Retrospektivní pohled na jazykovou kulturu
Bohuslav Havránek
[Články]
-
Organizátoři mezinárodního kolokvia[1] o aktuálních otázkách jazykové kultury v socialistické společnosti mě požádali, abych na tomto kolokviu přednesl stručné úvodní slovo, a to nejen proto, že jsem zde nejstarším účastníkem, ale také z toho důvodu, abych jako jeden z kolektivu, který se více než před 30 lety těmito otázkami začal vědecky zabývat, podal jakýsi retrospektivní obraz vývoje jazykové kultury. Bráním se označení „praotec jazykové kultury“, není přesný, v pražském centru šlo tehdy vskutku o práce kolektivní, dnes už nelze říci přesně, kdo které teze navrhoval. Ani historicky to neodpovídá, čerpali jsme tehdy hodně podnětů z myšlenek, které se rodily v Sovětském svazu, šlo zejména o práce Vinokurovy a jiných. I dnes je jazykové kultuře zejména v socialistických zemích věnována velká pozornost a není divu, vždyť jde o jazykovědnou disciplínu pro společnost velmi významnou.
A půjdeme-li dále do minulosti, spadá do jazykové kultury už vlastně antická rétorika. I přes celý středověk až do 18. stol. byl předmětem zájmu tehdejší filologie spisovný jazyk a vztah k určité kvalitě spisovného jazyka byl v popředí zájmu. Stačí, kdybychom uvedli jako příklad u nás Blahoslavovu Grammatiku; ta vlastně nebyla gramatikou, ale spíše stylistikou, a to stylistikou normativní, tj. tím, co dnes přiřazujeme do jazykové kultury. Lingvistika jako věda začala až koncem [226]18. st. Během tohoto období se jazykovědné bádání spisovnému jazyku značně odcizilo; předmětem pozornosti se záhy postupně stávala komparatistika a historie jazyků (včetně zkoumání lidových nářečí). Lingvistika jako vědecká disciplína považovala tehdy spisovný jazyk za jazyk „umělý“ a přenechávala zájem o něj středoškolským filologům. Pokud jde o normu a kodifikaci, bylo v této oblasti uděláno dost, ale to, co nazýváme jazykovou kulturou, bylo značně zanedbáno.
Teprve když se pozornost lingvistiky začíná obracet od minulosti k přítomnosti, když vzniká synchronní lingvistika, stoupá i zájem o současný spisovný jazyk, o to, jaké úkoly vlastně má, a do popředí se znovu dostávají i otázky jazykové kultury. U nás to bylo ve 30. letech, ale celá záležitost je starší; např. už Noreen od začátku 20. stol. a Jespersen upozorňovali na to, že i spisovný jazyk má být předmětem bádání vědecké lingvistiky. My jsme pak věnovali otázkám spisovného jazyka a jazykové kultury pozornost velmi soustředěnou. Ovšem ani tehdejší naše práce nelze dnes pokládat za definitivní a uzavřené. Sám pojem jazykové kultury, jak se ukazuje v pracích z poslední doby, je dosud labilní, není vlastně teoreticky a vědecky uspokojivě propracován. Toto propracování stojí teprve před námi.
Jak se dnes ukazuje, souvisí teorie jazykové kultury velmi těsně s teorií spisovného jazyka. Správná teorie spisovného jazyka, správný pohled na normu a kodifikaci, je podkladem jazykové kultury. Ta si pak všímá zejména těchto jevů:
a) pravopisu — k tomu, abych ho dal na první místo, mě vede důležitost psané podoby spisovného jazyka v minulosti i přítomnosti. Uvědomuji si však, že to je věc nebezpečná, např. u nás se věnuje tradičně už od obrození pravopisu pozornost neúměrná;
b) zvukové stránky jazyka, a to nejen ve smyslu ortoepie, správné výslovnosti, ale i ve smyslu zvukové realizace celých projevů, patří sem tedy i otázky mluvního tempa, zvukového členění projevu aj. Mohl bych uvádět řadu příkladů, jak se na tyto otázky dosud málo dbá, a to nejen v jazykové praxi, ale i v jazykové výchově;
c) gramatiky, zvláště morfologie; zde jazyková kultura vlastně svou práci začala, a to tím, že se postavila proti názoru, že vzorem pro tvary je minulý stav jazyka, a že probojovala tezi, že jazyk má svůj život nikoli v minulosti, nýbrž v přítomnosti. Jazyková kultura zasahuje a má zasahovat do gramatických jevů, ale [227]ve smyslu perspektivním, nikoli retrospektivním. Jazyková kultura nemůže sama tvořit normu; norma se vytváří v jazyce a jazyková kultura ji může a má podporovat zvláště dobrou kodifikací, nebránit tomu, co v jazyce skutečně existuje a co se perspektivně vyvíjí. Musí přitom hledět nejen na psaný jazyk, ale také na jazyk mluvený. Měla by také brát v úvahu, že každý jazyk potřebuje řešit své specifické situace: např. pro češtinu jsou příznačná podstatná jména slovesná na -ní; jestliže se jich nahromadí v postavení neshodného přívlastku několik, potřebují pro zřetelnost být rozvita adjektivními přívlastky.
d) syntaxe — ta patří plně do jazykové kultury. Syntax vsak nemá jedinou rovinu: poněkud jiná je syntax v jazyce psaném a jiná v jazyce mluveném. V syntaxi hodně nejasností pramení z nedostatku zřetele k čtenáři, popř. k posluchači, z toho, že se tyto aspekty nedostatečně diferencují;
e) se syntaxí velmi těsně souvisí styl, důležitý předmět jazykové kultury. Styl nesnáší nivelizaci, proto si nauka o stylu musí všímat diferenciace stylů;
f) sémantiky slov; zde se jazyková kultura od začátku snažila zasahovat jednak standardizací slovní zásoby v slovnících, jednak pomocí při vývoji odborného názvosloví. Chtěl bych zejména obrátit pozornost na tuto druhou složku, na lingvistickou pomoc při tvoření a propracovávání odborných termínů. Tomu se všude na světě nepřikládá taková důležitost jako u nás, kde si to vyžádalo právě přerušení vývoje odborného jazyka. Nejde tu jen o konkrétní spolupráci na odborných slovnících a při normalizování termínů. (Důležitým krokem u nás v posledních letech byla např. spolupráce při propracovávání názvosloví hornického a hutnického, kde se česká terminologie teprve dotvářela.) Nejde snad jen o zobecňování zásad pro tvoření termínů a o adaptování běžných slov v termíny (které by se měly vystříhat jednostrannosti a řekněme i těžkopádnosti), ale také o vědecký rozbor termínů a terminologie, o zjišťování, jak a proč se mnohé termíny překrývají a mění, vystřídávají. To se ovšem neobejde bez pohledu diachronního.
Tolik jsem chtěl říci k některým obecnějším otázkám, jak je dnes vidím. V jazykové kultuře je třeba vidět jazykovou tradici, ale vidět také dopředu. Tato opozice platí i pro teoretické výtěžky, které jsme před 40 lety přinesli. Od té doby se jazyková kultura u nás i ve světě [228]značně rozvinula, a to jak ve svém působení praktickém, tak i z hlediska teoretického.
Budu šťasten, když i toto mezinárodní kolokvium přinese nové pohledy a nová řešení těchto teoretických otázek.
[1] Počínaje tímto číslem začínáme v Naší řeči otiskovat upravené znění některých příspěvků přednesených na mezinárodním kolokviu O aktuálních otázkách jazykové kultury, uspořádaném Ústavem pro jazyk český ČSAV (za spolupráce Jazykovedného ústavu B. Štúra Slovenské akadémie vied a filozofické fakulty Karlovy univerzity v Praze) ve dnech 14. až 18. června 1976 v Liblicích. V tomto čísle k nim patří zestručněné znění úvodního slova akad. B. Havránka a závěrečného slova J. Kuchaře, dále příspěvek J. Krause a referát K. Hausenblase. Protože uvedené mezinárodní kolokvium považujeme za významnou událost pro obor, který je hlavní tematickou náplní našeho časopisu, přineseme některé vybrané příspěvky z tohoto kolokvia, vhodné pro čtenáře NŘ i v prvních číslech ročníku následujícího. Redakce
Naše řeč, ročník 59 (1976), číslo 5, s. 225-228
Předchozí EP (= Eva Pokorná): Radíme a kritizujeme
Následující Jiří Kraus: Kultura jazykového projevu a rétorika
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1