Několik poznámek k pocitu jazykového ohrožení

Jiří Kraus

[Články]

(pdf)

-

V úvodu ke své stati Existuje u nás pocit ohrožení jazyka? (NŘ 78, 1995, s. 61–73) vybízí A. Stich k diskusi na téma obav o národní jazyk, s nímž se jazykovědci ve své práci a při styku s veřejností setkávají až překvapivě často. Už také proto, že právě jim bývá v očích mnohých lidí připisován za to, co se považuje za „nenáležitý“ stav a vývoj jazyka, jistý nebo někdy dokonce rozhodující podíl viny. Ostatně nepovažují tuto záležitost za specificky českou, podobné „obranné“ postoje mají svou dlouhou tradici i u příslušníků cizích jazykových společenství, a to zdaleka ne jen těch méně početných (srov. k tomu např. sborník Endagered Languages (Ohrožené jazyky), ed. R. H. Robins – V. M. Uhlenbeck, Oxford/New York, Berg 1991, četné podnětné myšlenky k této problematice ve vztahu k češtině, ale nejen k ní, přináší i stať S. Čmejrkové a F. Daneše Jazyk malého národa, SaS 54, 1993, s, 19–30, a rovněž diskusní příspěvek V. Šaura v tomto čísle). Využívám tedy příležitosti, abych se k některým Stichovým myšlenkám vyslovil. Protože si myslím, že pojem jazykového ohrožení je přinejmenším dvojznačný, rozdělím svůj příspěvek do dvou částí.

Nejprve se chci zastavit u toho, co Stich rozebírá v druhé části svého výkladu (a ilustruje konfliktními postoji jazykovědců i veřejnosti k výrazu Česko a k nedávným úpravám pravopisné kodifikace). Soustředím se tedy na to, co bych nazval obavami z ohrožení kvality (úrovně) jazyka. Posouzení podmínek, za nichž by se národní jazyk, ať už jako celek, nebo v některé ze svých funkcí, např. ve vědeckém nebo úředním styku, mohl ocitnout před hrozbou omezení nebo dokonce zániku, tedy v této části ponechám stranou.

O situaci češtiny na území naší republiky se zmíním v bodě druhém. Pochopitelně souhlasím se Stichovým názorem, že pro pocit ohrožení samé existence češtiny v současné době zásadní důvody neexistují. Domnívám se však, že je potřebné věnovat pozornost tomu, co by mohlo v české jazykové situaci vést k nepříznivým vývojovým tendencím. Podnět k nim může např. přijít ze strany nově se objevujících menšinových jazyků a jejich kontaktů s češtinou. Budoucí vývoj tu zdaleka nemusí probíhat bez potíží, uvážíme-li, že se Česká republika stále více otvírá legální i nelegální migraci často dost početných (a ekonomicky velice aktivních) jazykových komunit, o jejímž rozsahu existující statistiky, pokud jsou vůbec k dispozici, informují jen velmi přibližně a někdy i málo dostatečně. Dá se rovněž očekávat, že děti jazykově velmi odlišných skupin přistěhovalců budou navštěvovat české školy – a dá se předpokládat, že i ty prestižnější – [2]v daleko větším počtu, než jsme si na to dosud zvykli, že se mohou objevit potíže i v úředním dorozumívacím styku (nezřídka v oblasti trestněprávní, daňové apod.). Jistou úlohu může sehrát i to, že do českých škol v blízké budoucnosti přijdou děti těch imigrantů, jejichž čeština i běžné dorozumívací návyky se vyznačují pochopitelnou odlišností (např. volyňských nebo kazašských Čechů). Rozdělení tematiky „obav z jazykového ohrožení“ do dvou samostatných, i když vzájemně souvisejících oddílů umožňuje vysvětlit některá nedorozumění, která vyplývají z diskusí o zákonech na ochranu jazyka, známých zejména z Francie, Belgie, frankofonní Kanady[1], ale také z některých jiných zemí v Evropě i ve světě. Koneckonců ani z programů a prohlášení těch českých politických stran či hnutí, které potřebu chránit mateřský jazyk zdůrazňují, není vždy jasné, co a jak má být chráněno a pomocí jakých hledisek má být kontrola této ochrany zajišťována. Záměrem jazykových zákonů a vystoupení na ochranu jazyka totiž může být jednak kvalita jazyka, např. ve vztahu k výskytu slov cizího původu (tak je převážně koncipován zákon francouzský), jednak neomezovaná existence národního jazyka v některých jeho funkcích, zejména v úředním styku (předmětem sporu se tak mohou stát označení názvů obcí na veřejných ukazatelích a mapách nebo v průvodcích, možnost ústního i písemného styku s úřady a soudy, texty na celních nebo cestovních dokladech (letenkách) atp.). S tím také v současné situaci České republiky souvisejí sice dosud ojedinělé, zato však dost ostře formulované protesty proti některým novým, zřejmě komerčně motivovaným německým názvům ubytovacích zařízení, jako je tomu např. u proseckého penzionu Kaiserkrone nebo u smíchovského hotelu Möwenpick, podobně jako proti nápisům typu „Zimmer frei“, jejichž výskyt se zdaleka neomezuje jenom na pohraničí. Na druhé straně stojí za zaznamenání i šířící se snahy přizpůsobit cizojazyčným zvyklostem některé jazykové jevy typicky domácí. Tak např. se ozývají některé hlasy proti přechylování ženských příjmení (v jedněch novinách jsme si dokonce mohli přečíst, že podoby typu Sabatiniová nebo Grafová jsou „pozůstatkem bolševické arogance“), zdůrazňuje se nezbytnost zachovávat etymologii a obecně cizí pravopisné zásady u přejatých slov (okruh těchto slov i představa co počešťovat a co nepočešťovat se ovšem u různých uživatelů a u různých jevů dost liší, srov. např. pravopis knižního titulu Mezi filosofií a poezií nebo novinové rubriky Kursy na burze). Značně nevyrovnaná bývá výslovnost slov a jmen cizího původu. Úsilí o dodržování původní zvukové podoby slov, které se v českém prostředí vyznačuje vysokou prestiží, se často dostává do rozporu s praxí, v níž se někdy uplatňují tendence k hyperkorektnosti, srov. např. krátkou výslovnost -a- u příjmení svého času velice často zmiňovaného poslance Wagnera nebo vyslovované -s- v tvarech Klause, Klausovi apod., jak můžeme slýchat v rozhlase nebo v televizi.

[3]Tyto mezijazykové vztahy, které zahrnují jak projevy vzájemných kontaktů mezi jazyky, tak možnost nahradit v jisté funkci jeden jazyk jiným, ovšem nepůsobí pouze negativně, jako příznak jazykového ohrožení, ale i pozitivně, s uplatňováním různé míry racionální argumentace. Např. v posledním období se na českých operních scénách častěji zpívá v jazyce originálu (jak je to víceméně běžné i v zahraničí, samozřejmě i pokud jde o češtinu), jako uznávaný jazyk určitých žánrů hudebních textů převažuje angličtina. Dnes již také prakticky nikdo neodsuzuje skutečnost, že národní bibliografie některých vědních oborů, zejména přírodovědných a technických, obsahuje velké množství položek psaných ve světových jazycích, hlavně v angličtině. Právě tady se ovšem projevuje vzájemná souvislost obou bodů naší tematiky – absence nebo omezení domácí odborné literatury se pochopitelně může nepříznivě projevovat na terminologické propracovanosti oboru a v neposlední řadě i na stylizačních schopnostech badatele v jeho mateřštině (ponecháme-li už stranou jazykovou nebo stylistickou úroveň jeho textů psaných či mluvených v cizím jazyce). Jen na dokreslení věci připomeňme např. údaj E. Garfielda z r. 1979,[2] že ze sta nejcitovanějších článků z oboru fyzikálních věd za posledních dvacet let bylo 98 psáno anglicky a dva rusky. Není zde tedy dokonce zastoupena ani francouzština, jejíž tradice zejména v aplikované matematice jsou mimořádně významné (srov. k tomuto tématu podrobnější údaje u F. Daneše, Perspektivy češtiny, Časopis lékařů českých, sv. 134, 1995. s. 117–118). Ve společenských vědách je tendence posilování angličtiny jako mezinárodního jazyka vědy zřetelně slabší, ale v mnohých případech, např. v některých vyhraněně bohemisticky a materiálově zaměřených pracích, snad ještě nápadnější. Zcela zvláštní oblast této tematiky pak tvoří jazyk počítačů, jehož rozmach zasahuje pracovníky stále většího množství oborů a od nejnižších ročníků ovlivňuje i výuku ve školách.

Naše snaha rozdělit obsah tématu „obavy před ohrožením jazyka“ do dvou skupin v zásadě odpovídá klasifikaci vnějších záměrných zásahů do jazykového dění, jak ji přinášejí sociolingvistické práce posledních let.[3] V nich se totiž v rámci těchto zásahů (tzy. jazykového plánování) rozlišuje (1) rozhodování o volbě státního jazyka, převažujícího nebo doporučeného jazyka určité sféry dorozumívání, o jazyce školní výuky apod. a (2) činnost kodifikační a souhrn pravidel a doporučení souvisejících s kulturou (a s řízeným procesem kultivování) jazyka a dorozumívací činnosti vůbec. První skupina zásahů a činností, nazývaná v západní sociolingvistické literatuře „status planning“, je tím oborem působení státních institucí, který bychom nazvali jazykovou politikou, druhá [4]skupina, tzv. „corpus planning“, je záležitostí převážně jazykovědnou, i když i jí se mnohdy přisuzují aspekty vyhraněně politické nebo ideologické (srov. k tomu např. přesvědčivý příspěvek M. Sedláčka v NŘ 77, 1994, s. 238–245). Tato druhá skupina zásahů a činností zhruba odpovídá tomu, co se v domácí lingvistické tradici nazývá jazykovou kulturou.

U zrodu představ o neustálém ohrožování jazyka stojí podle mého názoru skutečnost, že laici, ale nezřídka i odborníci si zvykli poměřovat reálný stav jazyka s existencí ideálních hodnot (mezi ně patří např. už z antické gramatiky a stylistiky převzatá vágní měřítka jako jasnost, čistota, přiměřenost, ozdobnost apod.), nebo s jazykem jistého souboru autorů považovaných za „dobré“ nebo „klasické“. Z takového porovnávání, které se většinou vyznačuje značnou mírou všeobecnosti, pak každodenní současná jazyková praxe pochopitelně nemusí v povědomí posuzovatelů vycházet vždy úspěšně. Obavy z jazykových chyb, a tudíž i z kritiky vlastního projevu, se tu zvyšují také proto, že norma spisovného jazyka i její kodifikace zákonitě obsahují poměrně velké množství – obvykle stylisticky rozlišených – konkurenčních prostředků. Tato skutečnost se pochopitelně příčí rozšířené pověře, že ze dvou nebo více jazykových variant musí být jedna správná, nebo alespoň správnější, a další chybné. Přesto, že zásady funkčního přístupu k jazyku se v domácí jazykovědě uplatňují již od let třicátých, patřívá k dobrému tónu (a k vyvolání dojmu zasvěcenosti ve věcech „správného“ jazyka) současnou úroveň jazyka spíše odsuzovat. Dramatické změny veřejného života po roce 1989 sice přivedly před televizní obrazovku, před rozhlasové mikrofony i za řečnické pulty mnohé výrazné osobnosti, které dokážou pohotově, originálně a dobře promluvit, ale přiznat tento fakt veřejně nebývá jaksi příliš vhodné. Je také třeba dodat, že podíl připravených (a také revidovaných a předem posouzených) textů, které přece jen více zaručovaly jazykovou správnost – ale na druhé straně také slohově šedivý průměr – v politickém životě silně poklesl. Polistopadová publicistika a zpravodajství zkrátka opustily bývalou uniformitu a rozestřely své možnosti na široké stupnici od bulváru až po záměr obracet se k uživatelům krajně náročným nebo odborně zasvěceným. U některých médií se dokonce projevuje snaha nově vytvářet vlastní stylovou normu (někdy tu jsou redaktoři a hlasatelé ve svém projevu přímo vázáni interními pokyny, tedy tím, co bychom mohli nazvat jakousi „sekundární kodifikací“).

Také některé další funkční okruhy jazykového dorozumívání se nacházejí v situaci celkem nové. Tak je tomu např. u časopisů pro úspěšné a přitom též kulturním snahám otevřené podnikatele, jako je zejména zajímavě redigovaný Dotyk, nebo u časopisu Playboy, který stále hledá styl blízký kultivované konverzaci majetných, ale přitom vzdělaných vrstev, tedy společenské skupiny, která v domácím prostředí zatím převážně chybí. Mírně ironické, ale jazykově [5]a slohově dobře odstíněné televizní pořady Haliny Pawlowské o ryche se formující „společenské smetánce“ jsou zajímavým svědectvím pokusů o konstituování nebo alespoň zaznamenání krásného hovoru, po jakém kdysi toužili Jan Neruda[4] a později Vilém Mathesius.[5]

Pozornost k sobě přitahuje i jazyk některých soukromých rozhlasových stanic, kde je v některých případech patrná i důsledná snaha vytvořit jistý interní úzus, v některých rysech vědomě odlišný od spisovné normy, nejčastěji napodobující vyjadřování mládeže. Tento úzus zahrnuje obvykle jevy tvaroslovné, s různým stupněm výskytu prvků obecné češtiny, ale také jevy výslovnostní včetně méně obvyklých a angličtinou ovlivněných intonačních vzorců (mnohdy se tu ozývá televizní stanice CNN, ale také dikce západních diskžokejů). Není tedy divu, že při existenci tak širokého spektra nově se uplatňujících jevů často slýcháme rezolutní výroky, že jazyk našich médií je špatný. Zeptáme-li se však příslušných kritiků, jaké konkrétní chyby a nedostatky mají na mysli, zjistíme, že jsou u nich vedle některých oprávněných výtek zastoupeny i názory dost neujasněné, puristické atp. Tím pochopitelně nechci tvrdit, že s úrovní současné češtiny, jak v soukromém životě, tak na veřejnosti, je všechno v pořádku. Vysoké procento řečových vad u dětí (a také dospělých, mezi nimi kupodivu i u profesionálních mluvčích), malá srozumitelnost psané i mluvené řeči, víceznačnost zákonů a vyhlášek, kterou si zákonodárci mnohdy vůbec neuvědomují, jazyková nedbalost některých autorů a překladatelů (stejně jako pracovníků naštěstí spíše nepočetných nakladatelství) neohrožují jenom jazykovou kulturu národa, ale i jeho kulturu vůbec a spolu s ním i celý dorozumívací styk. Tady je rozhodně třeba se vystříhat všeobecných výtek a ukázat, kdo, kde, čím a jak jazykové dorozumívání i sám jazyk ohrožuje.

Svůj názor, že postoje veřejnosti vůči mateřskému jazyku se vyznačují pocitem jeho klesající úrovně, se pokusím doložit výsledky reprezentativního průzkumu souboru 1078 osob, který v únoru r. 1995 na mou prosbu uskutečnila firma Opinion window Praha (za odbornou pomoc při formulaci otázek i za provedení výzkumu a zpracování jeho výsledků děkuji jejímu pracovníkovi dr. Ladislavu Köpplovi). První zadaná otázka zněla: Když se ohlédnete zpět o pět roků, řekl/a byste, že se za tuto dobu čeština zlepšila, zůstala víceméně stejná, nebo se zhoršila?“

Výsledky šetření zpracované podle funkčních oblastí užití jazyka uvádí následující tabulka (údaje o věku osob uvádíme pouze z krajních skupin – nejstarší a nejmladší):

[6]v běžném jazyce	osob	procent	18–39 let	60–65 let (v %)
zlepšila	28	3	3	2
zůstala stejná	667	62	65	48
zhoršila se	321	30	24	45
v novinách
zlepšila	89	8	10	8
zůstala stejná	560	52	49	48
zhoršila se	344	32	29	34
v rozhlase
zlepšila	106	10	10	11
zůstala stejná	555	51	52	52
zhoršila se	332	31	28	29
v televizi
zlepšila	112	10	11	10
zůstala stejná	12	47	48	47
zhoršila se	412	38	35	40
ve školách
zlepšila	55	6	7	6
zůstala stejná	412	38	38	33
zhoršila se	168	16	19	10 (neví 51)
v politických projevech
zlepšila	218	20	20	24
zůstala stejná	316	29	29	29
zhoršila se	394	37	33	32
v úředním styku
zlepšila	77	7	6	5
zůstala stejná	620	58	56	52
zhoršila se	204	19	17	16
v knihách, literatuře
zlepšila	98	9	10	10
zůstala stejná	635	56	59	51
zhoršila se	172	16	13	22

[7]Tabulkové údaje vcelku odpovídají našemu tvrzení, že v postojích vůči jazyku převládají názory spíše skeptické, a to i pokud jde o hodnocení jeho vývojových tendencí. Vcelku ustálenému obrazu se vymykají postoje vůči jazykové úrovni politických projevů, kde součet hlasů postihujících „zlepšení“ a „zhoršení“ je výjimečně vyšší než počet hlasů, které konstatují úroveň neměnnou, což v jiných skupinách není. (Této tendenci se jen částečně přibližuje rozložení hlasů posuzujících jazyk televize.) O tom, že se jazyk politických projevů zhoršil, je nejvíce přesvědčena věková skupina 50–59 let (44 % dotázaných) a 40–49 let (40 %). Doplníme-li výklad našeho výzkumu o další údaje, které jsme v předložené tabulce neuvedli, ukazuje se, že větší podíl hlasů vyjadřujících jistý optimismus, tedy přesvědčení o zlepšování úrovně jazyka, najdeme mezi vysokoškolsky vzdělanými respondenty (nejvíce u politických projevů – 37 % – proti průměru 20 % a proti 15 % hlasů lidí, kteří uvedli pouze základní vzdělání). Je pozoruhodné, že výsledky tohoto jazykově orientovaného průzkumu v jisté míře odpovídají výsledkům průzkumu „Občané o kultuře“, které vyhlásil Institut pro výzkum veřejného mínění v září 1995. Podle těchto zjištění 47 procent lidí se domnívá, že úroveň umělecké tvorby v České republice se snižuje, opačný názor zastává pouze 30 procent dotázaných. Také obavy, že lidé věnují příliš pozornosti nekvalitní zahraniční kultuře (77 % dotázaných v daném průzkumu), mají svou zřetelnou obdobu v obecně rozšířených záporných postojích vůči nadměrnému užívání slov cizího původu.

V tabulce pochopitelně nejsou uvedeny důvody, které jednotlivé respondenty k jejich odpovědím vedly. Výzkum zahrnul jak jazyk mluvený (běžné dorozumívání, rozhlas, televizi, politické projevy), tak jazyk psaný (noviny, literaturu), v dalších případech se dá usuzovat na obojí (škola, úřední styk). Nelze však pochybovat o tom, že odpovědi spíš vyjadřovaly letmé dojmy respondenta nebo jeho vztah k jednotlivostem než promyšlené závěry z jeho zkušeností s řečovým projevem vlastním či cizím. O tom ostatně svědčí i odpovědi na druhou z položených otázek, která zněla „Když nepočítáte školní léta, které ze zdrojů informací o češtině jste ve svém životě již někdy využil?“ Stojí za zaznamenání, že nikdy nic nepoužilo třicet procent respondentů (36 % ve skupině 50–59 let, 32 % ve skupině 60–65 let), z toho 49 % lidí se základním vzděláním a 14 % vysokoškoláků.

Podle našeho názoru lze hodnotit jako poměrně vysoké procento lidí, kteří občas nahlížejí do některého z výkladových slovníků češtiny (44 %, vysokoškoláků 55 %), snad může překvapit, že počet lidí volajících občas jazykovou poradnu převyšuje počet těch, kteří užívají pravopisných pravidel. Vliv jazyka televize na vlastní znalosti o jazyce a na vlastní jazykový projev nebyl z respondentů ochoten přiznat téměř nikdo, i když tento údaj považuji za poněkud zkreslený. V otázkách však chyběl doplňující údaj „jak často jste byl ochoten/byla ochotna [8]potřebné poučení hledat?“, v tom případě by asi výsledky k přílišnému optimismu nevedly. Protože stále větší počet lidí nejrůznějšího vzdělání a nejrůznějšího postavení se podílí na přípravě (to je stylizaci, písemném ztvárnění, přednesu) textů veřejných nebo oficiálních, dalo by se čekat, že jistou pomoc občas potřebují. I tak však dotazník potvrdil očekávaný názor, že úroveň jazyka sice lidi zajímá, že vůči ní zaujímají kritické postoje, ale péči o její zlepšování většina z nich spíše považuje za záležitost „těch druhých“.

Na závěr bych chtěl ještě připojit několik poznámek k tématu „obavy z ohrožení existence jazyka“, tedy k bodu, který moderní sociolingvistika probírá v souvislosti s regulováním úlohy národního jazyka v určitém státním společenství (status planning). Toto téma spíše zasahuje náplň úvah politiky a sociologie, přesto však svými důsledky nezůstává jazykovědě vzdáleno. Myslím, že podstatu tohoto tématu v současné české jazykové situaci v zásadě vymezují čtyři okruhy problémů.

Prvním z nich je to, že Česká republika se ve velmi krátké době začala rychle podílet na celosvětovém vzrůstu krátkodobé i dlouhodobé migrace obyvatelstva, ať už tato migrace souvisí s turistikou, s hledáním pracovních příležitostí, s krátkodobým nebo dlouhodobým studiem nebo s činnostmi, které nejsou docela či úplně legální. S tím pochopitelně velmi těsně souvisí i okruh druhý, zabývající se kontakty mezi jazyky a zatím nezcela přesně zjištěným postavením jazyků, které jsou pro českou jazykovou situaci nové nebo které v ní hrají novou úlohu, jako jsou vietnamština, čínština, jazyky z území bývalé Jugoslávie, bývalého Sovětského svazu (hlavně ukrajinština, ale také početně zastoupená arménština aj.). Zvláště tady se ukazuje, že dosavadní zdánlivá izolace nositelů těchto jazyků se může velmi rychle přeměnit v působení velice aktivní, jak o tom svědčí nejrůznější pražské a hlavně mimopražské burzy zboží i pracovních sil, situace v některých továrnách, na stavbách apod.

Třetí okruh zahrnuje různorodé problémy jazykové výuky, a to jak naléhavější (a ekonomicky i prestižně motivovanou) potřebu příslušníků českého jazykového společenství dobře ovládnout (nikoli už jen všeobecně studovat) cizí jazyky, tak potřebu krátkodobých a hlavně dlouhodobějších návštěvníků (nebo přistěhovalců) seznámit se v různé míře s češtinou (a to i s jejími podobami prestižními, jak se uplatňují v obchodním nebo bankovním styku, na úrovni podnikových managementů apod.). U příslušníků nejmladších přistěhovaleckých generací se potřeba spolehlivého, přiměřeného ovládnutí češtiny stává zvlášť nezbytnou. To koneckonců platí i o populaci romské. Pokud jde o situaci výuky cizích jazyků na českých školách, považuji osobně za nepříznivý zásadní nedostatek učitelů němčiny, tedy jazyka našich politicky, hospodářsky i kulturně významných sousedů (problémy s výukou angličtiny celkem uspokojivě pomáhají řešit zahraniční lektoři, jakkoli jejich úroveň je dost nevyrovnaná). S tímto bodem souvisí [9]i výuka češtiny jako mateřského jazyka. Jí podle mého soudu chybí větší kontakt s obsahem jiných, zvláště odborných předmětů (zejména při hledání témat pro slohová a řečnická cvičení, při výuce hospodářské korespondence aj.). Inspirativní by tu mohly být i některé zkušenosti zahraniční. Ve Skotsku a ve Francii se např. pravidelně a s velkým zájmem veřejnosti i sponzorů konají studentské soutěže ve veřejných vystoupeních a v polemických výměnách názorů, ve Francii finalisté dokonce získávají právo předvést své dovednosti v budově parlamentu. Je pozoruhodné s odstupem sledovat, jak mnozí laureáti těchto přehlídek se po několika letech stávají význačnými osobnostmi veřejného života.

Konečně čtvrtý okruh problémů, jehož dosah je zatím obtížné si plně uvědomit, vyplývá ze snah České republiky o vstup do Evropské unie a NATO i o prohloubení spolupráce s nadnárodními a nadstátními organizacemi nejrůznější povahy. Dosavadní zkušenosti ze zemí, jako jsou např. Dánsko, Holandsko, Norsko, Řecko, Portugalsko apod., ukazují, že právo na překlad všech důležitých dokumentů sice statuty těchto organizací vesměs zaručují, v praxi je však třeba počítat s tím, že prostor pro uplatnění národních jazyků v jejich jistých funkcích (diplomatická jednání, mezinárodní právo, administrativní styk, finanční a obchodní transakce, vojenské velení) se touto integrací jistým způsobem mění a omezuje. Ve sféře mluveného jazyka (to je při setkáních odborníků, při provádění společně organizovaných činností apod.) může toto omezení být pochopitelně ještě patrnější a citlivěji přijímané.

Ani tyto perspektivy existence češtiny není třeba podle mého názoru považovat za chmurné nebo hrozivé. Je však třeba k nim – ve spolupráci mnoha odborníků, mezi nimiž pochopitelně nebudou chybět ani jazykovědci – racionálně přistupovat a dobře se na jejich působení připravit.

---

[1] Srov. Actes du colloque „La qualité cle la langue … après la loi 101“. Québec 1980.

[2] E. Garfield, Most Cited Articles of the 1960’s: 1. Physical Sciences, Current Contents (21) 1979.

[3] Language Planning, in: Sociolinguistics/Soziolinguistik 1. An International Handbook of the Science of Language and Society, De Gruyter. Berlin – New York 1987, s. 627–637.

[4] Srov. A. Stich, Jan Neruda jako teoretik a praktik jazykové kultury, NŘ 57, 1974, s. 225–242.

[5] V. Mathesius, Společenské základy krásného hovoru, in: Jazyk, kultura a slovesnost, Praha 1982, s. 393–396.

Naše řeč, ročník 79 (1996), číslo 1, s. 1-9

Předchozí Vladimír Staněk: Poznámka k psaní skloňovaných zkratek typu dikové/DIKové

Následující Vladimír Šaur: Pocit ohrožení českého jazyka existuje!