K rozvoji české slovní zásoby v době Karlově
Emanuel Michálek
[Články]
-
Není nahodilé, že první velký rozvoj spisovného jazyka českého v druhé polovici 14. stol. spadá v jedno s rozmachem českého státu v oblasti politické, hospodářské i kulturní. Tehdejší český král Karel IV. (I.) byl zároveň císařem římským a český stát se jeho zásluhou stal rozhodující mocností evropské pevniny,[1] nejen ve věcech politic[234]kých, ale nezřídka i v kultuře. Když Karel IV. před šesti stoletími v listopadu r. 1378 zemřel, znamenal jeho odchod výrazný mezník v politických dějinách. Poněkud jiná situace byla ve vývoji kulturním. Zde je kontinuita mezi vlastní dobou Karlovou a údobím následujícím nepochybná. Nejedno dílo podnícené kulturními snahami Karlovy epochy došlo uskutečnění teprve za jeho nástupce.
O politickém a kulturním rozvoji v době Karlově podává svědectví i stará čeština, zvláště její slovní zásoba. Ne náhodou dochází právě tehdy, za politického vzestupu Českého státu, k pokusu o překlad řeckolatinského jména politica do češtiny, jak ukazuje Klaretova složenina městopravna (KlarGlosB 1630[2]). Výraz městopravna přejímaly i další stč. slovníky, někdy v zkrácené podobě městna (Gebauerův Slovník staročeský 2, 342). Východiskem stč. jména je překlad řec. polis ‚město, obec‘, jak naznačuje i středohornoněmecký opis názvu politica: kunst von stetten zu regieren (DiefGlos 445). S podobným opisem setkáváme se také v staré češtině: městské zřiezenie vel oprava (SlovOstřS 104a). Tento stč. doklad osvětluje i druhou část složeniny městopravna pomocí stč. oprava ‚řízení, správa‘. Upevnění českého státu v době Karlově bylo provázeno zakotvením české státnosti ve vědomí tehdejší společnosti a vedlo k pokusům o vytváření státoprávního názvosloví. V stč. textech je v 2. pol. 14. stol. doložena řada výrazů pro pojem stát. Z nich se nejvíce rozšířilo pojmenování Českého státu slovním spojením Česká koruna (např. ŘádZemA 49b). Ve větším počtu památek se vyskytují obdobná označení státu spojením slov obecné dobré (např. MajCarA 13) nebo obecná věc (BiblPad Est 16,9). Obě tato spojení překládají lat. res publica a jsou podle tohoto lat. vzoru utvořená. Na rozdíl od sousloví Česká koruna, které rovněž napodobuje lat. vzor (corona regni Bohemiae), bývají výrazy obecné dobré a obecná věc omezeny na texty překladové. V tom se s nimi shoduje i jednoslovný překlad lat. res publica stč. slovem obcě (srov. Staročeský slovník N-O, 1045), kdežto jiná synonymní pojmenování jako královstvie, říšě takto omezena nejsou.
Také v oblasti kulturní se vytvářelo v době Karlově české názvosloví, zvláště v různých oborech naukových. Podnětem byly takové Karlovy kulturní činy jako založení pražského arcibiskupství, pražské univerzity, Emauzského kláštera ap.[3] S rozvojem školství souvisí po[235]kusy o zčeštění názvů tzv. sedmi svobodných umění. Tyto artes liberales tvořily v středověkém školství skupinu nauk, které byly předpokladem vyššího vzdělání, zvl. teologického.[4] Jejich stč. souhrnné pojmenování znělo sedm umění svobodných a dobrovolných (ComestC 21a). Svobodné byly v staré době tyto nauky nazývány patrně proto, že se při nich uplatňovala jen práce ducha, nikoli rukou. Ve shodě s tím pokládaly se artes liberales za práci hodnou lidí svobodných.[5] Takové hodnocení bylo příznačné především pro antiku, kde je třeba hledat původ zmíněných nauk, ale doznívalo i ve středověku. O antickém původu svobodných umění naši předkové věděli, jak patrno ze stč. líčení pobytu apoštola Pavla v Athénách v překladu biblické dějepravy Komestorovy: i bieše tu ulice najušlechtilejší ariopagus, neb je tu byl dvór misterných a školy svobodného uměnie ComestK 264b. Svobodná umění se dělila na nižší artes triviales, stč. trojecestné (KlarVok 468) a náročnější quadriviales, stč. čtverocestné (t. 469). Do prvé skupiny patřila především grammatica, stč. slovočtena (KlarGlos 1614), dále rethorica mluvokrása (t. 1615) a dialectica, stč. dvojřečina (t.). Všechny tyto výrazy jsou doloženy v několika stč. památkách, převážně slovníkových. Jsou utvořeny většinou podle vzoru svých řeckolatinských protějšků, tedy kalkově. Nejednou jde ovšem o překlad vzniklý na základě mylného výkladu cizího slova. Bývá to často u slov řeckých, znalosti řečtiny byly ve středověku malé. Tak v stč. překladu řeckého dialectica je sice správně postřehnuta souvislost s mluvením (dialog ap.) ve složce řečina, ale první část slova dvoj- vznikla mylným spojením řec. dia- s číslovkou dyo ‚dva‘. A v dokladě ze stč. Komestora výše citovaném jsme viděli, jak řec. areiospagos (s polatinštěným zakončením) ariopagus ‚Areův vrch‘ bylo vykládáno jako ulice.[6] Podle cizího protějšku je utvořen také český název pro gramatiku slovočtena ve shodě s tím, že grama se překládalo písmo aut slovo (SlovKlem 50b). V stč. znění Světové kroniky pořízeném Vavřincem z Březové se jméno jednoho cizokrajného města vykládá stč. opisem město slov nebo čten (BřezSvět 34a). Čtena byla běžným stč. označením lat. litera, chápaného jako zkratka za legitera (od lat. legere ‚čísti‘).[7] Vedle slovočtena je doložena v staré češtině také od[236]vozenina slovočtenovaný gramaticalis (KlarVok 136), třeba jen ojediněle a ve slovníku. V souvislém stč. textu objevuje se i nepřeložené gramatika, např. v Tkadlečkovi: umění, jemuž jmě gramatika (TkadlM 247). Na rozdíl od výrazů, o nichž jsme se právě zmínili, nedá se stč. pojmenování rétoriky mluvokrása vykládat jako kalk cizojazyčného protějšku. Spíše tu jde o postižení věcného obsahu rétoriky jako nauky o řečnickém umění. S tím souvisí i stč. označení rétorů krasořečci (MamVíd 137b). Ovšem i nepřeloženého jména rethorika se v stč. užívalo (TkadlM 248). K druhé skupině svobodných umění, ke quadriviu, patřila aritmetica, stč. početrna, početerna (KlarGlos 1618), geometria, stč. zemoměrna (t. 1619), astronomia, stč. hvězdářstvo (KlarGlos 1620) a musica, stč. vodohlása (KlarGlos 1617). Většina těchto jmen je doložena i v dalších stč. textech nejen slovníkových. Pouze početrna se vyskytuje jenom v Klaretově Glosáři. V jiném Klaretově slovníku, Vokabuláři gramatickém, je týž pojem vyjádřen výrazem početmiera (KlarVok 231), doloženým i v slovníku Klementinském (SlovKlem 2a). Stč. Komestor užívá v stejném významu slovního spojení početměrné mistrovstvie, které je překladem lat. víceslovného pojmenování arismetrica ars (ComestC 23a). Synonymum má i stč. jméno pro geometrii, vedle uvedeného zemoměrna objevuje se v některých textech i měrozemna (KlarVok 244; SlovKlem 2a). Z něho odvozeno je přídavné jméno měrozemní za lat. geometricus (ComestC 70a). Podobně pro astronomii užívají některé texty vedle citovaného označení hvězdářstvo, hvězdářstvie také hvězděna (KlarVok 253; SlovKlem 2a).
Ve většině případů je souvislost stč. pojmenování s příslušnými řeckolatinskými protějšky v pojmenovacích příznacích zcela zřejmá. Jen některé z českých překladů vyžadují jistého objasnění. Je to zvl. název musica vodohlása, popř. vodohlas (ComestC 13b), motivovaný hláskově blízkým jménem biblického zákonodárce Mojžíše (lat. Moyses, Moses). Mojžíšovo jméno bylo vykládáno vodný neb vzatý z vody VýklHebrL 214b podle vyprávění bible: nazvala (dcera faraónova) jeho jméno Mojžieš a řkúci: Neb sem jej z vody vyňala (BiblCard Ex 2, 10). Osvětlení vyžaduje rovněž stč. jméno aritmetiky početrna. Základ slova počet- je zřejmý, zato jeho zakončení vypadá neobvykle. Ale u Klareta je řada slov se zakončením obdobným, např. chytrna zophistria KlarGlos 1618 ‚chytráctví‘, vidopatrna prospectiva KlarVok [237]344 ‚výhled‘, čistrna alchimia KlarGlos 1635. Hlásková skupina -tr se zjevně rozšířila od typů, kde byla náležitá (chytrý, patrný) i k případům dalším (čistrna, početrna). Jen mimochodem připomeňme, že Klaret se pokusil zčeštit také souhrnné pojmenování mathematica zahrnující aritmetiku i geometrii výrazy vtipovnera (KarlGlos 1626) a myšlečara (KlarVok 356). První z nich se objevuje jen u Klareta, druhý je také v slovnících jiných. V obou případech je motivace českého pojmenování dána věcným obsahem pojmu, vychází z tvořivé činnosti myšlenkové (vtip-, myšle-). Podobně jako u složeniny mluvokrása, připomenuté výše, nejde ani zde o motivaci přejatou z cizojazyčného protějšku. Stejné zakončení jako vtipovnera má i Klaretova počtera compocia (KlarGlos 1655) ‚počítání‘ (ke computare ‚vypočítat‘).
Proti uměním svobodným (artes liberales), založeným na činnosti duševní, stály ve středověku artes mechanicae nebo scientiae operativae. V nich šlo o působení ducha na nehybná tělesa, neschopná samostatného pohybu.[8] Patřily k nim obory jako architektura nebo medicína. Z hlediska odborného byly ve vrcholném středověku hodnoceny stejně jako artes liberales. Ne zcela stejně však tomu bylo po stránce sociálního zařazení. Zde ještě přežívalo leccos z hodnocení starších dob. Na to ukazuje mimo jiné Klaretův stč. název pro mechaniku chlapisturna (KlarVok 440; KlarGlos 1635). Je to výraz složený, jeho první část ztotožníme bez nesnází se stč. slovem chlap, označujícím neurozeného, poddanského člověka. Tak třeba nejstarší česky psaná kronika, tzv. Dalimil, vypravuje o Přemyslu oráči, zakladateli prvého českého panovnického rodu: Páni na chlapě vzvěděchu, že jemu Přemysl jmě diechu DalL 5. Tehdy jim Přemysl otpovědě řka: … Otká suchá jest znamenie mého chlapieho urozenie… mój rod z chlapieho pořádá (tj. z neurozeného stavu) dojde královského řáda t. 6. Že mezi neurozené „chlapy“ byli počítáni i měšťané, to vyplývá např. z ustanovení Řádu práva zemského (2. pol. 14. stol.) o soudním souboji: pakli by měštěnín sedláka pohnal (tj. podal na něho žalobu), máta sě bíti kyji a s štíty velikými, neb sta oba jednoho řádu chlapského.[9] V starých slovnících se mechanica vykládá jako ars manuále hantwerk ‚řemeslo‘, ambacht ‚služba‘ (např. DiefGlos 352). V českých pramenech [238]se mechani(c)a překládá slovem řemeslo. Na základě toho můžeme vidět v druhé části Klaretova výrazu -sturna středohornoněmecké stiur(e) ‚pomoc, příspěvek, podpora poskytnutá pánovi v podobě dávky‘ ap. Povinnosti řemeslníků vůči vrchnosti byly často určeny dávkami jejich výrobků (např. štítů).[10]
Studium sedmi svobodných umění se soustřeďovalo na artistické fakultě univerzitní a bylo přípravou ke vstupu na fakulty vyšší: lékařskou, právnickou a bohosloveckou. Také názvy těchto oborů vysokoškolského studia jsou známy z doby Karlovy v podobě české: lékařstvo cirologia (KlarGlos 1622, KlarVok 3481, zákonopravna legispericia (KlarVok 442) ‚právnictví‘, bohomluvna teologia (KlarGlos 1621, KlarVok 3251 ‚bohosloví‘. Všechna tato pojmenování jsou doložena ve více stč. textech, lékařstvie bylo v stč. běžné od nejstarších dob ve významu ‚léčení, lék‘. U Klareta je v podobě lékařstvo[11] překladem výrazu cirologia, které někdy označovalo chirurgii, ale také lékařství vůbec (srov. cirologia wundtarzney, erzetie DiefGlos 123). Stč. jméno pro chirurgii bylo lékařstvie ranné (uměnie ranného lékařstvie VýbAkad 2/2, 551). Lékařstvie znamenalo zpravidla medicínu vůbec. Čteme je např. v Husově úvaze o starověkém trestu ukřižování, které srovnává se středověkým vpletením do kola: Nebo praví doktorové lékařstvie, že ten, kohož na kolo tepú, nic tieže netrpie než žiezen HusSvátB 177a. Můžeme tedy i Klaretovo lékařstvo pokládat za označení souhrnné pro lékařství vůbec. Na rozdíl od slova lékařstvo, existujícího v jazyce odedávna a pro vyjádření nového pojmu jen významově specifikovaného, je pojmenování pro právnictví zákonayla legisperia (KlarGlos 16371 zjevně výrazem nově utvořeným, neologismem. Je omezeno jen na Klaretův Glosář, v jiných slovnících je v stejném významu zákonopravna legispericia (KlarVokF 442, SlovKlem 3a). Slovním základem je zákon, kterým se v stč. běžně překládalo lat. lex.[12] Ze srovnání s výrazy nadpřiroznila methafisica (KlarGlosA 16231, tayla secretaria (t. 16361, mokřila farmacia (t. 8661, bomila theophila (t. 1623, bohumila KlarVok 3241, mudromila phtlosofia (t. 1655) vyplývá, že zakončení -ila je u Klareta časté, právě také ve významových okruzích, jimiž se zde zabýváme. Považujeme tedy zákonayla za odvozeninu s méně obvyklým zakončením (V. Flajšhans se domníval, že [239]jde o nějakou zkratku, srov. slovník edice s. 513). Druhou část výrazu zákonopravna vysvětlujeme obdobně jako výše u jména městopravna. K tomu, co už tam bylo řečeno, dodejme, že pravna se vyskytuje u Klareta také jako výraz samostatný hned v dvojí různé souvislosti: jednak mezi termíny církevními jako překlad řec. alathia (= alétheia) ‚pravda‘ (KlarGlos 2461), jednak mezi výrazy řemeslnickými za lat. regula (t. 2541). Lat. regula se překládalo různě, např. pro zprávu života Čtver 10b ob vivendi regulam; regula … zprávna, dicta quia recte ducat SlovKlem 78a; podlé toho trojieho pověděnie ŠtítVyš 53b secundum has tres regulas. Často se regula překládalo slovem pravidlo (např. ComestC 119b). Znamenalo tedy běžně nějakou normu, zvl. morální, ale i nástroj, např. pravítko apod. Mohlo proto být složkou označení oboru, zabývajícího se normami právními. Věda právní bývala (podobně jako i dnes) označována i slovem práva (KlarGlosA 2439). Klaret je zařazuje do oddílu o věcech církevních, má tedy na mysli právo kanonické, které se často označovalo souslovím práva duchovnie (např. TkadlB 108a). Stč. název pro teologii, která byla kladena v pořadí věd nejvýše, byl bohomluvna (KlarGlos 1621). Je doložen ve více stč. textech stejně jako přídavné jméno bohomluvný (např. LyraMat 115b) a jeho odvozenina bohomluvník theologus (HymnUKA 109a). Všechno to jsou kalkové překlady cizojazyčných protějšků.
Snad nás překvapí značný podíl slov složených nebo jejich odvozenin mezi výrazy, jimiž se naši předkové ve 14. stol. snažili vyjádřit nové pojmy přinášené dobovým kulturním rozvojem. Je jich skutečně poměrně více, než to bylo v staré češtině obvyklé, zvl. mezi termíny pro různé obory naukové (slovočtena, mluvokrása, dvojřečina, zemoměrna, vodohlása, myšlečara, chlapisturna, zákonopravna, bohomluvna). Je to dáno vlivem cizojazyčných protějšků, jejichž strukturu skutečnou nebo jen domnělou stč. překlady napodobovaly (geometria — zemoměrna, theologia — bohomluvna, dialectica — dvojřečina). A spojení dvou slovních základů v jednom slově pronikalo i tam, kde cizí protějšek přímo kalkově překládán nebyl (rethorica — mluvokrása, mathematica — myšlečara). Vázanost na lat. vzory není zvláštností jen našich nejstarších slovníků. I později např. některé neologismy Husovy jsou kalky podle latiny, srov. prázdnomluveč (HusVýkB 107b) — vaniloquus, bláznomluvenie (t. 107b) — stultiloquium.
Kulturní vzestup v době Karlově vedl k zájmu o české vyjádření četných dalších pojmů. Připomeňme aspoň několik příkladů z oboru středověkého knihovnictví. Právě Karel IV. byl prvním významným [240]panovníkem severně od Alp projevujícím zájem o knihy. Shromažďoval rukopisy, podněcoval jejich uměleckou výzdobu a knižní produkci vůbec.[13] Proto není divu, že právě v jeho době vznikly české výrazy jako knižnice libraria ‚knihovna‘ (KlarBoh 953), knižna v témž významu (KlarGlosA 2673), svazek volumen (KlarGlos 2679), knižní svazek (JeronM 2b), opisa textus (KlarGlosA 2679), tekst (ComestS 3a, ŠtítSvát 198a) a jiné. Středověké knihovny byly často spojeny s písařskými dílnami. S písařskou činností souvisí jména jako pisárna scriptorium (KlarGlos 2673), písařtvo scriptoria ‚písařské umění‘ (KlarGlos 1645), skladopisnara dictatoria ‚umění skládat písemnosti, dopisy, listiny ap.‘ (KlarGlos 1636), týž pojem je vyjádřen v jiných slovnících výrazem skladopisna (KlarVok 445, SlovKlem 3a). Některých z těchto slov užíváme dosud (svazek, pisárna, knižnice), třeba někdy v pozměněném významu.
Značná část výrazů vzniklých v 2. pol. 14. stol. se ovšem v jazyce neudržela. Přesto však mají v dějinách spisovné češtiny své místo jako doklady vzestupu českého jazyka za všestranného rozvoje našich zemí v době Karla IV.
Výklad zkratek pramenů
ComestC — Comestor, staročeský překlad
HymnUKA — Hymnář klementinský
KlarBoh — Klaretův Bohemář
KlarGlos — Klaretův Glosář
KlarVok — Klaretův Vokabulář
LyraMat — Lyrův Výklad na evangelium sv. Matouše
MajCarA — Maiestas Carolina, staročeský překlad
ŘádZemA — Řád práva zemského
SlovKlem — Slovník klementinský
SlovOstř — Slovník ostřihomský
ŠtítSvát — Tomáš ze Štítného, Řeči nedělní a sváteční
Tkadl — Tkadleček
[1] F. M. Bartoš, Čechy v době Husově, České dějiny II 6, Praha 1947, s. 5.
[2] Zkratek pramenů užíváme podle Staročeského slovníku, úvodní stati, Praha 1968. Podle tohoto díla citujeme také některé doklady.
[3] Srov. sb. Z tradic slovanské kultury v Čechách, Univerzita Karlova, Praha 1975.
[4] P. Spunar, Středověké školství a knihovny, v souboru statí Kultura středověku, Praha 1972, s. 43.
[5] Příruční slovník naučný 4, Praha 1967, s. 36.
[6] Na jiných místech také jako ves, příklonem k lat. pagus, srov. Klaretovo ariopagus vesněn KlarGlos 1072.
[7] Tak např. v lat. traktátě O českém pravopise, připisovaném Husovi, srov. Výbor z české literatury doby husitské 2, k vyd. připravil B. Havránek a spolupracovníci, Praha 1964, s. 521.
[8] Historisches Wörterbuch der Philosophie 1, vyd. J. Ritter, Basel-Stuttgart 1971, s. 534.
[9] Výbor z české literatury od počátků po dobu Husovu, vyd. B. Havránek a spolupracovníci, Praha 1957, s. 782.
[10] Dějiny venkovského lidu v Čechách v době předhusitské 1, Praha 1953, s. 264n.
[11] Přípony -stvo, -stvie se v stč. významově nerozlišovaly.
[12] Podoba s -a- (zákona—) je snad vlivem tayla z předchozího verše nebo podle lat. ekvivalentu, kde je v prvé části genitiv legis(peria) z legisperitia.
[13] P. Spunar, práce cit. v pozn. 4, s. 61n.
Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 5, s. 233-240
Předchozí Alois Jedlička: Za akademikem Bohuslavem Havránkem
Následující Josef Štěpán: K jazykové stránce, zvláště k ornamentálnosti překladu Vita Caroli
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1