastního jména záporového“ s malým písmenem (nepsat: Nečech), tak tehdy, je-li zachováno původní velké počáteční písmeno: nepsat NeČech.
2. Nevhodná je rovněž varianta psaní záporky ne odděleně (ne Čech) nebo se spojovníkem (ne-Čech), neboť to odporuje domácí pravopisné tradici.
3. Zůstávají poslední dvě varianty:
a) psát záporku ne dohromady s vlastním jménem a zachovat v něm původní velké počáteční písmeno (neČech),
b) psát záporku ne s vlastním jménem dohromady a ve vlastním jménu původní velké počáteční písmeno potlačit, resp. nahradit ho písmenem malým: nečech.
Řešení 3a) není optimální, protože by byl takový postup z hlediska našeho pravopisného úzu zcela nezvyklý: Ten muž je Francouz, a tudíž neČech.
Nejvhodnější je podle našeho názoru varianta 3b) – dává totiž zřetelně najevo, že se nejedná o žádné vlastní jméno, že osoba (denotát), kterou označuje, nepatří do množiny vyznačující se příslušnou charakteristikou ani k ní nevytváří jakousi „antimnožinu“, protipól s rysem právě opačným.
Pokládáme za opodstatněné uvažovat z pravopisného hlediska pouze o vlastních jménech záporových (Nečas) a nevlastní jména záporová psát s malým počátečním písmenem: nečech, neslovan.
Milan Hrdlička
Polemická poznámka – Předvedené úvahy i navrhované řešení vychází z dost fundamentalisticky aplikované logiky – nečech nemá mít žádné velké písmeno, protože to není Čech, a tudíž slovo se zápornou předponou nemá nárok na velké písmeno, nejsouc vlastním jménem.
Proti tomu lze argumentovat – vztažením k etnicitě je pojmenování u nás chápáno jako [270]vlastní jméno (např. v ruštině ne! – což tedy psát čech, němec atd. a jsme z té potíže venku). Jenže ona ta argumentace není tak jistá, i negování etnické příslušnosti vytváří podklad pro chápání propriální, tj. z okruhu vlastních jmen (abych hovořil jazykem M. Hrdličky – v tomto nazírání se skutečně množina lidstva rozdělí na dvě podmnožiny – Čechy a Nečechy). V druhém případě je pojmenování příznakem etnické kvalifikace „nečeskosti“.
Dále: M. Hrdlička izoloval tento pojmenovávací typ na škodu stabilnosti a přehlednosti pravopisné soustavy od ostatních, obdobných pojmenování s předponou. Podle jeho zásady by se typ Nečech odtrhl od celé řady – Poločech, Pračech, Praslovan, Ultračech, najde se i Nedočech, a dále Antičech, Pseudočech (Antičech by pak podle něho mělo mít písmeno malé, Poločech velké?). Ukazuje se, že obecné proklamace o strukturnosti jazyka a celistvosti pohledu na něj by se měly promítat i do řešení případů okrajových. A mělo by se to vztáhnout i na typy Pseudokallisthenes, Antigide, Antidüring, typy to v literatuře humanitních věd velmi rozšířené.
Závěr: Přes to, že úvaha M. Hrdličky má drobné racionální jadérko, doporučuji zůstat u postupu, kdy se velké písmeno při spojení vlastního jména s předponou přenáší na počátek slova, tj. první písmeno předpony. Hovoří pro to důvody vnitrojazykové (pojmenovávací), strukturní i tradice. Frazeologismy typu Čech Nečech se už pak vezou společně s pojmenováváními přímými, nefrazeologizovanými.[1]
Alexandr Stich
[1] O této problematice se už v Naší řeči psalo a autor to měl připomenout; viz (šifra A. P., tj. A. Stich), Psaní jmen typu Ultračech, Pseudočech, NŘ 63, 1980, s. 215–217.
Naše řeč, ročník 82 (1999), číslo 5, s. 269-270
Předchozí Zdenka Hrušková: Vánoce, Velikonoce, letnice
Následující Z dopisů jazykové poradně
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1