Bohatství češtiny

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

Krásná a velmi poučná kniha Bělehrádkova, nedávno[1] znovu vyšlá, podává na několika místech také stručná čísla o bohatosti jazyka. Na str. 314 podává čísla o vzrůstu slovníku: dítě v 9 měsících zná 2 slova: „mama“, „tata“; koncem 1 roku 3 slova, koncem 2. roku 300, koncem 6. roku 3 000, koncem 12. roku asi 14 000 slov. Na str. 208 podává (hlavně podle výkladu Hallerova) tato čísla o češtině: akademický slovník bude mít na 200 000 slov; přičtou-li se všechny výrazy vynechané, má čeština asi 1 000 000 slov. Lidé odborně neškolení však užívají jen asi 20 000, lidé s universitním vzděláním asi 60 000 slov. V anglických básnících u Miltona napočteno 8 000 slov, u Shakespeara (prý, to číslo je však upřílišené) asi 20 000 slov. Ale jazyk divochů z Ohňové země má daleko více (30 000) slov nežli celý Shakespeare…

Tato čísla se celkem shodují s obecnou tradicí o veliké slovní bohatosti češtiny. Příruční slovník počítá na 200 000 slov v 5 silných dílech téhož rozsahu jako dílo Jungmannovo, ale nedávno vyšel malý sešit K. Adama a V. Jaroše „Slovník správné češtiny“, jenž prý obsahuje 500 000 slov, tedy tato knížečka obsahuje tolik, co by obsahovalo 13 dílů akademického slovníku. K tomu se ovšem dovídáme, že ten slovníček sice obsahuje jen asi 40 000 slov jako na př. dobrý, choditi, ale že si každý může podle vzorů k dobrý doplniti sám dobrá, dobré, dobrého, dobrými atd. nebo k choditi zase chodíš, chodil, chození, chodíváte, chodívávati atd. [2]Poněvadž si však totéž může doplniti k slovům dobrý, choditi atd. i v akademickém slovníku, dojdeme k číslici několika milionů…, čili tato čísla jsou pouhý výmysl.

Zcela něco jiného ukazují zevrubné slovníky, jakých máme pro hlavní díla a největší básníky celého světa dost. Celá bible obsahuje jenom několik tisíc slov — a seznamy slov, jež pořídili pro svou potřebu těsnopisci ze skutečných, nikoli vymyšlených milionů dokladů, ukazují (takové milionové sbírky jednotlivých slov vskutku si pořídili a otiskli Francouzi i Němci) naopak velikou chudobu běžného jazyka u národů nejvzdělanějších. Bělehrádkovo 12leté dítě se znalostí 14 000 slov má ve skutečnosti doklad v 13leté nadané a výborné žákyni, jež úplně vystačila se 1489 slovy, a to je tedy desetkrát méně, nežli prý zná mladší dítě průměrné. A Němci shledali, že z jedenácti milionů dokladů plná polovice, přes 5 000 000, vystačí úplně s 66 slovy. Je tedy tradice o milionovém bohatství češtiny naprosto nesprávná. Asi tak jako o čarodějnicích a jejich kouzlech.

Ostatně pouhá úvaha ukazuje nemožnost. Anglický jazyk je rozšířen po celém světě, vládne na všech pobřežích zeměkoule; více než sto milionů lidí mluví anglicky, a sotva přijali od nás pět slov do svého jazyka — nepotřebovali jich tedy. Každý z nás však ví, jaké množství anglických slov prostě přijal nebo napodobil jazyk náš přímo nebo nepřímo. Kterak by mohla čeština vůbec s tímto světovým jazykem soupeřit?

To mínění je dědictví z dob našeho vzkříšení, kdy v prvních svazcích Kroka Kollár, Jungmann, Šafařík atd. dokazovali libozvučnost a bohatost češtiny s týmž úsilím a výsledkem, jako jsme tehdy nalézali v své nové literatuře Anakreonty, Homéry, Horáce a jiné klasiky, o nichž nikdo dnes neví a jejichž Iliady, Ódy a Satiry nikdo již nečte.

O skutečných výpočtech a jistých číslech se český čtenář doví z přehledné knížky (Jos. a Heleny) Korejsů „Slovník našich novin“ 1938, kde v úvodě je sepsána (předmluvu napsal V. Příhoda) příslušná literatura. Zde chci podati jen malý příspěvek se stanoviska čistě filologického, pro ostatní data odkazuji ke knížce Korejsových.

Slovy zde rozumím, jako obecně, jenom skutečná slova, tak jak stojí v slovnících. Pánové Adam a Jaroš míní slovy jednotlivé tvary a počítají svůj půlmilion tak, že na každé ze svých 40 000 slov počítají průměrem 13 tvarů (na př. adj. dobrý samo má 42 tvarů, jednotlivá slovesa ještě víc). Ale při tom naprosto zapomínají, že čím více slov je přes sto, tím méně tvarů je doloženo, a že nakonec nejvíc slov má jen po 1—3 dokladech tvarových. Těsnopisci počítají zase jinak; jim jde o všechny doklady, [3]třebas by byly od slov nejrůznějších; těsnopisec napíše stejně ‚moci‘, ať je to sloveso či substantivum, ‚pěti‘ stejně, ať je to číslovka či sloveso atd. On potřebuje pro nejčastější slova (těch není tak mnoho) nejpohodlnější značku. My zde nepočítáme ani tvary ani doklady, nýbrž jenom slova sama, nepočítáme jen jména vlastní; měli bychom vynechati i slova cizí, pro něž jsou slovníky zvláštní; ale na tom tolik nezáleží.

Jde nyní o to, jak počítat. Nejprostší jest ovšem, jak se také děje, počítat slova v novinách, v nichž skutečně je obraz denního života. Tu také vidíme, jak celkem stejně lidé mluví; do jisté míry jsou ta čísla německá, francouzská, česká docela shodná. Jestliže Adam a Jaroš myslili, že tvarové bohatství českých slov počtem daleko předčí chudé tvary jmen románských a germánských, zapomněli docela na dvojí člen těchto jazyků západních, který takřka ztrojnásobuje počet jejich jmen, jež jsou také lépe odstíněna významem, ale to je nám nedostupno — a zapomněli na bohatství jejich časování, jež jsme také kdysi mívali, ale dávno z největší části ztratili a denně ještě ztrácíme. Tu ovšem je výsledek vždy jen nejistý; zcela jistý výsledek může býti jen úplný soupis nějakého jednotlivce, ať již člena živého jazyka, anebo autora jazyka již mrtvého.

Tu uvedeme příkladem po soupise obojím. Největší básník athénský, stojící na vrcholu vzdělání své doby, je Aischylos, jenž napsal aspoň 80 dramat, tedy dvakrát víc nežli Shakespeare, a z nich je zachováno úplně 7, více než 7000 veršů, a 1000 zlomků z dramat nedochovaných. Úplných slovníků ze všech jeho dochovaných i nedochovaných dramat je několik; žádný z nich neobsahuje víc než 7200 slov. A při tom je jeho jazyk neobyčejně výrazný a bohatý; z našich básníků se mu nemůže žádný rovnat. Jistě to 12leté dítě s těmi 14 000 slovy je holá nemožnost.

Druhý případ. R. 1914 prozkoumal a sepsal W. Lehmann jazyk středoamerických Indiánů kmene Rama, dotud málo naší vzdělaností dotčeného. Shledal u něho 1569 slov (otiskl svou práci v Abhandlungen bav. Akad. XXVIII, 2). Pochopíme, že počet jejich slov je asi jenom ¹/₅ slov Aischylových, ačkoli je nám Aischylos dochován jistě neúplně a naproti tomu Lehman své zpravodaje dokonale vyzpovídal. Oba tyto seznamy souhlasí navzájem a rozvracejí ovšem ty miliony a myriady u nás uváděné.

Akademický náš slovník počítal se 200 000 slov — ale má dokladů 6 milionů. Připadalo tedy na jedno slovo 30 dokladů, a to není mnoho. Ale akademický slovník má velmi značnou část, jistě sta a tisíce slov, jež jednak vůbec dokladů nemají, jednak mají doklady špatné a mrtvé, tak mrtvé, jako jsou u Jungmanna mnohé doklady, jež přejal z polštiny anebo ze svých starších [4]prací. Takové doklady, hesla a slova jsou jenom pouhý návrh, jejž jazyk nikdy neschválil a nepřijal. O tom tedy několik slov.

Bělehrádek ve své knize krásně ukazuje, jak nepatrný prostor, celkem něco málo čtverečních centimetrů, zaujímá v mozku krajina řeči, odkud tvoříme nejenom bohatství své řeči, nýbrž třebas i desíti jiných, jimž jsme se naučili. Již tu je vidět, že počet těchto základních buněk není a nemůže býti neomezený. S tím se shoduje poznání známé filologům, jak nepatrný, sotva přes tisíc, je počet těch kořenů a kmenů, z nichž jazyk své miliony slov vytváří. A hlavním úkolem je arci pojmenování těch věcí, jež poznáváme; jméno je spojeno s věcí nerozlučně, jen to hodnocení nebo vyprávění o těch věcech je svobodné; nemůžeme však ‚šroub‘ nazvati ‚kočkou‘ ani ‚orla‘ ‚čtvercem‘. Nová slova můžeme utvořiti nebo přijmouti z ciziny pro věci nové, nám dosud neznámé.

(Příště ostatek)

---

[1] Dr. Jan Bělehrádek, Člověk v číslech. Fr. Borový v Praze 1945, 80, str. 405. Druhé vydání. (S obrázky, diagramy atd. Jos. Hochmana.) Sbírky „Objevy bez konce“ č. 4.

Naše řeč, ročník 30 (1946), číslo 1, s. 1-4

Předchozí Předplatné na rok 1945 činí Kčs 35 —

Následující Václav Machek: Výklady slov