Časopis Naše řeč
en cz

Naše nejstarší jména osobní, III.

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

Vyložil jsem na tomto místě[1] několik našich nejstarších jmen, po prvé v kronice Kosmově dochovaných (co by snad čtenář v tomto článku pohřešoval, nalezne v článcích dřívějších), a letošní veliké oslavy Přemysla oráče vybízejí k pokračování. Právě vyšel (v 2. čísle Časopisu pro dějiny venkova, XV, str. 81—111) velmi přehledný a poučný článek Tillův »Přemysl oráč«, s překladem příslušných textů, o této nejstarší době našeho národa. Tille s Vackem a Brücknerem před dvacíti lety otvírali cesty novému zkoumání těchto záhad; pro přehled o nové této práci mohu dnes odkázati na uvedený článek Tillův. Sám zde chci pokračovati v jazykovém rozboru těch starých jmen úvahou o jméně nejstarší Přemyslovy švagrové,

KAZI.

Nenajde se snad hned tak těžký oříšek jako toto krátké jméno, po prvé Kosmou zapsané.

Již jeho forma je záhadná, záhadnější dokonce, než se zdá.

Palacký píše Kasi, Jungmann Kaza, Gebauer Kazě, Vocel (Pravěk 319) Kázi, Hájek Káša, Dalimilovy rukopisy pozdější Kačě nebo Kašě, Dalimilův veršovaný překlad německý Kazza. Všechny tyto názvy (a nejsou tu všechny) jsou chybné.

Neboť Kosmas, jenž tuto ženu uvádí po prvé, jmenuje ji Kazi; tak mají všechny rukopisy a všechny redakce (Kosmas psal první knihu, v níž je jméno Kazino, čtyřikrát!); tak bez výminky čtou jeho opisovači (pokračovatel r. 1283, t. zv. Letopisy Hrad.-Opatovické, tak [170]Pulkava, Marignola, tak Ješín, tak německý prosaický překlad Dalimila atd.), tak čtou — zcela správně — noví historikové P. J. Šafařík, V. V. Tomek, V. Novotný atd. Jistě nemáme práva tato tak hojná a bezpečná svědectví měniti.

A přece hned první česky píšící kronikář jméno mění a s ním po čtyřech stoletích souhlasí poslední veliký gramatik Gebauer. Vede tu ke změně dvojí příčina, kmenoslovná a významová.

Gebauer v Histor. mluvnici pokouší se o výklad koncového i. Toto ženské jméno osobní nehodí se ani ke jménům na -yni (nyní -yně), ani k participiím nebo komparativům (jako nesúci, padši, nižši), ani k podstatným jako n. př. hosti (ž. proti muž. host), choti (ž. proti muž. chot) atd. Nejspíše by se ještě hodilo k těmto posledním; ale Gebauer opírá tento výklad ještě třemi doklady (zemi m. země), jež bychom jistě spíše vyložili jako ojedinělé chyby (jiné rukopisy týchž textů, správnější, mají ). A na konec sám, v Slovníku, přijímá změnu Dalimilova jednoho rukopisu a pokládá za správné původní čtení Kazě — mění dochované faktum jazykové. Tak bylo těžko tomuto našemu arcigramatikovi toto -i vyložiti (a, máme-li se přiznati, nedovedeme to ani dnes líp).

A zrovna tak veliká je obtíž významová. Zcela jasně chápeme jména Tetka nebo Luboša, Kosmas sám nám vykládá zcela správně jména Přemysl nebo Děvín, ale co má znamenati Kazi? Pochopujeme, že opisovači psali Káčě nebo Kašě, pochopíme Hájkovu změnu Kása; pochopíme, že nedávno Brückner navrhoval změnu Kázň. Ale rukopisné dosvědčení Kazi brání každé změně, vylučuje každou »emendaci«; zabíjeli bychom svědky, místo abychom je slyšeli.

Pulkava si pomohl. Praví (v českém překladě, doslovně tlumočícím text latinský): »Jedné (dceři) prvorozené říkali jsú Běla, jakožto jiní pravie, slula jest Kazi. Ta jistá Běla udělala jest ten hrad Bělinu.« Znal patrně pověst o založení hradu Bíliny Bělou — a spojil ji s pověstí o Kazi, jak míní Tille, proto, že u Kosmy nemá Kazi žádného hradu. Z Pulkavy toto jméno v chybné formě Brella přejal Eneáš Sylvius a z něho německý zpracovatel Dalimila Hoffmann na počátku XVI. stol. Hájek, jenž měl rád ve všem pořádek, opravil tuto matoucí dubletu: u něho je Bíla dcera Kášina (a Bivojova) — a ovšem také zakládá Bílinu, jako Káša Kášín.

Ale Pulkavova pomoc nám není nic platna, tím méně oprava Hájkova. Ani podobná jména místní česká nebo slovenská nic nepomohou; o nich hned uslyšíme. Nezbývá než dáti za pravdu všem novým zkoumatelům, že si toto jméno odvodil Kosmas sám z nějakého jména místního.

Tu však přicházíme ze Scylly do Charybdy. Neboť i ti, kdo vykládají jméno Kazi za výtvor Kosmův, domnívají se (nedosti lo[171]gicky), že ve zprávě Kosmově máme zachovánu tradici lidovou; důkazem je jim trojí faktum Kosmou uváděné. Jedno, že byla Kazi kouzelnicí; druhé, že byla na břehu Mže ukazována její mohyla; a třetí, nejdůležitější, že lid mluvíval, když nebylo možno nějakou věc nalézti, ještě za dob Kosmových »illud nec ipsa potest recuperare Kazi«. Je arci sotva pravda, že by byli Čechové mluvili v latinských pentametrech! (jako Libuše neprorokovala v hexametrech), ale mnozí věřili (posledně ještě německý učenec Lippert v své Socialgeschichte Böhmens), že se toto přísloví říkalo ještě v XVI. století a že jeho původní znění české zachoval Hájek v své Kronice (fol. 5v): »Po smrti pak její… Čechové za přísloví měli říkajíce: ‚Kam se to podělo a od koho ukradeno, aniž by to Káša uhodla!‘« Lippert dokonce pokládal toto znění Hájkovo za správnější a starší nežli text Kosmův. Ale je to omyl; text Hájkův na příslušném místě, srovnáme-li jej s Kosmou, je naopak evidentní překlad z latiny, arci hájkovsky upravený.

Českého přísloví podobného neznáme; není také žádného dokladu ani v textech nejstarších. Proto by ovšem ještě nemusilo býti Kosmův výmysl. Ale je zcela dobře možno, jak uvedl již Brückner, že Kosmas slyšel nějaké podobné přísloví, v němž však jméno ‚Kaza‘, ‚Káza‘, ‚Kázň‘ bylo jménem obecným, nikoli osobním. Je doloženo staročeské ‚káza‘ = ‚kázeň, trest‘, a je možno, že se o věci nadobro ztracené něčí vinou říkalo, že ani největší trest této věci již nevrátí; je možno, že z tohoto apelativa vytvořil potom Kosmas snad neporozuměním, snad úmyslně, své ‚Kazi‘; ale to jsou domněnky a nám stačí, že latinský pentametr Kosmův nemůže doložiti nemožné ‚kazi‘.

Ani to, že Kosmas ví, že byla kouzelnicí, není ještě dokladem jména. Již Vacek (v svém znamenitém článku »České pověsti ve 12. století« ve zprávě r. a vyš. gymn. v Praze-II., v Křemencově ulici, 1905) uvádí, že zaměstnání tří dcer Krokových jsou volena podle církevní definice pověry. A konečně, znala-li pověst nějakou čarodějnici, byla asi — jako vůbec — bezejmenná; jméno zas mohl jí dáti teprve Kosmas.

Zbývá třetí a mocný důvod, jméno Kazín pro hrob nebo hrad Kazin. Toto jméno, jež mnozí historikové a archeologové (Tomek, H. Jireček, Lippert, L. Niederle atd.) pokládají za spolehlivě doložené a z něhož odvozují jméno Kazi, je právě záhadou samo největší. Profesor Škultéty (v Slovenských Pohľadech, 1916, XXXVI, 97—99) ukazuje, že v území maďarském na řece Šajavě v stolici boršodské je dosud jméno obce Kaza, »vzniklé z osobného mena«; nedaleko je Kazinc, »odvedené od ž. os. mena Kaza práve tak, ako Krakovec od muž. Krak«. Podle Škultétyho tato »miestné mená [172]Uhorska dávajú za pravdu Brücknerovi«, že totiž svou ‚Kazi‘ odvodil z míst. jména ‚Kazín‘. Zcela správně také Vacek vyvodil, že ze jm. ‚Kazín‘ nabýváme jména ‚Kaza‘ (vlastně ‚Kaža‘, ‚Kazia‘), jež prý je zkratkou z ‚Kazimíra‘; toto docela správně vyvozené ‚Kaža‘ položil Gebauer v svém Slovníku (ve formě z doby kolem roku 1300 ‚kazě‘) za heslo svých dokladů. A zrovna tak správně předpokládá polský učenec Mik. Rudnicki ve vyšlém právě VII. sv. »Slavia occidentalis« (str. 370—371) k polským místním jménům Kadzice, Kadzy, Kadzyn (z původního Kadj-in) jméno osobní Kadja (Kaźa, Kazě). Poněkud jinak, ale ovšem gramaticky nesprávně, vykládá u nás Lad. Horák 1925 v 3., opr. vydání svých Příručních dějin národa českého (str. 70—72) tato osobní jména Kosmova z původních jmen kolektivních ‚Kaziané‘, ‚Tetiané‘, ‚Libušané‘; pro tato kolektiva ovšem není dokladů, ani stínu možnosti.

Jistě od starého jména ‚Kazín‘ je možno odvoditi jméno ‚Kaźa‘; proto ovšem to ještě nemusilo býti jméno ženské (neboť v starší slovanštině, též v češtině, odvozována přisvojovací jména přídavná i od mužských jmen na -a: vévodin z vévoda, panošin z pův. panoša, panošě atd.). Ale chyba a obtíž je v tom, že jméno Kazín není ze staré doby doloženo, jak poznal již V. Novotný. Ovšem, praví-li v Českých dějinách (I, 1, 245): »vzniklo teprve v moderní literatuře pojmenování hradu Kazín«, není to správné; tuto dedukci má již na počátku XIV. století Dalimil: »Kazi sedieše na Kazíně« (německý starý překladatel veršuje: ‚Kazza in dem dorff Kazzin saz‘). Ale můžeme se zcela dobře domnívati, že si Dalimil jméno sídla Kazina ‚Kazín‘ zbásnil sám podle Tetína a Libušína, docela tak jako noví historikové. A není dokladem jména ani maďarské Kazincz, uvedené Škultétym, ani polské dnešní Kadzyn, o němž Kozierowski ukázal, že znělo původně Kadzen, Kadzeń (a nikoli Kadzyn). A toto nedoložené ‚Kazín‘ dalo právě Novotnému mocný důvod proti Brücknerovi: »tím, že Kosmas jména neuvádí, nedá se arci mýliti Brückner… a prohlašuje, že »vrch Kazín«… dal Kosmovi podnět k vymyšlení jména dcery Krokovy!« (U Novotného nalezne čtenář další literaturu o této otázce.) Brückner se ovšem ani tímto mocným důvodem Novotného nedal přesvědčiti a při svém mínění (že Kazi je odvozeno z Kazín) setrval dále (1918 v Českém časopise histor., pak v Slavii atd.) — a nalezl souhlas dnes téměř obecný.

Jméno ‚Kazín‘ je tedy vskutku novější a dnešní archeologové i historikové vyvrátili i Kosmovu zprávu o ‚mohyle Kazině‘. Neshledány výkopy zbytky mohyly, nýbrž valy a zbytky hradiska, ale předslovanského. S tím by se ovšem shodovaly vývody K. Kramáře jun. (v knize ‚Krok a jeho dcery‘, 1921), jenž celou tuto ro[173]dinu krokovskou prohlašuje za alemanskou. Ale nemusíme vyvozovati jména Kazi — Kazín z alemanštiny, neboť obtíže jsou zde i v určení místa samého. Dnes tyto nové ‚Kazíny‘ podle určení Kosmova máme dva; podle jedněch je to nynější vrch Havlín nad Zbraslaví, podle druhých skála u Černošic; v jubilejním spise smíchovského učitelstva (Smíchovsko a Zbraslavsko, 1889, 129 a 132) může čtenář viděti obrazy obou těchto dnešních Kazínů. Kosmas totiž určuje polohu této mohyly logicky vrchem Oseka, dnes neznámým. O tomto vrchu je celá rozsáhlá literatura. Nemíním čtenáře obtěžovati jejím probíráním nebo uváděním; pro náš úkol postačí, že poslední a nejznámější náš historický topograf Aug. Sedláček (jeho samostatné vývody se shodují se starším výkladem Tomkovým) hledal toto pohoří na lesnatém ostrohu mezi Vltavou a ústím Berounky; dole na břehu Berounky byla »mohyla Kazina«, nahoře nad Zbraslaví a dále k jihu bylo ono hradiště. To by byl — podle nynějších a pravděpodobných výzkumů archeologických, topografických i historických — onen ‚Kazín‘, doložený jenom tím, nám známým, citátem z Dalimila, ale — podle Brücknera, Vacka atd. — nepochybně tak zvaný již za dob Kosmových; z toho jména pak odvozeno Kazi.

Vacek šel ještě dále; vzhledem k sousedním jménům cizího původu srovnává jméno města Volsků ‚Casinum‘, jméno osady ‚Casinomagus‘ v Aquitanii atd. a nebyl by proti tomu, kdyby toto ‚Kazín‘ — jinak ovšem nedoložené — bylo původu cizího. Zdá se, že tato myšlenka Vackova může mnoho vysvětliti.

Je dosti známo, že v středověku oblibovala si církev (i veřejnost) křtíti osady nové jmény biblickými. Víme, jak Čeští bratří křtili své sbory jménem ‚Mons Oliveti‘ (= hora Olivetská), ‚Mons Carmel‘ (= hora Karmel) atd.; víme, jak sto let před nimi husité pokřtili ‚Tábor‘, ‚Oreb‘, ‚Jordán‘ atd.; víme, jak si české kláštery braly jména ‚Vallis Josafat‘, ‚Porta caeli‘ (údolí Josafat, brána nebeská), jak v Praze Strahov sluje ‚Mons Sion‘ (= hora Sionská) atd. Nuže, koncem X. stol. byl pod tímto pohořím (mezi Vltavou a Mží) na vltavském ostrově založen benedikt. klášter ‚Ostrov‘, zničený za válek husitských, jenž za nedlouho založil faru sv. Kiliana na protějším břehu vltavském. Je zajímavo stopovati, jak rostlo jmění tohoto kláštera na obou stranách tohoto pohoří — jména nám neznámého, nyní též ‚Kazín‘ nazývaného — i na něm samém; jak tu rostly kapličky a kostelíky sv. Jana Křtitele (širší informaci podle pramenů nalezne čtenář v Lippertově Sozialgeschichte II, 29—33); kostelíčky patrně na místech kdysi pohanské modloslužbě zasvěcených, jak to už Tille tak pěkně ukázal — Peisker by jeho důkaz doplnil jménem skály Třeštibok, proti zříceninám tohoto [174]kláštera strmící. Jak se toto pohoří — ‚Oseka‘ u Kosmy — tehdy jmenovalo, nevíme. Ale víme, že mateřský klášter benediktinského řádu v Italii, položený na příkrém vrchu (950 m nad mořem) Mons Casinus, byl r. 529 založen sv. Benediktem na místě spáleného božiště pohanského a že tam zřídil Benedikt kostelík sv. Jana Křtitele; pod skalou klášterní, na břehu řeky Rapido, vyrostlo městečko Monte Casino (dnes stanice na železnici z Říma do Neapole). Nebylo by tedy nemožné, že benediktini ostrovští (krátce před založením kláštera dlel na Monte Casino druhý český biskup svatý Vojtěch) nazvali toto strmé pohoří, na němž stavěli své kapličky sv. Jana Křtitele, tento skalnatý ostroh na břehu Vltavy (a Berounky), svou výškou a polohou upomínající na mateřský klášter ‚mons Casinus‘, což v ústech lidu zkráceno na ‚Kazín‘. A sto let potom Kosmas z tohoto lidového jm. ‚Kazín‘ vytvořil svou kouzelnici ‚Kazi‘, ze zbytků pravěkého hradiště její mohylu a z lidového přísloví o ‚kázni‘ vzpomínku na nejstarší dceru Krokovu…

Vím ovšem — jsou to všechno domněnky. Čtenář snad řekne, že je to příliš mnoho domněnek pro jediné -i v slově Kazi; a snad má také pravdu…


[1] Naše řeč, 1926, X, 257—266 (o Krokovi) a 1927, XI, 193—197 (o Boženě a Křesinovi).

Naše řeč, ročník 12 (1928), číslo 8, s. 169-174

Předchozí Ta cizí slova!

Následující Václav Ertl: Vyhlídka, výhled

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1