Časopis Naše řeč
en cz

Čtyři sta let od smrti Jiřího Melantricha

Emanuel Michálek

[Články]

(pdf)

-

Před čtyřmi stoletími, r. 1580, zemřel významný český knihtiskař, nakladatel a vydavatel Jiří Melantrich. Melantrichovo působení spadá do doby vyznačující se rostoucí mocí vysoké šlechty a ústupem vlivu stavu městského v oblasti hospodářské i politické. Vládnoucí složky [23]feudální společnosti se organizovaly v uzavřené stavy.[1] Habsburští panovníci, od r. 1526 u nás vládnoucí, se pokoušeli dosáhnout absolutní, na stavech nezávislé vládní moci, zvl. po nezdařeném stavovském povstání v Čechách v r. 1547. V církevní politice nastupovala protireformace, zejména po příchodu jezuitského řádu do českých zemí v r. 1556 a po obnovení pražského arcibiskupství z Říma v r. 1561; od husitských válek nebyl totiž v Praze arcibiskup papežem uznaný. Na poli kulturním zůstávala významným činitelem města. Jejich počeštění se dovršilo v předchozím údobí husitském převážně v Čechách, v menší míře také na Moravě. Především v městech působil na rozvoj spisovného jazyka v 16. stol. vedle směrů reformačních zejména humanismus. Přinášel nový pohled na svět a na člověka, zdůrazňoval mnohem více než doba starší zkušenost a tvůrčí schopnosti lidské v pozemském životě a v nejednom směru spoluvytvářel předpoklady dalšího dějinného údobí odlišného od středověku. Ve svých snahách se humanisté programově opírali o tradice antické nejen myšlenkově, ale také v prostředcích jazykových. Užívali často latiny, ale u nás pracovali od počátku 16. stol. také národní humanisté píšící česky.[2] Humanismus působil příznivě zvláště na rozvoj české literatury odborné. Podmínky literárního a jazykového vývoje změnil nemálo knihtisk. Umožňoval, aby písemnictví pronikalo do širších kruhů čtenářů, a vedl k ustálení jazykových prostředků, zvl. po stránce hláskové. Značný podíl na jazykovém rozvoji předbělohorské doby měl spisovatelský okruh veleslavínský.[3] Veleslavín byl Melantrichův zeť a po předčasné smrti Melantrichova syna přejal po svém tchánu dobře zavedenou tiskárnu i pracovní program v duchu národního humanismu. Jiří, později zvaný Melantrich,[4] žil a pracoval po celý svůj život v městském prostředí. Narodil se na počátku druhého desetiletí 16. stol. v Rožďalovicích, studoval na Karlově univerzitě v Praze, kde složil zkoušky bakalářské někdy uprostřed třicátých let. Po studiích v Praze odešel na luterskou univerzitu do Vitenberka spolu se svým starším studijním druhem a pozdějším spolupracovníkem Sixtem z Rakovníka, který proslul jako historik, kancléř Starého Města pražského a získal přídomek z Ottersdorfu. V době svého studijního pobytu v zahraničí přijal Jiří z Rožďalovic řecké jméno Melantrich patrně podle vzoru [24]humanisty a vitenberského profesora Filipa Melanchthona. Na svých zahraničních cestách se Melantrich seznámil s významným humanistou českého původu Zikmundem Hrubým z Jelení, který pracoval ve Frobeniově tiskárně v Basileji. Zde se vydávali klasikové literatury antické i autoři humanističtí, zde působil rovněž přední soudobý zaalpský humanista Erasmus Rotterdamský. Pobyt ve Frobeniově tiskárně měl na mladého Melantricha a na jeho příští práci rozhodující vliv. Zde si osvojil nejen technické poznatky tiskařské, ale seznámil se tu také s vědeckým vydáváním tisků po způsobu humanistickém. Zde se rovněž naučil navazovat kontakty se současnými autory a spolupracovat s nimi. Díky těmto zkušenostem získal Melantrich svou vydavatelskou činností závažný kulturní vliv na celou dobu, i když vlastní spisy původní nepublikoval.

Po návratu do Prahy pracoval Melantrich zprvu v tiskárně Bartoloměje Netolického, který tehdy byl jediný úředně oprávněn v Čechách tisknout. Omezování a stíhání tisku v Čechách bylo sankcí za účast v pokusu o protihabsburské povstání r. 1547, ale nemohlo zabránit činnosti různých tiskáren tajných. Při společné práci s Netolickým získal brzy převahu Melantrich díky svému vzdělání, rozhledu i podnikatelským úspěchům a na počátku padesátých let Netolického tiskárnu koupil. Pracoval pak v samostatné tiskárně, kterou později přenesl do zakoupeného domu v dnešní Melantrichově ulici na Starém Městě v Praze. Společenský vzestup Melantrichův dosvědčuje i získání erbu a přídomku z Aventina, podle jména římského pahorku, na němž byla v době Augustově zřízena první veřejná knihovna v Římě.

Z Melantrichovy tiskárny vyšla řada spisů, které významně přispěly k rozvoji předbělohorské češtiny. Vedle prací českých tiskl Melantrich také knihy cizojazyčné. Tak Melantrich vydal slovníky Veleslavínovy Dictionarium a Vocabularium a téhož autora Kalendář historický v 1. vydání, některé práce humanisty Erasma Rotterdamského v českém překladu i v původním znění latinském, Koldínova Práva městská království Českého, Matthioliho Herbář v překladu a úpravě Tadeáše Hájka,[5] řadu zpracování beletristických, např. vypravování o Alexandrovi Velikém, o Brigitě, o Bruncvíkovi, o Tyllu Eulenspiegelovi aj. Některá z těchto témat byla zpracována již v literatuře staročeské před rokem 1500, týká se to třeba prvních tří z uvedených příkladů na Melantrichovy edice povahy beletristické. K nejdůležitějším publikacím vzešlým z Melantrichovy tiskárny patří vydání biblického textu. [25]Tato tzv. Melantrichova bible vyšla v letech 1549—1577 celkem pětkrát, vedle toho vydal Melantrich čtyřikrát samostatně Nový Zákon. Melantrichova bible je nejrozšířenějším českým biblickým překladem v 16. stol. před vznikem Bible Kralické.[6] Podobně jako k jiným svým významným edicím (např. k Matthioliho a Hájkovu Herbáři) připojil Melantrich rovněž k svým vydáním bible vlastní předmluvu o povaze díla a cíli, který uveřejněním spisu sledoval. Na Melantrichově předmluvě k vydání bible je mimo jiné zajímavé i to, že se tam mluví také o některých otázkách jazykových, které bylo třeba při překládání biblického textu řešit. Melantrich uvědoměle navazuje na první česky vytištěnou mluvnici, prohlašuje, že k ní přihlížel, a odkazuje na ni pro bližší poučení: „Což se pak orthographiae (tj. pravopisu) dotýče, té jsem ne všude vedlé starého obyčeje a zlé navyklosti požíval, ale více precept a regulí (tj. pouček a pravidel) grammatyky české šetřil … Při tom i ty dvě slova jest a jsou, kteréžto neslušně a zbytečně až do tesknosti a ošklivosti čtení a poslouchání na mnoha místech nepotřebně kladeny bývaly, ty jsou ven vypuštěny, a kdež jich potřebí bylo, tu jsou ponechány. Tomu kdo by rozuměti chtěl, kde takových slov potřebí jest a kde nic, ten ať sobě grammatyku českou de verbis (tj. o slovech) přečte.“ Melantrich zde míní první českou mluvnici[7] vydanou v r. 1533 v Náměšti nad Oslavou péčí humanisticky vzdělaných kněží kališnických Beneše Optáta z Telče, Václava Filomatesa z Jindřichova Hradce a Petra Gzela z Prahy. Vznik první české mluvnice souvisí s proniknutím knihtisku. Rozšíření knihtisku vedlo k jednotnější úpravě pravopisu v rukopisech silně rozkolísaného a mělo podíl na vyvolání diskuse o zásadách při překládání bible do národního jazyka. Náměšťská mluvnice shrnuje překladatelské zkušenosti získané při Optátově převodu Nového Zákona do češtiny z latinského znění pořízeného humanistou Erasmem Rotterdamským. Náměšťští autoři pokračují v Husově snaze o vymýcení archaismů ze spisovného jazyka a o jeho zpřístupnění širokým vrstvám. Na tuto tradici navázal, jak jsme připomněli, také Melantrich. S náměštskou mluvnicí se shoduje především v jevech hláskových a v pravopise. Stejně jako prvá česká mluvnice užívá např. typů míra, víra (proti staročeskému miera, viera), můj, dům, u posledního typu však nezřídka mívá ještě starší [26]dvojhlásku, tedy duom, např.: „Duom můj duom modlitby slouti bude“ Mt 21,13. Délku samohlásek označuje čárkou, ale ponechává někdy i zdvojení písmen, zvl. ij v platnosti dlouhého í: „královstvij nebeské“ Mt 20,1 zase ve shodě s náměštskou mluvnicí. A obdobně je tomu s Melantrichovým označováním měkkých souhlásek háčkem, např. učitelé Mt 23,13, s výjimkou š, pro které ponechává spřežku dvou ss, např. „v sskolách vassích“ Mt 23,34 apod.

Z jevů tvaroslovných a skladebních zachovává Melantrich dvojné číslo hlavně u číslovek, nikdy však u sloves, jak bylo obvyklé ještě např. v staročeské Bibli pražské. Je tedy ve srovnání se staročeským „Dám dvěma svědkoma svýma a budeta prorokovati“ (Ap 11,3), jak překládá Bible pražská, znění Melantrichovo „Dám dvěma svědkuom mým a budou prorokovati“ již daleko bližší úzu dnešnímu. Náměštská mluvnice naproti tomu doporučovala potlačit dvojné číslo všude, včetně číslovek (dvoum místo dvěma). U zájmen užívala Melantrichova bible nedůrazných tvarů ho, mu ve shodě s požadavkem první české mluvnice, tedy např.: „Potom vedl ho /Krista ďábel/ do Jeruzaléma a postavil ho na vrchu chrámu a řekl mu“ L 4,9. Někdy však dala přednost tvaru delšímu (např. jemu místo mu) a tvar jej neomezila jen na neživotné objekty, jak požadovali autoři náměšťští, srov. např. Melantrichovo znění z počátku třetího evangelia: „Tedy ukázal se jemu anjel … I uzřev jej Zachariáš, zarmoutil se“ L 1,11—12. Zato Melantrichova bible omezila užívání zájmen svůj jen na vztah k 3. osobě jednotného a množného čísla vlivem jazyků cizích, zvl. latiny. Překládá tedy např. „vyšel s učedníky svými“ J 18,1; „vzaliť jsou odplatu svou“ Mt 6,5; naproti tomu v 1. a 2. osobě zvratné zájmeno často nebývá: „ctím Otce mého“ J 8,49; „milujte nepřátely vaše“ L 6,27. Náměštští požadovali užívání zvratného zájmena ve vztahu k podmětu v kterékoli osobě, tedy úzus dnešní. Zcela ve shodě s požadavkem náměštské mluvnice užívala Melantrichova bible jen minulého času složeného typu činil, učinil (ne už imperfekta činieše) a značně omezila pomocné sloveso v 3. osobě obou čísel, tedy např. „Spadl příval a tekly řeky a váli větrové“ Mt 7,27. Staročeská Bible pražská má zde „Pršel jest déšť a tekly sou řeky“. Směrnici vytyčenou náměštskou mluvnicí sleduje Melantrich i v dalších jevech. Platí to např. o menší míře užívání vazeb přechodníkových ve srovnání se soudobým novozákonním překladem Jana Blahoslava. Srov. např. Melantrichův převod s určitým slovesem „Ananyáš … hned padl a umřel“ A 5,5 proti Blahoslavovu znění s přechodníkem padna. Podobně má Melantrich [27]určité sloveso „když tam přišli, vešli do školy“ A 17,10, kdežto Blahoslav zkrátil první větu přechodníkem přišedše. V Melantrichově bibli najdeme nezřídka přechodníky neshodné podle čísla a rodu, vyskytující se především v tehdejším jazyce mluveném. Jde o typ „pohrozíc přikažme jim“ A 4,17 místo náležitého množného pohrozíce nebo „pojedši s nimi, přikázal jim, aby…“ A 1,4.[8] Ve shodě s autory náměštskými užívala Melantrichova bible rovněž např. 2. pádu záporového, jako „již více neuzříte tváři mé“ A 20,25 a přísudkového 7. pádu, např. „zdaliž nejsem apoštolem“ 1C 9,1. Melantrich se tedy shoduje s náměštskými autory zvl. v jevech v předbělohorské době obecně rozšířených, zachovávajících kontinuitu s jazykovým vývojem doby starší. Nepřijal však umělé rozdíly, které náměštská mluvnice požadovala mezi 2. pádem množného čísla předložkovým na (např. „od hříchů našich“) a nepředložkovým na -ův („bůh otcův našich“) nebo rozdíl mezi 4. pádem ženského rodu na („míru dobrú“) a 7. pádem na -ou („touž měrou“).

Biblický jazyk byl ovšem v době Melantrichově (ale do velké míry i dříve) už značně ustálen, proto pro postižení charakteru Melantrichova jazyka je třeba věnovat pozornost zejména jeho předmluvám, v nichž se mohly dobové jazykové zvláštnosti více uplatnit než v tradičním textu biblickém. Humanistický jazyk se vyznačoval především složitými pravidelně stavěnými souvětími s určitým slovesem umístěným často na konci věty. Zájmena svůj se mimo 3. osobu neužívalo, jak jsme viděli už v ukázkách z Melantrichovy bible. Uvedené rysy humanistického jazyka jsou dobře patrny např. v Melantrichově předmluvě k Hájkovu překladu Matthioliho Herbáře z roku 1562: „A protož já znaje to, že všelijaká lékařství a byliny od Pána Boha stvořeny a jako za dar lidskému pokolení nařízeny a vydány jsou, a seznav zvláštní pilnost při sebrání tohoto Herbáře vysoce učeného muže pana doktora Matthiola Semenského, pro poctivost vlasti mé milé, národu českého a království tohoto slavného a také pro dobré všech mých milých Čechův, Moravanův a Polákův a tolikéž pro ty národy, kteříž našeho ušlechtilého a širokého slovanského jazyka požívají, na knihu tuto tak užitečnou a velmi pěknými figurami ozdobenou, téměř svuoj všecek statček jsem vynaložil, ne pro svuoj toliko samý užitek, ale více proto, abych svou prací lidem prospěti a vlasti mé poctivě po[28]sloužiti mohl“. Po stránce obsahové stojí za povšimnutí, že vydavatel počítá s uživateli také zahraničními. Je to ohlas skutečnosti, že v 16. století se užívalo češtiny i za hranicemi českých zemí, zejména v Polsku a v Uhrách, často právě v literatuře odborné. K ní patří ovšem také vydávaný Herbář, jak je patrno i z odborných výrazů ve vydavatelově předmluvě, např. lékařství ‚lék‘, herbář, figuora ‚vyobrazení‘. Odborné výrazy se vyskytovaly i v jiných Melantrichových předmluvách, jak svědčí citát z předmluvy k vydání bible uvedený výše s termíny původu latinského a řeckého grammatyka, orthographia, verbum, regule. K nim by bylo možno připojit z jiného úseku téže předmluvy výrazy další, např. preposice ‚předložka‘, konstrukcí ‚předložkový pád‘, puňkt, litera ap. Melantrich jich užil např. v takovýchto kontextech: „Což se pak orthographiae dotýče … více (jsem) … regulí grammatyky české šetřil. A zvláště při preposicích, aby ty v konstrukcí samy obzvláště stály, jakž se to může spatřiti při těchto slovích: v domu, na voze … Tolikéž i puňktuov … aby v svých místech náležitých slušně pro snadší Písmu vyrozumění kladeni byli … Jestliže by pak kde … při některých literách buď proměnění, zmýlení aneb v slovích … se stalo … žádám, že to mé nedbánlivosti a nepilnosti přičítati se nebude“. Tyto citáty zároveň dokládají, jak se termíny neomezovaly už jen na texty vyhraněně odborné, např. mluvnické, ale pronikaly i do projevů jiných. Také na tomto jevu je patrný jazykový a kulturní rozvoj doby předbělohorské,[9] o nějž nemalé zásluhy měl Jiří Melantrich.


[1] V. Vaněček, Dějiny státu a práva v Československu do roku 1945, Praha 1975, s. 143.

[2] Srov. B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Praha 1936, s. 49n.

[3] J. Kočí, České národní obrození, Praha 1978, s. 189.

[4] Srov. F. Rachlík, Jiří Melantrich Rožďalovický z Aventýnu, Prahu 1930.

[5] Srov. E. Michálek, K českým spisům Tadeáše Hájka z Hájku, NŘ 59, 1976, s. 87n.

[6] E. Michálek, O jazyce Kralické bible, NŘ 62, 1979, s. 169n.

[7] Vl. Kyas, První česká mluvnice a její místo ve vývoji spisovné češtiny, SaS 13, 1952, s. 141n.

[8] Minulý přechodník mívá v Melantrichově bibli umělou podobu vztáhv, predběhv, poklekv místo vztáh, předběh, poklek, srov. Vl. Kyas, Snaha o zlidovění biblického jazyka v 16. století, Brno 1950, s. 147n. (disertace dosud nepublikovaná).

[9] Srov. J. Kočí, práce cit. v pozn. 3, s. 189.

Naše řeč, ročník 65 (1982), číslo 1, s. 22-28

Předchozí Libuše Kroupová: K stylistickému využití sekundárních předložek v umělecké literatuře

Následující Věra Chládková: K šedesátinám Emanuela Michálka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1