Časopis Naše řeč
en cz

O jazyce Kralické bible

Emanuel Michálek

[Články]

(pdf)

-

Právě před čtyřmi stoletími, v roce 1579, začala vycházet Kralická bible, jedna z našich nejvýznamnějších jazykových a literárních památek. Po stránce jazykové se vyznačuje nejlepší podobou předbělohorské češtiny,[1] dlouho považované za vzor českého spisovného jazyka vůbec.

1. Doba,[2] v níž Kralická bible vznikala, je charakterizována rostoucí hospodářskou a politickou mocí vysoké šlechty, utužováním poddanských svazků a robot. Ze strany habsburských panovníků, tehdy u nás vládnoucích, docházelo k pokusům o posílení absolutní moci, v politice církevní nastupovala protireformace. Proti těmto snahám se formovala stavovská opozice, v jejím vedení se stále více uplatňovala šlechta. V oblasti kulturní zůstávala významným činitelem města, jejichž počeštění dovršila doba husitská. Na rozvoji literatury a jazyka měli značný podíl stoupenci různých směrů reformačních, mezi nimi významné místo náleží členům jednoty bratrské. Jednota byla v lecčems blízká radikálním husitům, mimo jiné i tím, že její příslušníci, zvláště v starší době, pocházeli převážně z vrstev sociálně nižších. Velký vliv na rozvoj spisovného jazyka měl rovněž humanismus, šířený po celé 16. století už také autory, kteří psali jazykem domácím. Humanismus přinášel nový pohled na svět a na člověka, zdůrazňoval mnohem více než doba předchozí zkušenost a tvůrčí schopnosti lidského jedince a v nejednom směru předjímal novou dobu, odlišnou od středověku. Ve svých snahách opírali se humanisté programově o tradice antické, nejen v náplni myšlenkové, ale i v prostředcích jazykových. Humanismus přicházel z Itálie, kde byl odkaz antiky [170]nejživější a hospodářský vývoj, zvláště ve městech, nejpokročilejší. Zpočátku užívali humanisté v literatuře jazyka latinského, u nás však se poměrně brzy vlivem husitských tradic uplatňovali také autoři píšící česky. Rozvíjela se zvl. literatura odborná, právní, historická, lékařská, přírodovědná, filozofická ap., především zásluhou spisovatelského okruhu veleslavínského. Češtiny užívaly tehdy u nás všechny společenské vrstvy v projevech písemných i ústních a český jazyk pronikal i za hranice našich zemí, např. do Uher a do Polska, kde se uplatňoval především v diplomacii a v různých oborech naukových.

2. V průběhu 16. stol. se spisovná čeština značně ustálila, zejména po stránce hláskové nabyla už podoby v podstatě dnešní. Proto jen zřídka najdeme některé jevy odlišující předbělohorskou češtinu od spisovného jazyka dnešního. Častější jsou takové případy v památkách pocházejících ze středních Čech. V Kralické bibli (dále BiblKral), jejíž překladatelé uvědoměle navazovali na starší jazyk a pocházeli zčásti ze střední a východní Moravy,[3] jde o jevy výjimečné, jako voráč BiblKral v pozn. k Gn 4, 2, hlemejžď Lv 11, 30, tejden Gn 29, 27. Rovněž v tvarosloví má Kralická bible stav už v podstatě novočeský. Výjimečné odchylky jsou dány tím, že autoři překladu zachovali někdy starší jazykový stav, např. /zmařená sůl/ k ničemémuž se nehodí BiblKral Mt 5, 13 ‚k ničemu‘, dvě rybě t. 14, 17, ukřižovali s ním jiná dva t. J 19, 18 ‚jiné dva‘ apod.

3. Naproti tomu ve skladbě věty jednoduché i souvětí jsou rozdíly mezi předbělohorskou češtinou a jazykem dnešním velké. Věty a souvětí bývaly vlivem humanismu, napodobujícího antickou latinu, značně složité a pravidelně stavěné. Ve vlastním biblickém překladu, usilujícím o věrné postižení originálu, se ovšem takové složité větné celky nemohly plně uplatnit, zato je najdeme v úvodních částech Kralické bible. Tak hned úvod k prvnímu svazku bible poskytuje názornou ukázku tehdejší větné stavby s četnými větami vedlejšími a rozvinutými vazbami přechodníkovými: „Nejprv text český aby byl čistý, vlastní, srozumitedlný, obyčejný, vážný (jakož na svatá Písma příleží) vykladači bedlivě a věrně, pokudž možné bylo a Bůh na ten čas darů svých jim uděliti ráčil, o to se vší pilností se snažovali, od slov a smyslu pravého v Zákoně božím zavřeného na žádnou stranu [171]se neuchylujíce, ovšem k nějakým smyslům a rozumům lidským jich nikoli nenatahujíce, ale upřímně jazyku toho, kterýmž ta svatá Písma od Boha mluvena a psána jsou, šetříce.“ Jak patrno, zachovávají zde přechodníkové vazby náležitou shodu (kongruenci) v čísle a rodě s podmětem příslušného slovesa určitého: vykladači … se snažili … se neuchylujíce … šetříce. Neshodné (nekongruentní) vazby přechodníkové se vyskytují v staré češtině, ale i v 16. století, např. v bibli Melantrichově patřící do okruhu veleslavínského: duch popadá jej /nemocného/ … a s těžkostí odchází od něho lomcujíc jím L 9, 39. Naproti tomu Kraličtí přeložili i toto místo vazbou shodnou: /duch/ nesnadně odchází od něho sápaje jím a v poznámce: trhaje, potíraje jej. Řídili se zde příkladem Blahoslavova Nového zákona, který podle řeckého originálu užíval přechodníku častěji než překlady starší.[4] Blahoslavův Nový zákon byl po některých úpravách pojat do souboru Kralické bible jako její poslední (šestý) svazek. Na syntaktické jevy předbělohorského jazyka měla často vliv latina. Podle jejího vzoru se např. připojovaly samostatné věty vztažnými zájmeny, srov. třeba v překladu řeči apoštola Pavla podle Skutků apoštolských: „A nyní pro naději toho zaslíbení …stojím soudu jsa poddán. K kterémužto zaslíbení dvanáctero pokolení naše… naději má, že přijde. Pro kteroužto naději žalují na mne Židé“ BiblKral A 26, 6n. Rovněž podle vzoru latiny se vkládají vedlejší věty dovnitř věty řídící, např. v úvodu k překladu knih prorockých: „Ačkoli Kristus ještě v těle, když proroci o něm zvěstovali, byl nepřišel, však kteřížkoli v něho, an přijíti měl, věřili, že i oni zasloužení jeho nic méně, než jako by již přišel a běh poselství svého vykonal, též účastníci učinili byli.“ Na této ukázce pozorujeme i jiný dobově charakteristický jev, totiž postavení určitého slovesa na konci věty, které také napodobuje latinský vzor. Jiným takovým pro tehdejší spisovný jazyk příznačným latinismem je vazba akuzativu s infinitivem po slovesech vyjadřujících mluvení a smyslové vnímání. Tak třeba v kralickém překladu v poznámkách: všecky věci na světě ukazuje býti hříšné pozn. k Gn 28, 18 nebo přímo v biblickém textu: v svazku nepravosti tebe býti vidím A 8, 23.

Všechny tyto příklady ukazují, že složitá stavba větná se uplatňuje v nemalé míře také v Kralické bibli. Není jen mechanickým napodobením skladby jazyků antických, ale vyplývá rovněž ze snahy o postižení dobového myšlení v jeho složitosti a mnohostrannosti.

[172]4. Stejné osobité rysy jako v syntaxi má jazyk Kralické bible také v rovině slovní zásoby. Zase tu jde o jevy příznačné pro jazyk celého údobí.

4.1 Podle svých cizojazyčných vzorů seskupovali tehdejší autoři výrazy významově blízké a synonymní, významově protikladné, antonymní nebo výrazy vyjadřující souřadné pojmy do slovních řetězců. V Kralické bibli nalézáme takové útvary především v poznámkových výkladech a přípiscích k vlastnímu biblickému textu. Tak např. k verši prvého evangelia varujícímu před snižováním bližního (Mt 5, 22) je připojena poznámka, že tohoto hříchu se dopouští „kdož bližního svého tupí, zlehčuje, proklíná, hyzdí, pomlouvá a jemu utrhá, a tak, což na něm jest, z obrazu božího jej svláčí.“ Nebo verš 5. knihy Mojžíšovy zamítající obětování něčeho hříchem získaného (Dt 23, 18) doprovází poznámka „ovšem pak ten ho /Boha/ těžce uráží, ktož jemu co obětuje z zisků a výdělků nepořádných, nespravedlivých, loupežných, šantročných, lstivých, lživých, z vyhraného etc.“ Je to příklad řetězce úmyslně neuzavřeného, jak je patrno ze zkratky uvedené na konci za lat. et cetera — ‚a tak dále‘. Tím se ještě více zdůrazňuje mnohočlennost uváděných řad výrazů. Zároveň je citovaný doklad příkladem, jak se v Kralické bibli obrážejí dobové společenské rozpory. S citáty zaměřenými na společenské problémy setkáváme se v Kralické bibli častěji. Např. k verši zakazujícímu stranění v soudním procesu (Dt 1, 17), v starém biblickém jazyce „přijímání osob“, je připojena poznámka složená z řetězce antonymních výrazů: „Přijímati osobu neb tvář v soudu jest patřiti na osobu při majícího, jestli přítel čili nepřítel, bohatý-li čili chudý, muž-li či žena, mladý-li čili starý, vzácný-li čili nevzácný etc.“ Obdobného rázu je antonymní řetězec (v pozn. k Dt 17, 16) varující vládce před zvyšováním poddanských povinností: „maje /vládce/ býti ochráncem a dobrodincím poddaných, aby nebýval nuzitelem a rozptylovatelem mnohými zvýšenými nad spravedlivé robotami, berněmi, daněmi a jinými těžkostmi.“

4.2 Závažnou složkou slovní zásoby Kralické bible jsou výrazy abstraktní. Z nich širokou sémantikou se vyznačuje např. slovo loupež. Kraličtí jím rozumějí i zadržování dělníkovy mzdy, jak vyplývá třeba z poznámky k Lv 19, 13. Poznámka začíná citátem z proroka Jeremiáše (Jr 22, 13): „Běda tomu, kdož služby bližního svého darmo užívá a práce jeho jemu nenahrazuje.“ Pokračuje pak vlastními slovy kralických autorů: „Kdež se to lstivě dělá, ukrutnější ta [173]loupež bývá než na horách od lotrů.“ Takovéto pojetí loupeže má v české literatuře tradici již od 2. polovice 14. století. Z jiných abstraktních výrazů připomeneme aspoň slovo mdloba ve verši z listu k Římanům (R 15, 1): „povinni jsme pak my silní mdloby nemocných snášeti“. Mdloba se vykládá v poznámce synonymy neumění a hloupost při věcech případných, avšak gruntu spasení nevyvracejících. Pozornosti tu zasluhuje také slovní spojení věci případné, kterým Kraličtí navazují na rozlišování věcí podstatných a přídavných v jednotě bratrské obvyklé,[5] zavedené již v době husitské Jakoubkem ze Stříbra na základě pojmů středověké filozofie. Je doloženo i v díle dalších husitských bohoslovců, např. u Rokycany: „Viz při modlitbě, že některé věci jsú podstatné a některé případné“ RokJanB 48a. Na tradici starší české reformace navazují rovněž jiné abstraktní výrazy, např. smíšení ve významu ‚směšování pravomoci církevní a světské‘. K verši o soudní moci starozákonních kněží (Dt 21, 5) poznamenávají Kraličtí: „Nyní v církvi Kristově toho smíšení není a býti nemá. Nebo osoby v ouřadech světských postavené věci světské zpravovati.“ Je k svému duchovnímu povolání státi a je bedlivě vykonávati a tolikož osoby v ouřadech světských postavené věci světské zpravovati“. Je to jeden z ohlasů růstu vlivu šlechty i na poli církevním. Právě několik let před vytištěním prvého dílu Kralické bible byla ukončena jednání o Českou konfesi, v níž bylo shrnuto společné vyznání víry českých nekatolíků včetně příslušníků jednoty bratrské. Jednání probíhala na zemském sněmu za rozhodujícího vlivu šlechty.[6] Byla tedy otázka vymezení pravomoci církevní a světské pro kralické překladatele zcela aktuální.

4.3 K rysům příznačným pro spisový jazyk předbělohorského údobí patří také přídavná jména typu neviditedlný. Tvoření přídavných jmen tohoto typu se v češtině 16. stol. značně ustálilo a rozšířilo ve srovnání s češtinou starou, kde se v jejich platnosti užívalo přídavných jmen různých typů.[7] V Kralické bibli najdeme přídavná jména typu neviditedlný např. v citátu z epištoly k Římanům: „Ó hlubokosti bohatství i moudrosti i umění božího! Jak jsou nezpytatedlní soudové [174]jeho a nevystižitedlné cesty jeho“ R 11, 33. V překladech staročeských jsou zde přídavná jména různá, např.: kterak neobsáhlí sú súdové KarZivB 179b, neosáhlí BiblLit-Pad, nespopadení EvOl. Teprve Melantrichova bible přináší znění zčásti shodné s překladem kralickým: „kterak nespytatedlní jsou soudové jeho a nestihlé cesty jeho.“

4.4 Za příznačný pro slovní zásobu Kralické bible pokládáme rovněž slovesný typ pospokojiti se s předponou po-, popř. s dvěma předponami, mající význam omezující nebo podílný (distributivní). Na rozdíl od přídavných jmen typu neviditedlný, který je prostředkem jazyka spisovného, lze zmíněná slovesa spojovat s jazykem mluveným ve východní moravské oblasti.[8] Z Kralické bible můžeme uvést jako příklad sloveso pospokojiti se: „Obyčej jest těch, kteříž přemoženi jsouce, pospokojí se, mezi tím pak vojska zbírají, aby silněji zase přitáhnouti mohli“ v poznámce k vypravování o přemožení pokoušejícího ďábla (L 4, 13). Dalším příkladem jsou třeba slovesa poobnoviti, poujíti z úvodu k překladu spisů prorockých: „Prorokům svatým jest to velmi obecné téměř všecko z Zákona a knih Mojžíšových… opětovati… A to proto… aby jestliže by co z mysli lidem buď nebedlivým čítáním, buď nevážným slýcháním poušlo, to živým hlasem poobnoveno bylo.“

4.5 Podobně jako zmíněná slovesa vyskytují se v Kralické bibli další jevy, které sbližují její spisovný jazyk s jazykem běžně mluveným. Patří k nim především poměrně hojná slova zdrobnělá, deminutiva. Z vlastního biblického překladu lze uvést Kristovu otázku v rozhovoru s učedníky z Evangelia Janova: „Dítky, máte jakou krmičku?“ BiblKral J 21, 5. Kralickým časově nejbližší bible Melantrichova z počátku 2. polovice 16. stol. na tomto místě deminutiva nemá: „Mládenci, máte-li co pojésti?“ Kraličtí zde navázali spíše na některé bible staročeské, z nichž např. husitská bible Padeřovská uvádí znění s kralickým překladem skoro shodné: „Dietky, zdali krmičku máte?“ Podobně překládá rovněž bible Pražská. Deminutiva se vyskytují častěji také v poznámkách ke kralickému textu. Např. dopouštění se svatokrádeže, o němž se mluví v epištole k Římanům (R 2, 22), je vyloženo poznámkou (s odvoláním na Mt 21, 12) „když… svatokupectví v chrámě provádíš a pod zástěrou modliteb vdovy o jejich sta[175]tečky připravuješ“. Nebo v téže epištole oběť charakterizovanou jako „rozumnou službu“ osvětluje poznámka „tu vaši obět, ne v zbití nerozumných hovádek, ale rozumné stvoření, t. sami sebe v službu Bohu obětujte“. Podobně citátové slovo rácha v prvém evangeliu (Mt 5, 22) je provázeno výkladem: „To slovo židovské… vyznamenává tolik, jako by řekl marný, prázdný… Anebo jakž jiní praví, to slovíčko má svůj původ od slova syrského rach. Jiným rysem sbližujícím biblický jazyk s jazykem běžně mluveným je užívání expresív. Za expresíva, tj. slova citově zabarvená na rozdíl od výrazů neutrálních, pokládáme ty případy, které vedle odpovídajícího kontextu mají ještě další znak expresivity, ať formální, jako méně obvyklý způsob tvoření, nebo významový, např. konkretizaci nebo intenzifikaci významu.[9] Tak např. v 35. žalmu Kralické bible „s pokrytci, posměvači, fatkáři skřípěli na mne zuby svými“ Ps 35, 16 je k slovu fatkář ‚příživník‘ připojeno v poznámce břichopásek. Posledně uvedený výraz je expresívní, protože se vyznačuje vedle umístění v záporně hodnotícím kontextu i konkretizací významu. Expresívní povahu má i výraz fatkář odvozený od fotka ‚nicotnost, nepatrná věc‘, považovaného také za expresívní obměnu.[10] Melantrichova bible ve shodě s biblemi staročeskými zde expresívní výrazy nemá: „Posmívali se mi posmíváním, skřípěli na mne zuby svými.“ Jiným překladem je expresívní pojmenování pijan v kralickém textu: „Přišel Syn člověka jeda a pije a řkou: Aj, člověk žráč a pijan vína, přítel publikánů a hříšníků“ Mt 11, 19. Ve slově pijan jde o méně obvyklý způsob tvoření neboť osobní jméno činitelské je utvořeno příponou, kterou se v starém jazyce tvořila převážně jména věcí (kahan, povijan) a jména živočichů (lipan, skřivan, srov. cit. studii I. Němce s. 120). Stč. bible i Melantrich mají zde zase výrazy neexpresívní jako opilec BiblPraž a Melantrich, pijce BiblLit-Pad, píval BiblDrážď.

4.6 Podobně jako výrazy deminutivní a expresívní lze za rysy blízké jazyku mluvenému považovat rovněž jednotky frazeologické (úsloví, rčení, ustálená přirovnání ap.). Např. k napomenutí, aby Izraelité v blahobytu zaslíbené země nezapomněli na Hospodina (BiblKral Dt 6, 12), je připsáno v poznámce: „Nebo dávní jest přísloví, že dobré bydlo rohy má“. Podobně verš o vyhnání pohanů ze země [176]dané izraelskému lidu (Dt 7, 1) doprovází poznámka: „Staré přísloví pravé jest: Kdo se zlých příčin varuje, hříchů se varuje. Protože Pán Bůh… přikazuje, aby v žádné spříznění a tovaryšství s modláři se nedávali. Nebo kdož se s smolou obírá, zmaže se od ní.“ Přidáno je vysvětlení, že šlo o „sedm národů bezbožných, pošlých ze zlého otce Chama… zlého stromu zlé ovoce. Jimž Bůh za mnoho let místa ku pokání příti… ráčil, ale lepšili se, co řemen v ohni“.

4.7 Pro jazyk celého předbělohorského údobí a rovněž pro jazyk Kralické bible jsou příznačná poměrně četná slova přejatá a jejich odvozeniny.

4.71 Některá, zvl. výrazy původu německého, mají blízko k jazyku běžně mluvenému. Příkladem je třeba freimark ‚směna‘ a z něho odvozené sloveso frejmarčiti. Např. v epištole k Římanům ve verši o hříšnících, „kteří směnili pravdu boží za lež“ (R 1, 25), vyložili Kraličtí sloveso v poznámce synonymem frejmarčili a opisem „pravou poctu boží opustili a k modlářství se obrátili a tak přezlý frejmark učinili“. Melantrichova bible překládá změnili shodně s biblí Pražskou, jiné stč. bible mají sloveso proměnili. Obdobného rázu jako frejmarčiti je také např. sloveso šanovati doložené třeba v třetí knize Mojžíšově Kralické bible: „Neučiníš neprávě v soudu, nepřijmeš osoby chudého, aniž šanovati budeš osoby bohatého“ BiblKral Lv 19, 15. V poznámce je doplněno synonymy ctíti, šetřiti. Slovesem ctíti překládají na tomto místě bible stč. i Melantrich.

4.72 Mezi pojmenováními základních biblických pojmů převládají slova původu řeckého a latinského. K nim patří např. evangelium, časté v Novém zákoně, např. „povolaný apoštol oddělený k kázání evangelium božího,“ BiblKral R 1, 1. Slovo evangelium bylo nesklonné (srov. aby z evangelium živi byli BiblKral 1 C 9, 14). Podobný překlad má bible Melantrichova, třeba někdy ve srovnání s kralickým méně zřetelný (např. apoštol oddělený k evangelium božímu), kdežto bible stč. překládaly běžně evangelium slovem čtenie. Přejatými výrazy jsou označováni také např. stoupenci myšlenkových směrů, příslušníci společenských vrstev ap., jako faryzeus, publikán: „Dva muži vstupovali do chrámu… jeden faryzeus a druhý publikán“ BiblKral L 18, 10. Stč. bible a podle nich Melantrich mají pro oba pojmy výrazy domácí, totiž zákoník a zjevný hřiešník. Přejatých výrazů užívali Kraličtí rovněž pro označení některých pojmů antických. Ve Skutcích apoštolských např. čteme, jak athénští filozofové apoštola vedli… do areopagu BiblKral A 17, 19, ‚k athénskému soudu‘. [177]V Kralické bibli je připojena vysvětlující poznámka: „buď proto, aby v místě obecném, to jest v koleji neb v soudnici a na rathouze od většího množství obecná s ním hádka držána byla, buď proto, aby z toho viněn byl, že jim jiného boha v známost uvodí.“ Kraličtí zde postihli antickou skutečnost přesněji než starší překladatelé, jak je vidět už z toho, že areopag zařazují do oblasti právní. Staročeské bible překládají zde mistrová ulicě (Drážďanská), dóm učenie (Pražská, tak také Melantrich) nebo ponechávají ariopag nepřeložen (Padeřovská). V řeči apoštola Pavla k Athéňanům užili Kraličtí slova poeta ve významu ‚básník‘: „Jakož i někteří z vašich poetů pověděli, že i rodina jeho (tj. boží) jsme“ BiblKral A 17, 28. V podstatě stejně přeložil toto místo také Melantrich, kdežto stč. bible užívaly k překladu slova mistr. V poznámce uvádějí pak Kraličtí konkrétní údaj, že je zde míněn Aratus, řecký poeta a astrologus. S podobnou konkretizací setkáme se v Kralické bibli také jindy, např. verš z prvé epištoly ke Korintským (1 C 15, 33) je opatřen poznámkovým přípiskem: To jest vzato z poety Menandra.“ Určitý ohlas antiky v Kralické bibli lze někdy najít i v souvislosti s termíny zcela tradičními. Např. oběti ďáblům Lv 17, 7 jsou vyloženy poznámkou „satyrům t. příšerám, přeludám, kteréž se v způsobu kozlů chlupáčů, divích mužů ukazovaly a ďábel tím způsobem k modlářství a službě své lidi lákal“. Méně často než přejatá slova strukturně přizpůsobená domácímu jazyku (v hláskovém složení, v ohýbání) vyskytují se v Kralické bibli výrazy citátové bez takového přizpůsobení, jako ironia v poznámce ke Gn 4, 22 charakterizovaná jako „důtklivosti a hořkosti plná slova smysl opační mající“. Rovněž sem patří např. předložkový pád per metonymiam doložený v poznámce ke Gn 49, 10 ve výčtu významů slova „berla, které se rozdélně béře. Může znamenat sceptrum neb důstojenství královské. Někdy pokolení… Někdy znamenává prut, hůl, per metonymiam trestává“.

5. Jak jsme viděli, užívá Kralická bible některých prostředků syntaktických (3) i lexikálních (4), v starších biblických textech málo nebo méně obvyklých, i když v podstatě navazuje na starší překladatelskou tradici, na radikální směry husitské reformace a na tradici jednoty bratrské. Ve srovnání s biblickými překlady staršími postihuje vlivem humanismu přesněji a konkrétněji některé pojmy, zvl. pokud mají vztah k antice (4. 72). Ve vlastním překladu i v poznámkách přihlíželi Kraličtí také k hebrejskému textu Starého zákona. V 2. pol. 16. stol. mohli překladatelé užívat už [178]zcela přetvořené spisovné češtiny,[11] která měla povahu svébytného nadnářecního útvaru, strukturně odlišného ode všech jednotlivých nářečí. K tomuto v plném smyslu spisovnému jazyku se ve vzdělaných vrstvách vytvářela i zvláštní forma hovorová. Tím si vysvětlíme, že se jazykové prostředky Kralické bible vyznačují rysy typicky spisovnými (3. — 4. 3, 4. 72), ale zároveň mezi nimi nechybějí ani jevy blízké jazyku běžně mluvenému (4. 4 — 4. 71). Přihlížení k mluvenému jazyku mělo i ten důsledek, že se Kraličtí dovedli vyvarovat různých postupů umělých a neústrojných, jichž nejsou zcela prosty nejen bible staročeské, ale někdy ani biblické překlady 16. stol.

V díle kralických autorů se ústrojně spojuje zřetel k specifičnosti spisovného jazyka se snahou o náležitou srozumitelnost, úcta k tradici se smyslem pro potřeby aktuální přítomnosti. Tak se podařilo vytvořit dílo, které se nadlouho stalo vzorem po stránce jazykové a mělo závažnou úlohu při vytváření nové spisovné češtiny v době obrozenské.

Soupis užitých značek:

A = Skutky apoštolské; BiblLit = Litoměřická bible (jednosvazková); BiblPad = Padeřovská bible; BiblPraž = Pražská bible; C = Epištola ke Korintským; Dt = Pátá kniha Mojžíšova; EvOl = Olomoucký evangeliář; Gn = První kniha Mojžíšova; J = Evangelium sv. Jana; Jr = Prorok Jeremiáš; KarŽiv = Vlastní životopis Karla IV.; L = Evangelium sv. Lukáše; Lv = Třetí kniha Mojžíšova; Mt = Evangelium sv. Matouše; Ps = Žalmy; R = Epištola k Římanům; RokJanB = Rokycanův Výklad na evangelium sv. Jana.


[1] B. Havránek, Vývoj spisovného jazyka českého, Čs. vlastivěda ř. 2, Praha 1936, s. 60.

[2] M. Buchvaldek a kol., Dějiny Československa v datech, Praha 1968, s. 123n.

[3] B. Havránek v díle citovaném v poznámce 1; z této studie vycházíme i v dalších výkladech. Zkratky uvádíme podle Staročeského slovníku, úvodní stati, red. B. Havránek, Praha 1968.

[4] Vl. Kyas, Přechodník minulý v Blahoslavově Novém zákoně, Studie ze slovanské jazykovědy, Praha 1958, s. 249n.

[5] A. Molnár, Bratr Lukáš, bohoslovec Jednoty, Praha 1948, s. 19n.; E. Michálek, K jazykovým prostředkům Blahoslavovy Filipiky, Strahovská knihovna 10, 1975, s. 25n.

[6] R. Říčan, Dějiny Jednoty v přehledu, sb. Jednota bratrská 1457—1957, Praha 1956, s. 63n.

[7] B. Havránek, Příspěvek k tvoření slov ve spisovných jazycích slovanských, Slavia 7, 1928/9, s. 766n.

[8] Srov. B. Havránek, Příspěvek k stylové diferenciaci českých spisů Jana Amose Komenského, SaS 31, 1970, s. 309; J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 210.

[9] I. Němec, Slovotvorný význam a expresivita, SaS 33, 1972, s. 116n.

[10] V. Machek, Etymologický slovník jazyka českého, 2. vyd., Praha 1968, s. 140; Holub-Lyer, Stručný etymologický slovník, Praha 1968, s. 163.

[11] J. Bělič, Vznik hovorové češtiny a její poměr k češtině spisovné, Čs. přednášky pro 4. mezinárodní sjezd slavistů v Moskvě, Praha 1958, s. 61.

Naše řeč, ročník 62 (1979), číslo 4, s. 169-178

Předchozí Ludmila Švestková: Epes rádes

Následující Josef Hubáček: Expresivita substantivních deminutiv v českých spisech J. A. Komenského

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1