Časopis Naše řeč
en cz

Kultura jazykového projevu a rétorika

Jiří Kraus

[Články]

(pdf)

-

Požadavek kultury jazykového projevu má svou dávnou historii, v minulosti byl však formulován prostřednictvím různé terminologie a s různou naléhavostí. Téměř vždy obsahoval zaměření širší než výhradně lingvistické a stával se tak součástí filozofických, ideologických a kulturních norem, které odrážely ekonomickou a politickou strukturu společnosti. Rozpory mezi těmito normami a požadavky na straně jedné a skutečným stavem jazykových projevů, zvláště veřejných, na straně druhé představují jednu ze základních příčin funkční diferenciace jazyka i žánrových proměn v určitých obdobích společenského vývoje. Z tohoto hlediska lze chápat pojem kultury jazykového projevu jako součást sdělovacích schopností mluvčího, který jednak ovládá jazykový systém a pravidla jeho užívání, jednak zná nejrůznější sdělné situace a vyjadřovací zvyklosti (etikety), které z těchto situací vyplývají. Kultura jazykového projevu je tedy důležitou vlastností soustavy společenské komunikace a zahrnuje jak kultivovanost jazykové formy, tak i funkční přiměřenost jazykového sdělení historicky podmíněným okolnostem dorozumívání.

Souvislost i vzájemnou rozpornost jazykových i mimojazykových činitelů podmiňujících komunikační schopnosti mluvčího můžeme ilustrovat na vývoji jednoho z nejstarších ucelených pojetí vzniku a utvářenosti jazykového projevu — antické a poantické rétoriky. U jejích počátků stála rychle vznikající společenská potřeba politických a soudních projevů v řecké městské demokracii v 5. stol. před n. l. Této potřebě začala brzy odpovídat praxe a záhy i jemně propracovaná teorie [229]autorů nejstarších rétorských učebnic a kompendií. V době, kdy poprvé v dějinách evropského filologického myšlení je možno mluvit o propracovanosti, kultivovanosti jazykové formy, přichází i první kritika rétoriky, jichž později vzniká celá řada. Autorem této kritiky je Sokrates, jejím cílem je právě ona kultivovanost, přesněji překultivovanost, která se dostává do rozporu s věcným obsahem rétorských projevů. Tuto Sokratovu kritiku zaznamenává a zároveň i vyhrocuje Platón. Ve svém dialogu Faidros vytýká rétorům lhostejnost k vlastnímu předmětu sporu i k skutečným zájmům účastnických stran. Proti agonální (tj. pouze bojovné ve smyslu najatého profesionálního zápasnictví) rétorice sofistů staví Platón sokratovský dialog, jehož hlavním cílem je dialektické odhalení pravdy. Střetnutí žánrových a funkčních útvarů (dialogu proti projevům monologickým) i estetických norem (Platón výslovně odmítá rétorskou zjemnělost jazykové formy) je tedy ve skutečnosti střetnutím angažovaného a stranícího myšlení s praxí odrážející zánik aténské demokracie a tím i úpadek obsahově zaměřené rétoriky.

Pokusem o řešení tohoto sporu jsou názory Aristotelovy. Také Aristoteles odmítá prázdnou formální kultivovanost sofistických rétorů, která vyplývá z názoru, že slova, a tudíž i jazykové projevy jsou pouhými symboly, a proto mohou být v libovolném vztahu ke skutečnosti. Nemůže však souhlasit ani s platónským idealismem, podle něhož jazyk je ztotožněním idejí a věcí, takže platí vztah „užívat jazyka = tázat se a odpovídat výhradně ve službách pravdy“. Proti Platónově teorii jazyka jako nástroje poznání, jehož prostřednictvím se věcem přiřazují objektivně existující ideje, staví Aristoteles ve spisu O vyjadřování konvenčnost jazykového znaku. Z této konvenčnosti ovšem nijak nevyplývá lhostejnost řečníka k sdělovanému obsahu, naopak, řeč je tím přesvědčivější, čím bezprostřednější je vztah mezi výmluvností a ostatními duševními kvalitami mluvčího. Řečnické umění pak není ničím jiným než rhétoriké techné (řečnickou technikou), stojí mimo oblast sdělovaných hodnot, i když samo o sobě je rovněž hodnotou, především básnickou a estetickou. Aristotelovou zásluhou je to, že se jako první pokusil o podání přehledu prostředků, jimiž rétorika disponuje. Zároveň ukázal, že tyto prostředky jsou zasazeny do konkrétního vztahu mezi řečníkem a publikem a jsou ovlivněny jejich psychickými a sociálními vlastnostmi, jejichž popis vyplynul z jeho vlastní teorie afektů. Odtud vyplývá i historicky patrně nejstarší koncepce kultury jazykového projevu. Tuto kulturu lze chápat jako splnění ně[230]kolikerého významu antického termínu prépon (řec.), aptum (lat.), který lze volně přeložit jako funkční soulad, a to soulad mezi jazykovou formou a objektem (verbum — res), mezi formou jazykového projevu a tématem, mezi projevem a osobními vlastnostmi řečníka a konečně jako soulad mezi projevem a zájmy i zaměřením publika, resp. celého městského státu.

Zánik demokracie řeckých měst stejně jako o tři století později vznik Augustova principátu v Římě znamenají současně i ztrátu společenských funkcí rétorských žánrů. Jejich jazyková forma však přetrvává, ba dokonce zvyšují se požadavky na její kultivovanost a vytříbenost. Rétorika přestává být teorií a praxí veřejné komunikace a začíná přejímat roli normativní poetiky. Tato normativnost je ještě vyhraněna respektem, který starověký i středověký člověk měl k přednášenému nebo zapsanému textu.

Rozpor mezi kultivovaností jazykové formy a ztrátou společenské angažovanosti rétorských projevů přetrvává téměř celý středověk a vrcholí v evropském pobarokním manýrismu a klasicismu. Výjimek je pouze několik. Patří k nim zvláště politická praxe italských měst v 11.—13. stol., v období tzv. prvního humanismu. Rétorika na čas přestává být pouhým normativním předpisem určujícím užití řečnických ozdob a opět nabývá své funkce politické — slouží jako nástroj výchovy vládnoucích vrstev. V souhlase s požadavky státní administrativy se rozvíjejí rétorské artes dictaminis, zahrnující takové útvary jako smlouvy, veřejné i soukromé listy, nejrůznější typy hospodářských písemností atd. Odrazem táto praxe na českém území je činnost Jindřicha z Isernie, sekretáře Přemysla Otakara II. Tento italský humanista se podílel na stylizaci nejvýznamnějších státních dokumentů, které zároveň sloužily i jako vzory pro dvorské písařské kanceláře.[1]

Návrat k antické angažovanosti rétoriky přináší praxe literatury reformační, v níž opět ožívá agitační naléhavost veřejných projevů. Většině dochovaných textů z této doby chybí jazyková vytříbenost a kultivovanost, zato zde však zřetelně prostupují dílčí významy termínu aptum, v první řadě vztah mezi jazykovou formou projevu a sociální strukturou toho okruhu adresátů, jemuž byla podobná literatura určena.

Období protireformační, zvláště v pozdějších fázích své dočasné sta[231]bility, se opět soustřeďuje na formální aspekty rétoriky. Výjimku tvoří pouze kázání; právě homiletika si zachovala původní rétorskou bojovnost a ideologickou angažovanost. Omezení společenských funkcí ostatních veřejných projevů má za následek — jako už tomu bylo několikrát v minulosti — vyzdvižení jazykové formy vybraných žánrů a manýristické zpracování tématu. Rétorika se redukuje na soupis pravidel užívání tropů a figur, zjemnělá kultivovanost jazyka se opět rozchází s původní funkcí rétoriky — sloužit společenské praxi. Na místo rétoriky se v této době dostávají poetika a stylistika jako disciplíny povýtce filologické.

Tento schematický model historického vývoje veřejné jazykové komunikace je možno souhrnně charakterizovat takto: Mohutný rozmach společenský přináší i pozměněné požadavky na formu řečnických jazykových projevů. Tak tomu bylo za řecké městské demokracie, za římské republiky, za reformace i v období evropských renesancí. Tyto společenské i myšlenkové proudy se odrážely i v odpovídajících rétorikách, v žánrových systémech, v jazykové etiketě, ve funkční diferenciaci jazyka. Uvedený odraz vývoje společenské struktury v kategoriích rétoriky není pochopitelně bezprostřední. Nové komunikační potřeby se vyjadřovaly často buď prostřednictvím starých forem, nebo se vůči nim dostávaly do rozporu. Nástup nových idejí doprovázený i nástupem nových společenských tříd a vrstev, jejichž vztah k tradiční kultuře, tedy i rétorice, bývá vyhraněně záporný, se stává i obdobím krize jazykové kultivovanosti.

Zdá se, že k podobnému rozporu dochází i v současnosti. Jeho společenským podnětem je rychle vzrůstající počet lidí, kteří se sami stávají aktivními činiteli veřejné a masové komunikace, dále rozvoj odborné a technické literatury, hospodářských písemností atp. Kvantitativní vzrůst i kvalitativní přeměny informací, které obklopují veřejný i soukromý život člověka, jsou natolik zřejmé, že někteří současní sociologové nazývají současnou dobu jazykovou revolucí.[2] Podíl verbální komunikace na našem celkovém chování značně vzrůstá. Otázky jazykové kultury a stylizace veřejných projevů přestávali být součástí výhradně humanitní složky vzdělání a stávají se důležitou součástí výchovy odborné a technické. To se týká hlavně takových slohových útvarů, jako jsou návody, pokyny, směrnice, instrukce, výkazy, komentáře, zprávy, hodnotící přehledy atp. Ukazuje se, že všeobecná úroveň [232]těchto textů je mnohdy velmi nízká jak z hlediska elementární jazykové správnosti a obsahové adekvátnosti, tak i z vyššího hlediska jazykové kultivovanosti.

Je pochopitelné, že otázky jazykové kultury veřejných projevů vyplývající ze závažných společenských změn, které v souhrnu nazýváme vědeckotechnickou revolucí, mají odlišné řešení v zemích s různým společenským systémem. Na Západě se zkoumá protiklad mezi komunikačními potřebami a faktickou úrovní jazyka a jazykových projevů v rámci tzv. teorie jazykové deficitnosti (srov. o. c. v pozn. 2). K nejznámějším z nich náleží Labovovy výzkumy černošské varianty americké angličtiny a Bernsteinova hypotéza týkající se společenského handicapu dětí z nižších společenských vrstev.[3] Představitelé těchto teorií si koneckonců uvědomují, že v současné, verbálně zaměřené společnosti existuje stále větší okruh lidí, jimž jazyk, resp. s jazykovou prestiží spojená kultura vyjadřování, znamená těžko překonatelnou bariéru k uplatnění jejich schopností.

Podobný rozpor existuje i v zemích socialistických, i když jeho příčiny jsou odlišné. Nízká úroveň jazykové kultury řady veřejných projevů — odborných, publicistických i jiných — nevzniká v důsledku diskriminace určitých společenských skupin, ale je zákonitým důsledkem překotně rostoucích nároků veřejné komunikace, zvláště v oblasti pracovně odborné a politické. Tyto nároky se dosud v malé míře odrážejí ve školském systému, zvláště na školách odborných, a to nejen při vyučování jazykovém. Protože rozvoj politické aktivity i odborné specializace stále většího okruhu lidí bude v budoucnu ještě výraznější, ukazuje se již nyní společenská potřeba komplexního systému jazykové výchovy, jehož součástí by byla ještě ve větší míře stylistika veřejných projevů jako interdisciplinární obor, který by se zabýval nejen jazykovými, ale i mimojazykovými hledisky společenského dorozumívání plně odpovídajícího požadavkům moderní doby.


[1] Srov. J. Tříška, Studie a prameny k rétorice a universitní literatuře, Praha 1972, týž, Z poetiky a fabulistikymoderního středověku“, SaS 26, 1965, 235—245, týž, O rétorice a stylu naší středověké literatury, SaS 25, 1964, 260—270.

[2] N. Dittmar, Soziolinguistik — Exemplarische und kritische Darstellung ihrer Theorie, Frankfurt 1973.

[3] Srov. J. Kraus, Třikrát o sociolingvistice v publikacích Moutonových, SaS 30, 1969, 326—332, J. Průcha, Bernsteinova teorie o vztahu jazyka, vzdělání a sociální třídy, Pedagogika 25, 1975, 15—32.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 5, s. 228-232

Předchozí Bohuslav Havránek: Retrospektivní pohled na jazykovou kulturu

Následující Karel Hausenblas: Kultura jazykového dorozumívání

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1