Časopis Naše řeč
en cz

K současným vývojovým proměnám vědeckého a odborného vyjadřování

Jiří Kraus

[Články]

(pdf)

-

Obecně sdílený názor, že společenské změny doprovázející domácí polistopadový vývoj zasáhly ve větší míře i současnou češtinu, se nejvíce opírají o zkušenosti s jazykem zpravodajství a publicistiky, řečnictví a v nemalé míře i s jazykem umělecké literatury. Zatímco umělecké texty se vyznačují stylovým napětím mezi využitím prostředků spisovných a nespisovných, v publicistice, zpravodajství a řečnictví sílí tendence spíše opačné. Nepochybně pod vlivem stoupající prestiže hodnot spojovaných s konzervativismem, vyzdvihováním úlohy elit a s představami o úloze humanitního vzdělávání ve společnosti[1] se v mnoha dorozumívacích situacích zřetelně uplatňují tvary spisovné až knižní, a to i v projevech mluvených a spontánních. Někdy se zdá až překvapivé, že u mnohých novinářů, moderátorů a veřejných činitelů se poměrně pomalu prosazují podoby současnou kodifikací považované za neutrální, jako oni vážou, píšou, říct, moct, že i ve spontánním hovoru v situacích oficiálního dorozumívání častěji zaslechneme tvary jako mohu, mohou než jejich běžně mluvené protějšky můžu, můžou. Nedávno jsme dokonce ve sportovním zpravodajství zaslechli hyperkorektní tvar reprezentanté, který by asi běžně použil už málokdo. (Srov. k tomu výklad akademické Mluvnice češtiny 2, Praha 1986 (s. 296), že přípona -é v 1. pádě množného čísla některých přejatých podstatných jmen rodu mužského (u typu demokrat, diplomat, akrobat, favorit, satelit) má rovnocenné koncovky -i, -é; v analogických typech jako měšťan, venkovan, občan; šachista, filatelista, fotbalista se však varianta -i stále ještě hodnotí jako hovorová, někdy se zabarvením depreciativním.) Uvedené příklady zřejmě svědčí o tom, že u mluvčích často převažuje nad snahou vyjadřovat se přirozeně a živě spíše obava před výtkami ze strany těch posluchačů, kteří zastávají převážně konzervativní názory na jazykovou správnost.

Na rozdíl od těchto dynamických procesů probíhajících v umělecké tvorbě a v široce chápané publicistice zahrnující i zpravodajství a reklamu se na první pohled proměny vědeckého a odborného jazyka nezdají tak nápadné. Stále platí charakteristika prakticky odborné a teoreticky odborné sdělovací funkce jazyka, jak ji na počátku třicátých let prostřednictvím pojmů úplnost, určitost a jed[15]noznačnost vymezil B. Havránek.[2] Svůj aktuální význam neztratily ani zásadní referáty o odborném stylu a jeho vnitřní diferenciaci, které na liblické konferenci o stylistice konané v r. 1954 přednesli M. Jelínek a J. Filipec.[3] Výstižný zůstává i podrobný výklad M. Krčmové o odborném stylu z nedávno vydané Stylistiky češtiny.[4] K hlavním a téměř neměnným rysům odborného stylu patří podle těchto autorů pojmovost, objektivnost, omezení stylotvorných činitelů souvisejících s osobností autora textu, úplnost, jednoznačnost, převažující písemnost, která se prosazuje i v mluvených útvarech, jako jsou přednášky, debaty, referáty apod.

Právě tento výčet však vede k zamyšlení a někdy i k pochybnostem. Abychom mohli platnost těchto rysů ověřit, pokusíme se obsah a rozsah zkoumaného tématu, to je odborných projevů písemných i mluvených, vymezit poněkud přesněji.

V odborném stylu – snad nejvíce ze všech z běžně rozlišovaných funkčních stylů národního jazyka – se výrazně projevují procesy unifikace, to je prolínání prvků odborného vyjadřování do publicistiky, do běžné mluvy, do umělecké literatury, a procesy diferenciace, to je vydělování okruhů stále více specializovaných.[5] Tak např. je možné mluvit o stylu textů matematických, právních, učebních apod. Na pronikání četných vlastností odborného vyjadřování do řečnického stylu a publicistiky upozornil již v polovině padesátých let M. Jelínek (srov. d. cit. v pozn. 3). Značně pohyblivá a volná je také hranice mezi stylem odborným a jednacím, resp. administrativním. Praktické důsledky má pohyblivost tohoto vztahu zejména pro formulaci textů právních a obecněji žánrů normativní povahy, jako jsou smlouvy, nařízení, předpisy a vyhlášky. Dochází tu totiž často k rozporu mezi požadavky věcné přesnosti, úplnosti na straně jedné a obecné srozumitelnosti na straně druhé. Celá situace se stává neuspokojivou hlavně proto, že v posledních letech – díky rozvoji soukromého podnikání – podstatně vzrostl počet lidí, jejichž praktická každodenní činnost je na přesném porozumění těmto textům závislá. Vinu za výklad, který není ve shodě se záměrem zákonodárce, nemusí vždy nést čtenář, ať už poučený, nebo nepoučený. Víceznačné věty, rozsáhlé a nesourodé řetězce genitivních přívlastků, vyšinutí z vazby, to vše cestu ke smyslu věty nejen zatemňuje, ale přímo znemožňuje.

Proces stálé diferenciace odborného stylu podle různých hledisek patří k nejnápadnějším rysům jeho současného vývoje. Z hlediska funkčního vystupuje do popředí již Havránkem vytčený protiklad mezi stylem vědeckým, který se [16]vyznačuje vyšším stupněm abstrakce, a stylem projevů pracovních, které zdůrazňují praktickou, obvykle návodovou, direktivní nebo normativní stránku sdělení. V rámci vědeckého stylu lze dále rozlišovat styl vědecký, styl popularizační a učební.[6] Styl popularizační se pak otvírá možnostem v různé míře využívat prostředky stylu uměleckého, a to především v oblasti esejistiky.[7]

Značnou proměnlivostí se rovněž vyznačuje žánrová klasifikace odborných projevů. Znovuoživení polemik ve veřejném životě se odrazilo i ve stylu polemik ve vědě, zejména ve vědách společenských, v nichž vedle různosti vědeckých názorů začíná vystupovat do popředí i různost východisek občanských a filozofických. V souvislosti s tím se pozornost mnoha badatelů (teoretiků textu, odborníků na rétoriku a logiku, stylistiku apod.) začíná upírat na problematiku vědecké argumentace a na místo, které argument ve vědeckém projevu zaujímá. Stále více se rovněž rozvíjejí žánry komentářového typu. K nim patří např. výklady k vývěskovým referátům, to je k takovým textům, které bývají na vědeckých konferencích vyvěšeny v písemné podobě a označeny datem a hodinou, kdy autor podává k svému sdělení komentující výklad a odpovídá na dotazy. Komentářové prvky se uplatňují i u přednášek s diapozitivy, při nichž má ústní projev úlohu doplňkového vysvětlení obrázku, schématu nebo psaného textu. V poslední době věnovala pozornost textům komentářového typu v oblasti uměleckého stylu značnou pozornost A. Macurová (srov. A. Macurová – P. Mareš, Text a komunikace, Praha 1991, s. 43n.). Považuje tyto komentáře za „vnětextové instrukce k vnímání a interpretaci“ výchozího textu a všímá si toho, jak jejich prostřednictvím se autor snaží odstranit možná nedorozumění. Nejnovější vývoj vědeckých projevů lze rovněž charakterizovat stále větší propracovaností žánrů tzv. sekundárních (doprovodných) dokumentů, jako jsou abstrakty, anotace a résumé (srov. práci cit. v pozn. 5).

Naznačené proměny odborného stylu, ať už vyplývají z jeho stále se prohlubující vnitřní diferenciace, z jeho vzájemných vztahů s funkčními styly ostatními nebo s dynamikou jednotlivých odborných žánrů, jsou však spíše projevem plynulého, postupně probíhajícího vývoje než převratných změn. Převážně jen technickou povahu má také stále širší využívání počítačů při psaní a obecněji při stylizaci odborného textu, které autorovi poskytují četné výhody, zejména při kompozičním a grafickém ztvárnění výsledné podoby jeho sdělného záměru. (Snadné mazání a přemisťování jednotlivých výrazů nebo rozsáhlejších celků, např. odstavců, vede pisatele k tomu, aby se více zamýšlel nad stylizačními, kompozičními a grafickými možnostmi, které se v průběhu psaní nabízejí.)

Zásadnější jsou už ty vývojové tendence vědeckého vyjadřování, v nichž se odrážejí proměny v souboru základních textů, které současný stav příslušného vědního oboru nejvíce ovlivňují a jejichž znalost se ve vědecké obci, a tudíž také u čtenářů vědeckých textů předpokládá. Tento posun se odráží nejen v celkovém [17]obrazu a koncepci jednotlivých disciplín i ve vědě jako celku, ale také v souvislosti s tím i v pojmosloví a terminologii. Významnou úlohu při rozvíjení nových možností českého vědeckého stylu sehrávají i překlady vědeckých děl a jazyky jejich originálu, zejména proto, že způsob vědeckého vyjadřování se podle jazyků často dost liší (někdy se tu přímo rozlišují anglický, ruský, německý, francouzský, japonský typ vědeckého stylu).

V posledních letech se však stále více mluví o podstatných proměnách vědeckého stylu v souvislosti s narůstajícími pochybami o plynulém, nepřetržitém narůstání vědeckých poznatků. Optimistická představa o tomto narůstání, která se v moderní vědě začínala utvářet od 17. a 18. století, vedla k závěru, že jazyk vědy se musí důsledně přidržovat logických zásad a pozorovaných skutečností. Podle těchto představ přesvědčivost vědeckých tvrzení nespočívá ve stylistice nebo v rétorice, to je v umění sdělovat a přesvědčovat, ale v popisovaných skutečnostech samých. Nikoli náhodou hlavní představitelé tohoto názoru filozofové Bacon, Hobbes, Locke, Kant a mnozí další nešetří výtkami namířenými proti rétorice, v níž spatřují zdroj subjektivního a nevědeckého přístupu k poznání přírody a člověka. Tyto kritiky zároveň začaly ovlivňovat vědecké vyjadřování v jednotlivých národních jazycích, které tak začalo směřovat k stále větší objektivnosti. Avšak vývoj věd, a to zpočátku hlavně věd přírodních, ve 20. století, se začal překvapivě ubírat způsobem od starších názorů na úlohu vědeckého dorozumívání poněkud odlišným. Vznik teorie relativity, různá vymezení povahy světla, důkazy o nemožnosti úplné formální výstavby logických výroků, důraz na úlohu pozorovatele fyzikálních jevů, společenská angažovanost badatelů a jejich stoupající zájem o řešení filozofických otázek svých oborů, to vše se stalo zbraní vystupující proti starším tvrzením, že fakta vystupují sama za sebe, že úlohou vědce je výsledky své badatelské práce pouze objektivně popsat a že se stylotvorné činitele individuální povahy při stylizaci vědeckého textu uplatňují jen velmi omezeně. Naopak, ve vědě se stále více rozšiřuje přesvědčení, že o tom, co pozorovaná fakta znamenají, rozhodují sami vědci a jejich teoretická východiska. Shrnutím tohoto převratného pohledu se stala kniha amerického badatele Thomase Kuhna Struktura vědeckých revolucí z r. 1962. Kuhnův názor, že vědecký výzkum a jeho výsledky jsou historicky a kulturně podmíněny a že věda je závislá nejenom na pozorovaných údajích a logicky dokázaných zásadách, ale na převládajících vzorcích vědeckého zkoumání (paradigmatech), vyvolal četné kritiky, ale také značně příznivý ohlas. Jeho autor sice měl ovšem na mysli téměř výhradně vědy přírodní, kde myšlenka o měnících se paradigmatech, o nezbytnosti prosazovat pluralitu názorů a nebránit alternativním přístupům k předmětu poznání někdy může znít poněkud překvapivě, přesto své oprávnění získala i ve vědách společenských.

Zřetelný je tento vývoj zvláště v současném českém vědeckém myšlení, kde úsilí o různost vědeckých názorů, pohledů, metod – a v souvislosti s tím i o jazykovou a slohovou neotřelost vědeckého dorozumívání – nachází svou inspiraci a předpoklady v pluralitě politické a kulturní. Ukázkovým příkladem vědecké [18]práce tohoto proudu je Petruskova kniha Alternativní sociologie, jejíž první vydání bylo ještě součástí disentní literatury. Autorův kultivovaný jazyk, osobní tón, četné přímé citace spolu s volnějšími ohlasy na moderní i starší uměleckou a esejistickou literaturu vytvářejí ostrý kontrast vůči automatizovanému, neosobnímu jazyku nedávné oficiální produkce tohoto oboru. Tento jazyk sám Petrusek hodnotí jako „chudý, vyprázdněný a vždycky cizí běžnému, hovorovému jazyku normálního člověka“, kolísající mezi pokleslým jazykem nepříliš kultivované administrativy a nesrozumitelnou výlučností poznamenávající sloh některých odborníků.

Hledání alternativních cest k poznávání moderní češtiny a jejích dějin poznamenává i současný vývoj jazykovědné bohemistiky. Příznačnými pracemi tohoto proudu jsou např. Ouředníkův Šmírbuch jazyka českého (rec. NŘ 76, 1993, s. 98n.), Sgallova a Hronkova knížka Čeština bez příkras (rec. NŘ 76, 1993, s. 162–165, a ČJL 43, 1993, s. 177–179 a 180–183) i dvě nedávno vyšlé zahraniční publikace o variantnosti současné češtiny, Variation in Language P. Sgalla, J. Hronka, A. Sticha a J. Horeckého (1992, rec. SaS 54, 1993, 145–150) a Varieties of Czech (vyd. Eva Eckertová, Amsterdam – Atlanta 1993, 285 s.). S tím souvisí i vzrůstající zájem o jazyky sociálních, etnických a národnostních menšin, doložený pro jazykovou situaci v českých zemích nedávno vyšlými studiemi J. Neustupného a J. Nekvapila.[8] Pozoruhodným pokusem o vypracování alternativního přístupu k českému pravopisu založeným na myšlence, že jazyková kodifikace by se neměla omezovat jenom na útvary spisovné, je nedávno vyšlá publikace Z. Starého Psací soustavy a český pravopis (Univerzita Karlova 1992, 157 s.).

„Paradigmatickou“ změnu v chápání historických kořenů funkčního a strukturního rozvrstvení našeho národního jazyka vyjadřují současné práce Alexandra Sticha vyzdvihující dříve opomíjenou a podceňovanou úlohu češtiny 17. a 18. století. V jeho příspěvcích se odráží jak nový pohled historiků na kulturu českého baroka, tak všestranné hodnocení okolností podmiňujících vznik Dobrovského kodifikace a její společenské důsledky.[9]

Stylistickým příznakem zmíněné plurality vědeckých přístupů jsou úvahy o utváření nové disciplíny – rétoriky vědeckého dorozumívání.[10] Jejím výcho[19]diskem už není pouze nutnost zdůraznit jednoznačný vztah mezi termínem, pojmem a označovaným jevem, ale hledání možností, jak čtenáře nebo posluchače o vlastních názorech a vědeckém pojetí přesvědčit. Rétorika vědeckého dorozumívání vychází z předpokladu, že všechna data empirického výzkumu jsou ovlivněna teorií, v jejímž rámci se objevují, že určující roli v poznání přírody i člověka sehrávají čas a místo, v nichž se výzkumy uskutečňují. Je ovšem třeba dodat, že rétorikou se v tomto případě rozumí – ostatně ve shodě s klasickým vymezením tohoto oboru – volba a uspořádání argumentů a jazykových prostředků, které slouží přesvědčování, ať už posluchačů, nebo čtenářů. Takto pojatá rétorika je tedy závislá na stavu vědeckého poznání, na charakteru společenství vědců, na institucionální organizaci vědy, na rozsahu a stupni odborné zasvěcenosti publika, na jeho toleranci a ochotě přijmout i názory značně nekonformní atd.

Rétoričnost v tomto smyslu slova, na rozdíl od významu, který převažuje v současné publicistice, tedy není vlastností prázdného, teatrálního nebo vědomě klamného projevu, ale je založena na otevřenosti názorů, na angažovanosti vědcových postojů, na originalitě jeho jazyka a stylu. Vyjdeme-li z hlediska utváření textu, ať už psaného, nebo mluveného, projevuje se potřeba rétorické argumentace a stylizace obvykle ve třech etapách. Nejdříve vědec sám promýšlí a formuluje své závěry, staví proti sobě nejrůznější alternativy možných řešení a hledá pro ně zdůvodnění, v další etapě o svých předběžných závěrech diskutuje se svými přáteli a spolupracovníky a konečně dochází k výslednému podání výsledků své práce, která může, ale také nemusí odrážet konflikty a rozpory předchozích etap, může předjímat protivníkovu argumentaci, může rétoričnost (to je polemický tón, osobitý styl, snahu přesvědčit, odhalovat možné alternativy a stavět se za ně, nebo proti nim) svou stylizací posílit nebo potlačit. Před jazykovědnou stylistikou se tak otvírá zajímavá možnost analyzovat jazyk, individuální styl i převládající způsoby argumentace originálních badatelských osobností (v oblasti lingvistické a literárněvědné připomeňme v této souvislosti např. neopakovatelný styl ústních i písemných projevů Oldřicha Králíka a Alexandra Sticha).

Je pochopitelné, že všechny útvary vědeckého stylu neposkytují autorově individualitě stejnou možnost, ale že se dost podstatně liší. Přesto však se domníváme, že současný vývoj vědeckého stylu (a vědeckého myšlení vůbec) je tímto odklonem od neutrálního, objektivního a neosobního projevu zřetelně poznamenán.


[1] Vzhledem k stavu a perspektivám výuky latiny na našich školách jsou tyto představy bohužel stále méně podloženy skutečnými znalostmi latinské (tím méně řecké) výslovnosti, pravopisu a skloňování. Srov. např. občas se vyskytující výslovnost /s/ ve tvarech kursu, Klause zřetelně ovlivněnou snahami o návrat k pravopisu před r. 1957.

[2] B. Havránek, Úkoly spisovného jazyka a jeho kultura, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 30–59.

[3] M. Jelínek, Odborný styl, SaS 16, 1955, s. 25–37, J. Filipec, Rozbor odborného stylu a jeho vnitřní diferenciace, SaS 16, 1955, s. 37–52.

[4] J. Chloupek a kolektiv, Stylistika češtiny, Praha 1990.

[5] J. Kraus, O jazyce a stylu pro informační pracovníky, Praha 1987, s. 27.

[6] K. Hausenblas, Učební styl v soustavě stylů funkčních, NŘ 55, 1972, s. 150–158.

[7] A. Jedlička, K jazyku a stylu českých esejistických textů, SaS 50, 1989, s. 114–127.

[8] J. Neustupný, The Romani Language Management, CTS 92–09, Karlova univerzita Praha, 1992, J. Nekvapil, Kontaktsprachen und Minderheiten in der Tschechischen Republik: Versuch einer enzyklopaedischen Zusammenfassung, Universitat Bielefeld 1993.

[9] Srov. např. A. Stich, Antonín Vokoun. Pokus o rekonstrukci zapomenuté pozdně barokní osobnosti, sb. Bohuslav Balbín a kultura jeho doby, Praha 1992, s. 192–198.

[10] Dokladem zájmu o tento obor ve světě jsou např. stati A. G. Gross, Rhetoric of Science without Constraints, Rhetorica 9, 1991, s. 283–299, J. E. McGuire – T. Melia, The Rhetoric of the Radical Rhetoric of Science, tamtéž, s. 301–316, L. Hunter, Rhetoric and Artificial Intelligence, tamtéž, s. 317–340, a A. G. Gross, The Rhetoric of Science and the Science of Rhetoric, Proceedings of the Canadian Society for the Study of Rhetoric, Ottawa, Ontario, vol. 4, 1991–1992, s. 8–35.

Naše řeč, ročník 77 (1994), číslo 1, s. 14-19

Předchozí Ondřej Hausenblas: Placákův Medorek jako čin lingvistický

Následující Alois Jedlička: K teorii, pojmosloví a terminologii publicistického jazyka (stylu)

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1