Má Naše řeč kodifikační pravomoc?

Milan Jelínek ve spolupráci s redakční radou

[Články]

(pdf)

-

Diskuse o této otázce byla podnícena článkem Roberta Adama K otázce kodifikační pravomoci. Redakce Naší řeči se rozhodla článek publikovat, i když někteří její členové vyslovili jisté výhrady k autorovým obecným závěrům a měli připomínky k příkladům, o které autor své vývody opírá. Řešení kodifikační pravomoci Naší řeči má však základní důležitost nejen pro tematické a metodologické zaměření tohoto časopisu, který vychází od konce roku 1916, ale i pro kodifikování spisovné normy našeho jazyka.

Neznamená to, že by si Naše řeč vyhrazovala právo jediného kodifikátora spisovné češtiny, ale mělo by se v ní soustřeďovat úsilí o měnění takové kodifikace, která se dostává do napětí a někdy až do rozporu se spisovným územ, měly by v ní probíhat diskuse o spisovnosti nově vznikajících výrazových prostředků a měla by v ní být pěstována kritika výrazových schopností našeho jazyka. Poslední úkol by Naší řeči předurčoval, aby do svého programu zařazovala i rozbory stylistické. Všechny tyto úkoly lze shrnout pod obecně chápanou kulturu spisovného jazyka; k ní je třeba přiřadit i rozšiřování vědomostí o jazyce, jak se to děje například publikováním příspěvků o etymologii výrazových prostředků nebo uveřejňováním článků dialektologických.

R. Adam v konečné verzi svého článku výslovně poznamenává, že přes kritičnost k některým mechanismům jazykové kodifikace není zaměřen proti samotné kodifikaci, ba naopak, považuje ji za nutnou. V tom se jeho názory shodují se stanovisky všech členů redakce Naší řeči. Pravda, v posledních letech se zejména u některých mladších lingvistů vyskytly názory, že institucionální kodifikace spisovného jazyka je nadbytečná a že k ustalování spisovné normy stačí sledování spisovného úzu. Kdybychom na taková stanoviska přistoupili, ohrozili bychom jednotu spisovného jazyka. Zespisovňování výrazových prostředků by se dožadovali nejen někteří uživatelé teritoriálních nářečí, ale i vrstvy naší společnosti užívající slangy. Jen na pohled se zdá, že by krajní liberalismus při vymezování hranic spisovného jazyka proti nářečím a proti slangům přinesl výhody uživatelům češtiny, ve skutečnosti by komunikativní pozice těch, kdo v běžné konverzaci zachovávají nářečí a slang, byly kodifikačním liberalismem ztíženy. Nesmíme zapomínat na to, že si i tzv. intelektuální komunikační oblasti vyžadují jednotný spisovný jazyk, který je provázen jeho společenskou prestiží.

Souhlasíme s názorem, že časopis Naše řeč není možné považovat za souhrn kodifikačních rozhodnutí. Na druhé straně soudíme, že by v něm měla být publiková[203]na pokud možná všechna doporučení, která se kodifikace týkají. Časopis by měl zůstat otevřen i pro diskuse o spisovnosti nebo nespisovnosti jednotlivých jazykových prostředků nebo jejich typů a jeho úkolem by mělo být poučování o tom, do jaké míry nově vznikající prostředky odpovídají systému spisovného jazyka. Neměl by se vyhýbat ani soudům historickým, ale jejich relevantnost pro přiznávání spisovné povahy jazykovým prostředkům by měla být vázána na otázku jejich uzuálnosti.

Domníváme se, že funkci Naší řeči vystihuje spíše pojem „kodifikačního pramene“ než „kodifikačního nástroje“. To má ostatně na mysli i autor článku R. Adam, který doporučuje, aby Naše řeč dílčí posuny kodifikace neuskutečňovala. Dodejme k tomu, že by změny neměla před důkladnou diskusí a před zjištěním současného úzu ani deklarovat. Dosáhne-li se však konsenzu o spisovné povaze jazykového prostředku, kterému se dosud spisovnost upírala, nechť je tento výsledek zaznamenán v Naší řeči a nechť jsou v tomto časopise uvedeny i důvody, které vedly k zespisovnění prostředku. Přiznáme-li Naší řeči povahu „kodifikačního pramene“, měli bychom být jednotní v interpretaci tohoto určení: nejde o pramen, z něhož kodifikace čerpá, ale o pramen, z něhož se čerpá při kodifikování nebo pro kodifikování.

Je třeba počítat s tím, že na stránkách Naší řeči bude i nadále probíhat diskuse o principech kodifikace a že redakce časopisu bude usilovat o její účelnou regulaci. Při ní půjde o závěrečné doporučení, zdali má být posuzovaný jev zařazen do spisovné normy, či nikoli. Každý krok při kodifikačním procesu by měla doprovázet potřebná argumentace, aby uživatelé spisovné češtiny mohli najít pro posuny ve spisovné normě náležité zdůvodnění.

Jeden z členů redakční rady Naší řeči zvolil pro kodifikační funkci časopisu jinou metaforu: označil činnost časopisu jako „kuchyni kodifikace“, z jejíchž návrhů se čerpá při přípravě kodifikačních příruček. Ať už však ve funkci Naší řeči vidíme „pramen kodifikace“ nebo „kuchyni kodifikace“, odmítáme považovat časopis za jakýsi věstník kodifikačních změn, který by úřední cestou nutil uživatele spisovné češtiny, aby se řídili jeho příkazy. Většina členů redakční rady se kloní k názoru, že by Naše řeč plnila svou funkci nejlépe jako „diskusní fórum“, kde se mohou objevit i stanoviska protichůdná.

Dva členové redakční rady vyslovili znepokojení nad tím, že byla zpochybněna kodifikační pravomoc Naší řeči. Jeden z nich argumentuje takto: „Je to vlastně jediný tiskový orgán, který se zasvěceně vyjadřuje k nejrůznějším aktuálním jazykovým otázkám. Naskytují se velice naléhavé problémy, které je třeba řešit ihned a u nichž nelze čekat, až se příslušný problém vysvětlí v nějaké gramatice nebo slovníku.“ Druhý člen redakční rady se vyjadřuje ke kodifikační pravomoci Naší řeči ještě naléhavěji: „Proč by Naše řeč nemohla být kodifikační platformou? Kde jinde by se měly věci objasňovat a probírat anketou, hlasováním, referendem anebo věcnou diskusí na základě analýzy shromážděného materiálu v odborném časopise? Přece i materiál z Českého národního korpusu nutno třídit a hodnotit podle toho, z čeho [204]pochází. Nebo budeme kodifikovat výraz s největší frekvencí, i když víme, že je chybný? Zřekneme se vší tradice v české lingvistice, jazykové kultury i kultivovanosti?“

Nu, v obou výrocích zaznívá obava, že by pochybnosti o kodifikační funkci Naší řeči mohly vést k úpadku jazykové kultury a že bychom se vzdávali základní funkce časopisu, který se přes některé omyly v minulosti (zejména v období vládnoucího purismu) stal nejdůležitějším tiskovým orgánem jazykové kultury.

Jestliže jsme časopisu Naše řeč přiznali spíše povahu „kodifikačního pramene“ než kodifikátora nadaného příslušnou pravomocí, nechceme tím tvrdit, že časopisu upíráme právo vyslovovat konečné soudy o spisovnosti nebo nespisovnosti posuzovaných prostředků nebo jejich typů. K čemu by pak diskuse o sémantické nebo gramatické systémovosti nových výrazových prostředků byly, kdyby nevedly k doporučení posuzovaných lexikálních nebo gramatických prvků a jejich typů jako prostředků spisovných. Námitka, že Naše řeč má poměrně omezený okruh odběratelů, a že se tedy její kodifikační rozhodnutí dostanou jen k menší části uživatelů spisovné češtiny, nemůže obstát, protože i za těchto nepříznivých okolností se Naše řeč považuje za jediný lingvistický časopis, který soustavně řeší problémy kodifikační a který se v této funkci osvědčil (mimo několikaleté období puristické po r. 1929) i v měnících se politických a kulturních podmínkách české společnosti.

Úzký počet odběratelů Naší řeči má zřejmě několik příčin. Liberalizace naší společnosti po r. 1989 vedla k jistému uvolnění jazykové kultury a jednotné kodifikaci spisovné češtiny neprospěly ani diskuse spojené s úpravou pravopisné a morfologické normy v letech 1957―1958 a znovu z r. 1993. Místo věcné diskuse se část české společnosti dala strhnout k emocionálním projevům o pravopisných a gramatických změnách a nechyběly ani hlasy, které odmítaly úpravy přijmout. Kromě toho zavedení většího počtu spisovných dublet zachovávajících si hovorový odstín, které vycházely vstříc kritikům poměrné knižnosti naší spisovné normy, vedlo u některých uživatelů spisovné češtiny k závěrům, že se jazykovědci odpovědní za stav spisovné normy rozhodli kodifikaci uvolnit. Zavádění hovorových dublet ovšem tento záměr nesledovalo, šlo zde vlastně o to, aby jako spisovné byly kodifikovány dublety, které už pronikly do spisovného úzu. Smyslem úpravy kodifikace bylo dát uživatelům spisovného jazyka možnost, aby výběrem stylisticky neutrálních nebo hovorových dublet mohli své texty odknižňovat.

Naše řeč úpravu kodifikace spisovného jazyka před vydáním Pravidel českého pravopisu, která tradičně přinášela i změny v hláskosloví a zejména v tvarosloví spisovné normy, zdůvodňovala a na současném spisovném úzu dokumentovala. Podobné přípravy se v Naší řeči dostalo i jevům syntaktickým, v jejichž dosavadní kodifikaci přežívaly některé zásahy puristické, zdůvodněné obyčejně historicky. Také ve slovní zásobě byly v Naší řeči signalizovány změny: ve shodě s vyvíjejícím se územ Naše řeč oznamovala, že už nelze bránit zespisovňování skutečných nebo domně[205]lých germanismů, že i spisovná čeština musí přijmout lexikální a idiomatické prostředky, které nabyly rozšířením v evropských jazycích povahy evropeismů, a že se řada výrazů slangových včlenila do spisovné normy.

Je pochopitelné, že uveřejňováním příslušných informací a rozborů Naše řeč zatím nezměnila platnou spisovnou kodifikaci, nýbrž jen připravovala kodifikační změny. Bylo třeba přesvědčit zvláště ty uživatele spisovné češtiny, kteří přijali v minulosti puristická omezení pro spisovný jazyk, že spisovný úzus puristických a jiných historicky motivovaných zásahů do spisovné normy nedbal a nedbá a že je prospěšné takové prostředky do spisovné normy integrovat.

Souhlasíme s R. Adamem, že by Naše řeč měla plnit funkci diskusního fóra ve všech záležitostech spisovné kodifikace. Záznam diskusí však nevylučuje, aby byl doplněn stanoviskem redakce Naší řeči, jejím doporučením kodifikovat daný jazykový prostředek jako prvek spisovný, či nespisovný. Protože pojednání v časopise jsou co do rozsahu omezena, zůstává limitována i tematika článků na jednotlivosti nebo v krajním případě na typy jazykových prostředků. Kodifikační rozhodnutí pak přísluší souhrnným příručkám typu Pravidel českého pravopisu, normativního tvarosloví, syntaxe spisovného jazyka a slovníku spisovné češtiny. U poslední příručky rozhoduje o jejím rozsahu lexikografický záměr, tj. rozhodnutí, zdali má být vydán slovník velký (pokud možná úplný), střední nebo malý. Užitečná by ovšem byla i příručka idiomatická, popř. kombinovaná s údaji synonymickými. Důvody pro „příručkovou“ kodifikaci, které uvádí Adam, lze shrnout do těchto bodů: přehlednost (nemusí to ovšem být abecední uspořádání), periodičnost edic, větší objektivnost informací a výkladů (zajištěná kolektivností přípravy textu) a snazší přístupnost příruček v knihovnách a obchodech. Ještě bychom dodali další vlastnost: poměrná úplnost informací.

Nejdůležitější otázkou při vymezování kodifikační pravomoci příruček je ovšem stanovení podmínek pro to, aby jim byla přiznána kodifikační funkce. Rozhodovat o tom by měl Ústav pro jazyk český AV ČR, reprezentovaný kodifikační komisí, v níž by byli zastoupeni i významní jazykovědci z jiných bohemistických pracovišť. Rozhodnutí takového orgánu by byla publikována v Naší řeči, a to v její části kodifikační, zřetelně odlišené od části diskusní a informační. Jednotlivci i skupiny, kteří by se ucházeli o to, aby jejich texty měly povahu kodifikační, museli by požádat o přiznání tohoto atributu kodifikační orgán.

Je třeba uvítat iniciativu autora článku, aby kodifikační pravomoc zůstala nevymezena. Našly by se ovšem pádnější argumenty, než jaké shromáždil. Především bychom radili oddělit otázky pravopisné od morfologických. Kodifikace gramatických rovin spisovného jazyka je chráněna proti individuálním zásahům uzuálností gramatických prostředků. Např. rozdíl mezi konzolou (= nosníkem nebo podpěrou záclonových tyčí) a konzolí (= počítačovým zařízením s hardwarovou a softwarovou částí), který záleží v rozdílné volbě deklinačního typu, začíná být určován územ. [206]Jedinec se mu musí podvolit. Ještě zřetelnější je tlak úzu u slova berla: ve významu ‚žezlo‘ vytvoříme 4. pl. ve shodě s územ berly, kdežto ve významu ‚podpěry k chůzi‘ si můžeme ― rovněž ve shodě s územ ― vybrat mezi skloněním měkkým a tvrdým: berle//berly.

Při kolísání tvarů ― a to je případ spojení od čtvrtka do pátku ― vystačíme zřejmě se zjištěním, že se v gen. sg. u substantiv označujících dni uplatňují koncovky -a a -u, popř. k tomu můžeme dodat frekvenční čísla z Českého národního korpusu. Nejde ovšem o neologismy, ale o kolísání doložené v historii jazyka. Střídání -a a -u ve spojení od čtvrtka do pátku můžeme vysvětlit spisovným územ: koncovka -a je běžná v gen. u jmen dní na -ek, tedy i u slova čtvrtek, a koncovku -u u gen. do pátku (místo očekávaného pátka) zdůvodníme disimilací. Vidíme, že ne všude nám frekvenční údaje pomohou, někdy potřebujeme hlubší analýzu. Ještě poznámka k slovu podoba, které R. Adam ve významu ‚tvar‘ zatracuje. Vždyť je to běžné užití synonyma se širším významem místo významově užšího termínu kvůli výrazové disimilací. Ani s porušováním pravopisné kodifikace to není tak zlé, jak se R. Adam domnívá. A pravopis je takový, na jakém se jazykovědci domluví. J. Šimandl se v Naší řeči 88, 2005, s. 97, např. podivuje nad tím, že M. Jelínek užívá ve slovech jako purizmus pravopisnou podobu -izmus a posměšně mu radí psát foneticky i archajizmus. Jelínkovým právem je však využívat pravopisné možnosti deklarované Pravidly. Psaní adjektiva Boží s velkým B sice v Pravidlech nenajdeme, ale připuštěním výběru bychom měli vyhovět našim věřícím občanům. Nu a návrh Z. Hruškové, abychom u slova Letnice (v Pravidlech dosud letnice) změnili pravopisnou normu podle Vánoce, Velikonoce, je právě příkladem na „kodifikační kuchyni“, kterou by se Naše řeč měla stát.

Závěrem pochvalme autora R. Adama, že upozornil na důležitý problém spisovné češtiny ― na nutnost vyřešit kodifikační pravomoci. Připojme k tomu přání, aby se časopis Naše řeč dostal do všech komunikačních prostředí, kde záleží na úrovni spisovného jazyka. Zřejmě k tomu bude třeba rozvinout širokou propagaci.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 4, s. 202-206

Předchozí Robert Adam: K otázce kodifikační pravomoci

Následující Helena Karlíková: Německé výpůjčky v češtině a slovenštině