K šedesátinám Emanuela Michálka

Věra Chládková

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Čtenářům našeho časopisu nemusíme Emanuela Michálka představovat. Patří již od roku 1964 k jeho pilným přispěvatelům.

PhDr. Emanuel Michálek, CSc., vedoucí vědecký pracovník Ústavu pro jazyk český ČSAV, se narodil 11. 3. 1922 v Praze. Maturoval na reálce, doplnil si své znalosti studiem latiny a řečtiny a po válce se dal zapsat na filozofickou fakultu Karlovy univerzity. Zde studoval obor čeština a dějepis, z profesorů na něho působili na katedře bohemistiky hlavně B. Havránek, Fr. Ryšánek a Vl. Šmilauer, na katedře dějin V. Chaloupecký a J. Dobiáš.

V roce 1957 nastupuje do oddělení pro dějiny českého jazyka ÚJČ a obhajuje kandidátskou práci, z níž vytěžil materiál pro dvě knižní publikace: Z české právní terminologie doby předhusitské (1969) a Český právní jazyk údobí předhusitského a doby Husovy (1970). Z této oblasti jubilantova zájmu vyšla řada studií a článků v Listech filologických, Slově a slovesnosti, v Slavii. Z našeho časopisu připomínáme namátkou jen článek Pomsta a trest (NŘ 1978), kde řeší jednu ze záhad staročeské právní terminologie jako historik jazyka v souvislosti s vývojem společnosti a právních institucí.

Od pracovního zájmu o právní terminologii přechází Michálkova pozornost velmi brzy k otázkám odborné terminologie v celé šíři. Samostatné místo zaujímají v této oblasti práce objasňující temná místa slovníkářského díla mistra Klareta. Klaretovu tvorbu chápe jako příspěvek k rozvoji české slovní zásoby v době Karlově (srov. např. NŘ 1975, 1978, Slavia 1977, zvláště články v LF) a jeho komplexnímu pohledu, který nezkoumá jednotlivá slova izolovaně, ale celé významové okruhy a slovotvorné typy, daří se v obtížné problematice klaretovské nacházet nová řešení.

Lexikální sféře jazyka věnuje pozornost i při zkoumání díla Husova. Klíčový význam zde má stať K Husovým lexikálním neologismům v oblasti substantiv (LF 1966), kde ukazuje, jak se nové jevy společenské a myšlenkové projevují v jazykové oblasti, a klasifikuje Husovy neologismy z hlediska jejich motivace.

Michálkův zájem o střední dobu vývoje našeho jazyka a literatury poznáváme v našem časopise z mnoha příležitostných článků ke kulturním výročím (např. K českým spisům Tadeáše Hájka z Hájku NŘ 1976, Z dějin předobrozenské češtiny 1976, O jazyce Kralické bible 1979). V příspěvcích nevelkých obsahem jsou často skryty objevné postřehy a upozornění na [30]souvislosti dosud neznámé a nezhodnocené, zejména pro ta období vývoje českého jazyka a národní kultury, „kdy národní hodnoty byly vážně ohroženy“ (NŘ 1981, 138). Tak na rozboru selského Otčenáše v článku Z dějin předbělohorské češtiny ukazuje na paralely jeho jazykových prostředků s jazykovými prostředky textů staročeských a předbělohorských, při rozboru jazyka Tadeáše Hájka z Hájku upozorňuje, jak svými českými spisy přispěl tento autor „k propracování a rozšíření českého odborného názvosloví“ (NŘ 1976, 89).

Pozornosti našeho jubilanta neuniká zcela ani současný jazyk. Připomeňme jen jeho posudek Slovníku spisovné češtiny (NŘ 1979), kde ze svých zkušeností redaktora Staročeského slovníku hodnotí uplatnění soudobé lexikografické teorie, nebo drobnost objasňující původ novočeského brejlit, kde na základě staročeského materiálu opravuje výklad Machkův (NŘ 1979).

Zkoumání materiálu z vývoje českého jazyka je pro E. Michálka též východiskem k pochopení dobového myšlení a ideologických proudů. Patří sem např. jeho referát Sociální a kulturní rozvoj doby Karlovy ve světle staré češtiny, přednesený na mezinárodní vědecké konferenci Doba Karla IV. v dějinách národů ČSSR a otištěný ve stejnojmenném sborníku (1981). Jeho znalost historických pramenů je důležitá i pro právní historiky, jimž dává cenné podněty pro chápání právní ideologie minulosti (srov. K dějinám české státnosti ve 14. stol., Právněhistorické studie 18, 1974).

Současně s touto mnohostrannou vědeckou činností pracuje Emanuel Michálek na Staročeském slovníku jako člen jeho redakce. Má zde na starosti lexikografické zpracování slovních spojení a jednotek terminologických, jejichž výklad vyžaduje častou spolupráci s odbornými poradci slovníku. Jeho myšlenky jsou však již v koncepci tohoto slovníku a jeho zásahy prakticky ve všech oblastech textu. Z potřeb práce na tomto kolektivním díle píše E. Michálek četné články vysvětlující záhadná slova, slovní spojení a celé slovotvorné typy, zejména v pravidelné rubrice Ze staročeského slovníku v Listech filologických, kde je členem redakční rady. Sem se hlásí i teoretické rozpracovávání problémů historického lexika (srov. K frazeologické složce v Husově slovní zásobě LF 1965, Pojmová diferenciace — ústřední problém terminologie viděné historicky SaS 1977). Odtud pramení též jeho zájem o problematiku staročeského biblického překladu (je členem komise pro vydávání staročeské bible).

Významné místo zaujímá v Michálkově činnosti popularizace vědeckých poznatků. Připomeňme si zde častou spolupráci s rozhlasem i televizí, četné sloupky z jeho pera v středeční pravidelné rubrice Svobodného slova, aktivní účast v Kruhu přátel českého jazyka, plodnou spolupráci s Muzeem husitského revolučního hnutí v Táboře atd.

Za celým dílem, jehož hlavní směry jsme se zhruba pokusili zachytit, je skromný a obětavý člověk, ochotný vždy pomoci druhým. V kolektivu Staročeského slovníku vděčně přijímáme jeho schopnosti vyjadřovat se starou [31]češtinou i jeho humor, který každého pobaví. Těšíme se na další práce našeho jubilanta a přejeme mu zdraví, životní pohodu a sílu k uskutečňování všech pracovních předsevzetí.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 1, s. 29-31

Předchozí Emanuel Michálek: Čtyři sta let od smrti Jiřího Melantricha

Následující Redakce: K 80. narozeninám Jaroslava Zimy