Ptačí jména a náš slovník

Václav Flajšhans

[Články]

(pdf)

-

Snad nic není suchopárnějšího pro toho, kdo jich nepotřebuje, nežli slovník a mapa, — a přece nic zase zajímavějšího pro toho, kdo jim rozumí. A tak bývá vůbec s vědami. Jen dvě vědy, vlastně jen úseky vědecké, mají čestné příjmení ‚scientia amabilis‘ — ‚nauka milostná‘ — o ptácích a o rostlinách. Duší ptáka je zpěv — duší rostliny vůně; a jejich pěstitelé a milovníci jim dávají podle toho jména; platí staré rčení, že ptáka po zpěvu a květinu po vůni poznáváme.

Všimněme si zde jen jmen ptačích. Tak jako u rostlin se v nich jasně projevuje také duše lidu, jenž těm opeřencům jména udílí. V posledním sešitě vyložil na jednom oddílu Šmilauer krásně, jak se v těch jménech zachovala tvořivost našeho jazyka ze všech dob — od nejstarší doby indoevropské až do nedávných, takřka včerejších názvů. Po zásluze vděčně vzpomenul právě dvou velikých přírodopisců minulého věku, J. S. Presla a A. Friče, od nichž vlastně pochází dnešní naše názvosloví ptačí; ukázal, jak teprve Preslem byla utvořena možnost vědeckého poznání pro těch asi sto nám známých ptáků, a vyložil pěkně, jak dnes tato nejtěžší úloha, zjistit jména a jejich nositele, je zhruba vykonána.

Ale výsledek neúmorné práce těch dvou velikých odborníků není téhož rázu jako na příklad názvosloví chemických prvků nebo pojmenování nových hvězd, kde skutečně odborníci názvy sami vytvářeli pro věci nově nalezené. Veškeří ptáci (nemíním zde ovšem jednotlivé drobné odrůdy, nýbrž hlavní zástupce rodů) totiž měli již svá jména dávno dříve, nežli se ornithologie zrodila. Pojmenoval je všecky lid sám; a když lid zemí českých změnil svou prací kraj a jeho vnější podobu, takže potom zalé[194]tali sem ptáci dříve nám neznámí (anebo byli přineseni našimi lidmi z ciziny), přinesli i tito ptáci již s sebou svá jména. Byla pak dvojí možnost: buď lid toliko upravil cizí jméno pohodlněji pro sebe (tak na př. byli pojmenováni upraveným jménem bažant, papoušek, kanár atd.), anebo se pokusili muži učení tato jména počeštit i myšlenkově, nejenom hláskami. Tak počeštili první překladatelé Písma jméno pelikán v šediper mylnou etymologií latinskou (nyní jsme se vrátili k původnímu cizímu názvu pelikán), nově albatrosa překřtili na buřňáka atd. K starým lidovým jménům domácím tak přirůstají nová tvoření, cizí vetřelce počešťují docela.

Jen školením poznáme původství slov jako pštros, bažant, krocan — jsou tak záhadná lidu jako původně domácí strnad, hohol, žluva. Šmilauer v onom článku pěkně ukázal, jak málo umělých zčeštění národ schválil; o tom dějiny jazyka poučují výmluvně.

Ze 16000 ptáků (jednotlivých rodů) připadá jich na Evropu jenom několik set; z nich zase na dnešní naše území české a moravské jenom asi půl třetího sta. Ale mezi těmi během 200 let pozorovanými jedinci je největší část hostí, někdy jednou, jindy zase jen na jednom místě pozorovaných. Všech ptáků, kteří žijí jen v Evropě a neopouštějí ji, jest jenom asi 50 — tak málo; a všech ptáků u nás častě ji pobývajících, když počítáme i stěhovavé (do Afriky nebo do Asie) nebo hosty (ze severu, jihu a východu), jest sotva sto (když nepočítáme ptáky u nás lidmi opatrované a pěstované, jako jsou husy, pávi, labutě, bažanti, kanáři atd.).

Když prohlížíme první české názvosloví vědecké (r. 1853 Šafaříkem redigované), nalezneme ovšem sta slov nových pro vědy chemické, fysikální atd., ale stěží najdeme nějaký název ptačí (mimo ptáky cizokrajné). Tak nepatrně se změnila jména ptáků za sto let. Ale vezmeme-li do ruky náš nejstarší český slovník z doby Karlovy, nalezneme zase tatáž jména (asi 100, nepočítaje arci ptáky cizokrajné) — a vidíme srovnáním se sousedy, že těch 100 jmen si přinesli naši předkové již asi před 1000 lety sem do této země; některá z nich jsou ještě dědictví z doby indoevropské, mnoho jich je z doby, kdy jsme v severní Evropě sousedili s Germány a Balty, ještě více z doby praslovanské, veliká část pak přibyla nám společně s Polabany a Poláky. Čtenář může ve Starožitnostech Niederlových najíti jich asi polovic; ostatní doplnil Niederle na jiných místech a [195]nalezneme je v ‚Slovanech‘ Budilovičových. Tu a tam bylo nahrazeno některé slovo jiným, tu a tam změněna jen úprava (brhel—brhlík, droptva—drop, řeřáb—jeřáb atd.); již ten zjev, že tisíc let říkáme stejně drozd, kos, vrána, káně, krahuj(ec), lelek, výr, sova atd., svědčí sám o jedné vlastnosti slovanské, snad ne vždycky chvalitebné, o úctě k starému dědictví.

Ale můžeme hned dodati druhou vlastnost tohoto názvosloví ptačího, méně již známou. Není totiž těch jmen toliko sto pro těch sto jedinců, jak je oznamují naše slovníky a názvosloví, nýbrž aspoň tisíc, ne-li více, stále se měnících podle jednotlivých krajin a dob. Z těch se jen nepatrná menšina dostala do našich slovníků, na př. dnešního akademického. A přece v těchto lidových názvech viděl již Balbín duši lidu. Neboť kdežto knižně přijatý název jmenuje ptáka jenom podle jednoho znaku a jenom jediným způsobem, skoro každý kraj a každá doba si hledí znaku jiného a jiné formy. Takové nářeční odchylky byly již v nejstarší slovanštině: skřivánek ukazuje sice v celé slovanštině týž základ, ale Rusům slove žavoronok, ševoronok (o jiných jejich tvarech nemluvíc), Slovincům škorjanec, škerjanec, Polákům skowronek atd. atd. Slováci říkají škorváň, škorvánok, škovráň, škovránoček, škrováň, škrovánek atd., Moravané škvrlánek, škřivánek, Slezané škobranek, škobruněk atd., v nejstarších českých slovnících čteme skřivanec, škřivánek, škřivanec, skřivánek, křivánek atd. A čtenář slyší kolem sebe tolik jmen toho milého ptáčka, vidí, že jej také ostatní Slované nazývají zdrobnělými výrazy — jenom nikde neslyší přírodopisný název předepsaný ‚skřivan‘. Tak hojné jsou tyto názvy živého jazyka národního a jak výrazné i pěkné — a jak otřelý a slabý jest výraz úřední!

Toto roztříštění jazyka až do nejmenších společností jest známkou stavu původního, s přírodou ještě žijícího. Tak se liší od nejstarších dob i při společném základě národ od národa, v národě zase kmen od kmene atd. Spisovný jazyk vytvořil své skřivan ze starších zdrobnělin. Nad tou hojností slov užasl již první vědecký sběratel těch názvů Balbín; sebral r. 1679 několik názvů pro jednotlivé sýkorky, ale dodává, že ptáčník z jednoho jediného kraje znal názvů sedmnáct, rozmanitých podle barvy peří, tvaru zobáku nebo hlavy, velikosti, očí, nožek atd. A r. 1890 nasbíral Šír pro jedinou sýkorku ‚koňadru‘ celkem 30 jmen českých (německých 25): vedle rozmanitých forem slova ‚koňadra‘ také ‚křížovka‘, ‚babčice‘, ‚hořňák‘, ‚uhlík‘, ‚patiťa‘, ‚ponrava‘, ‚pískora‘ atd. Z těch jmen znal ‚pískoru‘ již Balbín, ale právě jen to jediné; Šír sám užil ještě bezbarvého spi[196]sovného názvu ‚sýkora obecná‘, nyní však, zajisté správně, má tato sýkorka již úřední označení ‚koňadra‘, vytvořené národem. Mnohému se toto tříštění jmen nelíbí. A skutečně vidíme, že jednotlivé kmeny, části velikého celku, osamostatňují se pak v národ a úzkostlivě si tvoří nový jazyk. Bývalo toto tříštění také u Vlachů, Němců a druhých národů; ale noví lidé dovedli sloučiti těch několik desítek zemiček v jednotný veliký stát a rozdílů nářečních užíti k zpestření společného jazyka národního. Nepotlačili ty rozdíly, ale postavili je do služeb celku. A právě pozorným studiem těchto domácích názvů ptačích, jak se vyvíjely po 600 let v jazyce spisovném, můžeme dojíti k bezpečnému postupu, jak šířiti vědění v duchu národním a lidovém.

Jde totiž právě o ty názvy opeřenců cizokrajných — máme je přejímat či překládat? Šmilauer ukázal, jak marné byly pokusy velikého J. S. Presla udomácnit u nás cizí jména slovanská, jako na př. jevdoška, kasarka atp., nebo překládat jména cizokrajná (všichni víme, jak sice Presl počeštil názvy všech prvků „lučebních“ — ale jak se v chemii z nich udrželo jenom nepatrné procento).

Mezi nejstaršími názvy praslovanskými nalézáme dvě zdánlivě domácí jména sokol a krahuj; jsou to názvy cizí, východního původu; od vých. lovců a jezdců poznali Slované tyto ptáky, pěstované a cvičené pro lov. A tak vidíme, jak staletí za staletími přijímají do jazyka tyto cizí prvky, množí vědění, až konečně za vlády Otce vlasti nastupuje doba, kdy mužové vědecky školení přistupují po prvé k soupisu jmen národních a rozšiřují znalosti dosavadní poznáním ptactva ostatní Evropy, Afriky i Asie. V té době mistr Klaret se svými druhy sepsal po prvé a nám zachoval dnešní naše názvosloví ptactva domácího, těch 100 jmen dnes každému z nás známých. Ale přecenil své síly — tak jako po něm, století po století, je přeceňovali jeho nástupci; vytvořil druhou stovku názvů, počešťujících výrazy cizí. Neodvážil se sice počeštit jména bažanta, pštrosa (tehdy ještě podle němčiny přesněji ‚štrusa‘), kapouna atd., ale výrazy jako morna, mucholt, nečánek, oskla, oslokrv atd. atd. byly již od počátku určeny k zániku. Některé nebyly zlé, jako plaček — ulula, větrožil = chameleon, ale nebylo jich potřebí. Zrovna tak si počínal v šestnáctém století bosák Vodňanský, v osmnáctém Rohn, Pohl, Schimek-Šimek — s týmž výsledkem. Spoléhali více na svou vědu nežli na duši národa.

Ale ještě méně pro poznání našeho ptactva nalezneme u našich literátů a učenců těch prvních čtyř století. Málo si všímali [197]přírody kolem sebe — ptáčkové jim nezpívali. Ještě nejlépe znali Hus, Chelčický, Rokycana (a jiní) těch dvacet ptáků, jež Židům zakázal Mojžíš jísti, a pak ty ptáky, kteří bývali ve znacích šlechtických nebo o nichž vyprávěly středověké povídky. Tak znal lid i báječného ptáka noha (též původním názvem gryfa) nebo fenixe (Klaret jej zčeštil na ‚ohňáčka‘), ale jen velmi vzácnou náhodou najdeme svědectví, že národ měl zrovna tak tisíce názvů svých nářečních jako dnes. Čirou náhodou ve své učené knize latinské zachoval Klaret jediné dva doklady pro lidové názvy ‚březohlávka‘ a ‚poříčníček‘, dnes naprosto neznámé; čirou náhodou nalezneme u Vodňanského ptáka červenáčka (r. 1511), jenž se tak jmenuje ještě v lidové písni u Erbena (ve vydání Horákově str. 81), ale ovšem není zaznamenán ani v Gebaurově Slovníku staročeském ani v novém akademickém (jako ti dva předcházející). Uvádím jen ty příklady na důkaz, že v nich čtenář vidí touž správnou a zálibnou tvorbu jako dnes ještě na př. ve jménech skřivánek, slavíček, čermáček atd. (NB. I ten čermák dnes zmizel z úředního názvosloví.)

Nové vzkříšení věd vedlo v XVI. století Němce Gesnera k prvnímu vědeckému sestavení ptačích názvů; až do té doby se přírodopisci většinou spokojovali sestavením abecedním. Ale jeho stanovisko neproniklo úplně; ještě Komenský ve své Janui i v Orbisu má názvů málo a dost chybných, jako jeho pramen Adam z Veleslavína. Teprve jeho vrstevník, jesuita Jan Victorinus, sestavil po prvé seznam všeho českého ptactva (Klaret zaznamenával ptactvo nejenom české) — a jeho seznam otiskl 1679 Balbín, s některými omyly. Tento Viktorinův soupis pokračuje v práci Klaretově, je zároveň poslední před vědou moderní. Všímal si již také názvů lidových — má celkem 160 jmen a s opravami Fričovými je dnes ještě velmi cenný.

Sto let později vystupuje Linné a jeho vědecká soustava po zápasu s Kleinem ovládá potom také naše ptakosloví. Ve školách vládne sice ještě věcný seznam ptactva ve Vocabularium trilingue, z něhož se r. 1764 učil pracně českým názvům Dobrovský, ale r. 1786 podniká již první moderní soupis českého ptactva na Zbirožsku J. Jirásek (arci německy) s názvy českými lidovými i vědeckými latinskými, s přesným označením výskytu. Viktorin i Jirásek byli vlastně diletanti, ale pracovali vědecky přesně a s láskou k lidu, práce Jiráskova pak dala Dobrovskému bezpečný základ pro rozhodný boj na rozhraní obou století. (Jiráskův soupis byl vydán v Abh. Společnosti nauk.)

[198]Jako Dobner v dějepise, tak Dobrovský v jazykozpytě „mentiendi finem fecit“ — učinil konec všem bajkám. Slovnikáři jeho doby stavěli na Komenském a Veleslavínovi, Rohnovi a Wussinovi; Dobrovský měl odvahu prohlásit výklady těchto klasiků za hrubé chyby věcné i jazykové. Autorita velikého Komenského i arcitiskaře Veleslavína ztratila význam; tím více stoupla vážnost a cena mluvy lidové. Ve sporu s Thamem (zevrubně jsem to vyložil 1896 ve Zprávě gymn. vinohradského) ukázal Dobrovský zcela přesně, že oba tito klasikové byli neznalí jak rostlin, tak ptactva a že nestačí jen opisovati z knihy do knihy. Sám pak ve svém Slovníku hojně užívá názvů lidových, jednak od Slováků Lešky a Rybaye, jednak moravských z vlastních sbírek a českých od Puchmajera a jiných. Nová cesta byla otevřena.

Pohříchu však Dobrovský svou práci nedokonal. Druhý díl Slovníka dokončil r. 1821 Hanka, jenž často zkratkám Dobrovského neporozuměl a povolil své zálibě v rusismech; z této Hankovy práce pak zůstalo i v Jungmannovi mnoho chyb, ač patriarcha jich ještě více opravil. Jungmann se také nedovedl ještě všude rozhodnouti mezi zastaralým Kleinem a moderním Linném, přestože měl již k ruce také krásnou nejnovější sbírku Opizovu. Ale té užil jen zřídka — a ještě méně, ač ji také znal, vytěžil z první nejstarší sbírky Jiráskovy. Jemu zůstali vzory Komenský a Veleslavín.

Ale tento boj nového směru, zakládajícího tvoření názvů na tvorbě národní, přesně pozorované a zapisované z úst lidu lidmi vědecky školenými, se směrem starým, opisujícím z Veleslavína i Komenského bez kritiky a bez výběru, omezoval se téměř jen na Prahu; mimo ni však vyrůstaly daleko nebezpečnější sbírky, jež jevily nejhlubší úpadek — byly to pouhé překlady z němčiny, mnohdy za původní práci se vydávající. Taková byla 1778 kniha Šimkova, s titulem prvním německým: „Kurzer Auszug einer allgem. Geschichte der natürlichen Dinge“ (tam autor podepsán Schimek) = „Krátký veytah všeobecné Hystorye prirozenych věcy…“ (str. 124—164 „o ptácych auhlavne“) se spoustou tiskových chyb, arci podle Kleina; vyšla ve Vídni. Podobná, ač lepší, byla L. Bartolomeidesa „Historye přirození“, vyšlá 1798 v Ochtině a Pešti; ano ještě 1834 sepsal F. Šír v Jičíně „Krátký přírodopis“ (vydán v Praze 1835; o ptácích 36—48) s umělými novotvary, tou dobou již zcela zastaralý a po zásluze v Květech 1834 Amerlingem odsouzený. Tyto pokusy byly na štěstí překonány.

[199]R. 1819 sbírala vláda z úst lidu česká jména ptactva — úkol ten vykonal F. M. Opiz na dvacíti panstvích a jeho elaborát chová v rukopise Národní museum. Sebral, podobně jako před ním 1786 Jirásek na Zbirožsku, veškerá česká jména pod latinskými hesly s německým překladem. Lví podíl mají ovšem názvy kraje čáslavského, kde Opiz vyrostl (byl syn známého polyhistora a čáslavského úředníka Opize), a pražského. Na 200 jmen je tu sebráno s přesným označením míst — a je to (až do práce Šírovy) práce v každém směru dokonalá; znal ji také Presl — od něho nejspíše Jungmann. Opiz sám nebyl vlastně odborník ornitholog; byl výborný botanik — ale jeho vědecké školení zamezilo každé novotaření a libovolné výtvory.

Ale tou dobou již roste J. S. Presl — o jeho působení krásně vyložil Šmilauer. A Preslovi děkují za vydatnou pomoc všichni tehdejší pracovníci o českém ptakosloví, ač Presl sám úplného soupisu ptactva nevydal. Preslovi je také věnován první úplný soupis 1822 v Dundrově Zeměpisu království Českého, jenž se ve věci samé mohl držeti velmi dobrého německého soupisu J. Poltova z r. 1813 (Handbuch d. Geogr. von Böhmen); Preslovi děkuje za pomoc také první dobrý „Přírodopis co kratochvilník školní“ Jana Filcíka z r. 1834 — a Preslovi konečně téměř za všecko děkuje dílo, jež v podstatě položilo bezpečné základy všemu tehdejšímu jazykovému snažení, Slovník Jungmannův 1834—1839, jejž právě Filcík v závěrku svého přírodopisu ohlašuje. Presl je skutečný autor veškerého vědeckého poučení Jungmannova, ale při tom zároveň je Presl již překonán. Neboť Jungmann znal kromě poučení Preslových ještě veškeré naše slovníky starší od Klareta až po Komenského, ale krom toho měl hojné příspěvky z úst lidu od přátel i čtenářů; novotvary Preslovy tonuly v záplavě dokladů ze živé řeči i staré tradice knižní; byly již nemožné přes to, že jich dosti hojně užil mladý A. Frič 1854 ve svém „Seznamu ssavectva a ptactva Českého Museum“. A byl tu již také sbor, jenž mohl autorisovati potřebné opravy — Matice česká při Nár. museu.

A tak 1843 vydává Matice s autoritou musejního výboru dr. V. Staňka Přírodopis prostonárodní (XVI+498 stran; o ptácích 88—143), jímž se vrací ornithologie česká k zásadám Dobrovského a jde stopou Jiráskovou a Opizovou, opřena o doklady Jungmannovy, dále. A za Staňkem jde 1849 Pečírkovo Vypsání živočichův (str. 416; ptáci 152—224), vydané s autoritou výboru pro vydávání českých knih pro gymnasia česká nově zřízená. Jaký to ohromný převrat od r. 1834, kde ještě vyšlo z němčiny přeložené neumělé skládání Šírovo, v několika [200]málo letech! Jak potom tím směrem šel dále A. Frič, četl čtenář u Šmilaura.

Ale zatím pokročilo vědecké zkoumání dále a v Německu vyrůstá ohromné dílo Joh. Friedr. Naumanna, Naturgeschichte der Vögel Mitteleuropas, dvanáct foliantů s nádhernými obrazy malovanými (poslední vydání 1896—1904), klasický vzor ornithologie světové vůbec. Pro nás v Naší řeči má nesmírnou cenu jeho pracný soupis veškerých latinských názvů vědeckých a lidových názvů ze všech řečí zeměkoule. Velmi dobře jsou sebrány názvy jihoslovanské, také české dobře uváděny (někdy přeskočil do české rubriky název jihoslovanský nebo maďarský, ale je to omyl snadno omluvitelný). Po stech jsou pro jednotlivé ptáky sneseny názvy francouzské a italské, po desítkách názvy germánské (německé, nordické, anglické atd.) a velmi názorně vidí čtenář, jak jednotliví národové vytvářejí jména svého ptactva. U nás ve své populární knize užil jeho sbírek slovanských Kněžourek (pohříchu nepoznal, že Naumann některých názvů slovanských užil v přepise anglickém a francouzském — a tak čtenář nevychází z údivu nad divnou ruštinou atd.). Tím způsobem je možno s jistotou dosti značnou tvořiti názvosloví přesné a lidové.

Neboť čtenář ve skvostných obrazích vidí názorně, jak se barva i velikost jednotlivých ptáků mění podle pohlaví, věku, roční doby, místa atd. Vidí docela jasně, jak lid v jednotlivých krajích zcela snadno ztotožňuje jedince různých druhů, jichž popis nikdy nemůže býti dosti úplný. Porozumí, proč na př. Klaret nebo Opiz mají tytéž názvy pro různé ptáky právem a jak chybně zase neodborní slovnikáři ztotožňovali jiné zcela nesprávně. U nás jen dvě díla šla stopou Naumannovou: 1890 Vlad. Šír (syn F. Šíra) sestavil, po vzoru otcově, podle 4370 zpráv ve svém ‚Ptactvu českém‘ spousty jmen českých i německých, většinou s přesným označením místa výskytu — je to nepřebraná studnice jmen, neocenitelná také českému jazykozpytci — a 1885/95 vzácný češtinář F. Bartoš sestavil pod latinskými hesly jména ptáků moravských a slezských podle jednotlivých nářečí. Pohříchu obě tyto vzácné hřivny, pravé poklady jazyka národního, zůstaly zakopány — nebylo jich náležitě užito ani odborníky ani slovnikáři dnešními.

Naši přírodopisci podle nového názvosloví vědeckého upravili nyní nově názvosloví ptačí a to bylo schváleno odbornými spolky i oběma příslušnými fakultami, pražskou i brněnskou. Krásná knížka Ot. Štěpánka (Jak poznám naše zvířata I, str. 54—154) popularisovala velikou práci našich ornithologů loni širšímu [201]obecenstvu; je tam obsaženo přes 300 názvů a je to veliký pokrok proti době dřívější. Ale přesto shledáme asi 25 názvů libovolných — a nenajdeme druhých 25 lidových a správných; je to ovšem malé procento. Pro příklad uvádím jen mysteriosního rehka, jenž ubral místo vzácnému a milému čermáčkovi… Ohromná práce našeho akademického slovníku jest ovšem již původním plánem založena na mluvě spisovné a velmi pečlivě zaznamenává i knižně doložené tvary nesprávné i cizí slova, někdy třebas jenom jednou doložená. Ale jednotlivec není národ a Praha není celý svět. Čím dále tím více se ukazuje, že síla stromu je nikoli v jeho květech, jež první vichřice otluče a rozmetá, nýbrž v kořenech, jež musí odolati bouřím všem. Ten živý jazyk lidu má jednu přednost proti knize: špatné tvoření jednotlivců celek odmítá, a co přijal lid pro své ptáčky nebo rostliny, jest opravdu práce společná, prošlá ostrou kritikou všech krajanů a často zachovávající podání věků. Nikoli jednotlivci — ale národ; a ta krásná lidová jména živé přírody zaslouží jistě spíše místo v pokladnici národní nežli dávno mrtvá nedochůdčata nebo cizí vetřelci. Živým náleží svět, také živé řeči celého národa.

Naše řeč, ročník 24 (1940), číslo 7, s. 193-201

Předchozí Záhy

Následující Karel Sezima: Zlaté klasy ze sklizně letošní i minulých