Ještě ke kodifikaci náboženské terminologie

Karel Komárek

[Drobnosti]

(pdf)

-

Drobnost Z. Hruškové Vánoce, Velikonoce a Letnice (NŘ 82, 1999, s. 268) upozornila na dvě skutečnosti: jednak že pravopisná i mluvnická kodifikace náboženské terminologie není ještě zcela vyhovující, jednak že uživatelé jazyka v prostředí náboženského tisku si někdy vytvářejí vlastní úzus, který se v určitých případech liší od ofi[166]ciální kodifikace (např. v redakci Katolického týdeníku existuje interní směrnice, která upravuje psaní frekventovaných církevních svátků, titulů apod. a stanovuje mj. též podobu Letnice).[1] Jedním z případů, kde se naštěstí dospělo ke sblížení onoho úzu s platnou kodifikací, je skloňování slova nešpory. Starší příručky uváděly tento výraz zásadně jako pomnožné maskulinum (Slovník spisovného jazyka českého navíc připomíná v závorce zastaralé singulárové tvary mask. nešpor a fem. nešpora) a předepisovaly pouze skloňování 2. nešporů, 3. nešporům, 6. nešporech, 7. nešpory (viz Pravidla českého pravopisu z období 1957–1983). V katolickém tisku se však přinejmenším v posledních třech desetiletích užívaly spíše tvary podle vzoru feminin, tedy 2. nešpor, 3. nešporám, 6. nešporách, 7. nešporami. Dosvědčují to významné bohoslužebné příručky, které směly vycházet i za komunistického režimu: Liturgický kalendář (vycházel každoročně ve vydavatelství České katolické Charity, nyní v nakladatelství Zvon) a Kancionál (v letech 1973–1988 vyšlo 11 vydání tamtéž). Pravidla českého pravopisu z roku 1993 a Slovník spisovné češtiny ve 2. vydání z roku 1994 akceptovaly tento úzus a povolují skloňovat slovo nešpory buď jako maskulinum, nebo jako femininum. Tím se mimochodem kodifikace tohoto výrazu vrátila ke stavu, který zachycuje Příruční slovník jazyka českého (1935–1957): tam se rovněž uvádí obojí možnost.

Jiným případem, kde však rozdíl mezi územ a kodifikací přetrvává, je pravopis adjektiva boží. Už od prvních Pravidel z roku 1902 se smí psát jen s malým počátečním písmenem, pokud nefiguruje jako první slovo vlastního názvu (Boží hod). V náboženském tisku je opět jiná situace: např. v českých překladech bible i z posledních let se užívá výlučně podoba Boží (viz překlady Nového zákona od R. Cola, P. Škrabala a O. Petrů, ekumenický překlad bible, české vydání Jeruzalémské bible).[2] Důvod této odchylky od Pravidel může souviset s významem slova boží: tam, kde znamená ‘patřící Bohu’ či ‘mající vztah k Bohu’ (Syn boží, bázeň boží – viz významy 1. a 2. ve Slovníku spisovného jazyka českého), plní vlastně funkci posesiva (v češtině se neužívá přivlastňovací forma *Bohův) a velké písmeno na něj přechází od základového slova Bůh, v němž odráží náboženskou úctu. Bez významu není ani fakt, že adjektivum boží je nejčastějším ekvivalentem latinského genitivu Dei rovněž s funkcí posesivní (Agnus Dei, Mater Dei). Podle mého názoru by nebylo nelogické odlišit pravopisně tato užití slova boží (a psát tedy Syn Boží, bázeň Boží tak jako české bible) od případů, kdy boží vyjadřuje citové zabarvení (boží sluníčko, boží hovádko, také věta To je boží! = božské; viz význam 3. ve zmíněném slovníku).

---

[1] Za sdělení děkuji pracovnici této redakce Zině Komárkové.

[2] Jejich bibliografii viz F. Verner, Bibliografie českých překladů celé bible i jejích částí, Praha 1987. České znění Jeruzalémské bible vydává od roku 1992 Editio Sti Aegidii (nyní Krystal OP) Praha.

Naše řeč, ročník 83 (2000), číslo 3, s. 165-166

Předchozí Anna Jirsová: O volbě předložkové vazby

Následující Z dopisů jazykové poradně