Časopis Naše řeč
en cz

Od úterku* do pátka* a z pondělku* na úterý

Petr Vybíral

[Drobnosti]

(pdf)

-

[1]Mám několik doplňujících poznámek k příspěvku J. Šimandla uveřejněnému v Naší řeči 86, 2003, s. 161–4.

Ve svém zajímavém textu se J. Šimandl zabývá statistickým (oprávněným) výskytem některých (dosud) nekodifikovaných podob tak frekventovaných slov, kterými jsou názvy dnů a měsíců. K jeho článku dodávám jen několik svých vlastních výsledků popisu tvarových variant neživotných maskulin v genitivu singuláru[2].

1. Genitivní podoba pátka* je pociťována jako antropomorfní (Pátek je české příjmení. Pátek byl přítel Robinsona), stejně je vnímán i kodifikovaný tvar čtvrtka. (Václav Čtvrtek). Běžný uživatel jazyka užívá tyto koncovky nahodile. Zde souhlasím se Šimandlem, že jazykové povědomí tíhne k pravidelnostem, a proto není prakticky žádný důvod, proč by se tato dvě substantiva měla v genitivu lišit (s. 163). Použiju-li pro genitiv nekodifikované tvary čtvrtku*, pátka*, dostávám se sice do rozporu s kodifikací, ale nic to nemění na systémové charakteristice a srozumitelnosti obou slov. Kodifikace, vycházející ze znalosti jazykové normy, je produktem lingvistických představ a hypotéz; ty se však často rozcházejí právě v oblasti formální morfologie.

Z devadesáti dvou respondentů v Čechách se v mém dotazníku padesát tři vyslovili pro spojení od čtvrtku* do pátku, dvacet devět pro kodifikované podoby od čtvrtka, do pátku, šest z nich bylo pro spojení od čtvrtku* do pátka*; zbývající čtyři odpověděli, že jim je to úplně jedno, jak to řeknou, resp. že si nejsou v tuto chvíli, kdy se koncentrují na vyplnění dotazníku, schopni uvědomit, který z tvarů vlastně použijí. Právo výběru koncovky je dáno nejen řadou objektivních (zjistitelných a popsatelných) gramatických pravidel (srov. např. Mluvnice češtiny 2, s. 275), ale také subjektivních (individuálních) činitelů jazykové správnosti, které označuju jako právo diskrétního výběru jedince.

2. Pokud jde o distribuci koncovek -u/-a u názvů měsíců, rozhodně stojí za připomenutí „Poldaufovo[3] pravidlo“ tzv. negativní vokalické harmonie, ve kterém, zjednodušeně řečeno, I. Poldauf uvádí, že novější koncovka -u se víc uplatní po slabice obsahující vokál -a (listopadu, pát-ku vs. úno-ra, čtvrt-ka).

[54]Ve druhém vydání Gebauerovy Historické mluvnice jazyka českého, díl III. Tvarosloví, z roku 1960, se na straně 34 píše (kráceno): „Koncovka -u se tedy během času množí; ale přece vyskytují se také doklady, kde naopak v době starší byl gen. -u a v novější jest -a; byl genitiv čtvrtku (zeleného čtwrtku Háj, do cžtwrtku příštího) a jest dnes čtvrtka… Tu tedy během času koncovka -a se zase vrátila, jazyk nový má koncovku starožitnější, než je v uvedených dokladech starých.“

3. Právě pocit jazykové správnosti, zejména morfologické, je velmi intrasomatický (leží uvnitř „gramatického mozku“ každého z nás). Promluva jako výsledek výběru jazykových prostředků kodifikovaných a uzuálně spisovných v sobě odráží také požadavek rozdílné stylistické charakteristiky některých variant. Jsou to právě tyto varianty, které nám umožňují sledovat vývoj jazykové normy a jeho tendence.

4. Lze se domnívat, že se tyto dosud nekodifikované tvary každodenních slov budou šířit nevědomým (i vědomým, záměrným) napodobováním – přejímáním. Domnívám se však, že v těchto případech nejde o snahu inovovat deklinační soustavu dosud nekodifikovanými koncovkami, ale o projev užitečnosti (a využitelnosti) tvaru polymorfního. (Jak Šimandl správně konstatuje: „… jazykové povědomí tíhne k pravidelnostem“, viz s. 163.) Jazykové povědomí uživatelů jazyka je plné analogií; funkčně využitelné a oprávněné analogie vytvářejí deklinační formanty sice dosud nekodifikované, ale odůvodnitelné; a poskytují řečníku/pisateli možnost většího výběru koncovek, často i s různou stylistickou diferenciací.

5. Velmi matoucím způsobem byl dvaadevadesáti laiky – nečeštináři – chápán pojem spisovnost. Osmdesát pět dotázaných[4] považuje otázku spisovnosti koncovky v genitivu singuláru za zavádějící nebo zbytečnou, ale protože spisovnost je pojem, který má v lingvistice váhu a tradici ve školské praxi, odpovědělo plných osmdesát jedna respondentů, že v genitivech typu: od čtvrtku/a*, prstenu/e*, pramene/u*, jitrocele/u*, z pátka/u*… atp. bude spisovná ta koncovka, kterou by sami zřejmě nepoužili. (Dá se z toho vyvozovat, že pro laika je v případě kolísání spisovný zejména ten jazykový prostředek/tvar, který nepoužívá, nebo by ho téměř nepoužil?)

6. I když Mluvnice češtiny 2 (s. 282) hovoří zejména o genitivu singuláru jako o pádu opěrném, domnívám se, že priorita tohoto pádu pro vytváření tvarových variant neživotných substantiv a jejich identifikace s příslušným typem spočívá v tom, že v celé deklinační soustavě těchto maskulin vystupuje především jako edifikátor[5]. (Zde ve významu dominantní pád, rozhodující o tvarových podobách substantiva a určující deklinační typ.) V nominativu singuláru se totiž tato jména vyskytují s nulovým formantem: hrad, jazyk, ostrov, stroj, les, prsten, pramen a jejich deklinační identifikace v této pozici zůstává víceméně prázdná.

7. Důležitá je Šimandlova pozn. 6 na s. 163 dole, týkající se „brněnskou mluvnicí“ zavedeného typu ostrov. Jde o nepraktický typ, pramálo vyhovující Dobrovského principu systémové korespondence. V genitivu singuláru kolísají podoby ostrova/ostrovu* zřetelně víc než typ les. Vhodnější v této souvislosti je „akademický“ typ jazyk (viz Mluvnice češtiny 2, s. 287) pro svou podobu zahrnující morfonologické alternace.

8. J. Šimandl přichází s tzv. červenou knihou ohrožených jazykových jevů a v poznámce č. 7 na s. 164 dole vysvětluje svůj (doufám, že nejen svůj) postoj k této hypotetické knize. Na propo[55]nované červené knize ohrožených jazykových jevů není fascinující ani její angažovaná barva, dokonce ani grémium sepisující „úchylky“ pro jejich veřejné jazykové odsouzení (s. 164), ale to, proč je daný jazykový jev v ohrožení, a muselo-li se tak stát. Variování je nepřetržitým jevem jazyka (srov. Mluvnice češtiny 2, s. 267). Lingvistika by neměla příliš omezovat právo diskrétního výběru jednotlivce, nenarušuje-li tento výběr stávající funkční jazykový systém. Tolerování tvarů uzuálně spisovných s poukazem na jejich funkční stratifikaci by rozhodně nevedlo k téměř bezmeznému šíření kolísajících potenciálních variant. Předpokládám, že by větší sblížení slovníku s územ v oblasti formální morfologie rozšířilo počet tzv. variant vzájemně zastupitelných (alternujících, koexistujících) z hlediska mluvnické správnosti, nikoli však z hlediska stylistického, a to zejména tam, kde se úzus začíná odchylovat od spisovné normy, resp. od její kodifikace.


[1] Touto hvězdičkou v celém textu označuju nekodifikované tvary.

[2] Výsledky tohoto výzkumu vycházejí z mé rigorózní práce Morfologická charakteristika uzuálnosti a spisovnosti ve vztahu k tvarovým variantám podstatných jmen rodu mužského neživotného, která vznikala na Pedagogické fakultě UK v letech 2001–2003.

[3] I. Poldauf, Máme v češtině harmonii samohlásek, NŘ 22, 1969, s. 201–209.

[4] Výzkumy jsem prováděl v Humpolci, Jihlavě, J. Hradci, Kladně, Liberci, Mělníku a v Praze.

[5] Termín edifikátor – srov. Akademický slovník cizích slov, Academia, Praha 2001, s. 170.

Naše řeč, ročník 87 (2004), číslo 1, s. 53-55

Předchozí Kamila Smejkalová: Konzola, nebo konzole?

Následující Z dopisů jazykové poradně

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1