Jubileum prof. PhDr. Jiřího Krause, DrSc.

Světla Čmejrková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Jiří Kraus se zapsal do vědomí většiny Čechů i Češek zajímajících se o svůj jazyk nejspíš jako slovutný pan profesor vysvětlující s ukazovátkem v ruce, jak si poradit se záludnostmi českého pravopisu. Pan profesor stojí před tabulí, ale nepromlouvá k třídě, promlouvá k televizním divákům. Většina z nich si právě napsala Český národní diktát a je zvědava, jak obstála, kolika chyb se dopustila. Jiří Kraus zdůvodňuje, upozorňuje, objasňuje. Po několik let ― zpravidla na začátku a na konci školního roku ― pokud možno zábavně a neotřele; jinak tomu ani být nemohlo, když se v pořadu ustálila dvojice Zdeněk Svěrák jako seriózní učitel, potlačující protentokrát komiku hereckého projevu, a Jiří Kraus jakožto vědec, jehož autorita vyplývá z akademického titulu a také z postavení nyní už bývalého ředitele Ústavu pro jazyk český AV ČR.

Snad se jubilanta nedotkne, že jsem pojednání o jeho vědeckém profilu uvedla připomínkou jeho mediálního působení. Věřím, že ne. Jiří Kraus považoval za jeden z nejdůležitějších programových bodů svého vedení Ústavu pro jazyk český (v letech 1994―2002) vzdělávací a popularizační práci pro veřejnost. Neměl na mysli jen přednášky, besedy a rozhovory přenášené médii, ať rozhlasem nebo televizí, desítky jazykových koutků uveřejňovaných v denním tisku i v lingvistických či jinak specializovaných časopisech, ale i každodenní reagování na dotazy jednotlivců, odpovědi poskytované písemně, telefonem, e-mailem. Kdokoli, kdo napsal či zavolal do Ústavu pro jazyk český a obrátil se jmenovitě na Jiřího Krause, dostal jeho odpověď. Tuto mnohdy únavnou a nevděčnou povinnost plnil Kraus jednak proto, že před nástupem do funkce zástupce ředitele (1989―1994) pracoval několik let v oddělení jazykové kultury a v jazykové poradně a její praxi okamžitých odpovědí tazatelům bezvýjimečně dodržoval i jako ředitel, jednak proto, že Ústav pro jazyk český považoval za vědecko-výzkumnou instituci, pro niž jsou závazky vůči veřejnosti conditio, sine qua non.

Možná i z toho důvodu se stal také záhy po roce 1989 vedoucím redaktorem Naší řeči, časopisu, který má ze všech periodik vydávaných Ústavem pro jazyk český nejširší čtenářskou obec. V čele tohoto časopisu stál více než deset let, dosud je členem redakční rady a čtenáři jej znají jako autora zásadních statí, recenzí i příležitostných zpráv ze života lingvistické obce. A konečně, mnozí čtenáři s hlubším zájmem o lingvistiku čtou také jeho monografie, jež věnoval tématům, která byla jeho vědeckému naturelu nejbližší ― rétorice a stylistice: Přirozený jazyk v informačních systémech — UVTEI, Praha 1974; Úvod do stylistiky pro informační pracovníky — UVTEI, Praha 1977, a 2., rozšířené vydání ― UVTEI, Praha 1982; O jazyce a stylu pro informační pracovníky ― [163]UVTEI, Praha 1987; Rétorika v dějinách jazykové komunikace ― Academia, Praha 1981; Rétorika v evropské kultuře, 2., zcela přepracované vydání ― Academia, Praha 1998; a konečně nejnovější Rétorika a řečová kultura ― Karolinum, Praha 2004. Jako dlouholetý pracovník Ústavu pro jazyk český se nemohl neúčastnit práce na kolektivních dílech, ze všeho nejdřív na frekvenčních slovnících současné české administrativy, publicistiky, odborného stylu, podíl měl i na Pravidlech českého pravopisu. Nejrozšířenějším slovníkovým dílem, na němž participoval, je Akademický slovník cizích slov z r. 1995, vycházející stále v nových vydáních. Podívejme se však na vědeckou dráhu Jiřího Krause systematičtěji, tak, jak si to osobnost tohoto významného českého bohemisty zaslouží.

Jiří Kraus se narodil 25. května 1935 v Praze a v poválečných letech vystudoval Vysokou školu ruského jazyka, obor čeština ― ruština. Než nastoupil v r. 1964 do Ústavu pro jazyk český ČSAV, působil několik let jako středoškolský pedagog v Plzni. Působil i ve Státním těsnopisném ústavu. Znalost těsnopisu jej značně ovlivnila a způsobila, že se začal zajímat o způsoby grafického zachycení mluveného slova. Lehkost a samozřejmost, s níž přechází od jednoho způsobu psaného zápisu mluveného slova k druhému, se dá srovnat s lehkostí, s níž přechází od jednoho jazyka k druhému. Ač platí, že ne každý lingvista ovládající mluvnickou stavbu jiného jazyka tímto jazykem také plynule vládne, Jiří Kraus je příkladem záviděníhodného souladu znalostí teoretických a praktických. Nejenže velmi dobře mluví anglicky, německy i francouzsky, ale má výbornou znalost ruštiny, s níž si ovšem nezadá ani znalost bulharštiny a zřejmě ani dalších slovanských jazyků, např. polštiny; tuším, že při pobytech v Rumunsku pochytil i základy rumunštiny; vydal se ovšem i do jiných románských jazyků a díky rozhlasovému kurzu španělštiny ještě kdysi v totalitním období zvládl španělštinu, a jako by to nestačilo, pustil se do studia japonštiny a osvojil si ji přinejmenším po stránce grafické. Ještě budu mít příležitost zmínit se o Krausově znalosti latiny.

Nepřekvapí nás, že při tak rozsáhlých jazykových znalostech se mohl Jiří Kraus vydat také do rozmanitých jazykových oblastí, teď nemyslím zeměpisných (to samozřejmě též), nýbrž tematických. O jeho vědeckém úspěchu rozhodlo zřejmě to, že při hledání a zpracování lingvistických témat dovedl Kraus využít hlubokou znalost české kultury, českého prostředí, české historie a obohatit ji o impulsy mezinárodní vědy.

Po příchodu do Ústavu pro jazyk český v r. 1964 pracoval nejprve v oddělení matematické lingvistiky a většina článků, které na počátku vědecké dráhy napsal, věnoval tomuto novému oboru. Zároveň jej zajímaly již zmíněné grafické soustavy a zejména těsnopis (Kódování a komprese psané češtiny ― Kybernetika 1965, s. 74―84; K některým otázkám pravopisu z hlediska gramatické soustavy češtiny ― SaS 26, 1965, s. 51―54; Matematická lingvistika a obecná teorie těsnopisných systémů ― Zprávy Stát. ústavu těsnopisného 1969―70, č. 1, s. 2―10, tato stať vyšla i v Japonsku, Německu, Itálii a Polsku); v lingvistice dosti ojedinělý zájem o otázky těsnopisu si Kraus uchoval i po další léta (Vztah těsnopisu a jazykovědy ― NŘ 55, 1972, s. 1―9). Kromě toho pravidelně referoval o výsledcích domácí i zahraniční matematické lingvistiky v bibliografické ročence Kvantitativní lingvistika, vydávané tehdy Státní knihovnou ČR.

Zájem o využití strojů, počítačů, výpočtů a statistik byl v počátcích Krausova vědeckého působení v ÚJČ dosti silný a postupně se vyvíjel. Krause upoutala především kvantitativní stylistika (O stylu pracovních návodů. Kvantitativní rozbor ― Informační bulletin pro otázky jazykovědné 1965, s. 38―45; Kvantitativní rozbor stylu pracovních návodů ― NŘ 49, 1966, s. 193―199; Kvantytatyvni charakterystyky funkcional’nych ta indyvidual’nych styliv ― Movoznavstvo (Kyjiv) 1, 1967, [164]s. 32―36; Popytka količestvennoj tipologii tekstov ― Prague Studies in Mathematical Linguistics 2, 1967, s. 77―88 (spolu s P. Vašákem); K statistickému rozboru publicistického stylu ― SaS 30, 1969, s. 371―379; On the stylistical-semantic analysis of adjectives in jounialistic style (a quantitative approach) ― Prague Studies in Mathematical Linguistics 4, 1972, s. 95―106; K kvantitativnym sociolingvističeskim modeljam v teorii jazyka i stilja — in: Voprosy statističeskoj stilistiki, Kyjev 1974, s. 203―216). Metodu kvantitativní analýzy dokázal Kraus uplatnit i při studiu reklamy; vzniklo tak jedno z prvních českých lingvistických pojednání o reklamě, v němž je zvažována souvislost stylu reklamy se stylem publicistickým i uměleckým, na pozadí myšlenek pražského jazykovědného i literárního strukturalismu: K stylu soudobé české reklamy ― NŘ 48, 1965, s. 193―198.

Od 60. let se tak v Krausově lingvistickém vývoji rýsovaly vedle zaměření kvantitativního dva nejvýraznější směry bádání, jednak stylistický, jednak sociolingvistický. Právě v těchto oblastech došlo ke šťastné symbióze Krausovy vynikající znalosti českého vědeckého a kulturního prostředí a jeho historie se skvělou obeznámeností s výsledky zahraniční vědy: v jeho bibliografii nalezneme velké množství recenzí významných zahraničních publikací z různých jazykových prostředí, slovanských i neslovanských, uvádějících do českého lingvistického uvažování v té době nová témata (za všechny např. Třikrát o sociolingvistice v publikacích Moutonových ― SaS 30, 1969, s. 326―332), velmi užitečná byla v tomto ohledu i Krausova činnost překladatelská (zejména jeho překlad Švejcerova a Nikolského Úvodu do sociolingvistiky ― Svoboda, Praha 1983).

Na druhé straně Kraus pravidelně seznamoval mezinárodní veřejnost se svým pojetím stylu na pozadí české funkční stylistiky: Prague School Stylistics ― in: Current Trends in Stylistics. Ed. B. B. Kachru, H. F. W. Stahlke, Edmonton 1972, s. 37―48 (spolu s L. Doleželem); On the sociolinguistic aspects of the notion of functional style ― in: Reader in Czech Sociolinguistics, Amsterdam 1987, s. 83―93; Repetition and Variation as Stylistic Principles of a Text Structure ― in: Syntax of Sentence and Text. A Festschrift for František Daneš, Amsterdam 1994, s. 237―245; Protiklady stylu ― Stylistyka 4, 1995, s. 258―263.

V 70. letech se začíná v Krausových publikacích čím dál častěji objevovat do té doby v české lingvistice málo frekventované slovo rétorika, které předznamenává Krausovu budoucí vědeckou doménu: Rétorika — disciplína moderní ― SaS 35, 1974, s. 136―142; Kultura jazykového projevu a rétorika ― NŘ 59, 1976, s. 228―232; Zdroje sémiotiky v antických teoriích řečnictví. K obsahovému rozboru textu ― SaS 39, 1978, s. 321―324; Tipologija na neoretorikata ― in: Aktualni teoretičeski i praktičeski problemi na retorikata v socialističeskoto obštestvo, Sofija 1982, s. 100―103; Interpretace textu a rétorika ― in: Uměnovědné studie 5, Praha 1984, s. 134―140; Oratorskij stil’ v sovremennoj jazykovoj situacii ― Recueil linguistique de Bratislava 8, 1985, s. 173―177, aj. Syntézou tohoto vědeckého úsilí jsou jednak již zmíněné monografie, jednak řada statí v renomovaných mezinárodních dílech encyklopedického charakteru a tematických sbornících: On classifying rhetorical genres ― in: Linguistica generalia 2, Praha 1983, s. 125―126; K úloze rétoriky v nauce o stylu ve slovanských zemích, in: Synteza w stylistyce słowiańskiej. Red. Stanisław Gajda, Opole 1991, s. 65―71; Rhetoric, Functional Stylistics and Theory of Language Culture ― in: Studies in Functional Stylistics, Praha―Amsterdam 1993, s. 272―277; European Contexts of Czech and Slavic Rhetoric in the Renaissance, in: Renaissance Rhetoric, Berlin 1993, s. 115―117; Quintilian in Czech philological thought, Rhetorica (Berkeley) 13, 1995, s. 337―343; Die Sprache des tschechischen publizistischen und rednerischen Stils — Umbruch und Tradition, in: Europäische Ver[165]sammlungskultur. Hrsg. von Hellmut Geissner, Albert Herbig, Raimund Dahmen, Berlin 1995, s. 95―101; Rhetorik und die Entwicklung der Philologien der Nationalsprachen, Linguistica Pragensia 1997, s. 4—11; Slavic rhetoric, in: Encyclopedia of Rhetoric. Ed. Thomas O. Sloane, Oxford 2001, s. 716―720; La retórica en el período de cambio político: el ejemplo de la República Checa ― in: Lecturas retóricas de la sociedad. Ed. Helena Beristáin, Ciudad de México 2002, s. 149―155. Čas od času se Kraus s ohledem na své rusistické školení věnuje i funkci a vlivu rétorických koncepcí v Rusku: K vztahu rétoriky a neorétoriky k ruskému formalismu a k funkčnímu strukturalismu Pražské školy ― Česká literatura 40, 1992, s. 233―239; Latinskije i francuzskije istočniki literaturnogo klassicizma v Rossii. Ritorika v istorii russkoj kul’tury ― in: Il Jornadas Andaluzas de Eslavística, Granada 1996, s. 227―230, aj.

Svými monografiemi i statěmi v mezinárodních publikacích se stal Jiří Kraus uznávaným specialistou v oboru, který vlastně do české lingvistiky uvedl, rehabilitoval, ústrojně propojil se strukturalistickou stylistickou teorií; později také znovu vyjádřil postavení a smysl rétoriky v poststrukturalistickém uvažování o roli jazyka a řečových projevů. Je jisté, že zvýšený zájem o rétoriku byl v prostředí české vědy a kultury podnícen celkovou proměnou společenskovědního diskurzu po r. 1989. Tato proměna se stala v 90. letech předmětem Krausových analýz a je třeba zdůraznit, že duchovní atmosféře tohoto období rozumí Kraus velmi dobře. Společným jmenovatelem jeho statí z těchto let reflektujících jazykovou, kulturní a filozofickou situaci je dvojice pojmů objevující se v názvu jedné jeho stati: Čeština let devadesátých ― konstanty a proměnné ― in: Přednášky z 42. běhu Letní školy slovanských studií. Přednášky z jazykovědy, Praha 1999, s. 31―35. Tomuto tématu se věnoval od počátku 90. let: Proměny řečnického stylu v češtině ― SaS 53, 1992, s. 1―9; Sprachkultur und Sprachpolitik in der Tschechischen Republik der 90er Jahre ― in: Sprache. Hrsg. Jürgen Scharnhorst, Frankfurt am Main 1995, s. 83―90; Jaká je čeština v letech devadesátých? ― in: Český jazyk na přelomu tisíciletí, Praha 1997, s. 288―292.

Krause zajímá především veřejná komunikace 90. let, např. jazyk mediálních diskusních projevů (Vyjadřování polemičnosti a významových opozic v politickém diskurzu ― in: Jazyk, média, politika, Praha 2003, s. 13―39) a otázky argumentace (K lingvistickým a filozofickým předpokladům argumentace v textu ― in: Človek a jeho jazyk, Bratislava 2000, s. 204—214). Rétorické postupy spatřuje ovšem i v komunikaci vědecké, když zdůrazňuje roli osobnosti vědce, jeho pohledu, jazyka, strategií: K současným vývojovým proměnám vědeckého a odborného vyjadřování ― NŘ 77, 1994, s. 14―19; Existuje rétorika vědeckého jazyka? ― in: Spisovná čeština a jazyková kultura 1993, Praha 1995, s. 195―200; K vývojové dynamice vědecké komunikace ― in: Termina 94, Liberec―Praha 1995, s. 81―94; K soustavě žánrů akademického diskurzu ― in: Rozumět jazyku, Praha 1995, s. 58―65.

Opakovaně se vrací k tématu institucionální lingvistiky: K zdrojům a obsahu institucionální lingvistiky ― in: Sborník přednášek r. 1990―1991 Kruhu přátel českého jazyka, Praha 1993, s. 87―96; K aktuálním otázkám institucionální lingvistiky ― in: Čeština ― univerzália a specifika 2, Brno 2000, s. 99—105; K problematice institucionálního diskurzu ― Stylistyka 9, 2000, s. 103―116; Normativ orientierte Sprachforschung zum Tschechischen ― in: History of the Language Sciences, ed. by Sylvain Auroux, E. F. K. Koerner, Hans-Josef Niederehe, Kees Versteegh, Berlin 2000, s. 907―911. V těchto statích zvažuje úkoly institucionální lingvistiky, její poměr k laickým postojům k jazyku, k otázce jazykového standardu i vztahu jazyka psaného a mluveného: Does Spoken Literary Czech Exist? ― in: Varieties of Czech, Amsterdam 1993, s. 42―49; K rozsahu a obsahu pojmu mluvený [166]jazyk ― in: K diferenciaci současného mluveného jazyka, Ostrava 1995, s. 12―18; Postoje veřejnosti k současnému jazyku, zvláště spisovnému ― Dokořán 3, 1999, s. 15―22.

Krausovy stati z posledního desetiletí se často vyjadřují k pocitu jazykového ohrožení a k projevům jazykového purismu, který Kraus zasazuje do historických souvislostí, nejen bohemistických: Několik poznámek k pocitu jazykového ohrožení ― NŘ 79, 1996, s. 1―9; Jazykový popis a péče o jazyk v dějinách filologického myšlení — in: Jazyk a jeho užívání, Praha 1996, s. 139―148; K problematice jazykového purismu ― in: Jazyk a kultura vyjadřování, Brno 1998, s. 91―95; Obava z jinakosti ― purismus ― in: Jinakost, cizost v jazyce a literatuře, Ústí n. Labem 1999, s. 5―10.

Výčet oblastí, k nimž se Kraus vyslovoval, nemůže být úplný, vzhledem k velmi široké volbě témat umožněné mimořádným kulturním rozhledem této osobnosti české lingvistiky. Souvisí s Krausovým bádáním v oboru rétoriky, mající počátky v antickém světě (jubilantovým favoritem je Kvintilián), že se tento synchronní lingvista s oblibou a s přehledem vrací k historickým kořenům evropské vědy, a také k milníkům české lingvistiky: K zdrojům normativnosti českých gramatik 16.―17. století ― in: Práce z dějin slavistiky 10, Praha 1985, s. 143―154; Téma jazyka a stylu u Bohuslava Balbína ― in: Bohuslav Balbín a kultura jeho doby v Čechách, Praha 1992, s. 183―187; Jungmannův slovník stále živý ― NŘ 76, 1993, s. 90―91; Žánr polemiky v politickém a filozofickém díle T. G. Masaryka ― in: O Čapkových Hovorech s T. G. Masarykem, Praha 1994, s. 53―58; The influence of Blair’s lectures on Czech aesthetics and rhetoric in the 19th century ― Listy filologické 118, 1995, s. 260―266; Čtyři sta let od vydání české mluvnice Vavřince Benedikta z Nudožer ― Český jazyk a literatura 54, 2003―04, s. 91―92.

Aktivity vědce s takovýmto historickým a kulturním rozhledem nemohly zůstat omezeny na Ústav pro jazyk český AV ČR, případně na jeho mediální působení (výsledkem jedné z jeho mediálních aktivit byl např. autorský podíl na knížce Čeština, jak ji znáte i neznáte ― Academia, Praha 1996 /spolu s F. Danešem, I. Svobodovou a autorkou tohoto textu/.) Kraus se stal spoluautorem několika středoškolských učebnic (spolu s M. Čechovou, V. Styblíkem a I. Svobodovou), praktických příruček (s Janou Hoffmannovou Písemnosti v našem životě — Fortuna, Praha 1996, 2., přeprac. vyd. 2005) i vysokoškolských skript (Praktická encyklopedie žurnalistiky. 2., doplň. vyd. Kolektiv autorů pod ved. B. Osvaldové a J. Halady, Libri, Praha 2002).

Od 90. let působí J. Kraus na Fakultě sociálních věd, kde se v r. 1992 habilitoval, v r. 1995 tu získal profesuru, v l. 2000―2002 se stal prorektorem Univerzity Karlovy pro zahraniční styky. V této funkci měl možnost uplatnit svou mimořádnou erudici, své obdivuhodné kompetence jazykové, včetně výborné znalosti latiny (hodné historických zdí Karolina). Abych však nezdůrazňovala jen Krausovy cizojazyčné dovednosti. Kraus je nejen vynikajícím teoretikem rétoriky, stylistiky, jazykové kultury a kultivovanosti; i on sám je osobností velmi kultivovanou a kulturní, osobností mající vysoký styl v řízení vědecké práce, v mezilidských vztazích, v jazykovém projevu. Krausovy rétorické schopnosti jsou vynikající, a teprve když čtete jeho teoretická pojednání o rétorice, uvědomujete si, že rétorické postupy, figury, tropy, topoi, o nichž tento autor suverénně píše, je s to i suverénně uplatňovat ve svém řečovém chování. Jak uvádí Kvintilián v Základech rétoriky, „umění řečnické se zakládá na houževnaté práci, nepřetržitém studiu, všestranném cvičení, přečetných pokusech, přehluboké znalosti věcí a vždy pohotovém úsudku“. To vše je Jiřímu Krausovi vlastní. Popřejme mu tedy hodně příležitostí, v nichž tyto schopnosti osvědčí.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 3, s. 162-166

Předchozí Karel Šebesta: Nově (nejen) o rétorice a řečové kultuře

Následující Milada Homolková: K původu a pravopisu jednoho literárního termínu