Naše nejstarší jména osobní, II.

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

[1]Vyložil jsem na tomto místě loni, jak je těžko podávati dobré etymologie našich nejstarších jmen osobních; pověděl jsem také, že největší jejich sbírku z doby nejstarší podává otec našeho dějepisu — kronikář Kosmas —, ale ukázal jsem tam též na příkladě, že ne všechna jeho jména jsou skutečná tradice starců, leccos že je asi plod cizího prostředí a školního vzdělání, leccos také plod pouhého etymologisování bez náležitého podkladu.

Měl bych dnes pokračovati po Krokovi, o jeho dcerách; ale poněvadž dobíhá jubilejní rok 1927, chci se anticipando zmíniti o dvou dalších jménech Kosmových, z něho dobře nyní každému známých; jsou to

BOŽENA a KŘESINA

Nic známějšího nežli toto vyprávění Kosmovo o krásné selce, povýšené láskou mladého knížete na stolec českých vévodkyň; a nic známějšího než tato obě jména. Kosmas klade událost k r. 1002; zatím nám nezáleží na datu; jistě tato jména potom pocházejí již z X. století, jsou dobře slovanská. Jistě nalezneme tedy hojně dokladů.

Mýlili bychom se.

[194]Velmi zevrubný staročeský slovník Gebaurův nezná jiných dokladů; velmi zevrubný Taszyckého seznam staropolských jmen. právě vydaný, nezná žadných dokladů; velmi zevrubný slovník Tupikovův staroruský, Maretičův srbocharvátský atd. — a ovšem ani základní veliké dílo Miklosichovo z r. 1860 — neznají vůbec žádných dokladů pro tato jména. Je to jistě podivné — tak stará a dobře slovanská jména: ale nikde nemají příbuzných.

Ale nemají jich ani na domácí půdě; v žádném místním jméně se neopakují, není od nich odvozenin, není na ně narážek ani dnes ani kdy dříve.

To nás zarazí a prohlédneme si tato jména zblízka.

Božen — Božena: tato jména asi jako Bohuslav — Bohuslava, Jarmil — Jarmila atd. nepodávají nijakých nesnází. Ale obtíž je v tom, že v dokladech nalezneme vedle sebe Bořen — Božen a taktéž ovšem Bořena — Božena, že takřka nemůžeme se dobře ani rozhodnouti, máme-li psáti Boře- či Bože-; Bořena má jistě více starších a lepších dokladů nežli Božena, dokonce v našem nejstarším kanonu jmen, Nekrologu Podlažickém, ke 14. březnu.

Arci, jeden doklad by nás umlčel; prastará zakládací listina zv. boleslavská, dříve kladená do doby po r. 1052, přináší větu zakladatele Břetislava, že tak činí na památku »matris mee Bozene«. Ale na neštěstí tato vzácná listina je dochována jenom v opise ze XVII. století(!), a její poslední vydavatel, náš učený paleograf prof. Friedrich, nevěří vůbec nejenom těmto písmenům, nýbrž ani celé této větě.

Pulkava v své kronice české (v textu českém podle vydání Gebaurova v Pramenech dějin č. V, 234) nám nabízí dokonce jiné jméno: »dievku jménem Boženu, ješto však jiné jmě Blažena nebo Beatrix latíně jmenuje sě« — ale tento jeho návrh ‚Božena — Blažena‘ je jenom nemotorný překlad latinského originálu »virginem Boženam nomine, quod alio vocabulo Beatrix dicitur« (tamtéž str. 35). Něco podobného provedl Hájek, jenž v pramenech nalezl střídavě Božena — Bořena a nemiloval podobných nepořádků; dal tedy Boženu za manželku Oldřichovi a Bořenu (r. 673) Krokovi — tato Bořena nám zde ovšem pomůže tak málo jako Pulkavova Blažena.

Nemusím zde ovšem připomínati, že bychom zcela jinak soudili o tvarech Božan — Božana; ale také nemusím připomínati, že naše Božena — Bořena nelze z Božana (je doloženo srbsky, staropolsky atd.) vyložiti. —

Nemenší obtíže máme s Křesinou; je rovněž tak osamocen jako Božena, ale víme-li při Boženě aspoň, že je to jméno osobní, [195]nemůžeme při Křesinovi ani říci, je-li to jméno či příjmení. Také odvozovací přípona -ina se nám nehodí — je to jistě jméno české a slovanské, ale nedělá dojem starého slova zděděného, zrovna tak jako Božena.

Na konec pro obě tato jména zůstává jediný ručitel; je to Kosmas, první a jediný z té doby, jenž je uvádí. Kosmas není ručitel nejspolehlivější a právě pro tuto dobu nikoli. Sám totiž teprve od r. 1037, druhou knihou počínajíc, chce ručiti za pravdu toho, co vypráví. Velice upřímně praví na konec kn. I, k r. 1037: »Jinak se vypravuje, co jsme viděli, jinak, co jsme slyšeli, jinak, co smyšleno; co lépe víme, lépe i vykládáme. Nyní (t. j. od r. 1037 počínajíc)… mysl nás pudí vyprávěti, co jsme sami viděli anebo co jsme opravdu slyšeli ze zpráv těch, kteří viděli…«

Vypravování o Boženě (není dlouhé, mnohem delší je moralisace kronikářova o tom, jaké byly tehdy mravy české) položil Kosmas k r. 1002. Již Dobner se postavil proti tomuto datování — a také proti obsahu i vyprávění samého i Kosmovy moralisace. A Loserth ukázal, že Kosmas nevyprávěl docela to, co slyšel, nýbrž že dvě řádky opsal z kroniky Reginonovy, ač tam se týkají Karlmana. Novotný, České dějiny, 1912, I, 1, 701/2, jako zpravidla, brání ovšem celého vyprávění i datování Kosinova a dodává: »Nelze zprávě upírati věcné správnosti, poněvadž, jak i Loserth připouští, nebylo by možno bývalo rozšiřovati o knížecím rodě takové choulostivé historky, kdyby neměly věcného základu.«

Kosmas vypráví takto (k r. 1002; chybně m. 1004 — a vůbec chybně, jak uvidíme): »(Oldřich) bratra svého Jaromíra třetího dne zbaví zraku. Tomuto z manželství zákonného se nezrodilo potomstvo pro neplodnost choti; ale z jisté ženy jménem Božena, jež byla Křesinova, syna sličné[2] podoby obdržel, jejž dal nazvati Bracislavem. Neboť když se jednoho dne z lovu vracel venkovskou vsí, tu, jak jsme řekli, ženu nad studánkou peroucí prádlo spatřil, a prohlédnuv ji od temene až do pat, pojal v prsou plameny lásky nemalé. Bylať totiž těla jejího postava znamenitá, nad sníh bělejší, měkčí nad labuť, skvělejší nad starou kost slonovou, krásnější nad safír. Tu hned pojav vévoda odnesl k sobě…« I kdyby nám byl Kosmas výslovně neřekl, že teprve od r. 1037 ručí za pravdu, vidíme, že je zde mnoho přibásněno — a položeno k r. 1002, ježto se mu jinam nehodilo.

Kosmas arci nevypráví, kde kníže lovil — dovíme se, že to bylo trochu daleko, až v Normandii —; teprve Dalimil si vzpomněl, že [196]to bylo u Postoloprt (a Novotný hned z toho vyvodil, že tam měl Oldřich svůj úděl, jako by Kosmas vůbec o nějaké vládě Jaromírově a údělu Oldřichově něco věděl), a Hájek si vzpomněl dále, že to bylo ve vsi O pučně, později nazvané Perucí (ačkoli ta leží mezi Louny a Libochovicemi); Hájek si vzpomněl i na Boženiny rodiče — sluli Domarod a Samoborka. Tomu ovšem ani Novotný nevěří — ačkoli Domarod je zajištěn aspoň tak dobře jako Křesina.

Arci, z Reginona tyto věci Kosmas čerpati nemohl; vyprávění Reginonovo je zcela jiné a přestává právě jen na té úvodní větě. A z Reginonových slov »z jisté šlechtické ženy« vynechal právě Kosmas slovo »šlechtické«, ukazuje, že chce vyprávěti o ženě rodu nízkého. Bylo nějaké takové vyprávění?

Takové vyprávění vskutku Kosmas znal; slyšel je v Lutychu na škole, slýchal je často a bylo obvyklým thematem posměšků v Burgundsku proti sousední Normandii. Kosmas zde ještě nemohl užíti tradice písemné; normanské kroniky, tuto událost vyprávějící, jsou napsány až později — a proto Kosmas užil starého Reginona, ale jenom v úvodě. Událost je tato:

V téže asi době (neboť musili bychom, jak již Dobner správně ukázal, klásti tuto příhodu do doby kolem[3] r. 1020) vládl v Normandii lítý Robert, zvaný »ďábel« (později osobnost pohádkového Roberta ďábla, o níž u nás před několika lety pojednal Dlouhý v Časop. pro mod. filol. a liter., má s tímto historickým Robertem jenom jméno společné), násilný a vášnivý. R. 1026 se vrátil z lovu na svůj hrad ve Falaise a viděl z okna na potoce dceru dolejšího kožišníka městského, sličnou Arlettu, jak prala. Zalíbila se mu a poslal pro ni — ač ženat — k otci, aby mu ji půjčil na noc. Otec nechtěl — ale chtěla sličná Arletta. Historie je delší, francouzštější. Roku 1027 se narodil z té noci spanilé Arlettě Vilém, týž, jenž se pak ujal vlády po otci a roku 1066 z Normandie dobyl Anglie. Rozumí se, že v sousedním Burgundsku tomuto kožišnickému vnukovi nepřáli jeho skvělou kariéru — a že Kosmas v Lutychu po r. 1066 slyšel chtěj nechtěj pikantní historku o divokém Robertovi a smělé Arlettě ne jednou, ale několikrát. A vrátiv se domů, měl podobnou událost před sebou: takový Vilém Dobyvatel rostl před očima hochovýma; byl to Břetislav, jenž rovněž jako Vilém dobýval nové říše, Polska, byl jediný a poslední potomek rodu Přemyslova, na jehož životě a skutcích visela spása říše. A Kosmův Břetislav — toť Vilém anglický!

[197]Je tak divné, že si Kosmas »vzpomněl«, když po padesáti letech psal dějiny Břetislavovy, na leccos z toho, co vlastně slyšel v Lutychu o Vilémovi normanském, synu kožišnice?

Kožišník = cursinarius v tehdejší latině, v tehdejší němčině cursinaere, nynější Kürschner; kožišina = »cursina«, z čehož střlat. crus(i)na, slovanské krzno. Je potom podivno, že se Boženin manžel jmenuje ‚Křesina‘?

Slova Arletta ovšem Kosmas pro selku (i to je zajímavé, že z městské řemeslnice udělal vesničanku) českou potřebovati nemohl; užil snad skutečného jména matky Břetislavovy, snad s nějakou změnou — anebo je snad sám utvořil. Na obou těchto jménech leží tedy mlha normandské pověsti; proto do nich dobře nevidíme a nerozeznáváme jejich příbuzenstva. —

*

Letos v červenci konány ve Falaise veliké slavnosti anglicko-francouzské, oslavující devítisté narozeniny Viléma Dobyvatele; zvláštní deputace se starostou v čele připlula z Hasíingsu, aby oslavila památku velikého bojovníka, ale také znamenitého organisátora, kdysi »syna kožišnice«. Před bitvou, která rozhodla osud Anglie, recitována ve vojsku Vilémově píseň o Rolandovi, po bitvě organisoval Anglii jeho veliký Domesdaybook: mladý Kosmas, který za jeho vlády v Lutychu poslouchal mistra Franka, neměl sice ani pomyšlení psáti některým jazykem národním — ale možná již tehdy klíčila v něm smělá myšlenka, počíti v lesích hercynských latinským jazykem vyprávění o starých příhodách národa českého. A když na sklonek věku přikročil k realisaci té myšlenky, je to tak podivné, že stále vzpomínal na Burgundsko a Normandii? A že stíny těch krásných dní mládí Kosmova padají i na jeho osobní jména, jejich přípony a kořeny?

---

[1] Viz Naši řeč, ročník X, 1926, str. 257—266.

[2] Co je proloženo, převzal Kosmas z kroniky Reginonovy, kterou patrně poznal v Lutychu.

[3] Novotný ovšem ji klade, po Kosmovi, k r. 1002; ale zapomněl, že Kosmas mluví o »vévodovi«, nikoli o princi, a že r. 1002 je omyl Kosmův m. 1004, k němuž náleží vyhnání Poláků z Čech.

Naše řeč, ročník 11 (1927), číslo 9, s. 193-197

Předchozí Proti

Následující Václav Ertl: Příspěvky k řešení otázky o původu jména Žižka