O jazyce poučně i zábavně

Rostislav Landsman

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Před nedávnem obohatila knižní trh další popularizační publikace zabývající se naší mateřštinou. Je jí v nakladatelství Horizont vydaná kniha docenta brněnské filozofické fakulty Dušana Šlosara Jazyčník (Praha 1985, 136 s.).

Název této útlé knížky je totožný s pojmenováním pravidelné rubriky v časopise Věda a život. Jejím obsahem je soubor zhruba šedesáti kratších článků otištěných právě v této revui a zabývajících se zajímavými jazykovými problémy, na něž může čtenář dnes a denně narazit. Sám autor definuje jazyčník takto: „Jazyčník … si všímá některých obyčejných slov (a jejich spojení) z našeho běžného života, která jsou něčím zajímavá, nebo zase těch, která na sebe upozornila nějakou vadou na kráse. Dále nám pomůže vyřešit nesnáze s výslovností, hlavně u slov přejatých z cizích jazyků, popřípadě s jejich skloňováním. V některých případech se zabývá i slohem. Jeho účelem je, abychom svůj jazyk, nejdokonalejší nástroj naší komunikace se světem, důvěrněji poznali. Ten důvěrnější vztah, jak věříme, už pak sám přispěje k tomu, abychom s tím nástrojem — pěkně ohlazeným už tisíciletým užíváním — zacházeli obratněji a citlivěji.“ (s. 5)

V jednotlivých článcích se autor zabývá původem některých slov (groteska, miniatura, pofiderní apod.), všímá si nových významů, kterých mohou jisté výrazy nabýt (rezerva), zamýšlí se nad rozdíly u dvojic slov podobně [151]znějících nebo zdánlivě synonymních (vrcholný × vrcholový, důvod × příčina). Pozornost věnuje rovněž deklinaci některých obtížných přejatých substantiv (piraňa, ženšen), zejména pak cizím vlastním jménům a názvům (Mamiya, Francisco de Goya), jejichž skloňování a mnohdy i jen pouhá výslovnost dělá Čechům často značné potíže. Nechybí zde ani výklady z oblasti tvoření slov (depytlování, marsotřesení), početně méně je zastoupena skladba a frazeologie. V závěru najde čtenář i několik příspěvků týkajících se slohové stránky jazyka.

Kniha se dobře čte. Šlosar záměrně vybral do své jazykové kolekce i témata humorná (články Stahovací kalhoty, Vaše koberce svezeme), jež čtenáře nejen poučí, ale nepochybně i pobaví. Zároveň dokazují, že autor je bystrý pozorovatel, který si kolem sebe všímá celé řady nenápadných jazykových nešvarů, ať už se objevují v nápisech za výlohami obchodů, nebo na televizní obrazovce. Že i článek o jazyce může bodnout satirickým ostnem, to dokazuje jazyčník Kalamita, který patří ke zvláště zdařilým.

Snahou autora je především ukázat bohatost vyjadřovacích možností, které nám skýtá naše mateřština, a pobízet čtenáře k jejich plnému využívání. To se často objevuje zejména v závěrech jednotlivých článků. Ne vždy však můžeme s autorovými vývody souhlasit. Týká se to např. rčení mít na víc, nemít na to (s. 113—114). Autorovi se vybavuje v této souvislosti pouze „peněžní východisko“. Ve spojení tohoto rčení s abstrakty, jako např. mít na lepší výkon, nemít na postup, nemít na studium však tvrzení o souvislosti s penězi zřejmě neobstojí, abstrahujeme-li od korupčních skandálů poslední doby právě z prostředí sportovního, do něhož autor dané rčení situuje především. Vezmeme-li v úvahu eliptický původ zmíněného spojení, z něhož Šlosar při kritice uvažovaného obratu vychází, nelze s ním ani v tomto bodě souhlasit. V slovní zásobě češtiny existují kromě slova „peníze“ i další výrazy, které můžeme do této eliptické věty dosadit a které se pojí rovněž s předložkou na. Uveďme alespoň několik příkladů: mít na něco talent, sílu, trpělivost apod. Tyto skutečnosti, stejně jako fakt, že daná konstrukce je úsporná a všem uživatelům jazyka naprosto srozumitelná, nemluvě přirozeně už vůbec o jejím hojném rozšíření v mluveném jazyce, svědčí tedy spíše o tom, že se spojení mít na něco v češtině udrží a nemusí to být, byť v rozporu se Šlosarovým názorem, „ke škodě výrazových možností jazyka“ (s. 114). Bude jen třeba vyvarovat se toho, aby se z něj nestalo pohodlné klišé.

U slovesa protežovat musíme jistě souhlasit s autorem v tom, že uvedená podoba je zatím jedině možná v souladu s normou spisovného jazyka. Lidovou etymologií vzniklá forma protěžovat však dnes již představuje většinový úzus. Nabízí se tedy otázka, zda se původní etymologická výslovnost může ve spisovném jazyce udržet i nadále. Otázkou rovněž zůstává, je-li vůbec účelné podobu protežovat, kterou v současné době od každodenních uživatelů jazyka asi sotva uslyšíme, víceméně uměle udržovat.

Vazbu slovesa uvažovat se 4. pádem, charakterizovanou mimo jiné i Slov[152]níkem spisovného jazyka českého (3. díl Praha 1966, dále SSJČ) jako zastaralou (v běžném úzu) a odbornou, užívanou zvláště v matematice, by asi naopak nebylo třeba prosazovat. Neobstojí zde ani autorův argument o možnosti „obrátit větu do pasívní podoby“ (s. 108), neboť tato možnost existuje i u běžné a spisovné vazby tohoto slovesa se 6. pádem (je uvažováno o něčem). Šlosar má pravdu v tom, že vazba uvažovat + 4. p. je typická pro odborné vyjadřování, odkud pak v současné době zpětně přešla do běžného užívání,[1] pouze ve sférách odborného úzu by však také měla zůstat (uvažovat jev, rovnici). Zabránilo by se tím mimo jiné i tomu, že se buď „jednotlivé významy slovesa uvažovat (a příslušné vazby) zaměňují“, nebo „se ho užívá vzhledem ke kontextu ne příliš vhodně místo jiných sloves.“[2] Navíc má spisovná čeština k vyjádření zmíněného významu dostatek synonym, jejichž výčet sám autor v závěru svého jazyčníku uvádí. Lze tedy spíše dospět k závěru, „že sloveso uvažovat se stává v některých druzích textu výrazem módním, bohužel však často dost problematickým“.[3]

Zastavme se nyní ještě u výslovnosti slova skansen, o němž autor v publikaci také pojednává. Šlosar výslovnost se [-z-] striktně odmítá a označuje ji dokonce za nekultivovanou. Skutečností ovšem zůstává, že znění se [-z-] je kodifikováno jako jediná možná spisovná výslovnost v SSJČ[4]; autor se tedy mýlí, když píše, že „slovníky soudobé češtiny uvádějí … obě možnosti“ (s. 98), pouze v příručce Výslovnost spisovné češtiny (Praha 1978) je povolena výslovnost obojí. Jako argument zde nemohou sloužit ani autorovy paralely se slovy rovněž cizího původu, jako jsou diskuse, renesance a koncert, neboť jejich výslovnost se [-s-] a s [-c-] uvádí SSJČ jako jedinou možnou. V češtině najdeme cizí slova s obdobným vývojem jako slovo skansen, např. původně francouzský výraz konsola, kde je -z- kromě výslovnosti kodifikováno již i v pravopise. Že se podobným směrem bude ubírat i vývoj slova skansen, o tom svědčí i situace v jednosvazkovém SSČ, kde je už pravopisná dubleta skansen // skanzen zachycena.

V závěru Šlosarovy knihy je uveden instruktivní soubor základních jazykových příruček, který může posloužit zájemcům jako výchozí zdroj dalšího poučení o českém jazyce. Kniha je pro nejširší čtenářskou obec vhodně a vtipně doplněna ilustracemi Jana Steklíka. Přes některé snad až příliš kategorické Šlosarovy soudy a odsudky můžeme konstatovat, že jeho Jazyčník přispěje značnou měrou ke kultivovanému užívání naší mateřštiny. Je-li pro autora jazyčník „pozorovatelem jazyka a pečovatelem o něj“ (s. 128), pak se všichni jistě shodneme na tom, že těchto „pozorovatelů“ a „pečovatelů“ [153]nebude ani v budoucnu nikdy dost. A nezbývá než doufat, že Šlosar nezůstane v tomto směru dlouho osamocen.

---

[1] Srov. i Slovník spisovné češtiny, Praha 1978, s. 600, heslo uvažovat 3. Dále jen SSČ.

[2] Oba citáty srov. H. Prouzová, K užívání slovesa uvažovat, NŘ 68, 1985, s. 215.

[3] D. c. v pozn. 2, s. 216.

[4] Tak mají i Pravidla českého pravopisu, od 4. vyd., Praha 1966.

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 3, s. 150-153

Předchozí Emanuel Michálek: Vývoj spisovné češtiny

Následující Emanuel Michálek: Václav Flajšhans (1. 7. 1866—20. 11. 1950)