Časopis Naše řeč
en cz

Z dějin předobrozenecké češtiny

Emanuel Michálek

[Články]

(pdf)

-

Před dvěma sty lety r. 1775 probíhalo v Čechách jedno z největších povstání venkovského nevolnického lidu. Přípravy k němu se soustřeďovaly na panství náchodském, kde byla organizována tajná selská vláda. V ní měli zastoupení vedle sedláků českých i Němci. Povstání se rozšířilo zvláště v severovýchodních Čechách a v středním Polabí. Vzbouření nevolníci se domáhali zrušení robot a zmírnění poddanských povinností v domnění, že tato požadovaná opatření byla panovníkem už provedena, ale šlechta že to zatajuje.[1] Povstání bylo v několika srážkách (u Chlumce nad Cidlinou,[2] před Prahou a u Nového Bydžova) poraženo, ale masové odpírání robot potlačeno nebylo. Rozšířilo se i na Moravu a ve svých důsledcích přispělo k zmírnění nejtíživějších forem útlaku poddaného lidu.

Povstání nezůstalo bez ohlasu ani v lidové umělecké tvorbě, zejména v literatuře a v jejích prostředcích jazykových. V dějinách českého jazyka a literatury jsou sedmdesátá léta 18. století závěrem údobí pobělohorského a přechodem k nastupující epoše národního obrození. I z tohoto důvodu stojí jazyk památek této doby za pozornost. Všimneme si zde několika rysů navazujících na dědictví jazyka a literatury doby staré, ale přitom charakterizujících dobu selského pozdvižení před dvěma stoletími.

Skladby spjaté s událostmi roku 1775 (patří k nim mimo jiné i soudobá opera Selská rebelie od kantora Antoše) jsou převážně veršované. Je to zejména rozsáhlá píseň „sedlského vladaře“ Jana Chvojky, líčící [22]průběh povstání se zjevnou tendencí osobně obrannou. Neútočný obranný tón převládá také v selském Otčenáši, který je vyplněn prosbami k císaři, aby odstranil křivdy a utrpení postihující nevolníky. Útočnější jsou verše „Radujte se sedláci“, vzniklé u příležitosti vyhlášení robotního patentu, který je v nich chápán idealizovaně. Značným radikalismem proticírkevním a národním se vyznačuje skládání „Vzhůru, Čechové“.

Je to výtvor již doby předbělohorské, ale za povstání r. 1775 je jeho znalost mezi poddanými dobře doložena. Již tato skutečnost ukazuje přesvědčivě na existenci starších literárních a kulturních tradic v lidovém prostředí na začátku poslední třetiny 18. stol. Doklady se neomezují jen na starou píseň „Vzhůru, Čechové“, ale najdeme je i v skládáních soudobých, vztahujících se k událostem roku 1775. Příkladem může být selský Otčenáš,[3] o němž je dosvědčeno, že „na světlo vyšel a po celém království se brzce roznesl … v tom čase (r. 1775), co ty pozdviženosti trvaly“ (V. Husa — J. Petráň 150, podle Vavákových Pamětí). Je to jedna z veršovaných skladeb psaných strofami, jejichž závěry dávají text základní křesťanské modlitby. V literatuře se takového útvaru užívalo častěji.[4] V českém jazyce vznikl v 17. stol. např. Otčenáš Kocmánkův, zachycující útrapy v třicetileté válce, a anonymní Otčenáš, napadající prezidenta dvorské komory pro zpronevěru peněz. Otčenáš z 18. stol. je na rozdíl od těchto předchůdců dokonalejší v uměleckém ztvárnění[5] a je zaměřen proti feudálnímu útisku poddaných vůbec, ne jen proti jeho případům dílčím. Vyjadřuje snad nejlépe to, co bylo společné všemu tehdejšímu venkovskému lidu, nejen přímým aktivním účastníkům povstání.[6] Je možno si položit otázku, do jaké míry i tato skladba, vzniklá a rozšířená na samém konci pobělohorského údobí, navazuje svými výrazovými prostředky na domácí tradici především staročeskou, popř. i pozdější předbělohorskou.

Již při četbě selského Otčenáše[7] je nápadné, že se v něm několikrát [23]opakuje sloveso dříti a jeho odvozeniny tam, kde se mluví o útlaku poddaných: „Pohleď, kterak sme souženi, od karabáčníků zedřeni… Nebo víc /jako císařovi poddaní/ dřeni nebudem… Rovněž poddaní měšťani od těch dříčů sou trestáni… Nedej nás více soužiti a až do kostí odříti…“ Také Vavák ve své „Písni historické o zbouření sedlského lidu“ líčí, jak císař na cestě po Čechách „spatřil robotovat na vše strany, křik veliký, též i bití, lid i hovada až bez práva dříti.“ Zcela podobně se vyjadřují již autoři údobí staročeského před rokem 1400, např. Štítný:[8] „každý pán má se pilně hněvu střieci … a také lakomstva, aby svých nedřel protiv pravdě, chtě bohat býti“ ŠtítKlem 84b. Rovněž ve spisech Husových jsou napadáni vrchnostenští „lapáci, jenž chudým z hrdla drú, co by měli sniesti“ HusPostH 92b. Zvláště účinně vyznívá kritika vrchnosti v díle Chelčického, jak ukazuje např. charakteristika feudálního pána, podaná jeho vlastními slovy: „zviete, žeť sem já pán váš a žeť nad vámi tak panovati budu, žeť na některých kuože celá neostane; ujmuť jemu, odruť chlapa jako lípu. A druhý die: Deř sedláky, neboť se otaví brzy jako vrba u vody stojeci“ ChelčSíť 77a. Přirovnání k osekávanému stromu čteme již u Štítného: „Řiekají bláznoví páni: Chlapť jest jako vrba, čím častějie ji obrúbáš, tiemť se húště obalí… Neb ač jest z každého hřiech, však z poddaného sobě jest velím větší. Ohyzdnáj‘ věc i před bohem i před lidmi, by kto sám tomu učinil křivdu, jehož má brániti křivdě“ ŠtítKlem 84a. Zároveň ovšem je patrný rozdíl mezi staročeským chápáním odírání poddaných a mezi pojetím z konce 18. stol. T. Štítný (na rozdíl od Chelčického, který zamítá středověké společenské uspořádání jako nekřesťanské) počítá s vrchnostenskou ochranou poddaného a za odírání považuje jen vymáhání povinností překračujících obvyklou míru. Naproti tomu v poslední třetině 18. stol. i nebojovný selský Otčenáš se dožaduje panovníkova zásahu ve prospěch poddaných proti vrchnosti, s její ochranou nepočítá, a volá po omezení její pravomoci nad poddanými. Souvisí to ovšem i se zvyšováním poddanských povinností v 17. a 18. stol. V Otčenáši má odírání zčásti jinou náplň. Zahrnuje např. robotu vůbec apod. Činitelské jméno dříč užité v Otčenáši není v staré češtině ještě doloženo, Jungmannův Slovník je cituje z díla Rosova. V staré češtině se užívalo od nejstarších dob slova dráč, odvozeného od slovesa dráti ‚olupovat, plenit ap.‘, kdežto dříč je utvořeno od slovesa dříti.

[24]Na úzus starého jazyka navazují i jiné výrazy charakteristické pro selský Otčenáš. Je to např. prostředek ve významu ‚prostřednictví‘ v kontexu „Udělej prostředek malý, bychom sobě nezoufali v pokušení.“ V stejném významu najdeme slovo prostředek i v skládání Vavákově: „Co se pak na Náchodě začalo, direktorovi strachu nahnalo: patent vydat lid ho nutí… Když nevěděl, co jak má dělati, jal se vroucně jednoho žádati… Čiňte, milý Nivelte, prostředek … a upokojte ty lidi.“ Shodně se vyjadřují také texty starého jazyka, srov. „my rada tak sme jich /sporných stran/ zjednali a mezi nimi prostředek učinili“ Žilin 93a (1501).

Na další stč. souvislosti ukazují některé jiné příznačné výrazy Otčenáše. Patří k nim např. spojení jest velmi povýšeno … jméno tvé. Přesto, že se jako většina strof Otčenáše obrací k císaři, nikoli k bohu, je citovaný výraz blízký stč. textům biblickým, jak je patrno např. ze srovnání s veršem žalmu Padeřovské bible: „chvalte jméno Páně, neb povýšeno jest jméno jeho samého“ BiblPad Ps 148, 13. Biblického původu je také slovo bič ve významu ‚utrpení, strast‘. Čteme je v poslední strofě Otčenáše „Dej nám, bože, v biči stálost a po smrti v nebi radost.“ V podobném významu užívá slova bič také např. stč. Poděbradský žaltář: „Nepřistúpí k tobě zlé a bič nepřiblíží sě k stanu tvému“ ŽaltPod 90, 10. Jiný text selského Otčenáše má v citovaném kontextu slovo boj místo bič („dej nám, bože, v boji stálost“). Ani tato varianta není bez obdob v staré literatuře náboženské, jak svědčí např. doklad z kancionálu vytištěného v Praze r. 1620: „Ktož by chtěl erbován býti, slavné koruny dojíti od Krále věčného, ten má věrnost, v boji stálost ustavičnou míti“.[9] O paralelách v textech starého jazyka lze uvažovat i na jiných místech selského Otčenáše, uveďme ještě aspoň jeden příklad. Začátek první strofy „Pohleď, kterak sme souženi“ je blízký verši páté Mojžíšovy knihy o vysvobození Židů z egyptského otroctví, srov. např. v Kralické bibli Dt 28, 7: „Volali sme k Hospodinu … a vyslyšev … hlas náš, popatřil na trápení naše, práci naši a soužení naše.“ Ovšem zase s tím rozdílem, že prosba selského Otčenáše je adresována císaři.

Uvedli jsme několik příkladů paralel mezi výrazy Otčenáše, rozšířeného v dobách selského povstání roku 1775, na straně jedné a jazykovými prostředky textů staročeských i předbělohorských na straně druhé. Nechceme z těchto případů, jejichž počet by se dal snadno rozhojnit, vyvozovat závěry o míře znalostí staré literatury v 18. stol. Přece [25]však nelze přehlížet, že se v této době mezi lidem udržoval zájem o knížky lidového čtení, založené v látce i ve výrazových prostředcích převážně na středověké literatuře. Zvláštní zásluhy o slovesný odkaz minulosti si získali písmáci. Byli to čtenáři a opisovatelé starých textů literárních a zpravidla také autoři vlastních skladeb veršovaných i prozaických, zvláště příležitostných písní, kronikářských zápisů, pamětí a duchovních úvah. V jejich prostředí také namnoze vznikaly a šířily se slovesné výtvory spjaté s povstáním r. 1775 a odtud lze rovněž vysvětlovat tradiční jazykové rysy, jimiž jsme se zde zabývali.


[1] Srov. V. Husa a J. Petráň, Příspěvky k dějinám třídních bojů v Čechách 1, AUC, Praha 1955, 35n. Dějiny Československa v datech, M. Buchvaldek a kolektiv, Praha 1968, s. 175.

[2] Neúspěch vzbouřenců u Chlumce nad Cidlinou dal vznik úsloví „vyhrát (pořídit) jak sedláci u Chlumce“, Čeština všední i nevšední, red. J. Kuchař a S. Utěšený, Praha 1972, s. 344.

[3] Srov. J. B. Čapek, Čs. literatura toleranční I, Praha 1933, s. 100n.

[4] J. B. Čapek, Veršová zpracování Otčenáše, VKČSN, tř. filos. hist., r. 1932, 1933, část III.

[5] Zd. Tichá, Verše bolesti, posměchu i vzdoru, Praha 1958, s. 16.

[6] Jak byl Otčenáš mezi lidem hodnocen, ukazuje dobový přípisek k jeho textu v knize netolické: „Za ten Otčenáš každý ten robotní člověk tak potěšen byl, jako by jeho kráva zlaté tele byla porodila.“ Verše bolesti, posměchu i vzdoru, s. 16.

[7] Citujeme podle edice Zd. Tiché, s. 52n. (srov. pozn. 5), varianty podle V. Husy a J. Petráně, s. 160n. (srov. pozn. 1). Podle V. Husy a J. Petráně, s. 180n., citujeme i skladbu Vavákovu. Značky staročeských textů podle Staročeského slovníku, úvodní stati… hlavní red. B. Havránek, Praha 1968, s. 55n.

[8] Přímou znalost citovaných stč. textů v 2. pol. 18. stol. není nutno vždy předpokládat, poukazujeme jen na kontinuitu některých charakteristických jazykových rysů, pro jejíž udržení byly mezi lidovými milovníky staré literatury příznivé podmínky. Srov. závěr našeho příspěvku.

[9] Kancional anebo zpěvové církve evangelické staří i noví… s povolením konzistoře pražské vytištění u Daniele Karla z Karlspergka 1620, str. 243.

Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 1, s. 21-25

Předchozí Miloš Dokulil: Domácké podoby rodných a příbuzenských jmen na -i (y)

Následující František Cuřín: Sedmdesátiny univ. prof. Františka Svěráka

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdm transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1