Časopis Naše řeč
en cz

Aktuální otázky jazykové kultury

Miroslav Komárek

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Sborník Aktuální otázky jazykové kultury v socialistické společnosti, zpracovaný za vedení Jaroslava Kuchaře oddělením jazykové kultury Ústavu pro jazyk český ČSAV a vydaný r. 1979 nakladatelstvím Academia, shrnuje materiál z mezinárodní konference, která se konala 14.—17. 6. 1976 v Liblicích (pořadatelem byl Ústav pro jazyk český ČSAV spolu s Jazykovedným ústavem Ľ. Štúra a katedrou českého a slovenského jazyka filozofické fakulty Univerzity Karlovy).[1]

Bezesporu šťastné bylo rozhodnutí uspořádat liblickou konferenci — na rozdíl od předešlých našich konferencí věnovaných jazykové kultuře — jako konferenci mezinárodní, s účastí lingvistů některých socialistických zemí. To umožnilo srovnávat s naším pojetím jazykové kultury koncepce jiné, často vyrůstající z rozdílných tradic lingvistických i kulturních, a konfrontovat jazykové situace v zemích, ve kterých je ekonomický, společenský i jazykový vývoj již více než tři desetiletí po mnoha stránkách shodný nebo paralelní s vývojem českým a slovenským. Samozřejmě takové zaměření konference vedlo k tomu, že se pozornost obracela převážně k otázkám teoretickým. To také měli na mysli organizátoři, když pro konferenci vymezili tyto hlavní tematické okruhy: /1./ vývoj, obsah a současný stav teorie jazykové kultury; /2./ východiska, předpoklady, úkoly a zaměření cílevědomé péče o jazykovou kulturu v socialistické společnosti; /3./ obecné a specifické rysy v teorii jazykové kultury jednotlivých národních jazyků. [148]Tyto tematické okruhy spolu těsně souvisí a v referátech se navzájem prostupují.

Sborník (celkem 287 stran) obsahuje 17 referátů a 24 sdělení; cizojazyčné referáty jsou přeloženy do češtiny. Kromě toho zde čtenář najde zhodnocení výsledků konference a výstižné, poučné shrnutí bohaté diskuse. Orientaci ve sborníku usnadňuje věcný rejstřík. V referátech většinou převažuje teoretický přístup k jazykové kultuře, soustředění k hlavním tematickým okruhům konference. U zahraničních referentů k tomu přistupuje samozřejmě i záměr informativní — seznámit s jazykovou situací v zemi i s domácími tradicemi jazykové kultury.

Referát Al. Jedličky Teorie jazykové kultury dnes, následující po retrospektivním příspěvku B. Havránka (v následujícím přehledu pořadí příspěvků nezachováváme), je svým konfrontačním a syntetizujícím pojetím velmi vhodným úvodem do problematiky. Autor v něm upozorňuje na nezbytnost vybudovat teorii jazykové kultury jako obecně lingvistickou disciplínu, která není svázána jen s určitým jazykem. Jak je dnes u nás běžné, rozlišuje v pojmu jazykové kultury kulturu jazyka jako soustavy a kulturu řeči, obě zase diferencované podle toho, zda jde o stav, nebo o kultivování, tj. činnost. Důležitý je v této souvislosti pojem jazykové situace, definovaný Jedličkou již v jeho starších pracích. Jazyková situace každého národního jazyka je totiž specifická a spolu se strukturními vlastnostmi jazyka určuje obsah pojmu jazykové kultury a jeho realizaci v příslušném jazykovém společenství; proto jsou i konkrétní projevy společných tendencí ve vývoji spisovných jazyků socialistických zemí různé. Dále Jedlička ukazuje, že pro řešení problémů jazykové kultury má neobyčejný význam pojetí dynamiky spisovného jazyka a jeho normy, tj. protikladu tradičních a inovačních prvků v normě a její variantnosti.

Sám pojem jazykové kultury tedy Jedlička neurčuje, pracuje s ním jako s pojmem již známým. Přímo k jeho podstatě se zaměřuje ve svém myšlenkově bohatém referátě A. Stich. Jazyková kultura se mu jeví jako pole axiologických hodnot a hodnocení. A protože to, co je hodnoceno, bývá zároveň i objektem aktivity, stává se jazyk předmětem zásahů, tak či onak pojaté regulace. Důležité je, že právě v oblasti jazykové kultury se jazyk ukazuje jako jev sociální: nejen jako nástroj, ale i jako jeden z partnerů složité hry sociálních sil. A zároveň se změnou sociální skutečnosti, ve které jazyk funguje, mění se i sám pojem jazykové kultury, jeho vnitřní náplň, přičemž se hodnotící postoje mohou i zvrátit ve svůj opak.

S názorem, že problematiku jazykové kultury je třeba rozvíjet právě v axiologickém, hodnotovém aspektu, se shoduje se Stichem K. Hausenblas; sám pak obrací pozornost ke kultuře jazykového komunikování a upozorňuje, že nemůže být omezena jen na jazyk spisovný (kultivovaný může být i nespisovný projev) a pouze na komunikace jednojazyčné (např. na vědeckých sympoziích je mnohdy třeba střídat jazyky). Na plodnou [149]tradici naší moderní lingvistiky navazuje Hausenblas tezí, že ve svazku funkcí jazykového textu je vždy i funkce estetická, samozřejmě v různých projevech nestejně závažná a výrazná a zaměřená na různé jevy: na komiku, vtipnost, „eleganci“ formulace, vnější úpravu textu atd. S existencí této funkce také souvisí obvykle negativní hodnocení stereotypního, schematického vyjadřování, a to nejen v publicistice, nýbrž i v oblasti řízení, výroby, administrativy atd. Hausenblas uznává nutnost tzv. standardizace, schematizace určitých druhů textů a někdy ji pokládá za dosud nedostatečnou, varuje však před jejím pronikáním mimo její speciální funkční oblast. Potřebnou protiváhu schematizace vidí Hausenblas v tom, aby lidé ve své ostatní činnosti i ve svém volném čase usilovali o rozmanitost a osobitost svého projevu; k tomu by měla vést zvláště škola. Je si však vědom toho, že už po řadu desetiletí nestojí jazykové otázky v popředí zájmu veřejnosti a že na překonání této překážky nestačí sami lingvisté.

V jistém smyslu je protějškem Hausenblasových názorů referát slovenského stylisty J. Mistríka. Také on se zaměřuje na kulturu dorozumívání (komunikace), za nejdůležitější však považuje právě otázky standardizace, schematizace, poněvadž vyplývají z požadavku ekonomie sdělování (např. sdělování pomocí tabulek, grafů apod.), a pak otázky kombinace jazykových a mimojazykových prostředků v moderní komunikaci. Ekonomie vyjadřování (tj. i stereotypnost určitých textů) a jazyková kultura se podle něho navzájem nejen nevylučují, nýbrž mnohdy se i kryjí. Mistrík však vidí nebezpečí živelných, anonymně vznikajících a lavinovitě se šířících žánrů v rámci nového administrativního stylu (hlášení, hodnocení, programy, plány, dotazníky aj.) a upozorňuje na nutnost věnovat právě této oblasti zvýšenou pozornost. Bylo by nesprávné hledat zde rozpor mezi stanoviskem Mistríkovým a Hausenblasovým: Mistrík totiž vyslovuje požadavek maximální ekonomičnosti, stereotypičnosti jen pro určité oblasti komunikace a jen v těch je mu splnění tohoto požadavku příznakem kultivovaného vyjádření.

J. Horecký si ve svém podnětném příspěvku, přihlížejícím k rozdílnosti jazykové situace v různých jazycích, všímá především rozdílů mezi spisovnými jazyky, které jsou v rámci státního celku jediné (Horecký mluví o jednojazykovosti), a spisovnými jazyky, které v rámci státního celku mají vedle sebe spisovný jazyk (spisovné jazyky) další. Horecký navrhuje i terminologicky rozlišovat dvojjazyčnost jako stav, kdy vedle sebe existují dva jazyky, z nichž jeden je nadřazený, a dvojjazykovost, kdy oba jazyky jsou zcela rovnoprávné. Druhou inovací je v jeho referátě rozlišování spisovné formy jazyka a standardní formy, která má nižší stupeň normovanosti. Důležitá pro praxi je v referátě Horeckého teze o internacionalizaci spisovných jazyků v období rozvinutého socialismu: je třeba preferovat ty výrazové prostředky, které jsou společné, aby se zabránilo jazykové izolaci národů. — Pojmové rozlišení mezi „dvojjazyčností“ a „dvojjazykovostí“ je důležité a v diskusi s ním byl všeobecný souhlas. Problém je však podle na[150]šeho názoru v tom, že diferenciace termínů příponami -ný a -ový nemá oporu ve využití těchto přípon v jiných případech — srov. např. jejich rovnocennost ve dvojici hedvábný — silonový. Spíše by snad bylo vhodné rozlišit tyto různé významy přívlastkem — např. symetrická — nesymetrická dvojjazyčnost. Bylo by však třeba myslit i na mezinárodní termín — termín bilingvismus je významově již obsazen. — Nehledě k námitkám vysloveným v diskusi proti termínu standardní, k nimž se připojujeme (užívá se ho již jinak), bylo by třeba přesně vymezit rozdíl mezi „standardem“ (ať už se volnější norma pojmenuje jakkoli) a hovorovým jazykem, stylem; spisovnou formu definuje Horecký jako oficiální, kdežto standard charakterizuje používáním při běžné komunikaci interpersonální i skupinové a masové, pojem standardu by tedy asi byl širší než hovorový jazyk.

Společenského aspektu československé jazykové kultury se týká i referát J. Kačaly. Mimo jiné se v něm oceňuje vzájemné obohacování (obousměrné) češtiny a slovenštiny a vyslovuje se požadavek koordinace v oblasti politické a odborné terminologie.

Specifičností spisovného jazyka jakožto přirozeného jazyka, který je přizpůsoben pro plnění určitých funkcí, a tedy má i jisté rysy umělé, a kterému je proto třeba se učit, zabývá se K. Horálek. Všímá si přitom internacionalizace (při níž různé vrstvy jazyka často čerpají z nestejných zdrojů), intelektualizace a jisté labilnosti spisovné normy, vyplývající z množství funkcí spisovného jazyka. Při té příležitosti kritizuje zvl. Mathesiovo pojetí pružné stability spisovného jazyka jako ne dost přesné (je jistě možno souhlasit s tím, že princip pružné stability platí pro každý jazykový systém) a jeho pojetí vytříbenosti jako někdy subjektivní.

Přehled československých referátů uzavřeme třemi, které jsou věnovány regulačnímu aspektu jazykové kultury a kodifikaci normy. Obecně uvažuje o významu regulace jazyka pro jazykovou kulturu J. Kuchař. Proti individuální reflexi o jazyce, která se může projevit jako individuální jazyková kritika, individuální nebo skupinový požadavek apod., staví lingvistickou kodifikaci v jazycích se spisovnou tradicí a různé druhy regulací dílčích, jako je normalizace terminologie. Do regulační činnosti zahrnuje také jazykovou politiku, zvláště v několikanárodnostních státech. J. Kuchař soudí, že v budoucnosti bude regulační působení na jazyk stále výraznější, a za dobrý předpoklad toho v socialistických státech považuje vědecké instituce, které jsou k tomuto účelu zřízeny. Pochybuje však — na rozdíl od některých jiných lingvistů — o účelnosti pojmu a termínu jazykového plánování, neboť institucionalizovaná regulační činnost se většinou uplatňuje řešením dílčích konfliktů, které se vyskytnou při fungování jazyka.

Problému kodifikace se velmi soustavně a v širším záběru věnuje F. Daneš v referátě o postojích a hodnotících kritériích při kodifikaci. Navazuje v něm na své starší práce a vypracovává důmyslný model kodifikační činnosti lingvistiky. Aplikace sociolingvistických hledisek a důsledně dia[151]lektický pohled na jazyk i společnost mu umožňují přesvědčivě určit hierarchický vztah mezi kritérii hodnocení; jejich pořadí podle závažnosti vidí takto: /1./ noremnost (tj. příslušnost k normě), /2./ funkční adekvátnost (vhodnost, přiměřenost a s ní spojená efektivnost a ekonomičnost), /3./ systémovost. Lingvistu chápe Daneš nejen jako odborníka, který spisovný jazyk zkoumá a popisuje, ale také jako občana, který má právo (vyplývající z jeho odbornosti) a povinnost zaujímat k spisovnému jazyku své vlastní stanovisko, ovlivňovat jazykové dění. Z opravdu vědeckého přístupu k jazyku samozřejmě vyplývá — jak soudí Daneš — nutnost bojovat, i v rozporu s tradicí, proti neracionálním tendencím a podporovat, je-li to možné, snahy o zjednodušení, pokud jde o věci vnější, okrajové a nepodstatné pro fungování jazyka. Danešův příspěvek tvořivě rozvíjí názory pražské lingvistické školy na spisovný jazyk a patří podle našeho názoru k tomu nejlepšímu, co konference a sborník přinesly.

Ze zahraničních referátů je nejpropracovanější trojice referátů o jazykové kultuře v Sovětském svazu, Polsku a Německé demokratické republice. Autorem referátu nazvaného Aktuální problémy jazykové kultury ruštiny je L. I. Skvorcov. Soustřeďuje se na normu jazyka, její variantnost, na problémy spojené s její kodifikací (ve všech jejích rovinách). Zmiňuje se o metodách zjišťování vývojových tendencí (k těm patří např. využití statistiky při hodnocení variant normy), o tendencích ve vývoji terminologie (o vztazích mezi přejímanými a domácími slovy), o snahách racionalizovat ruský pravopis (aniž se zajde do extrémů) atd. V jeho referátě jsou naznačeny některé problémy jazykové prognostiky, zejména pokud jde o vývoj variant normy, a je vysloven také požadavek typologického zkoumání „zón variantnosti“ v zemích socialistického společenství. Pojetí jazykové kultury v tomto referátě je tedy užší než v československých příspěvcích — je to v podstatě oblast normy a jazykové správnosti. Toto zúžení pravděpodobně vyplývá ze zcela specifické jazykové situace ruštiny jako národního jazyka velmi početného národa a zároveň mezinárodního jazyka mnoha rychle se rozvíjejících národů SSSR. To jistě dostatečně zdůvodňuje pozornost věnovanou kolísání norem spisovného jazyka.

Jazyková norma je hlavním tématem také v promyšleném a hutném referátě polonistky D. Buttlerové. Motivace soustředění na jazykovou normu a její kodifikaci („normativní politiku“) je v jistém smyslu podobná jako v příspěvku sovětském: sociální změny polské společnosti v důsledku ekonomických proměn, územní přesuny obyvatelstva, jaké nemají v polských novodobých dějinách obdoby, rozšíření školního vzdělání atd., to vše uvedlo do prudkého pohybu tradiční normy spisovného jazyka, založené na poměrně úzké vrstvě staré inteligence. Autorka z toho vyvozuje, že se kodifikace spisovné polštiny musí opřít o úzus nové inteligence, která se z velké části rekrutuje z dělnictva a rolnictva, a vzít v úvahu jeho inovace, a to tím spíše, že jsou často v souladu s tendencemi jazykového vý[152]voje (např. s tendencí k pravidelnosti, s tendencí k analytismu; zřetel k typologickému vývoji polštiny patří k sympatickým rysům tohoto referátu). S problémem „vzorového nositele“ jazyka souvisí i problém vzoru stylistickonormativního — tím je dnes podle autorky jazyk publicistiky (rozhlasové, televizní, novinářské), a nikoli už jazyk beletrie. Také Buttlerová zdůrazňuje prognostickou funkci teorie jazykové kultury — na rozdíl od jejího obranného a konzervačního zaměření v minulosti.

Referát Úkoly a cíle jazykové kultury v socialistické společnosti NDR (autoři: E. Isingová, W. Hartung, J. Scharnhorst, G. Feudel) je pozoruhodný důslednou aplikací marxistické metodologie, spojováním jazykové kultury s třídní strukturou společnosti a vzdělávacími možnostmi, které určité třídní struktuře odpovídají. V duchu tohoto pojetí vidí autoři v jazyku především produkt vzdělání, ale i předpoklad společenské aktivity člověka, a jazykovou kulturu chápou jako historicky proměnlivou; za její cíl v socialistické společnosti považují pomáhat při osvojování těch jazykových prostředků, které jsou nutné k účinné komunikaci v souladu s potřebami a možnostmi socialistické společnosti. Do jazykové situace (přibližně ve smyslu Jedličkova pojetí) německého jazyka v NDR zařazují kromě jazykových složek (útvary uvnitř národního jazyka, funkční styly, normy, cizí jazyky) také faktory společenské a politické (úlohu dělnické třídy, rozšíření marxismu-leninismu a rozvoj hromadných sdělovacích prostředků, demokratický centralismus, vědeckotechnickou revoluci, socialistický způsob života atd.). Specifičnost jazykové situace v NDR je ovšem také v tom, že němčina je spisovným jazykem i v dalších, nesocialistických státech, kde jsou podmínky vývoje spisovného jazyka odlišné.

I když ostatní zahraniční referáty nepodávají tak ucelenou koncepci jazykové kultury jako zahraniční referáty předcházející, jsou poučné jako informace o základních stanoviscích i o jazykové situaci země. L. Lörincze (Maďarsko) vychází při definici jazykové kultury z komunikačního pohledu na jazyk a za úkol jazykové kultury považuje — snad příliš úzce — zajištění přesného a bezporuchového průběhu jazykové komunikace a odstraňování šumů — ať už v jazyku samém, nebo v jeho uživateli. Velký význam přitom přikládá jazykové výchově, sahající i do nářečí a minulosti jazyka. — E. Georgievová a J. Băčvarov informují o vývoji názorů na jazykovou kulturu v Bulharsku — od omezeného pojetí „pravopisné gramotnosti“ až k dnešnímu komplexnímu pojetí, zahrnujícímu jak spisovný jazyk sám, tak i jeho ovládání v praxi mluvené i psané. Jako závažný problém, vyplývající z intenzívního rozvoje Bulharska, jeví se autorům referátu vliv přílivu venkovského obyvatelstva do měst na narušování norem spisovného jazyka. (Zdá se nám, že zde autoři zaujímají — např. ve srovnání s příspěvkem polským — především pozici obrannou a méně uvažují také o tom, že stav, kterému chtějí čelit, je v mnoha směrech synchronním aspektem prudkého kvalitativního vývoje spisovné normy.) V popředí zájmu [153]autorů je také tvorba terminologie (stanovisko bulharské jazykovědy, v podstatě také obranné, definují jako „umírněný purismus, zajišťující uchování národní lexikální svébytnosti a čistoty bulharského jazyka“). — S problémem purismu se setkáme také v referátě o jazykové kultuře v Slovinsku. T. Korošec v něm ukazuje, jak v slovinštině vyvrcholil purismus po vzniku Slovinské socialistické republiky (tj. po r. 1943) a jak boj proti němu, zvl. od šedesátých let, měl oporu v teorii pražské školy. Korošcův referát potvrzuje důležitost konfrontačního studia vývoje slovanských spisovných jazyků v několikajazyčných slovanských zemích: je zřejmá nerovnoměrnost jejich vývoje, vyplývající z nerovnoměrnosti vývoje společenského (srov. např. chronologické rozdíly mezi vlnou purismu v českých zemích, na Slovensku a v Slovinsku), a je také jasně vidět, jaký význam má pro potlačení různých nezdravých tendencí vyspělá lingvistická teorie.

Sdělení se liší od referátů užším zaměřením na některé stránky nebo souvislosti jazykové kultury a kromě dvou obecněji pojatých příspěvků — J. Krause o vztahu jazykové kultury k rétorice a M. Jelínka o purismu (koriguje někdy jednostranně negativní stanovisko k purismu a rozlišuje jeho různé druhy) — týkají se většinou češtiny. Tematická pestrost sdělení nám nedovoluje věnovat pozornost každému z nich, a proto se omezíme na všeobecnou charakteristiku. Některá sdělení jsou především bilancí dosavadní práce institucí na příslušném úseku a informací o současném stavu a úkolech (příspěvek V. Křístka a Z. Hruškové o pravopisu, J. Hůrkové a R. Buchtelové o kodifikaci spisovné výslovnosti, J. Filipce o kodifikaci slovníku; informace J. Jelínka a V. Styblíka o nové koncepci vyučování českému jazyku a M. Čechové o jazykové výuce a kultuře češtiny ve škole), v jiných sděleních se obrací pozornost na citlivé body v české jazykové normě a mezery v její kodifikaci (např. v příspěvku V. Michálkové o pohybu v české tvaroslovné normě, M. Knappové o rodných jménech, A. Polívkové o českých místních jménech a E. Pokorné o místních jménech cizích), jiné zase si všímají vztahů spisovného jazyka k útvarům nespisovným (příspěvky S. Utěšeného a M. Krčmové o česko-moravských vztazích v jazyce, J. Hubáčka o slangu). Výraznou skupinu tvoří sdělení týkající se terminologie a systémovosti v ní (K. Sochor, M. Roudný; E. Georgievová o terminologii bulharské), k nimž se řadí i zajímavý příspěvek A. Tejnora o anglicismech v češtině, zejména odborné (upozorňuje mj. na různou kodifikační praxi odborných terminologických komisí). Dva příspěvky jsou věnovány českému pravopisu: interpunkci (M. Sedláček) a postojům budoucích učitelů češtiny k pravopisu (se zřetelem k možným změnám — L. Klimeš), jeden (M. Romportl) vztahu mluveného a psaného jazyka (upozorňuje mj. na vhodnost úpravy pravopisu slov jako kurs, puls, kursovné, předložky přes / přese) a jeden speciálním problémům transkripce cizích jmen v bulharštině (J. Băčvarov). Cenný je obsáhlý [154]příspěvek J. Novotného o konkurenci neshodného genitivního a shodného adjektivního přívlastku se zřetelem k jazykové správnosti. Příspěvek E. Bajzíkové věnuje pozornost třem syntaktickým jevům, které patří v češtině i ve slovenštině primárně k hovorovému stylu: vytčenému větného členu, volnému přiřazování vět a doslovenému opakování jako prostředku spojování textu.

Celkové hodnocení sborníku, a tedy i konference, ze které vzešel, nemůže nebýt kladné. Sborník má tyto přednosti: /1./ Jeho příspěvky jsou většinou zaměřeny k současné situaci spisovných jazyků socialistických zemí a k jejich perspektivám, historické přehledy a reminiscence jsou omezeny na nezbytné minimum. Tím je zdůrazněna aktuálnost sborníku. /2./ Příspěvky sborníku vidí jazykovou kulturu v širokých souvislostech hospodářských a společenských (počítaje v to i souvislosti s vědou a technikou), jako jednu ze složek vývoje společnosti a důležitý nástroj tohoto vývoje. V souladu s tím je použití hledisek teorie komunikace, sociolingvistiky, axiologie, a hlavně pak dialektický pohled na spisovný jazyk jako na celek vyvíjející se vyrovnáváním vnitřních i vnějších rozporů, které jej konstituují a do nichž vstupuje. I sám pojem jazykové kultury se jeví jako vnitřně rozporný: jazyková kultura jako kultura jazyka i kultura komunikování; jako hodnota nástroje, podmínka racionálního a ekonomického komunikování a zároveň jako hodnota kulturní, estetická apod. /3./ Užitečným důsledkem toho, že se obrátila pozornost také na kulturu komunikování, je to, že se do sféry jazykové kultury začlenila také interpretace, porozumění textu a že do ní byly přijaty také otázky prolínání jazykových a nejazykových prostředků v moderní komunikaci (ostatně patří sem i používání gest, mimiky a jiných paralingvistických prostředků) a problematika různých stereotypních schémat, které moderní komunikaci slouží. (Domyšleno do všech důsledků znamená to ovšem, že teorie kultury komunikace přerůstá hranice jazykovědy.) /4./ Za velmi důležité považujeme to, že konference i sborník upozorňují na problematiku kodifikace spisovné normy. Je jistě pravda, že kultura projevu není vázána jen na spisovný jazyk, ale v projevech usilujících o spisovnost bude kodifikace vždycky jedním z nejdůležitějších měřítek kulturnosti projevu. Je proto nutné, aby konflikty mezi kodifikací a normou, která se vytváří na základě úzu, byly průběžně odhalovány a odstraňovány. A je také nezbytné, aby kodifikace, zvláště ve věcech formálních, byla do jisté míry otevřená, aby poskytovala uživateli jazyka jistou volnost a nekladla na něj takové požadavky, jaké někdy nemůže splnit. (Příkladem mohou být některá ortografická pravidla týkající se psaní velkých písmen: správně napsat velké písmeno někdy znamená znát podrobnosti administrativního zařazení školy, fakulty, komise apod., přesnou znalost oficiálního názvu atd.)

Srovnání různých národních koncepcí jazykové kultury, představovaných ve sborníku, svědčí o sbližování různých stanovisek a také o mezinárod[155]ním ohlasu a vlivu československé teorie spisovného jazyka a jazykové kultury. Jsou zde však i rozdíly, které nejsou nepodstatné: např. v míře uplatnění puristických hledisek, v užším nebo širším pojetí jazykové kultury (stav a užívání jazyka jen z hlediska komunikačních požadavků, nebo také z hlediska estetických požadavků společnosti a z hlediska kulturní tradice apod.). Proto by bylo užitečné v načaté mezinárodní spolupráci pokračovat.


[1] Závěrečné slovo J. Kuchaře bylo otištěno v Naší řeči 59, 1976, s. 243—250 pod názvem K výsledkům kolokvia o aktuálních otázkách Jazykové kultury. V témž čísle NŘ vyšly také příspěvky B. Havránka (225n.), J. Krause (228n.), K. Hausenblase (233n.) a v následujícím ročníku NŘ (60, 1977) příspěvky Fr. Daneše (3n.), J. Mistríka (14n.), Z. Hruškové a V. Křístka (19n.), M. Knappové (24n.), M. Krčmové (113n.).

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 3, s. 147-155

Předchozí Jan Petr: Antonín Robek padesátníkem

Následující Čestmír Amort: Studie o slavistických zájmech klasiků marxismu

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1