Časopis Naše řeč
en cz

K původu a pravopisu jednoho literárního termínu

Milada Homolková

[Drobnosti]

(pdf)

-

[1]V článku Zdeňky Hladké o vývoji českého slovníkářství čteme mj. také o středověkých slovnících, které obsahovaly výklady výrazů z bible (srov. toto číslo NŘ, s. 140―159). Pro tento druh dobových lexikografických příruček se v odborné literatuře užívá názvu, který jak v Slovníku spisovného jazyka českého (SSJČ), tak i v Akademickém slovníku cizích slov (ASCS) najdeme v podobě mammotrekt; z lexikograficky formalizované poznámky se pak dozvídáme, že jde o slovo přejaté z řečtiny. Žádný z našich etymologických slovníků původ tohoto pojmenování neobjasňuje, jde přece jen o termín nadmíru výlučný, s nímž se pravidelněji setkává zřejmě jen velmi úzký kruh medievisticky orientovaných filologů (či naopak filologicky orientovaných medievistů). O jeho vzniku pojednal Bohumil Ryba (1900―1980) v rámci studie, která se podrobně zabývá dochovanými rukopisy tohoto typu latinsko-českých slovníků (otištěno v Listech filologických 67, 1940, s. 1―68). Připomeňme zde alespoň ve zkratce obsah Rybova výkladu:

Zřejmě na počátku 14. století sestavil italský učený minorita Giovanni Marchesini z Reggia latinskou příručku, v níž podával hlavně gramatické výklady k slovům z bible i jiných liturgických textů. Zkompiloval ji, jak bylo tehdy obvyklé, z četných starších interpretačních pramenů a uspořádal podle posloupnosti slov ve vykládaném textu. O oblibě této pomůcky určené pro kazatele svědčí četné dochované rukopisy; byla také už v 15. století opakovaně vydána tiskem. V rukou uživatelů a opisovačů v českém prostředí se postupně měnila: k latinskému výkladu se připojovaly české glosy, které se při dalším opisování včleňovaly už přímo do textu; do něj se pak někdy také vkládaly odstavce s latinsko-českými dvojicemi slov, kde zdrojem českých výrazů byl už hotový staročeský překlad bible. Nakonec se tyto překladové dvojice opisovaly i samostatně. Při opisování (nejen u nás) se různě komolilo (či vůbec vynechávalo) jméno autora a beze změny nezůstal ani obrazný název, který svému dílu italský mnich dal se snahou o výstižné vyjádření jeho poslání. Titul původně zněl Mammotrepton, písařská interpretace, neporozumění či nedbalost ho však mění na Mammotreptus, Mammotrectus, Mammotractus, Mammetractus. Formální proměnu doprovází i změna funkční: původní vlastní název se už ve středověku stává obecným pojmenováním pro biblické slovní(č)ky vůbec, řazené nejen podle biblických míst, ale později také abecedně, i když už jejich obsah není v přímém vztahu k prapůvodnímu textu Marchesiniovu. V češtině se z možných variant latinského pojmenování ujala ta, kterou užíval Josef Dobrovský (srov. Dějiny české řeči a literatury, ed. B. Jedlička, Praha 1936, s. 41, 132, 377). Klasický filolog Ryba při psaní své „skizzy dějin pojmu“ nepochybně předpokládal, že původní pojmenování díla je čtenářům Listů filologických srozumitelné a že není nutné ho překládat. Dnes už znalost řečtiny ani latiny tak samozřejmá není, a proto uvedený výklad doplňme: Jde o slovo složené, které v jeho původní podobě lze vztáhnout ke dvěma řeckým základům, a to k substantivu mamma n. mammé ve významu ‚prs‘ a threpton, což je přídavné jméno slovesné trpné od slovesa trefein, které má význam ‚(vy)živit, nechat vyrůst, vycho(vá)vat‘. Doslovný překlad názvu slovníku by mohl tedy [168]znít „z prsu živené“ ap. Nelze v této souvislosti nepřipomenout stejnou pojmenovací motivaci v názvu Lactifer (tj. Mlékonoš), kterým opatřil svůj latinsko-český vokabulář Jan Vodňanský (vydán tiskem r. 1511). Marchesiniův slovní výtvor se velmi snadno při opisování latinizoval, protože tzv. dětské slovo mamma s týmž významem má ve své slovní zásobě i latina a druhá část složeniny, kromě změny rodového zakončení (zřejmě vlivem maskulina vocabularius), se hláskově připodobňovala adjektivnímu -tractus, tedy odvozenině od slovesa trahere ‚(vy)táhnout‘. Polatinštělé podoby mammetractus, mammotractus, mammotrectus znamenají tedy vlastně „výtažek z prsu“. Až z tohoto názvu latinského je třeba odvozovat původ českého termínu, nikoli z řečtiny, jak to činí oba naše výše uvedené normativní slovníky.

Zmíněná Rybova studie zásadním způsobem přispěla k poznání tohoto obsahově i strukturně nesmírně variabilního slovníkového typu a stále patří k pilířům odborného zájmu jak o dějiny českého biblického překladu, tak i o vývoj českého slovníkářství. Studie nese skromně stručný název: K latinsko-českým mamotrektům. Pojmenování analyzovaných slovníků se tady (v r. 1940!) opravdu píše jedině a pouze s jedním -m-. Tohoto pravopisu se drží i Vladimír Kyas, druhý z našich badatelů (mimochodem také klasický filolog), který při studiu staročeského překladu bible věnoval pozornost i biblickým slovníkům (srov. Za českou předlohou staropolského mamotrektu, Slavia 27, 1958, s. 182―187; též kapitola Latinsko-české mamotrekty v monografii Česká bible v dějinách národního písemnictví, Praha 1997, s. 119). Také v příslušných položkách seznamu pramenů pro akademický Staročeský slovník vidíme psáno výhradně „mamotrekt“ (srov. Staročeský slovník. Úvodní stati, soupis pramenů a zkratek, Praha 1968, s. 92―93). Zdá se tedy, že pravopisná kodifikace představovaná hesly v SSJČ a ASCS podvakrát nevzala v potaz, že ve své domovské odborné sféře se tento termín už dávno předtím zabydlil v podobě, která je počeštěná úplně, nikoli jen napůl: píše se tu tedy nejen koncové -kt, což je pravidelný grafický důsledek systémové tvaroslovné adaptace podstatných jmen s původně latinským zakončením na -ctus, ale i jednoduché -m-, protože reduplikace této souhlásky nemá oporu v domácím slovotvorném systému. Grafický rozdíl, který činí ASCS mezi termínem mammotrekt a komponentem mam(a)-, mamo- s významem ‚prs, prsní žláza, prsní bradavka‘, jenž vstupuje jako první část do složených termínů z oblasti medicíny a živé přírody, se dá chápat jako lexikograficky nevyjádřená informace o tom, že první dvě slabiky v literárním termínu nemají s touto první částí ostatních složených termínů nic společného, což potvrzuje i rozdílný údaj o původu: <ř> v hesle „mammotrekt“, < l > v heslech ostatních. Správnost etymologické informace, kterou podávají oba slovníky v hesle „mammotrekt“, se snad podařilo pomocí Rybova výkladu dostatečně zpochybnit; pro kodifikaci jednoduchého -m- i v literárním termínu pak mluví dlouhodobý úzus. Grafická jednota s ostatními termíny oborově tak vzdálenými není překážkou, z pohledu diachronního lingvisty má naopak tu přednost, že je nositelem informace o společném východisku v latinském mamma. A je úkolem slovníku cizích slov, uvede-li příslušné heslo, aby tuto souvislost náležitě objasnil. Než se tak stane a než se (doufejme) v platné kodifikační příručce (opět nejlépe slovníku) objeví (i) podoba s jedním -m-, má každý, komu se zachce psát o středověkých latinsko-českých biblických slovnících, chtě nechtě na vybranou: buď ctít „dobré autory“ oboru, nebo platnou kodifikaci. Řešit pravopisné dilema tím, že se pisatel ― ve snaze zachovat zdání nezaujatosti ― jednoslovnému termínu ve vlastním textu až do samého konce vyhýbá, lze snad jen v drobném článku o původu a pravopisu slova mamotrekt.

[1] Příspěvek vznikl jako součást řešení projektu GA ČR č. 4005/05/2528 Nejstarší český překlad bible. Knihy prorocké a Knihy makabejské.

Naše řeč, ročník 88 (2005), číslo 3, s. 167-168

Předchozí Světla Čmejrková: Jubileum prof. PhDr. Jiřího Krause, DrSc.

Následující Jarmila Bachmannová: Izoglosy nářečního mikroregionu (Na materiálu korespondenční ankety ÚJČ z Podkrkonoší)