Časopis Naše řeč
en cz

Vztah těsnopisu a jazykovědy

Jiří Kraus

[Články]

(pdf)

-

Důležitost respektování výsledků jazykového popisu pro utváření těsnopisných soustav i pro zdokonalování těsnopisné teorie si stenografové uvědomují především od počátku 19. století, kdy rozvoj parlamentarismu a veřejného života vůbec si vyžádal zvýšenou potřebu spolehlivého a přitom co možná bezprostředního záznamu mluveného slova. Na druhé straně není ničím neobvyklým, že se těsnopis uvádí v lingvistických pracích jako jedna ze zajímavých aplikací a mnohdy i jako inspirace výzkumných projektů jazykového rozboru.[1] Zde chceme naznačit některé souvislosti mezi jazykovědou a těsnopisem jako názorný příklad poměru teorie k praktickým aplikacím, které zahrnují nejrůznější soubor otázek vztahujících se k psanému i mluvenému jazyku. Vzhledem k rozsáhlosti problematiky se soustředíme zvláště na vztah češtiny a české těsnopisné soustavy; považujeme to za užitečné především proto, že právě zde existují dávné tradice spolupráce jazykovědců s těsnopisnou teorií i praxí, jejíž výsledky jsou plodné pro oba obory.

S nejstarší zmínkou českého autora o těsnopisu jako o umění doslovně zachycovat mluvenou řeč se setkáváme u Komenského. Ve svém dopise z Londýna do Lešna píše o lidech, kteří zapisovali kázání, aby je mohli dále tlumočit svým souvěrcům:

„Mládenců a mužů dobrá část kázání pérem zaznamenávají, a to slovo za slovem. Bylo tu zajisté před 30 léty (za Jakuba) nalezeno a i mezi sedláky se rozmohlo umění rychlopisné — tachygraphiae ars —, jež oni těsnopisem — steganographia — nazývají, jímž (nikoli pomocí písmen, než znamének, celá slova znamenajících) [2]hbitost jazyka hbitostí ruky napodobují. Učí pak se tomu umění po městech skoro všichni, jakmile písmu obecnému ve škole byli se naučili, asi rok přistupujíce k naučení se těsnopisu.“[2]

Komenský zde měl patrně na mysli Brightovu steganografii (tajnopis) z r. 1588, jíž byla zapisována, obvykle potajmu a bez svolení, např. dramata Shakespearova. V té době však v Anglii již převládala soustava jednoho ze zakladatelů moderního těsnopisu Johna Willise († 1625), která byla v podstatě písmem hláskovým, a to geometrickým, protože hláskám byly přiděleny základní geometrické útvary — přímky a obloučky různého sklonu (od těchto soustav se liší abecedy kursorické, mezi něž patří i současná česká soustava Heroutova-Mikulíkova). Stenografie Willisova a Brightova, na něž byl Komenský upozorněn Samuelem Hartlibem, znamenají však pouze počátek novodobých těsnopisných dějin. Nejstarší pokusy o vytvoření rychlého písma spadají až do doby antické; jako vynálezce těsnopisu se obvykle uvádí Marcus Tullius Tiro, sekretář Ciceronův, avšak pokusy o sestavení rychlopisných variant různých abeced se zkratkami pro celá slova nebo s vynechanými hláskami (většinou samohláskami) jsou stejně staré jako písmo samo.

Vznik českého těsnopisu spadá do 40. let minulého století a je spojen především s jménem Hynka Jakuba Hegera (1808—1854), který vypracoval převod německé soustavy F. X. Gabelsbergera nejen pro češtinu, ale i pro hlavní jazyky slovanské.[3] Od prací Hegerových počíná dlouhotrvající úsilí českých stenografů nalézt písmo, které by mělo sbližovat a posléze i sjednocovat jednotlivé slovanské jazyky, jejichž příbuzenství se živě pociťovalo nejen z důvodů filologických, ale i politických. (Tyto snahy byly podporovány i význačnými představiteli veřejného života té doby — Jungmannem, Hněvkovským, Riegrem, Frantou Šumavským, později zvláště Fügnerem aj.) Významným propagátorem těsnopisného panslavismu byl zvláště kněz František Gába (1829—1896), který důsledně zastával stanovisko, že český těsnopis nesmí být pouhým převodem soustavy německé, ale že [3]se má opírat o osobité rysy jazyků slovanských, zvláště češtiny. Pro tuto myšlenku jsou charakteristické dva Gábovy výroky, které představují rozhodující podnět pro další vývoj těsnopisné teorie.[4] První z nich vede ke snaze, „aby písmena byla pokud možno svou podobou obrazem zvuku“, a stává se předpokladem požadavku, aby foneticky (artikulačně) podobné hlásky byly znázorněny graficky příbuznými znaky. Tento požadavek splňuje dnešní česká těsnopisná soustava Heroutova-Mikulíkova pouze okrajově (platí pouze pro dvojice odlišené měkkostí a pro znělostní pár p : b), zato se uplatňuje značně v těsnopisných systémech anglosaských. Např. v soustavě Greggově, která převládá ve Spojených státech, se znělé hlásky odlišují od neznělých velikostí, v soustavě Pitmanově, která je představitelkou anglického těsnopisu geometrického, jsou znělé a neznělé odlišeny zesílením znaku. Gábův princip analogie mezi hláskou a těsnopisným znakem se tedy ve většině slovanských systémů neuplatnil, ale jeho fonologická varianta nalezla své místo v těsnopisu Trnkově, který byl spjat s vývojem funkčního hláskosloví ve dvacátých a třicátých létech našeho století; připomeneme ji proto až později.

Další vývoj českého těsnopisu směřoval k vytvoření původní české soustavy a vycházel hlavně z druhého Gábova výroku: „Každé slovo jsem takřka anatomicky rozložil, vyšetřil, které částky jsou podstatné a které vedlejší, a hledal jsem, aby těsnopis byl věrným obrazem mluvy.“ V tomto tvrzení je obsažen program rozsáhlého jazykového rozboru, zaměřený především na poznání kvantitativních vlastností jazyka, zvláště pak jeho roviny slovníkové a grafematické. První kvantitativní šetření konal sám Gába na počátku padesátých let minulého století s cílem vytvořit takovou soustavu, při níž by nejčastěji se vyskytujícím písmenům odpovídaly graficky nejjednodušší znaky. Tento požadavek se stal natolik nezbytným, že v roce 1888 stanoví brněnský stenografický sjezd jako svůj přední úkol „zjistit přesně iterační (výskytové — pozn. aut.) a zvláště kombinační poměry hlásek ve všech jazycích slovanských“.[5] Řada statistik, které takto vznikly, vycházela pochopitelně z omezeného materiálu a neodpovídala dnešním požadavkům na jazykovědný rozbor, přesto však zůstává nespornou skutečností, že jeden z nejvýznamnějších zdrojů moderní kvantitativní jazykovědy, vedle problematiky sporného autorství historicky [4]nejstarší, spočívá právě zde. Z mnoha prací počátečního období statistického výzkumu jazyka uvedeme alespoň Základní studii k českému těsnopisu (rukopis z r. 1917) Josefa Sedláčka, která obsahuje frekvenční seznam nejčastějších slov sestavený ze souboru 100 000 slovních výskytů a frekvenci hlásek, hláskových skupin a slabik ze souboru 18 000 slov.[6] Protože Sedláčkovy výsledky nejsou mezi lingvisty dostatečně známy a protože dosti výstižně charakterizují kvantitativní poměry v psaných textech stylu veřejných projevů z let na počátku tohoto století, reprodukujeme zde alespoň jeho tabulku frekvencí jednotlivých hlásek podle postavení ve slově (s. 5).[7]

Tato racionální cesta k teoretickému zdůvodnění českého těsnopisu, jejímž typickým představitelem byl na rozhraní století Sedláček, znamenala konec romantickým představám o jednotném těsnopise všeslovanském. Gába i jeho následovníci (zvláště Jan Bareš, autor Základů slovanského rychlopisu z r. 1864, a Josef Dürich, autor Pokusu o jednotný těsnopis všeslovanský z r. 1895) přesto přinesli těsnopisné myšlence, a často i jazykovědnému zkoumání, mnoho nového. I když se často vzdálili hlediskům rychlosti a snadnosti, která jsou v těsnopise cílem převládajícím, rozpracovali grafické řešení problematiky měkčení, pro slovanské jazyky tak důležité, přispěli k poznání kvalitativních i kvantitativních zákonitostí slovanského hláskosloví a pochopili význam grafické stránky jazyka a možnosti jejího plánovitého usměrňování.

Rozvoj úsilí o vybudování důsledné a lingvisticky odůvodněné těsnopisné soustavy nalézá svého významného představitele ve vynikajícím odborníkovi v oblasti těsnopisu i moderní funkční jazykovědy — v univ. prof. B. Trnkovi. B. Trnka (srov. knihu citovanou v pozn. 6) chápe těsnopisnou soustavu jako grafické znázornění vztahů mezi jednotlivými funkčními hláskami, fonémy.[8] Jeho soustava, vzniklá v r. 1924 a postupně zdokonalovaná, respektuje jednotlivé rysy fonologických protikladů. V jejich rámci pak přiděluje hláskám grafické znaky podle hláskové iterace (výskytu) a kombinace. Bohužel, Trnkova soustava nenalezla většího ohlasu, protože se její návrh objevil až po převládnutí systému Heroutova-Mikulíkova v počátcích let dvacátých.[9] Přesto je zřejmé, že zásady pro budování těsnopisné teorie vypracované B. Trnkou představují významný svorník mezi strukturní fonologií, kvantitativní lingvistikou a těsnopisem, jehož užitečnost je pro tyto obory nesporná.

 

 

[5]samostatně n. jako zkratka

na začátku

uprostřed

na konci


celkem

slova

a

641

423

5697

1368

8129

e, ě

2

34

6321

3537

9894

i

69

23

3614

2620

6326

y

1341

1098

2439

o

107

658

4179

1430

6374

ou

274

374

648

u

34

513

1450

886

2883

b

2

676

942

20

1640

c

12

172

772

78

1034

č

12

174

620

42

848

d, ď

907

2129

228

3264

f

69

82

20

171

g

3

6

102

11

122

h

3

281

951

28

1263

ch

77

280

540

897

j

27

1130

927

51

2135

k

167

699

2094

465

3425

l

3

227

2998

757

3975

m

55

741

1250

1075

3121

n, ň

3

1349

4079

311

5742

p

8

2162

914

16

3100

r, ř

15

298

3325

84

3742

s

144

1788

2345

162

4439

š

114

874

67

1055

t, ť

45

1024

3542

325

4936

v

316

1582

1871

89

3858

z

91

1030

585

47

1753

ž

369

488

322

1179

(Celkový počet samohlásek je 41 %, souhlásek 59 %)

 

Nejmodernější proud těsnopisného výzkumu je výsledkem navázání na práce význačných českých stenografických odborníků, ale i na výsledky oborů příbuzných — jazykovědy, matematické statistiky, fyziologie a psychologie psaní atd. Nejúplněji jsou tyto poznatky shrnuty v rozsáhlé dvoudílné Teorii a praxi těsnopisu (Praha 1958, 439 s.) od Miloše Matuly (v současné době se připravuje druhé, doplněné vydání této knihy s mnoha lingvistickými poznatky). Autor je nejen skvělým praktikem (jeho výkon 200 slov za minutu v pětiminutovém diktátu s odstupňovanou rychlostí je jedním z nejhodnotnějších těsnopisných výsledků, jakých kdy bylo dosaženo), ale i vědecky aktivně pracujícím matematikem se živým zájmem o otázky jazykové.[10] Zatímco zájem většiny teoretiků těsnopisu ze „zakladatelského“ období budování nových soustav se soustředil na zjišťování frekvencí písmen a jejich skupin za účelem vypracování nejvýhodnějších abeced, tkví význam Matulových prací především v rozpracování teorie krácení slov.[11] Ve spolupráci s K. Matouškem vytvořil tzv. silné krácení (nazývané krácením II. stupně), které využívá některých vhodných (tj. rychlých a zřetelných), ale v češtině nevyužitých tahů pro označování nejčastějších slov a jejich skupin (nejde vlastně o „zkratky“, ale o „značky“, např. tah označující „fr“ znamená náš, „ňn“ nám, „fn“„ dosud, „čr“ jeho atd.). Promyšlený a na slovotvorných vlastnostech jazyka založený systém „krácení II. stupně“ umožnil stenografům psát s menší námahou vyšší rychlostí a zá[7]roveň ukázal na potřebu frekvenčních statistik slov a slovních skupin, sestavovaných z tematicky vyhraněného materiálu projevů hospodářských a politických. Výsledky těchto frekvenčních přehledů však nejsou bez zajímavosti ani pro jazykovědce (např. pro stylistiku), zvláště tam, kde je možnost porovnání s materiálem, který přesahuje hranice jedné stylové nebo tematické oblasti.[12]

Jako příklad uvedeme dvě ukázky Matulových frekvenčních výzkumů (podle knihy v pozn. 6, s. 85n. a 93n.). První ukázka obsahuje 20 nejčastějších hesel ze souboru 60 000 slov v textech s hospodářskopolitickou problematikou z roku 1951:

1.

a

2 783

 

2.

v(e)

1 726

(z toho. ve 361)

3.

na

1 026

 

4.

náš

903

 

5.

se

865

(k tomu: si 153, sebe 12, sebou 9, sobě 1; sebe- ve složeninách 18)

6.

prac-

816

(práce 323, pracující 224, tvary slovesa pracovat 57, pracovní, pracovně 144, pracovník 40, pracoviště 27)

7.

je

794

(k tomu jest 8)

8.

který

683

(k tomu který- ve složeninách 4)

9.

že

646

 

10.

lid

505

(lid 277, lidé 88, lidově demokratický 49, lidová demokracie 37, ostatní tvary od lidový 34, lidský 8, lidstvo 11, lidojed 1)

11.

byl-

465

(z toho nebyl- 46)

12.

o

459

 

13.

i

447

 

14.

to

445

 

15.

k, ke, ku

443

(z toho: ke 57, ku 1)

16.

s(e) - předl.

418

(z toho: se 106)

17.

z(e)

352

(z toho: ze 70)

18.

svůj

351

(k tomu: své- ve složeninách 2)

19.

vše

334

(z toho: všechen 142, všecek 3; vše- ve složeninách 36, z toho všeobecný 14, všeodborový 16)

20.

social-

332

(sociální 41, socialista 10, socialismus 120, socialistický 161)

[8]V porovnání s FSČ (cit. v pozn. 11) se zaměřuje těsnopisný frekvenční slovník více na formy slov. Slučuje tedy hesla, která se v lingvisticky pojatých slovnících rozdělují, především proto, že pro těsnopis jsou důležitější grafické obrazy slovních základů než rozlišování významů. Přes rozdíly ve způsobu zpracování je porovnání lingvistických i stenografických statistik v zásadě možné a užitečné (podrobněji o něm v Matulově knize cit. v pozn. 6, s. 106n.).

V druhé ukázce uvedeme seznam deseti nejčastějších slovních spojení ze stejného materiálu (táž kniha, s. 94n.):

1.

Sovětský svaz a SSSR

208

(z toho SSSR 43)

2.

v našem (-í, -ich)

80

(k tomu v naší republice 6, v naší zemi 7, v naší vlasti 10)

3.

komunistická strana, KSČ

74

(ÚV KSČ 41)

4.

pracující lid

73

(náš pracující lid 12)

5.

který (-é) se

72

 

6.

v roce

72

(s letopočtem 71)

7.

a v(e)

68

 

8.

o to(m)

68

(o tom 39, o tom, že 16, o to, aby 17, o to, abychom 3)

9.

je to

65

(že je to 5)

10.

je třeba

63

(je třeba, aby 6)

Výsledky těchto frekvencí jsou pro těsnopis zvláště důležité, protože vhodné krácení skupin slov vytváří účinný předpoklad rychlého a přitom dobře čitelného písma.

V současné době se projevuje v těsnopisu opět zvýšený zájem o otázky frekvence slov i písmen a jejich kombinací v souvislosti s kritickým hodnocením soustavy Heroutovy-Mikulíkovy, resp. jejích reformovaných podob. Nejvýznamnější jsou na tomto poli práce Jos. [9]Horáka, jehož návrh na novou těsnopisnou soustavu — STENOP — si vyžádal jak provedení rozsáhlých statistik, tak podrobného studia fyziologie a psychologie psaní.[13] Bez této namáhavé cesty si nelze další vývoj soustavy H-M, popř. její nahrazení soustavou novou, vůbec představit.

Souvislost mezi těsnopisem a jazykovědou se však neomezuje jenom na oblast frekvence jazykových jednotek. Stenograf obvykle neodevzdává doslovné znění zapsaného projevu (tak tomu je při přepisu mluvených projevů pro potřeby jazykovědného rozboru, např. při dialektologickém výzkumu), ale provádí úpravu do formy, která se řídí zvyklostmi psaného jazyka. Musí si tedy uvědomovat působení řady slohotvorných činitelů, mezi nimiž protiklad „psanost — mluvenost“ chápaný v rovině realizace promluvy vystupuje nejzřetelněji.

Zajímavým úkolem z oblasti typologie jazyků je i porovnávání stenografických výkonů, jichž bylo v různých jazycích dosaženo.[14] Ukazuje se totiž, že počítání rozsahu diktátu na časovou jednotku (obvykle minutu) ve slabikách zvýhodňuje jazyky s nadprůměrnou délkou slov (např. ruštinu a bulharštinu), naopak volba slova za jednotku zlepšuje výkon v jazycích s krátkými slovy (například v angličtině). Při tomto porovnávání nevyvstávají pouze kvantitativní vlastnosti jazyků, ale i jejich zvláštnosti kvalitativní. Stenografický výkon je totiž ovlivňován typem jazyka — bohatá soustava koncovek, jako je tomu např. v češtině, nutí užívat složitějších systémů krácení, zatímco naopak v jazycích jako je angličtina a francouzština se vystačí převážně s jednodušším krácením začátků slov. V řadě jazyků se objevují prvky, které není nutno zvláště vypisovat, např. členy v bulharštině, a to vše je při měření výkonů ve vyrovnaných soutěžích značně důležité.

I tento stručný pohled na problémy, které vyplývají ze vztahu těsnopisu a jazykovědy, naznačuje plodnost spolupráce badatelů z obou oborů, která má své dávné a zajímavé tradice. Díky jim našla jazykověda vděčné pole při aplikaci svých výsledků a zároveň jednu z inspirací pro další vývoj své teorie.


[1] Známý je např. rozsáhlý německý frekvenční slovník F. W. Kaedinga z r. 1897. V současné době připravují jazykovědci polští podle požadavků stenografů velký frekvenční slovník; v Bulharsku vznikly před nedávnem práce z oblasti statistiky písmen, vyvolané konkursem na novou bulharskou těsnopisnou soustavu.

[2] Tento dopis z 8./18. 10. 1641, nazvaný Ad amicos Lesznae in Polonia agentes, je latinsky otištěn u A. Patery, J. A. Komenského Korespondence, Praha 1892, s. 38n., česky v Časopise Musea Království českého I, 1876, s. 131n., otiskl F. Zoubek. Novější překlad je obsažen u B. Ryby, Sto listů Jana Amosa Komenského, Praha 1945, s. 47n. — Za tyto údaje děkuji J. Koschinové a J. Borské.

[3] Srov. A. Kratochvíl, Dějiny československého těsnopisu, Praha 1933.

[4] Srov. J. Petrásek, Dějiny těsnopisu, Praha 1964, s. 71 (2. vyd. v tisku).

[5] Sr. knihu cit. v pozn. 3, s. 85.

[6] Rukopis je majetkem Státního ústavu těsnopisného v Praze; rozbor práce je zahrnut v knize M. Matuly Teorie a praxe těsnopisu I, Praha 1958, s. 116n. Srov. též pozn. u B. Trnky, Pokus o vědeckou teorii a praktickou reformu těsnopisu. Praha 1937, s. 33n.

[7] Srovnání s poměry dnešními umožňuje práce M. Ludvíkové — J. Krause Kvantitativní vlastnosti soustavy českých fonémů, SaS 27, 1966, s. 334n. Sedláčkova statistika se však liší vymezením sledovaných jednotek, např. nerespektováním ztráty znělosti na konci slova, rozlišováním i/y atd.

[8] Sr. jeho Soustavu českého těsnopisu, Těsnopisné listy 49, 1924, s. 37n., a nejnověji Problémy a řešení vokalismu v českém těsnopise, Zprávy SÚT 1971/2, č. 1, s. 10n.

[9] Důvody tohoto převládnutí zde není možno rozebírat; takový výklad by přesáhl rámec stati, odkazujeme alespoň na hodnotící přehled Č. Vlčka Padesát let historického vývoje československé soustavy Heroutovy-Mikulíkovy, Zprávy SÚT 1970/71, č. 5, s. 131n.

[10] Srov. též jeho Aplikace matematiky na studium psaní, Pokroky matematiky, fysiky, astronomie 3, 1958, s. 245n. a 393n., dále Zur Frage der Häufigkeitsverteilung der Worte I. Comment. Math. Univ. Car. 6, č. 2, 1965, s. 213n.

[11] Srov. J. Čáp — K. Matoušek — M. Matula — J. Petrásek, Frekvence slov v stenografické praxi, Praha 1961, a M. Matula, Frekvence kořenů slov, Praha 1963.

[12] Srov. např. J. Kraus, K statistickému rozboru publicistického stylu, SaS 30, 1969, s. 371n. Matulův rozbor práce J. Jelínka — J. V. Bečky — M. Těšitelové, Frekvence slov, slovních druhů a tvarů v českém jazyce, Praha 1961, v Teorii a praxi (s. 106n.) je doposud jedním z nejobsáhlejších, třebaže autor měl tehdy k dispozici pouze rukopis.

[13] Srov. jeho Metodiku vyučování těsnopisu, Praha 1967, a zvl. nověji Využití statistiky jonosémů pro optimalizaci těsnopisné teorie, Zprávy SÚT, 1969/70, č. 1, s. 11n., a Máme těsnopisnou soustavu plně vyhovující duchu českého jazyka?, Zprávy SÚT 1968/69, č. 3, s. 65n.

[14] K tomu M. Matula, Exakte Methoden in der Forschungsarbeit in Stenografie, Intersteno, Paříž 1965, s. 64n.

Naše řeč, ročník 55 (1972), číslo 1, s. 1-9

Předchozí P. Šereďko: Zemědělské lidové názvy z Vyškovska

Následující Jan Kořenský: Výskyt variantních tvarů podstatných jmen v češtině (Na základě experimentálního průzkumu)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1