K problémům s výslovností odborných názvů

Miroslav Ledvina

[Drobnosti]

(pdf)

-

Jako učitel hraničního vědního oboru biochemie na lékařské fakultě se setkávám s širokým rozsahem odborných názvů hned z několika základních oborů — chemie, biologie a medicíny. Záleží mi nejen na tom, aby se odborné výrazy správně psaly, ale i vyslovovaly. Proto jsem uvítal výsledky záslužné činnosti ortoepické komise Ústavu pro jazyk český, shrnuté do knihy Výslovnost spisovné češtiny (výslovnost slov přejatých), Praha 1978.[1]

Přes celkové uspokojení nad skutečností, že se kvalifikovaní lidé ujali úspěšného pokusu kodifikovat výslovnost přejatých slov, nemohu mlčet k některým závěrům, i když mé názory jsou do jisté míry určitě zkresleny mou filologickou neodborností.

Nejvíc připomínek mám k délce samohlásek v posledních slabikách přejatých slov, kde podle mého názoru je kodifikace zbytečně rigorózní a v některých případech proti jazykovému cítění značné části obyvatel ČSR.

Stroze se předepisuje výslovnost triviálních názvů chemických sloučenin i biologických pojmů, které jsou zakončeny na -in, jako [-ýn] (biotin, amin, tanin, fytin, vagotonin, dentin atd.). Moje dlouhá životní zkušenost z různých míst ČSR však říká, že dlouhá výslovnost není obecná; tak třeba u slova tanin převažuje krátká výslovnost [tanyn] (stejně tak i [tanynový]). Rovněž koncovka -gen chemických a biologických výrazů se nevyslovuje jednotně, někdy [-gén] a jindy krátce [-gen], ale například mezi odborníky je mnohem častější krátká výslovnost [fibrinogen, kancerogen, fosgen]. Tato „prodlužovací“ tendence je názorná i v přejatých slovech obecného použití; vždyť zdaleka ne všude se slova adoptivní, intensivní, progresivní, dativní vyslovují jako [-ívní].

Domnívám se, že by bylo správnější, kdyby ve vyjmenovaných případech připustil slovník výslovnosti obě možnosti — krátkou i dlouhou. U slov citrón, citrónová (kyselina) zasahuje věc i do pravopisu. O délce samohlásky ó lze říci totéž, co o předchozích výrazech. Mezi chemiky při označování kyseliny citrónové převládá krátká výslovnost. Paradoxem je, že ortoepický slovník se tomu přizpůsobil, ale pravopis ne a trvá na dlouhém ó, navíc nepraktickém pro psaní na stroji (typ ó chybí, písmeno ó značně písařky zdržuje).

I další připomínky se týkají délky samohlásek. Řecká číslovka dodeka- se v chemických a medicínských názvech vyslovuje vždy krátce, a to bez ohledu na výslovnost klasické řečtiny. Praxe nepodporuje údaj slovníku, že názvy nemocí s latinskou koncovkou -itis (prostatitis, dermatitis, iritis, myokarditis, apendicitis) lze vyslovovat i [-ýtis]; nikdy v životě jsem se s tím nesetkal, na rozdíl od zčeštěné koncovky -itida, kde výslovnost [-itýda] je pravidelná a bez diskuse. Proti cítění odborníků je i dlouhá výslovnost slova karoténoid; obvykle [160]i základní výraz karoten se vyslovuje krátce. Výraz dolichokranie se též nikdy nevyslovuje jako [-krányje]. Adjektivum protónový[2] se vyslovuje krátce, proto pravopis s ó je nevhodný. Nikdo nemá námitky proti výslovnosti vitamín, ale ve výrazu vitaminolog by i mělo být jen krátké, obojí možnost je v tomto případě zbytečná. Lze souhlasit s koncovkou -émie ve složených slovech, vyjadřujících přítomnost nějaké látky nebo buněk v krvi; pak však důsledně, tedy i ve výrazu natrémie (= sodík v krvi). Analogická koncovka -urie (výskyt látky v moči) se naproti tomu vyslovuje téměř vždy jen krátce [fosfaturie, pyurie, hematurie].

Problematická je rovněž předepsaná výslovnost koncovky -oid nebo -ein. Slovník nařizuje výslovnost [kolojit, kortykojit a akrolejín], ale v odborné praxi lze slyšet jen [kolojt, kortikojt a akrolejn]. Totéž se týká slov odvozených od výrazu ion; běžně se vyslovují jako [jon, jontový, resp. jóntový], ale ne [ijón, ijóntový] — ať už je to správné, nebo ne, realita je taková.

Ve výslovnosti souhlásek rozpory s realitou téměř nevidím. Snad jen u výrazu kasein/kazein bych doporučil volnou výslovnost hlásky s/z; v adjektivu kaseinový se ozývá častěji s než z. Ve výrazu tritium bych povolil i alternativní výslovnost [trýcijum].

Závěrem znovu opakuji, že jako neodborník jen nastavuji filologům zrcadlo praxe, i když připouštím, že někdy subjektivně zkreslené.

---

[1] Poznámka redakce: Uvedená kniha byla v našem časopise podrobena detailní kritické analýze; srov. A. Stich, Výslovnostní kodifikace přejaté slovní zásoby, NŘ 65, 1982, s. 86—101.

[2] Poznámka redakce: Pravidla českého pravopisu (Praha 1983) uvádějí jen podst. jméno proton; Výslovnost spisovné češtiny (Praha 1078) uvádí proton [-tón] // [-ton], protonový [protó-].

Naše řeč, ročník 69 (1986), číslo 3, s. 159-160

Předchozí Emanuel Michálek: Václav Flajšhans (1. 7. 1866—20. 11. 1950)

Následující Eva Havlová: Fusekle