Naše osady a jejich jména

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

P. dr. Vydra, od něhož náš list přinesl v prvním svém čísle zajímavý článeček »Chocerady — Kocerady«, vydal v loňské výroční zprávě obchodní akademie karlínské zevrubnou rozpravu: »Česká místní jména hejtmanství prachatického« (na str. 25 až 56), kde probírá všech asi dvě stě jmen osad prachatických, zjišťuje jejich správné znění a podává pro své tvrzení vždy důvody, jednak mluvnické, jednak historické.

Cíle svého práce zcela jistě došla; můžeme směle říci, že ve všech případech p. dr. Vydra své mínění dokazuje přesně vědecky, že se výklady jeho varují pouhých fantasií a prázdných tvrzení a že ve velmi velikém počtu příkladů je možno jeho výklady přijmouti. Ale přes to přese všecko nalezneme přece dosti často výklady, z nichž vyznívá spíše starší stanovisko absolutistického zákonodárce nežli nové skromnější pouhého zpravodaje; čteme dosti často o právu rozhodovati mezi tvarem (domněle) správným a nesprávným, kde moderní grammatik se spokojí pouhým zjištěním nynějšího stavu, nezamítaje ho ani nezatracuje. A poněvadž p. dr. Vydra mluví tak asi celkem za obyčejné naše veřejné mínění, které pokládá za své právo měniti a opravovati místní jména, lidem nebo listinami dochovaná, podle domnělé správnosti grammatické nebo historické, chci zde o této věci ukázati na několika příkladech (vynechávaje ovšem to, co ve svých úvahách pověděl již kollega Profous), jak snadno i dobrý odborník (a práce p. Vydrova náleží k nejlepším toho způsobu) může podlehnouti síle »veřejného mínění«.

Jak pomalu a nenápadně vtírá se nám každému takový úsudek, ukazuje úvaha o jménech »Libějice«, »Vitějice«, — stránek necituji, práce je srovnána abecedně, — dnes v lidu obecně užívaných a úředním seznamem přijatých. Palacký i Sedláček (správně, [194]jak uvidíme) ukázali, že tvar původní, historický jest vlastně »Libějovice«, »Vitějovice«; kdyby ten tvar byl ještě znám lidu nebo písemné tradici, zasluhoval by jistě zachování. P. dr. Vydra však brání obojího tvaru, dnešního i historického, úvahou grammatickou: »oba tvary mohly však vzniknouti zcela dobře vedle sebe«. Má theoreticky nepochybně pravdu: máme vedle sebe a vedle sebe vznikly tedy v jazyce českém tvary Arnoltovice i Arnoltice, Královice i Králice, Popovice i Popice atd. a nepochybně »mohly zcela dobře vedle sebe vzniknouti« Hořovice i Hořice, Pardubovice i Pardubice atd. Ale již při této první úvaze vidíme, že pouhá možnost nedokazuje ještě skutečnosti; víme všichni, že říkáme sice Pardubice, ale nikoli Pardubovice, že jinde jsou Hořovice a jinde Hořice, opět jinde Královice a jinde Králice atd. — čili, že jazyk nevytváří všech možných tvarů, nýbrž se spokojuje několika vybranými. Které to jsou, ukazují historické doklady. Těch ovšem pro tato dvě jména p. dr. Vydra neuvedl; ale uvádí je Klimesch. Z nich pak vidíme, že nikterak nevznikly vedle sebe Libějovice a Libějice atd., nýbrž že ve XIII., XIV. a XV. stol. jest doložen u Libějovic jenom tvar starší »Lubějovici«, »Libějovici«, »Libějevici«… atd., tvar »Libějice« že je doložen teprve r. 1468, ale že ještě do XVII. stol. je stále v menšině; a týmž způsobem vidíme, že tvar »Vitějovice« je doložen ve XIII.—XVII. stol., první doklad pro »Vitějice« že se naskýtá teprve r. 1603… A vidíme, ohlédneme-li se po tvarech podobných, že se týž postup děje po celé oblasti jazyka českého: že se ze staršího Kunějovice — Kunějevice stávají Kuněvice, Kunovice; ze staršího Černějovice, Černějevice — Černěvice, Černovice, z Modřejovic Modřovice, z Kvasejovic Kvasovice atd. — touž pohodlností a šetrností mluvy, jakou z Nelahozevsi vzniká Nalezoves atd. Palacký i Sedláček mají tedy pravdu: historický, původní název jest pouze »Libějovice«, »Vitějovice«; teprve od XVII. stol. ovládá tvar kratší, lidový, který vnikl ve stol. XIX. do úředních seznamů. Nemůžeme ho ovšem dnes již starším původním nahraditi; ale nesmíme arci také říkati, že může býti se starším téhož původu…

Než v tomto případě byla aspoň theoretická možnost; při jméně »Kratusín« jde však theorie ještě dále. Veškeré doklady, i německý název »Kratuschin«, vedou k názvu »Kratošín«, »Kratušín«; máme také jiný podobný název »Krutošice«. Úřední seznam a lid(?) má název »Kratusín« — patrně nový, ještě r. 1720 na mapě Müllerově čte se »Kradošín«; a p. dr. Vydra tohoto, patrně chybného názvu se zastává slovy »nic nevadí domněnce, že byla též příjmení Kratus«. Mohli bychom snad připustiti, mluví-li tak vskutku lid obecně a není-li v úředním seznamu pouze obyčejná [195]chyba, že dnes vládne jenom název »Kratusín«; ale ovšem nikdy a nijak nemůžeme z tohoto chybného tvaru uzavírati, že bylo někdy nějaké příjmení »Kratus«; sice bychom z chybného nového »Bubeneč« mohli rovněž tak uzavírati, že »nic nevadí domněnce, že bylo též příjmení Bubenec«.

Vidíme, jak obecné mínění vede i opatrného filologa již k vymýšlení tvarů nikdy nebývalých (jako osobní jméno »Kratus«); ale vede ho ještě dále. Jest místo »Cejsice«, tak doložené již r. 1359 (»Czeysicz«), 1547 (»Cejsice«) atd., jehož český tvar správný má ještě Palacký v Popise. Teprve r. 1720 nalézáme (osada je německá) název německý »Czaistitz« na mapě Müllerově, odtud pak je nynější název německý »Zeislitz« a český novotvar »Cejslice«. Tak mluví doklady. Náš sběratel však, v poutech vykladatelských a v rouchu zákonodárcově, dekretuje prostě takto: »Zdá se, že původnější a správnější jest název: Cejslice… osada slula původně trvám Čížkovice, což přeloženo do němčiny slovem Zeislitz; podle názvu německého utvořen později název český Cejslice… neporozuměním a chybnou obdobou vznikl též tvar Cejsice«… Tedy: p. dr. Vydra měl před sebou doklady, že od r. 1359 se říkalo stále Cejsice, nikdy jinak; teprve r. 1720 nalézá německý název Zeislitz a teprve v XX. stol. je doloženo Cejslice; nicméně pokládá tvar Cejslice z r. 1902 za původní a tvar z r. 1359 za pokažený z tohoto moderního novotvaru. Vše ovšem proto, poněvadž myslí, že tvar Cejsice musí vyložiti a ježto nejblíže se mu hodí k tomu české slovo Čížek…

A podobně soudí při jméně Řepešín. Zde jest všechno proti němu: historické doklady, německý tvar, znění lidové, úřední seznam kladou svorně »Repešín«; jen tu a tam se nalezne odchylně »Řepešín«. Ale p. dr. Vydra, maje ovšem na mysli předpisy českého hláskosloví (osada je německá), předpisuje krátce: »jistě nejsprávnější tvar v češtině jest Řepešín, ať jest původ jakýkoli« — tato slova již skoro trochu upomínají na Juvenalovo »Hoc volo, sic jubeo«… Zde již patrně zcela zapomněl, že úkolem mluvnice vědecké není předpisovati, co by bylo snad nejsprávnější, nýbrž pouze oznámiti, co řeč lidu a doklady listinné podávají. Výklad se musí přizpůsobiti dokladům, nikoli však doklady výkladu…

Vím ovšem, p. dr. Vydra měl při tom nejlepší a nejčistší úmysly: chtěl nějak vyložiti čtenáři ta záhadná jména (vždyť sám pro Cejsice, Repešín atd. lepšího výkladu nevím) a tak si vybral ona znění, která se mu zdála nejpřirozenější. Jenom že zapomněl, že měl právě v původcích těchto forem již předchůdce — těm že rovněž tak byla ta jména záhadná a že si je všelijak upravovali. [196]Byli to všelijací kancelářští písaři a zřízenci — Sedláček při takových slovech ve svém Historickém slovníku nazývá jejich původce »pány Franci«, ne snad zcela neprávem. Ale ovšem moderní filolog se těmto výtvorům vyhne — nejsou z lidu, třebas se někdy násilím do lidu vetřely.

A konečně — někdy p. dr. Vydrovi všechny tyto pomůcky selhaly. U jména »Narov« praví s tichým zoufalstvím: »původ tohoto slova jest mi nejasný«. Ani tu ovšem není postup jeho úplně správný; historicky dotvrzený tvar není »Narov«, nýbrž »Vnarovy« — a odtud musí vycházeti vykladatel. Arci — ani tento tvar není jasný, ale to ovšem nevadí; není-li jasný dnes, zítra bude třebas tak jasný, jako »Brdo« nebo »Bučina«…

Tím ovšem není řečeno, že by všechny výklady p. Vydrovy byly správné — ani ty ne, které se mu zdají samozřejmé. Vytýká na př. Klimeschovi, že české »Volary« vykládá z německého »Wallern«. Dodává sice, že dnes jsou Volary německé, ale právě jméno prý ukazuje, že jsou založení českého. To by musil p. dr. Vydra teprv dokázati; všechna místa jižně a západně mají názvy německé a české »Wolari« jest doloženo teprve r. 1444; ve XIV. stol. čteme jenom »Wallern«; netvrdím ovsem na určito, že má Klimesch pravdu — ale výklad p. dra. Vydry nemá nikterak větší pravděpodobnosti nežli výklad Klimeschův. Někdy bývá výklad zcela určitě chybný: jméno »Chroboly« (asi dvacetkrát, již od XIV. stol., doložené až podnes, také v něm. »Chroboli« žijící) má ve třech kancelářských zápisech (1395, 1423, 1437) formu »Chrbol-«, patrný omyl kancelářský, jak v týchž textech jest jinak patrno. A p. dr. Vydra postupuje svou methodou: místo aby vyšel od živého, nejstaršího a bezpečně až podnes českým a německým zněním zaručeného tvaru »Chrobol-«, vychází ze snadnějšího tvaru »Chrbol« — rozumí se, místo »hrbol«. Hned vykládá, že tu je vzácný příklad »ch« znělého místo »g«, jak se kdysi pokusil Zubatý o výklad »Cheb« = »Heb«. Ale tu tvar původní byl »Cheb« — »Hba«, se spodobou temného »ch« k jasnému »b« zrovna tak, jako starší »stblo« dalo novočeské »zblo« (vedle stéblo) nebo stč. »pezd« mělo genit. »bzda«… »Cheb« — »Hba« můžeme tedy vyložiti prostěji a není v něm dokladu pro »chrb — hrb«. — A potom pokračuje: »chrb-« prý se změnilo v »chrob«-, tak jako »skroz«, »obdrožeti«, »drozost« atd. Ale i tu je na omylu: »chrb«- mívalo vsuto -i-: chřib-, nikoli -o-; doklady v Gebauerově Slovníku staročeském to ukazují zřetelně; Chrobol- musíme tedy vykládati jinak (osada je německá) — nevím sice jak, ale výklad »chrbol« — »hrbol« se zdá i semasiologicky nevhodný; osada leží v úžlabí mezi dvěma vrchy… [197]spíše se podobá, že tu máme některé slovo cizí, jenom zvukem přikloněné. —

Mohlo by se z toho výkladu zdáti, že snad práce p. Vydrova je nedosti spolehliva. Nikoli — to bychom jí ukřivdili. Má dobrou snahu a přináší dobrý seznam místních jmen prachatických. Ale snaha její jde často dále, než kam dovolují těsná pouta dokladů. Hledí vše vyložiti — a zapomíná často, že zvláště při místních jménech jest největší ctností vyznání Sokratovo… Mnohá jména, řekněme třebas zase Bor nebo Blanice, jsou ovšem jasná; ale ze starších jmen, pokud podstatně přesahují XV. století, jest nám skoro dobrá polovice záhadná — a výkladu neposloužíme, budeme-li vycházeti od těch zkaženin, jimiž si usnadňovali výklad již před námi kancelářští zřízenci XVII.—XIX. století. Jen na to jsem chtěl při záslužné práci p. Vydrově upozorniti — a dodávám pouze to, co pověděl již p. dr. Profous ve své úvaze: často by se byl podobných omylů sběratel uvaroval, kdyby byl z Klimeschových bohatých zásob aspoň některé doklady otiskl a jejich vzájemný poměr označil. Jinak jest jen chvályhodno, že hrubších omylů, k nimž každého z nás takřka dnes obecné mínění svádí, je celkem málo a že svému úkolu (býti praktickou příručkou) kniha vyhověla dobře.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 7, s. 193-197

Předchozí Listárna redakce

Následující Josef Zubatý: Mezi