Václav Flajšhans (1. 7. 1866—20. 11. 1950)

Emanuel Michálek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Václav Flajšhans, zasloužilý pracovník na poli české filologie, se narodil v Praze r. 1866, tedy právě před 120 lety. Ve svém rodišti vystudoval na univerzitě českou a klasickou filologii a stal se středoškolským profesorem. Od mládí se věnoval pilné práci v bohemistice, zejména problémům z pomezní oblasti mezi jazykovědou a literární historií. Při své píli a publikační pohotovosti vytvořil za svého poměrně dlouhého života dílo značně rozsáhlé a tematicky rozmanité.[1]

Flajšhansův badatelský zájem se soustřeďoval především na údobí staročeské, ale neopomíjel ani vývoj jazyka a literatury v dobách pozdějších, jak svědčí např. jeho příspěvky s tematikou obrozeneckou nebo dlouholetá spolupráce s Naší řečí začínající hned v prvním ročníku těchto „listů pro vzdělávání a tříbení jazyka českého“.

Zde se soustředíme na Flajšhansovy práce zabývající se jazykem. Autorova činnost na úseku staročeském zahrnuje několik okruhů. Vedle nejstaršího údobí vývoje českého jazyka jsou to zejména počátky české lexikografie a otázky spjaté s životem a dílem Husovým. Ve všech těchto okruzích se vedle příspěvků studijní povahy výrazně uplatňuje autorova práce ediční.

K nejstaršímu údobí vývoje českého jazyka se vztahují např. některá časopisecká pojednání o vlastních jménech místních, jako o jméně Neosv6tli, Nůsle v Listech filologických (1893), o jménech osad v Naší řeči (1917), o nejstarších jménech osobních tamtéž (1926; 1927; 1928), dále o jménech osob a míst v legendách svatováclavských (Svatováclavský sborník, Praha 1934, s. 1100—1111). S těmito dílčími příspěvky v časopisech a sbornících tematicky souvisí knižní publikace Nejstarší památky jazyka i písemnictví českého (1903). Jak naznačuje podtitul Prolegomena a texty, přináší publikace také znění nejstarších textů, v nichž jsou prvně doložena česká slova, slovní spojení a souvislé texty z doby před vznikem vlastní česky psané li[154]teratury. Z doby kolem r. 1300 jsou zde publikovány zlomky veršovaných legend, jejichž vliv se podle Flajšhansova výkladu projevil už v některých dílech brzy nato vzniklé souvislé české literatury. Dalším textem z počátku 14. stol., který V. Flajšhans vydal v samostatné edici, je Česká kronika tak řečeného Dalimila publikovaná v r. 1920. Nejstarší česky psaná kronika se zde podává ve znění novočeském. Kulturní orientaci v nejstarším údobí českých a slovenských dějin snaží se postihnout Flajšhansova slovenská stať Medzi dvoma jubileami: 833—845 (Linguistica Slovaca 1946/8), napsaná u příležitosti dvou výročí historických událostí z počátků křesťanství v našich zemích.

Závažně přispěl V. Flajšhans k osvětlení českého vývoje jazykového a literárního svými příspěvky týkajícími se počátků a prvého rozvoje textů slovníkových. Tyto práce jsou zároveň svědectvím autorova živého zájmu o lexikografii vůbec (viz níže). Rovněž zde tkví autorův přínos především v práci ediční. Pozornost staročeským výkladovým poznámkám (glosám) v latinském textu a glosovaným památkám z doby před vznikem česky psané literatury, zejména některým textům žaltářním, věnoval Flajšhans již v připomenutých Nejstarších památkách ap. Další takové texty se staly předmětem autorova studia v souvislosti se zkoumáním rozvoje latinsko-české lexikografie v našich zemích, neboť v glosách viděl právem předchůdce vlastních textů slovníkových. Sem patří např. Vídeňské glosy vydané Flajšhansem v Časopisu Českého muzea (1901). Je to prvá edice této památky vůbec. V ní byly zpřístupněny české názvy nářadí různých oborů obsažené v latinském kodexu z 13. stol. Vedle glos zaměřoval se autorův badatelský zájem především na latinsko-české slovníkové soupisy abecední i věcně uspořádané (nomenklátory), obecnější i se speciálním zaměřením. Takovými speciálními slovníky byly např. mamotrekty, zaznamenávající latinsko-české dvojice slov z bible. Jeden z nejstarších, mamotrekt Klementinský, pocházející z počátku 15. stol., vydal V. Flajšhans v Listech filologických (1893). Mamotrekt je uspořádán abecedně a je zajímavý mimo jiné i tím, že vedle slov biblických obsahuje také výrazy různých jiných oborů, např. jména rostlin, jména příbuzenská ap. Obdobně se zasloužil V. Flajšhans také o bližší poznání četných dalších slovníků. Tak osvětlil např. dva slovníky, Anonymus a Vokabulář, a ukázal, že se v nich spojuje starší látka slovníků Klaretových s výrazy vzatými z mamotrektu (srov. Listy filologické 65, 1938, s. 35). Jmenované slovníky pocházejí vesměs z doby okolo r. 1400. Ze starších slovníků z 2. polovice 14. stol. vydal V. Flajšhans např. latinsko-český Bohemář zvaný menší v Listech filologických (1894) a rovněž latinsko-český slovník označovaný jménem Nomenklátor kapitulní ve Věstníku České akademie (1928). Nejrozsáhlejším Flajšhansovým dílem na úseku českého středověkého slovníkářství je vydání děl Klaretových, jejichž vznik lze považovat za počátek vlastní lexikografické činnosti u nás. Flajšhansova dvousvazková edice Klaret a jeho družina, vydaná r. 1926 a 1928, vyvolala vedle sou[155]hlasu a uznání také kritické námitky.[2] Výtky se obracely proti autorově ediční metodě, upozorňovaly na různé nedůslednosti a nepropracovanost vydání, zejména v kritice a výkladu textu. Shodně byla oceňována Flajšhansova zásluha o zpřístupnění závažného a cenného materiálu. Pozdější práce na jeho zkoumání nejstarších slovníků přímo navazující nesporně prokázaly podnětnost této edice a dalších studií s ní spojených (srov. pozn. 2). Je ovšem pravda, že Flajšhansovo vydání Klaretových spisů ponechává mnoho otázek nedořešených. Ale takovéto problémy zůstávají i po publikování četných pozdějších studií po Flajšhansovi, i když za těch více než 50 let přibylo nemálo nových poznatků. Ty však byly získány v neposlední řadě také díky podnětům Flajšhansovým! Tak např. pokud jde o charakteristické rysy Klaretovy slovní zásoby, poukázal Flajšhans nepochybně správně na některé zvláštní postupy v tvoření slov, v přejímání výrazů církevněslovanských ap. Uvědomoval si také, jak mohou nejstarší slovníky přispět k studiu dějin nářečí (srov. Naše řeč 8, 1924, s. 161—166) a ukázal na závažnost Klaretova díla pro dějiny hádanek, pohádek ap. (o tom viz níže). — Vedle prací o starém českém slovníkářství svědčí o Flajšhansově zájmu o lexikografii rovněž skutečnost, že sám vypracoval slovník k některým edicím, např. k Práškovu vydání staročeského znění cestopisu Milion zpracoval diferenční slovník výrazů méně srozumitelných a přidal pojednání o slovesné stránce památky. O jiných pracích lexikografické povahy se zmíníme v souvislosti s Flajšhansovou činností zaměřenou na češtinu doby nové.

Dalším okruhem Flajšhansova odborného zájmu byla problematika husitská. Nejvíce úsilí věnoval zde otázkám spjatým s životem a dílem Husovým, ale nelze zapomínat ani na práce o Husových předchůdcích, zvl. ve Věstníku České akademie (1904; 1905). Vydal rovněž milíčovský sborník modliteb z 2. polovice 14. stol. v Českém museu filologickém (1898; 1899) s omezením na texty jinde neotištěné; upozornil na pronikání češtiny do latinských náboženských výkladů Štěpána z Kolína, Husova předchůdce v kapli Betlémské, v Časopisu Musea království Českého (79, 1905, s. 297n.) ap. O jazyce spisů Husových psal V. Flajšhans častěji, připomeňme aspoň pojednání Něco o mluvě Husově z Naší řeči (1923), Příspěvky k poznání literární činnosti Husovy v Časopisu Musea království Českého (1898) a studii Hus tvůrcem spisovné češtiny v Jihočeském sborníku historickém (1936), sledující, jak se udržovalo a rostlo poznání Husova díla v minulosti. V. Flajšhans se rovněž zabýval spiskem o pravopise ve Sborníku věnovaném V. Tillovi k šedesátým narozeninám a poukázal na souvislost tohoto Husova traktátu s třeboňským rukopisem rétoriky C 6 z r. 1402 (srov. Časopis Musea 80, 1906, s. 478). O Husovi vydal rovněž monografii Mistr Jan řečený Hus z Husince (1901—4) a účinně spolupracoval na vydání Husových spisů českých i latinských (v českém překladu). Z četných dalších husovských edic připo[156]meňme aspoň vydání Betlémských kázání ve Věstníku Královské české společnosti nauk 1—5 v l. 1938—1947. Také na tuto edici navázalo další bádání,[3] které třebaže zčásti dochází k závěrům jiným než V. Flajšhans, přece jen bylo podníceno jeho iniciativou. Výsledky Flajšhansova husovského studia shrnuje autorova kniha Literární činnost M. Jana Husi (1900). Rovněž na toto dílo navazují pozdější badatelé.[4] Z Husových následovníků se zabýval V. Flajšhans např. Jakoubkem ze Stříbra, jehož překlad Viklefova Dialogu nalezl (srov. Časopis Musea 79, 1905, s. 130n.), uvažoval o vztahu Chelčického k Husovi (tamtéž 132n.) apod. Z děl vzniklých po r. 1500 upoutala Flajšhansův badatelský zájem zvláště Hájkova Kronika česká, kterou vydal (1918—29). V jejím úvodu podal příspěvky k Hájkovu životu a působení. Dobou po r. 1500 se obírá také jubilejní příspěvek Bible a její překlad kralický. K 300leté upomínce jejího dokončení. Byl publikován v Naší době (1894). Na stejné údobí vývoje jazyka po r. 1500 je zaměřen rovněž příspěvek Ke kvantitě češtiny 16. století (Listy filologické 1893). Příspěvek je zpracován na základě jazykového materiálu listu Řehoře Hrubého z Jelení, vydaného J. Truhlářem ve sbírce listů Bohuslava z Lobkovic. Jde o rukopis z počátku 16. stol., v němž se poměrně spolehlivě označují délky.

Flajšhansův vědecký zájem nezahrnoval jen dobu starou a střední, ale týkal se také doby nové počínaje už obrozením. Z obrození poutala V. Flajšhanse především osobnost Josefa Dobrovského. Již v prvních letech své vědecké publikační činnosti uveřejnil ve výroční zprávě vinohradského gymnázia za r. 1895 stať Počátky literární činnosti J. Dobrovského, na toto téma vypracoval už svou doktorskou disertaci. K Dobrovskému se vracel i později. V jubilejním roce stého výročí jeho smrti např. vzpomněl zásluh této vůdčí osobnosti našeho obrození příspěvkem v Časopise Českého musea (1929). Vydal a vyložil spolu s F. Pastrnkem a J. Pekařem Dobrovského Kritickou rozpravu o legendě prokopské podle dochovaných autorových rukopisných záznamů. Z dalších osobností národního obrození zaměřil se V. Flajšhans např. na Šafaříka, o jeho slavistických vědeckých snahách pojednal v příspěvku Životní dílo P. J. Šafaříka v časopise Bratislava (1931), v téže studii sledoval také obdobné úsilí Čelakovského. Pozornost Flajšhansovu upoutal rovněž zakladatel novočeské poezie K. H. Mácha. Rozborem Máchova jazyka ve studii Hlas Prahy přispěl do sborníku redigovaného A. Novákem v r. 1937 na paměť stého výročí básníkovy smrti. Faksimilované vydání Máchova Máje pořídil V. Flajšhans již na počátku století. V úvodu k edici [157]průkopnicky obrátil pozornost na tvar a obraz v Máchově díle, Máchovu jazykovou hudebnost (viz A. Pražák v pozn. 1).[5]

Na jazyk 2. polovice 19. stol. je zaměřena stať Mluvnictví české 1848—1898 uveřejněná v Památníku vydaném r. 1898 u příležitosti padesátého panovnického jubilea tehdejšího rakouského císaře. — Více Flajšhansových příspěvků je spjato s jeho účastí v boji o Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský. Jeho názory v této věci prošly dost složitým vývojem. Ač byl žák Gebauerův, vystoupil v polovině devadesátých let minulého století nečekaně jako obhájce pravosti Královédvorského rukopisu článkem Boj o Rukopisy v Časopisu Českého musea (1896). S tím souvisí také další Flajšhansova publikace Podrobný seznam slov Rukopisu Kralodvorského (1897); přináší úplný a dobře ověřený jazykový materiál textu, o nějž se vedl spor. Třebaže Flajšhans sám své prorukopisné stanovisko zanedlouho opustil, byla mu obhajoba nadále vytýkána a jeho publikace byly v dalších letech nejednou, patrně v souvislosti s tím, posuzovány se značnou příkrostí. Flajšhansovy další práce dokazovaly již jednoznačně podvrženost Rukopisů, jak svědčí např. jeho poznámky provázející dokumentární fotografie ve vydání Rukopisů Královédvorského a Zelenohorského pořízeném V. Vojtěchem v r. 1930. Flajšhans opatřil tuto edici také přepisem textu. Stejného zaměření je rovněž Flajšhansův příspěvek Jak to vlastně bylo? s podtitulem Naše Rukopisy a vídeňská vláda (srov. Český časopis historický 1931). Odmítl zde pokusy o obhajobu Rukopisů, s nimiž vystoupil lékař prof. F. Mareš. Flajšhansova dočasná víra v pravost Rukopisů zanechala stopy v knižní publikaci Písemnictví české slovem i obrazem od nejdávnějších dob až po naše časy (1901), pokoušející se o souhrnné zachycení celých dějin české literatury. I když je zde Královédvorský rukopis zařazen do 14. stol. a také některé další jevy nejsou podány v náležitých souvislostech, přináší spis na druhé straně řadu znaleckých postřehů. Něco podobného lze říci také o pokuse zpracovat dějiny jazyka v souvislosti s historií národa Náš jazyk mateřský (1924). Autor se tu snaží o populární podání vývoje spisovného jazyka českého i slovenského v souvislosti s vývojem národním. Královédvorský rukopis se zde už mezi starými památkami neobjevuje.

Průkopnickou práci vykonal V. Flajšhans ve studiu našich přísloví. Jeho výtěžky publikoval zejména v dvousvazkovém díle Česká přísloví. Sbírka přísloví, průpovědí a pořekadel lidu českého v Čechách, na Moravě a v Slezsku (1911—1913). Práce přináší abecední soupis přísloví u nás doložených převážně do konce 15. stol. Ze 16. stol. je citována sbírka Blahoslavova a Srncova, doklady řadí chronologicky a provází bohatým srovnávacím materiálem slovanským (polským, slovenským, lužickosrbským) i neslovanským (latinským, německým). Obdobně jako o poznání přísloví zasloužil se [158]rovněž o průzkum našich hádanek, o nichž uveřejnil jako první u nás historickosrovnávací studii v Národopisném věstníku českoslovanském (1926).

V. Flajšhans se nezabýval jen minulostí českého jazyka, ale měl živý zájem také o jeho současnost. Svědčí o tom řada příspěvků v časopisech, zvláště v Naší řeči, srov. např. Předložka bez a složeniny (1935); Ptačí jména a náš slovník (1940); Z dílny slovníkářovy (1945); Bohatství češtiny (1946). Z časopisu Slavia sem patří např. Slovanská jména našeho ptactva (1947) ap. Flajšhansův zájem o současný jazyk potvrzuje i publikace knižní Slovník český, rukověť českého pravopisu, mluvnice a frazeologie (1901), přijímaná odborníky ne bez kritických výhrad.

U příležitosti Flajšhansových osmdesátin oceňoval přední představitel naší jazykovědné bohemistiky Vl. Šmilauer na Václavu Flajšhansovi zejména hluboké zaujetí pro poznání, bystrost postřehu a vzácný smysl pro spolupráci filologie s historií.[6] Přes svou dobovou podmíněnost, danou pozitivistickým východiskem, nedostatečnou propracovanost některých příspěvků ap., zůstává Flajšhansovo životní dílo v nejednom směru aktuální i pro pracovníky a čtenáře dnešní.

---

[1] Jeho publikační činnost obsahuje na 700 knih, článků a posudků, srov. A. Pražák v Slovesné vědě 3, 1949—50, s. 236—238. Srov. též K. Groh, Soupis prací V. Flajšhanse ve Věstníku Královské české společnosti nauk, III. tř. filosoficko-historicko-filologická, rok 1947.

[2] Srov. A. Vidmanová, Prolegomena k latinským spisům Mistra Klareta, Listy filologické 101, 1978, s. 193n. Zde uvedena další literatura.

[3] Srov. E. Kamínková, Husova Betlémská kázání a jejich dvě recenze. Praha 1963.

[4] F. M. Bartoš — P. Spunar, Soupis pramenů k literární činnosti M. Jana Husa a M. Jeronýma Pražského, red. A. Škarka, Praha 1965, s. 55n.

[5] Studie B. Havránka, Jazyk Máchův, sb. Torso a tajemství Máchova díla, Praha 1938, s. 279—331 (srov. též sb. Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 164—194) přináší k Flajšhansově stati závažná upřesnění.

[6] Časopis pro moderní filologii 29, 1946, s. 255—6.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 3, s. 153-158

Předchozí Rostislav Landsman: O jazyce poučně i zábavně

Následující Miroslav Ledvina: K problémům s výslovností odborných názvů