Studie o slavistických zájmech klasiků marxismu

Čestmír Amort

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

[1]Ve světové odborné literatuře je již řada studií zabývajících se všestranným badatelským úsilím a bohatou tematikou díla zakladatelů vědeckého socialismu Karla Marxe a Bedřicha Engelse. Určitou mezerou však zůstávala jedna oblast badatelských zájmů obou klasiků — slavistika.

Tuto mezeru vyplnil Jan Petr jednou ze svých nejnovějších prací. Jeho cílem bylo podat souhrnný obraz vědeckého zájmu K. Marxe a B. Engelse o slavistickou problematiku. Na mnoha dokumentech J. Petr prokazuje, že zájem o ni byl u obou klasiků rozsáhlý a trvalý. Studiem slovanských jazyků, literaturou slovanských národů, a zejména jejich národní minulostí se oba zabývali teoreticky i prakticky. Je přirozené, že tato tematika nebyla centrem jejich vědeckého bádání. Zabývali se jí jako nedílnou součástí všestranného studia třídních vztahů v Evropě.

Jan Petr v plné šíři prokázal, že zájem o studium jazyků jednotlivých slovanských národů byl u obou klasiků vyvolán aktuálními událostmi v zemích obývaných slovanskými národy. Přitom neoddělovali slovanskou problematiku od hospodářských a politických otázek v celé střední, východní a jihovýchodní Evropě. Především se zajímali o úroveň hospodářského a společenského vývoje jednotlivých slovanských národů. Bedlivě sledovali podmínky a historické příčiny jejich současné politické poroby a průběh jejich národně osvobozeneckého hnutí za dosažení politických a národních práv ve státech, na jejichž území Slované žili, tj. v Prusku, Sasku, Rusku, Rakousku, v Uhrách a v Turecku (s. 8). Marx a Engels zdůrazňovali, že národnostní otázka má především sociální obsah a že její konečné řešení závisí na uskutečnění sociální revoluce a na vítězství dělnické třídy.

[156]Engels ve svých pracích odsuzoval utlačování slovanských národů a národností jak pruským státem, rakouskou monarchií, Tureckem, tak i ruským carismem. Současně odsuzoval ta národní hnutí Slovanů, která objektivně napomáhala reakčním režimům v Evropě.

Jan Petr ve své monografii upozorňuje, že zájem Marxe a Engelse o slovanské národy počíná na sklonku třicátých let 19. století; Engels se nadšeně vyjadřoval o polském povstání roku 1830. Později se Marx a Engels setkávali s příslušníky ruské a polské emigrace a dovídali se od nich o poměrech ve střední a východní Evropě. Po brutálním potlačení polského povstání roku 1848 v Poznaňsku Marx a Engels vystoupili ve svém časopise Neue Rheinische Zeitung na obranu polských revolucionářů (s. 15).

Koncem srpna 1848 Marx navštívil Vídeň, kde se blíže seznámil se vztahy Čechů a Němců v Rakousku, a již tehdy je hodnotil z pozic proletářského internacionalismu (s. 16). Jan Petr se přitom odvolává mimo jiné na Engelsovu vzpomínku napsanou roku 1893 pro slavnostní číslo českého listu „Sociální demokrat“. Červnové povstání roku 1848 v Praze Engels nazval demokratickým, neboť bylo namířeno jak proti habsburské monarchii, tak i proti dožívající feudální třídě v Čechách. V jiné souvislosti odsuzoval potlačování neněmeckých národů, zejména Slovanů.

Marx a Engels jednoznačně podporovali v roce 1848 boj Čechů, ovšem jen po dobu, pokud v něm nebyly potlačeny revolučně demokratické síly a než se do jeho vedení dostali buržoazní austrofilsky orientovaní politikové, kteří se postavili proti německé a maďarské revoluci. Tehdy Marx a Engels zcela pochopitelně změnili svůj kladný vztah k rakouským Slovanům. V souvislosti s tím Jan Petr upozorňuje na vystoupení Jana Švermy proti nesprávnému obvinění Marxe a Engelse z jejich nepřátelského zaujetí vůči Čechům a Slovanům (s. 18—19).

S mimořádným zájmem sledovali Marx a Engels události ve východní Evropě, zejména agrární revoluci v Polsku a Rusku. Engels se vyjádřil, že se Polsko stává „ohniskem východoevropské demokracie“ (s. 22). Na jaře 1851 došel k názoru, že z hlediska rychlejší kapitalistické výroby v Rusku dojde nejdříve tady k očekávané agrární revoluci (s. 23). Z toho vyplýval jeho neobyčejný zájem o Rusko a o ruské revoluční hnutí. V sedmdesátých letech se prohloubily styky Marxe a Engelse s ruskými revolucionáři. Proto také nepřekvapuje, že se Marx a Engels velmi živě zajímali o hospodářské poměry v Rusku a sledovali rusky psanou ekonomickou literaturu (s. 25—26). V souvislosti s tím sledovali polskou otázku. Jejich přičiněním byl zařazen do programu I. internacionály požadavek osvobodit a sjednotit Polsko (s. 28). V předmluvě k 2. vydání polského překladu Manifestu komunistické strany z roku 1892 Engels uvedl, že obnovení nezávislosti Polska je sice záležitostí celé dělnické třídy, avšak může ji „vybojovat jen mladý polský proletariát“.

V souvislosti s revolučními událostmi v letech 1848—1849 se Engels zají[157]mal o Charváty, Slovince a Srby obývající rakouskou monarchii. Kriticky se ovšem vyslovoval o těch jejich snahách, jež souvisely s austroslavismem. Od doby krymské války (1853—1856) sledoval národně osvobozenecké hnutí jižních Slovanů proti turecké feudální nadvládě (s. 30—31).

V druhé polovině sedmdesátých let Marx a Engels vystupovali na obranu Bulharů a Srbů. Jejich osvobození považovali za úkol evropské revoluce (s. 32).

Velkou pozornost věnovali zakladatelé vědeckého socialismu úloze politického panslavismu v historii Ruska a slovanských národů. Pokládali jej za zcela reakční ideologii. A současně odmítali pangermanismus. Politický panslavismus ovšem odlišovali od kulturní a literární aktivity slovanských národů, které zdůrazňovalo jejich jazykovou a psychickou blízkost a potřebu kulturní spolupráce. Tuto formu slovanské vzájemnosti Engels hodnotil pozitivně. Myšlenku slovanské vzájemnosti, pokud se stala prostředkem boje proti rakouskému, pruskému a tureckému centralismu a obratně jí bylo využíváno k dosažení národních práv, Engels chápal a západoevropskému proletariátu vysvětloval její původ (s. 33—36).

Při důkladném studiu díla obou klasiků Jan Petr sledoval jejich znalosti slovanských jazyků. Podle Engelsova svědectví se Karel Marx učil staroslověnskému jazyku, studoval ruštinu a srbochorvatštinu (s. 37). Engels na sklonku života rozuměl česky, polsky, bulharsky. V roce 1893 se sešel na kongresu v Curychu s představiteli české sociálně demokratické strany a podle svědectví jednoho z nich — Josefa Steinera — prý je mile překvapila jeho čeština (s. 69). Slováky pokládal Engels za samostatný etnický celek, který se lišil od českého obyvatelstva v Čechách a na Moravě i historicky. Z politického hlediska doporučoval vytvořit společný stát Čechů a Slováků (s. 71—72).

Řada faktů svědčí o tom, že se Marx a Engels zajímali o polštinu (s. 72—79). V roce 1893 Engels prohluboval své znalosti polštiny četbou polského tisku. A již dříve studoval slovinský jazyk. Od padesátých let se Marx a Engels zajímali o bulharštinu. Později se Engels seznámil s bulharskými lidovými písněmi vydanými ve francouzském překladu. V dopise, který 9. června 1893 poslal redakci bulharského socialistického listu, uvítal růst dělnického hnutí na Balkáně, které „nese Marxem rozvinutý prapor moderního proletariátu až k Černému a Egejskému moři“. Kromě toho Engels ujistil redakci, že rozumí bulharsky natolik, aby mohl číst její list (s. 79—80).

Řada údajů v díle Marxe a Engelse svědčí o tom, že si oba klasikové uvědomovali samostatné postavení ukrajinštiny a Ukrajinců jako zvláštního národa. Engels vystoupil proti ruskému a rakouskému monarchismu a ovšem i proti šlechtickému Polsku na obranu národních práv Ukrajinců. Také Bělorusy považoval Engels za zvláštní etnický celek (národnost), vymezený geograficky, jazykově a kulturně (s. 81—82).

[158]O tom, že by se byl Engels zabýval studiem lužické srbštiny, není důkazů. K tomu však Jan Petr poznamenává, že oba zakladatelé vědeckého socialismu znali Lužické Srby a považovali je za slovanské obyvatelstvo, které vedle občanů německé národnosti obývá území historické Lužice.

V další části své práce se Jan Petr zabývá vědeckobadatelskou činností Marxe a Engelse, zaměřenou na problematiku filozofie jazyka a obecné jazykovědy, jazykovědy konkrétních odvětví, jazykové kultury, stylu a teorie překladu. Upozorňuje, že v souvislosti se studiem slovanských jazyků se Engels zabýval myšlenkou napsat srovnávací mluvnici slovanských jazyků (s. 89—91). A třebaže později ustoupil od tohoto úmyslu, velmi živě se nadále zajímal o slavistiku a sledoval příslušnou odbornou literaturu. Zabýval se problematikou pravlasti Indoevropanů, příchodem Slovanů do Evropy apod. (s. 92—93).

Na celé řadě příkladů Jan Petr dokazuje široké Marxovy a Engelsovy znalosti odborné slavistické literatury. Oba znali práce J. Dobrovského, F. Palackého, F. J. Šafaříka. Engels znal dílo J. Kollára, kterého nazval „slovenským básníkem z uherských Karpat“. A ovšem oba znali i další slavisty (s. 103—106, 111).

Jan Petr zdůrazňuje, že Marx a Engels věnovali v rámci své celoživotní vědeckobadatelské a revoluční činnosti velkou pozornost studiu problematiky jednotlivých slovanských zemí. Od padesátých let zdůrazňovali, že právě v Rusku nejrychleji dozrávají podmínky pro uskutečnění agrární revoluce. V sedmdesátých letech Engels již s plnou jistotou uváděl, že centrum světové revoluce postupně přechází ze západní Evropy do Ruska a že to bude Rusko, které se stane ohniskem revolučních změn ve společnosti. K tomu Jan Petr dodává, že „v Rusku tedy Marx a Engels nejprve spatřovali spojence, později základnu proletářské revoluce“. Tím vyvrací úvahy Benoita P. Hepnera aj., že by Marx po celý život projevoval strach z Ruska (s. 26, pozn. 46).

Janu Petrovi se podařilo ukázat kořeny, z nichž v jednotlivých časových obdobích vyrůstal Marxův zájem o studium slovanských jazyků, o slovanské literatury a ústní lidovou slovesnost. Autor dochází k závěru, že tento zájem byl podmíněn potřebou všestranně poznávat politické, hospodářské, sociální a kulturní události ve slovanských zemích a na tomto základě určovat jejich úlohu, kterou sehrály (nebo se očekávalo, že sehrají) v jednotlivých fázích boje za proletářskou revoluci (s. 111—113).

---

[1] Jan Petr Slavistické zájmy K. Marxe a B. Engelse, Acta Universitatis Carolinae — Philologica, Monographia LXI, Praha 1979, 124 s., srov. též Jan Petr, Klasikové marxismu-leninismu o jazyce, Úvodní studie a výběr textů z Marxova, Engelsova a Leninova díla, Praha 1977, 370 s.

Naše řeč, ročník 64 (1981), číslo 3, s. 155-158

Předchozí Miroslav Komárek: Aktuální otázky jazykové kultury

Následující Alena Polívková, Jiří Kraus: Nová populární knížka o polštině a obecné jazykovědě