Časopis Naše řeč
en cz

Předložka bez a složeniny

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

(Podle obou nových našich slovníků.)

Konečně, sto let po Jungmannovi, počalo vycházeti nové zpracování dnešní češtiny péčí České akademie. Je to »Příruční slovník jazyka českého« (dosud 8 sešitů, A — církevník), o němž posledně referoval Jiří Haller v NŘ. (1935, 108 až 112). Vedle něho vydávají P. Váša a F. Trávníček »Slovník jazyka českého pravopisný, kulturní a fraseologický« (dosud do písmene »K«), jenž je však jakýmsi spřežením slovníku jazykového se slovníkem věcným, naučným a slovníkem cizích slov. Oba slovníky pokročily dosti daleko, aby bylo možno o nich informovati také širší čtenářstvo.[1]

Oba podávají jen výběr z toho, co podává Jungmann nebo Kott, výběr ovšem rozhojněný a opravený; omezují se na [188]dobu novou, nejsou historické, PS kromě toho vyloučil i etymologii, VT také doložení vzornými příklady dobrých autorů. Nemohou nahraditi ani Jungmanna ani Kotta, jsou vskutku, jak říká správně PS titulem, slovníky příruční, menší (třebas VT v úvodě o tom pomlčel).

Takové příruční slovníky vydává známé Langenscheidtovo knihkupectví jako »Hand- und Schulausgabe« svých velikých slovníků encyklopedických, ve formátu PS (svazek asi tisíc stran o 3 sloupcích). Náš PS bude patrně větší. PS je výtah z chystaného »thesauru«; takový výtah z lat. thesauru pořídil Němcům K. Georges, Ausführliches latein-deutsches Handwörterbuch (8. vyd. 1913—1919, dva svazky, 6784 sloupců) — tomu by se asi blížil rozsahem PS nejspíše.

Ale nejlépe můžeme srovnávati naše slovníky s velikým podnikem oxfordským. Angličané si napřed sestavili veliký thesaurus svého jazyka (Oxfordský slovník) o 12 svazcích (s jedním svazkem doplňkovým) o 16.400 stran; z tohoto arcidíla sestavili 1933 Little, Towler, Coulson ve 2 svazcích The shorter English Diction. (o 2500 str.), jemuž by se blížil PS; z tohoto opět F. G. a H. W. Fowler vybrali The Pocket Oxford Diction. (2. vydání loni, 1040 str.) a ještě menší The Kings English (3. vyd. 1930, 384 str.) — nepočítaje výtahů jiných. To, co zamýšleli VT (ale neprovedli), provedli H. W. a F. G. Fowler ve svém The concise Oxford Dictionary of current English (3. vyd. po smrti H. W. Fowlera vyd. H. G. Le Mesurier loni o 1507 str.) — jsou tu základní anglická slova vyložena etymologicky a semasiologicky — příručka velmi přesná a dokonale spolehlivá.

Pro úvahu se hodí nejlépe složeniny s předložkami, ježto v nich bývá nejméně cizích slov a nejméně vlastních jmen, jimž obyčejně slovníky věnují méně místa, odkazujíce ke speciálním slovníkům cizích jmen a k slovníkům naučným. PS má dosud jedinou předložku ‚bez‘, můžeme tedy jen ji srovnati se staršími slovníky a s VT. Musíme ovšem hned napřed poznamenati, že VT je práce dvou autorů, jinak hodně zaměstnaných, kdežto PS vznikl na základě dlouholeté práce celé legie pracovníků, je sestavován celou kanceláří a redigován třemi nejlepšími odborníky; při srovnávání by nebylo spravedlivé tuto nerovnou výzbroj zamlčovati.

Zevrubné srovnání obou slovníků (VT i PS) s Jungmannem můžeme provésti ve zkratce, s jedinou stránkou Slovníku, při heslech ‚bezručný — bezsvětlost‘. Jungmann tu má celkem 105 hesel, PS 55, VT 24: je tedy Jungmann asi dvakrát objemnější nežli PS — a PS víc než dvakrát objemnější nežli VT; sejde tu jen na těch číslech poměrných. Již tu se uka[189]zuje, že oba slovníky podávají jenom výbor slov. To je ještě jasnější, připomeneme-li, že Kottův slovník přejal veškeren materiál Jungmannův, ale ještě o dalších 45 hesel jej rozmnožil; oba slovníky nové mohly tedy vybírati ze 150 hesel — a ovšem přibírati látku nově vzrostlou. Záleží na tom novém přínosu; oba slovníky jistě většinu svého materiálu čerpaly ze zásob starých. Sice užil z nich PS jen asi třetiny, VT jen asi šestiny, ale jde o to, co k tomu přirostlo nového.

VT přináší jen 4 hesla nová: ‚bezrýmý, bezřadý, bezřasý, bezslabičný‘: heslo ‚bezsemení‘ je jen oprava Kottova ‚bezsemenní‘. Ale z těch 4 prohlašuje VT sám ‚bezřadý‘ za chybné; ‚bezrýmý‘ je jen upraveno z Jungmannova ‚bezrýmný‘, ‚bezrýmový‘ — usus má správnější ‚nerýmovaný‘; ‚bezslabičný‘ je rovněž zatlačeno správnějším ‚neslabičný‘. Zbývá tedy jen jediné ‚bezřasý‘, skutečně dosavadní látku rozhojňující.

PS by měl míti aspoň 8 hesel nových, ale má jich 17: jsou to hesla ‚bezrybný, bezřasý, bezslový, bezslunný, bezslzný, bezsměrně, bezsměrnost, bezsmyslový, bezstarostno, bezstátně, bezstátní, bezstinnost, bezstrannost, bezstranný, bezstylovost, bezstylový, bezsvětlí‘; již z toho poměru je viděti, že přijal mnohem méně z Jungmanna-Kotta a více ze živého jazyka nežli VT. Z těch 4 nových však nepřijal žádného; patrně zcela správně m. ‚bezrýmý‘, ‚bezslabičný‘ bude míti hesla ‚nerýmovaný‘, ‚neslabičný‘; heslo ‚bezřadý‘ zcela správně jako chybné vyloučil vůbec. A tak jediné ‚bezřasý‘ se shoduje s VT; ale PS ho nepřijal z VT, neboť má pro toto heslo svůj doklad z R. Svob.; právě toto heslo je snad asi ze všech 17 jediné, jež podstatně rozmnožuje látku slovníkovou.

Že PS mnohem více vynechával z Jg. — a právem — než VT, ukazuje již pohled na čísla; s ‚bezrýmý‘ vynechal, zcela správně, také Jungmannovo ‚bezrýmný‘ a ‚bezrýmový‘ jež VT přijal; vynechal také ‚bezskladný‘ a ‚bezslavný‘, jež rovněž přijal VT z Jungmanna a ‚bezstromost‘, jež přijal VT z Kotta. O dvou vynecháních by mohl býti spor: jedno je ‚bezstydný‘, sice kmenoslovně chybné, avšak žádala je logika lexikografická: neboť PS uvádí ze Zeyera odvozené ‚bezstydnost‘. Jak známo, Zeyer není zrovna vzor správné češtiny; bylo by snad bývalo lépe i ‚bezstydnost‘ vypustit, ale tu právě litoval PS pěkného dokladu a porušil raději symetrii díla. Druhé je ‚bezsoudný‘; má polskou paralelu ‚bezsądny‘, má odvozeninu ‚bezsaudně‘ již v Adelfově dokladu ze XVI. stol., je potřebné (i vedle obvyklého ‚nekritický‘) — to je tedy skutečné vynechání; snad náhodou nemělo v akademických materiálech nového dokladu.

[190]Srovnáme-li přínos nové látky, vidíme, že VT přináší proti starým zásobám jenom šestinu látky nové, skoro veskrze (až na jediné bezřasý) nepotřebné a bez dokladu, kdežto PS má nové látky třetinu, dvakrát více, ale (až na jediné ‚bezstranný‘) vesměs doložené. Již tím je řečeno, že přejal VT mnoho látky staré, zbytečně a mylně. A kontrolou zbývajících dvou třetin látky starší v PS shledáme brzy, že i tato stará hesla jsou revidována, opatřena novými doklady — čehož opět u VT nenalezneme. Jest tedy PS spolehlivý a ve svém poměru zcela správný obraz dnešního jazyka, VT zastaralý a nespolehlivý.

Arci, první pokus nemůže býti dokonalý — a je tedy možno diskutovati i o té látce, již v PS nalezneme, o staré i o nové. Zdá se, že mohla býti ještě energičtěji vylučována mrtvá přítěž, že hvězdiček i křížků mohlo býti ještě více užito — ale to je úděl každého výboru. Také mezi novými přírůstky je mnoho dětí mrtvě narozených, mnoho nedochůdčat, mnoho čistě odborných slov, mnoho jen individuálních výrazů; autorům PS bylo patrně líto dokladu. Někdy přitvořili ze symetrie lexikální: ‚bezstranný‘ k odvozenému ‚bezstrannost‘, ale ‚bezstarostlivost‘ (jinak chybné a zbytečné) ponecháno nedůsledně bez základního ‚bezstarostlivý‘ — jako jsme viděli při ‚bezstydnost‘. Někdy hlásková nebo kmenoslovná přesnost vítězí nad usem: ‚bezslový‘ a ‚bezslovný‘, ačkoli základní výraz ‚beze slov(a)‘ doporučuje hojněji doložené ‚bezeslovný‘ atd.

Z těchto 55 slov přijatých a vybraných však většinu, skoro dvě třetiny, označuje PS sám za málo užívané; jen 20 jich není opatřeno varovnou hvězdičkou: jsou to ‚bezruký, bezrybný, bezřasý, bezsemennost, bezsemenný, bezslunečný, bezslunný, bezsměrnost, bezsmyslně, bezsmyslnost, bezsmyslný, bezstarostlivost, bezstarostně, bezstarostnost, bezstarostný, bezstinnost, bezstinný, bezstranný, bezstromý, bezstudný‘; těch 20 tedy podle PS je dnešní spisovný usus Z nich má VT jenom 10 — vynechává jich polovici, ale sami jsme shledali, že k tomu usu jistě nenáleží ‚bezstarostlivost‘, nenáleží ani ‚bezstudný‘, nemajíc dokladů, nenáleží odborné ‚bezsměrnost‘; individuální ‚bezrybný‘; vynechány tedy skutečně ve VT jenom výrazy ‚bezslunečný, bezslunný, bezstarostně, bezstinnost, bezstinný, bezstranný‘, celkem 6 — proti 10 uvedeným počet dosti veliký.

Úhrnem ze 170 hesel (105 Jg., 45 Kott, 17 PS, 4 VT) jich jenom asi 16, sotva desítina, náleží obecnému usu, živé řeči podle PS; skutečná však železná zásoba jazyka jest ještě menší; malý slovník by se mohl docela dobře spokojiti vý[191]razy ‚bezruký, bezsmyslný (s odvoz.), bezstarostný‘ (s odvoz.) — jen třemi, z nichž první dva jsou již staročeské a první také v lidu rozšířen, doložen již polsky, staroslovansky i litevsky (berankis) a představuje původní tvoření těchto výrazů; druhé dva mají také ještě odvození správné, ale pozdější. Ty tři výrazy byly vzorem ostatních, některých správných — mnohých nesprávných.

V těchto číslech vidí také čtenář rozsah jednotlivých redakcí slovníkových: budoucí Jungmann aspoň 170 (6—7 dílů), PS 55 (2 díly), školní 16—20 (1 díl), kapesní 3—7 (malý formát). Těm dvěma posledním může býti PS vhodným základem; pro »stručný slovník běžné češtiny«, po vzoru Fowlerova ‚Concise dict.‘, by se ovšem musil PS podstatně přepracovati, doplniti etymologií a historií, dále rozšířiti o doklady staré, ale dosud živé (n. př. z Máchy, Kollára, Komenského, Husa), jak to učinil Fowler.

Co se týče zpracování látky, o níž jsme dosud mluvili, je PS arci na výši dnešní vědy; jak již Haller ukázal, ve mnohém opravuje definitivně dosavadní zkoumání a výklady. Je mnohem liberálnější nežli na př. VT, smiřuje se s mnohými slovy a výrazy dotud káranými. Jeho hlavní zásadou je stále ještě doklad — a právnické ‚quod non est in actis, non est in mundo‘. VT spoléhá mnohem více na vlastní jazykový cit nežli PS; také mnohem více a častěji vykládá nežli PS, jenž po vzoru Miklosichově nechává mluviti doklady. Oba slovníky však nedůvěřují stejně neomezené tvořivosti jazykové v každém z nás (jako jí věřili na př. Bernolák, Dalj, Czambel, Karadžić) a stejně podléhají mluvnické »správnosti«; na tuto věc dejme příklad dávno známý.

Oba vynechali heslo ‚bezsenný‘, ‚bezsennost‘, oba stejně za ně doporučují ‚bezesný‘, ‚bezesnost‘. Slovo to (Jungmann a Kott mají oboje a též ‚bezsenný‘ = ‚bez sena‘, jehož se PS i VT vystřehli) je zrovna tak správně tvořeno jako na př. bezcenný, bezbožný…; je doloženo též rusky a polsky, má — jak nedávno Naše řeč ve zvláštním článku vyložila — svůj odlišný význam, není obav, že by se mohlo plésti s homonymem ‚bezsenný‘ = bez sena (jež se může naskytnouti jen v případech velmi vzácných) — a přece je vyloučeno, ač ‚bezesný‘ není o nic starší doklady a obecný usus zcela jasně rozeznává ‚bezsenný‘ = ‚bez spánku‘, a ‚bezesný‘ — ‚beze snů‘, t. tvrdý spánek, tedy opak. Že jazyk takových dublet hláskových užívá k rozlišení významovému, jest věc vůbec známá — a přec oba slovníky podlehly této idiosynkrasii.

Předložku ‚bez‘, zejména její složeniny, zpracoval u nás 1900 O. Hujer, u Poláků Ulaszyn 1910; srovnáme-li látku [192]obou slovníků s těmito zpracováními staršími, shledáme jistá desideria. Vidíme, že by VT nemohl býti podkladem odborné práce, maje málo látky; ale vidíme také, že PS sice podává někde látky více, někde však méně. PS se stane studnicí budoucích filologů našich i cizích; tím mu vzrostl úkol, aby shrnul látku úplně, t. j. nejen, jak si položil zásadou, doloženou v autorech, nýbrž také v živé řeči lidu. Hujer na př. uvádí při složeninách s bez- též typ s příponou -ka: ‚beznoska‘, ‚beznožka‘, ‚bezručka‘, jež všechny tři uvádí také VT, ale z nichž PS zná jenom ‚beznožka‘. A přece ‚beznoska‘ je slovo dobře doložené již staročesky i novočesky, je obojrodé a je dosti časté příjmení (v seznamech voličů v Praze 1911 jest 20 Beznosků). Ale podobná jsou i jiná lidová, dialektická slova, výrazná a dobře česká: na př. mor. ‚bezdénka‘ (‚bezdýnka‘) a ‚bezednice‘ o hluboké, bezedné, studánce, jichž arci se užívá i jako jmen vlastních, jež zaznamenal Kott — a jichž nemají ani VT ani PS. Taková lidová jména, dobře tvořená, významná, mají pro odborníka daleko větší cenu nežli některé nepodařené výrazy neumělých autorů.

Tu by bylo další přání, jehož splnění ovšem vylučuje zásadní linie PS. Jsou to jména vlastní, místní, osobní atd., jež tak hojně uvádí VT. Jenom že VT je uvádí i zbytečně, neúplně a nepřesně. Nač na př. v českém slovníku biblické ‚Bezek‘? Proč vynechány ‚Bezpravovice‘? O ‚Bezděkovu‘ řečeno: ‚ves v Čechách‘ — ale těch vsí je v Čechách 30 a na Moravě 4! Atd. PS uvádí jenom jediné: Bezděz — a to ještě proto, že je doloženo u Sv. Čecha. Myslím, že i zde by bylo dobře, zejména pro cizí filology, uvésti na př. osobní jm. Bezděka s místním jm. Bezděčín atp.; ale to je přání již plánem slovníka nesplnitelné.

Zato snad by bylo možno sleviti s hlavní zásady, o níž jsme se již zmínili, totiž pouhého předkládání dokladů — a to ještě hodně úsporně. Na př. ‚bez‘ samo. Jistě výhodnější by bylo, jak učinili VT, rozděliti výklad o předložce a o předponě. Výklad o předložce mohl napřed uvésti ‚beztoho‘, ‚bezmála‘, ‚bezpochyby‘ — při tom snad také vyložiti o pravopisném rozdílu ‚bez toho‘ od ‚beztoho‘ atd.; z ostatních uvedených výrazů mohl si některé nechati pro výklad o předponě (‚bez starosti‘, ‚bez vlády‘ atd.) a za to připojiti na př. ‚bez řeči‘, ‚bez milosrdenství‘, ‚bez uzdy‘, ‚bez práce‘, ‚bez vesla‘ atp. Mohl dále připojiti výklad o ‚bez — beze‘, připojiti hesla ‚beze lsti‘, ‚beze cti‘ a pak normalisovati složeniny (nyní při ‚bez‘ klade vzorem ‚beze smyslu‘, avšak složeniny ukazují jen ‚bezsmysl-‘). Mohl připojiti výklad, kdy se předložka opakuje — a zejména pro cizí filology uvésti [193]také zbytky starších vazeb číselných: ještě podnes se říká lidově: Jeden za osmnáct, druhý bez dvou za dvacet‘. A při výkladu o předponě bylo by snad bývalo dobře uvésti známé upozornění Zubatého, že sice snadno tvoříme z výrazů s ‚bez‘ adjektiva jako ‚bezpochybný‘, ‚bezdůkazný‘, že sice snadno tvoříme k adj. na -ný adverbia na -ně, ale že právě při těchto složeninách máme se spokojiti základním výrazem ‚bez pochyby‘, ‚bez důkazu‘ atd. a nemáme zbytečně tvořiti adverbia nová. Při jednotlivých heslech by byl pak stačil odkaz k výkladu při ‚bez-‘. A rovněž tak mohl býti podle Hujera podán výklad o rozdílu složenin s bez- a ne-, podle toho pak připomenuto při jednotlivých heslech, čeho potřebí. V této příčině podávají VT čtenáři více — a jistě právem.

Zbývá konečně pověděti něco o rozsahu a době vydávání. Dosud vyšlá část PS má o 20 stran více nežli příslušná část Jungmanna; to však není ani třetina prvního dílu. Byl by tedy celý slovník asi patnáckrát větší, t. j. skoro 4000 stran, jeden díl asi o 2000 stranách, a vycházel by asi osm let. A to teprve absolvoval jedinou předložku (jež má skoro o polovici větší rozsah než u Jungmanna). To by byly rozměry nadpoměrné — a při tom přece bude potřebí rozšířit i látku, jak vyloženo, i výklad. Nezbývá tedy nic než krátit.

To je možno dvojím způsobem; jednak úpravou tiskovou: adverbia přibrati k adjektivům, fem. k masc. (bídnice k bídník) atp. a využitím zbytků řádek k odkazům; těch může býti mnohem víc užito nežli dosud.

Druhý a hlavní způsob jest sice trpký, ale nezbytný. Vím, že se lexikograf nerad vzdává svého dokladu, ale nemá-li PS stihnouti osud slovníku Grimmova, je třeba se uskrovniti. Jest nahoře ukázáno, že jest to možno. Angličané ukázali, kolikerým způsobem možno krátiti — a PS sám ukazuje, že je dobře možno zkrátiti víc než na polovici; je zbytečné ‚bezjadernost‘, ‚bezsemennost‘ vedle ‚bezjaderný‘, ‚bezsemenný‘, stačilo by jen ‚f. -ost‘; podobně stačí doklad na ‚bezstylový‘, ‚beztaktní‘ a nemusí býti doklady na ‚bezstylovost‘, ‚beztaktnost‘ — o mnohých chybných hapaxlegomenech ani nemluvíc. Tak jako seškrtal PS správně látku starou, mrtvou a neužitečnou, zrovna tak musí míti odvahu odklízet i nové mrtvoly.

Ale ovšem musí zůstati věren své zásadě — býti slovníkem jazyka českého. VT honí několik zajíců najednou; sbírají cizí slova, poučují o věcech, krajinách i osobách cizích — při tom také o českých slovech a výrazech; nepostačí ani jedno ani druhé. PS má svou hlavní přednost ve svých dokladech, dlouhou a trpělivou prací shromážděných; musí však mít [194]odvahu vynechávat i z nich, jako vynechávali Jungmann i Kott a jako PS prosívá doklady jejich. A nesmí nikdy spouštěti s mysli bolestné poznání: slovníky jako mapy zastarávají velmi brzo, jazyk se velmi rychle mění. Při dlouhém vycházení bude první díl dávno zastaralý, když druhý ještě nebude u konce. Nová vydání se pořizují mnohem snadněji a rychleji — anglický příklad může býti zároveň dobrým vzorem.[2]


[1] Pro krátkost označuji dále ‚Příruční slovník‘ písmeny PS, práci Vášovu a Trávníčkovu písmeny VT.

[2] Rozumí se samo sebou, že jde všude jen o čísla poměrná. Příklad z hesel ‚bezručný — bezsvětlost‘ zabírá v PS asi 3 sloupce z 512 dosud vyšlých, ve VT asi 1 sloupec ze 344 příslušných, v Jungm. 2 sloupce; je tu všude třeba příslušnými tisíci násobit, má-li se nabýti představy o celku. Jestliže z příslušného úseku látky malému slovníku stačí 3—7 hesel, měl by ovšem ten malý slovník v celku vždy ještě 7—14.000 hesel — a ostatní potom přiměřeně větší rozsah. Jsou ovšem možné případy, že snad náhodou vybraný úryvek v Jungmannovi, PS nebo VT se podstatně uchyluje od ostatních částí, ale není to pravděpodobno. (Platí to do jisté míry ovšem o VT, ale jeho přídavky věnované látce cizí jsou právě úmyslně vyloučeny, ježto PS, Jg. ani Kott této cizí látky v tomto poměru neobsahují.)

Naše řeč, ročník 19 (1935), číslo 6-7, s. 187-194

Předchozí Otokar Fischer: Kusá Máchova znělka

Následující Antonín Frinta: O příponě -ova : -ová u jmen osobních

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1