Časopis Naše řeč
en cz

Současný stav a výhledy českého pravopisu

Zdeňka Hrušková, Václav Křístek

[Články]

(pdf)

-

V socialistické společnosti stále vzrůstá význam jazykové komunikace. Na důležitosti nabývá zvláště užívání spisovného jazyka, a to jak v jeho podobě mluvené, tak i v podobě psané. Tato skutečnost vede k tomu, že má stále větší význam i norma přepisu zvukové stránky spisovného jazyka a její kodifikace. V současné době užívá denně psané podoby spisovného jazyka stále více příslušníků naší společnosti aktivně, a musí tedy aktivně ovládat i normu psané formy jazyka — pravopis. Tím se stávají otázky pravopisu záležitostí v širokém smyslu politickou.

Znalost pravopisných pravidel se u nás pokládá všeobecně za samozřejmou. Dokonce se někdy pouze na otázky pravopisné redukuje i pojetí jazykové kultury, jazykové správnosti a vytříbenosti. Otázky pravopisu se totiž dotýkají všech píšících, staly se záležitostí prestižní a v jazykové výchově i školní výuce zaujímá pravopis až neúměrně důležité místo. Je v naší tradici hned od prvního vydání „Pravidel hledících k českému pravopisu a tvarosloví“ z r. 1902, že se tato příručka stala závaznou pro normu psané formy jazyka a ovšem i předmětem úvah i kritiky veřejnosti i odborníků. V průběhu 70 let existence příručky zvané Pravidla pravopisu jsme byli svědky různých normativních zásahů do psané podoby jazyka, radikálnějších i týkajících se jen jednotlivostí.

Zrekapitulujeme si ve stručnosti nejdůležitější činnost na tomto úseku v době nedávné, abychom mohli posoudit stav současný a potřeby budoucí.

Nejzávažnější událostí poslední doby bylo vydání Pravidel českého pravopisu v r. 1957 péčí Ústavu pro jazyk český ČSAV jako nejpovolanější odborné instituce. Jejich zpracování vyplynulo z nové historické situace, jak se vyvinula po r. 1945. Celým svým pojetím a způsobem [20]zpracování bylo nové vydání Pravidel sice zcela novou redakcí, nepřineslo však žádnou podstatnou reformu pravopisu. Jen důsledněji aplikovalo pravopisné zásady dosavadní ve snaze vyhovět novým skutečnostem. Několikaletou přípravu tohoto vydání Pravidel sledovala veřejnost s velkým zájmem. O postupu prací referoval denní tisk, informovaly odborné časopisy. Členy pravopisné komise byli kromě odborníků jazykovědců zástupci novinářů, spisovatelů, učitelů i ostatní kulturní veřejnosti.

Při zavádění nových pravopisných zásad do praxe oživl zájem o pravopisnou problematiku vůbec. A brzo se ozvaly ve veřejnosti hlasy dotazující se, zda by nebylo možno pravopisné zásady zjednodušit. Poučené rozbory české pravopisné soustavy ukazují, že náš pravopis není jednoduchá záležitost, o jejíchž změnách by se dalo rozhodnout bez podrobného uvážení nejrůznějších vztahů: bez prozkoumání vzájemných vztahů mezi psanou podobou jazyka a jeho fonologií a gramatikou, bez přihlédnutí k často se křížícím jeho základním funkcím zaznamenávací a vybavovací, k nutnosti „kontinuity a nerušené tradice“, k potřebám jazykové výchovy a výuky atd. I když náš pravopis není ve srovnání s pravopisem jiných jazyků zvláště složitý, je v něm dosti toho, co dnes lze odůvodnit jen zřetelem k minulým obdobím jazyka a co nemá oporu nebo má oporu jen velmi slabou v soustavě jazyka dnešního. A právě existence těchto jevů vyvolává vždy nové požadavky na zjednodušení, zpravidelnění, racionalizaci pravopisného systému.

Proto už za šest let po vyjití posledních „nových“ Pravidel pravopisu, tedy v letech 1963—64,[1] se lingvisté znovu zamýšleli nad možností dalšího zdokonalování současného stavu české pravopisné soustavy a potřebě a vhodnosti pravopisných úprav. Při všech úvahách se vždy projeví ono přirozené střetání zájmů: zaměření úprav na nastupující generaci znamená obtíže pro generaci starší; co by přineslo ulehčení a zkvalitnění školního vyučování češtině, je zatížením pro dospělé uživatele, kteří by se musili „zase něčemu novému učit“. Příkladem takového protichůdného hodnocení je zavedení dubletních podob u většiny slov přejatých do češtiny z cizích jazyků a v češtině často užívaných. Dvojí způsob psaní — v podobě původní i počeštěné [21]— představuje přechodné stadium znamenající v tomto případě ulehčení přechodu k psaní shodnému s výslovností přejatých slov v češtině. Pro uživatele zvyklé na původní podobu znamenala možnost psát nadále původním způsobem, že se nemusili „ničemu novému učit“, pro ostatní, zvláště pro mladou generaci znamenala možnost psát ve shodě s výslovností zjednodušení, takže se také „nemusili učit“ rozdílům mezi podobou psanou a vyslovovanou. Výsledkem tohoto stavu dnes je, že převážná většina všech uživatelů píše přejatá slova způsobem odpovídajícím zvukovému obrazu slova.

Práce na průzkumu možností zdokonalení, racionalizace pravopisné soustavy se rozvíjely dvojím směrem: jednak se sledovala situace v oblastech, v nichž se potíže projevují nejmarkantněji, jednak byly zvoleny k průzkumu nové moderní metody.

Specifickou oblastí, kde je pravopis zdrojem neustálých těžkostí a nesnází, je škola. Proto v r. 1965 oddělení českého jazyka ve Výzkumném ústavu pedagogickém v Praze provedlo výzkum,[2] jehož úkolem bylo zjistit pravopisnou úroveň žáků odcházejících ze základní devítileté školy a odhalit hlavní pravopisné obtíže, a to také se zřetelem k vynaloženému času a úsilí na zvládnutí různých typů pravopisných jevů. Ze závěrů vyplývá, že přes neustálé zdůrazňování proporcionality všech složek jazykového vyučování se stále ještě věnuje pravopisné výuce nadměrná pozornost na úkor pěstování vyjadřovacích schopností žáků, a že přesto výsledky — tj. skutečně bezpečná znalost pravopisných pravidel — vynaložené námaze neodpovídají.

Druhou akcí byl sociologický průzkum o postojích široké veřejnosti k eventuálním úpravám českého pravopisu. Ústav pro jazyk český ve spolupráci s Ústavem pro výzkum veřejného mínění ČSAV se obrátil na veřejnost s anketou, při níž proběhlo dvojí šetření o postojích dospělých osob k pravopisným otázkám.[3]

Takováto prověření skutečného stavu v oblasti pravopisu v praxi školní i mimo školu jsou jedním z podkladů pro další práci odborníků lingvistů, aby mohli zvážit, co kladného, ale i co záporného mohou přinést různé varianty pravopisné úpravy. Nelze odstranit vše, co činí potíže, co je nesnadné k naučení, ale lze odstranit to, co činí potíže [22]zbytečné. Přes všechnu úctu k tradici je nutné, aby se v době technické revoluce, mechanizace a automatizace i pravopis přizpůsobil novým podmínkám a potřebám technickoekonomického rázu, a to i s přihlédnutím k hospodářskému dosahu úprav, jejich proveditelnosti a nákladnosti. Dnes jsme v situaci, kdy realizovat pravopisné reformy není a nemůže být záležitostí pouze lingvistů. Kromě toho lze takové reformy provádět jen za určitých podmínek hospodářských, společenských atd. Ale co je věcí lingvistů, to je připravit důkladný, hluboký rozbor současného stavu pravopisu na základě poznání obecných zákonitostí pravopisné soustavy, připravit návrh optimální úpravy českého pravopisu bez zřetele k tomu, zda, kdy a jak bude taková úprava moci být uvedena v život.

Všichni, kdo se na těchto pracích podílejí, jsou si vědomi, že to není úkol lehký. Záleží především v tom, zachovat základní funkční vlastnosti pravopisu a přitom usnadnit jeho zvládnutí a podpořit tak jistotu a pohotovost členů společnosti při písemných jazykových projevech. Všechny zásahy je nutno hodnotit z nejrůznějších hledisek jazykových, s citlivým zřetelem ke společenskému a politickému dosahu, k tradici i postojům veřejnosti.

Zcela mimořádný význam má vztah ke slovenštině, k slovenskému pravopisu. Je to otázka složitá, ale věnovat jí pozornost je velice naléhavé, protože jde na jedné straně o jazyky velmi blízké, na druhé straně o jazyky zcela svébytné, žijící vlastním plným životem, ovšem v podmínkách každodenního vzájemného kontaktu. A právě vzhledem k tomuto působení obou jazyků na českou i slovenskou veřejnost (prostřednictvím tisku, rozhlasu, televize, při spolupráci zaměstnanců státních a veřejných institucí atd.) by bylo žádoucí i vítané, aby se postupně dosáhlo větší shody i mezi oběma pravopisnými systémy tam, kde jde o konvenční rysy pravopisné — nikoli ovšem o ty, které vyplývají z rozdílné podstaty obou národních jazyků.

Práce na pravopisné problematice probíhají u nás soustavně a nepřetržitě především v Ústavu pro jazyk český ČSAV. Zde se soustřeďovala vždy všechna činnost odborná i organizační, zde probíhají diskuse, propracovávají se dílčí otázky, provádí se průzkum pravopisné a ortoepické normy, přezkoumávají se teoretické zásady a poučky jak z hlediska pravopisné soustavy jako celku, tak i vývojových tendencí. Pracovníci jsou soustředěni v pracovních týmech, pracují vždy na určitých úsecích pravopisné problematiky a o výsledcích [23]své práce pak referují v předsednictvu, popř. plénu pravopisné komise. Pravopisná komise je orgánem vědeckého kolegia jazykovědy a má zvláště dva specifické úkoly: sledovat veřejné mínění a zachycovat postoje veřejnosti k pravopisu a za druhé dávat podněty, směrnice k propracovávání některých problematických stránek pravopisné soustavy. Činnost na pravopisné tematice by měla vyústit v speciální teoretická pojednání rozebírající současný stav u jednotlivých pravopisných jevů, popř. podávají možnost jejich optimální úpravy za respektování příslušných jazykových hledisek i podmínek společenské praxe.

V současné době se v Ústavu pro jazyk český ČSAV připravuje k vydání nový Slovník spisovné češtiny (SSČ).[4] Jeho autory jsou většinou pracovníci tohoto ústavu. Od dob Trávníčkových (srov. jeho a Vášův Slovník jazyka českého, poslední, čtvrté vydání z r. 1952) je u nás tradicí, že se takový slovník pokládá zpravidla za základní normativní příručku, poskytující pohotové informace nejen o věcně obsahové stránce slov, sousloví a slovních spojení, ale též o správnosti obtížnějších tvarů slov a zejména o jejich pravopisu. Od vydání Pravidel v poslední redakci uplynulo už dvacet let. Za tu dobu došlo k podstatným změnám v životě naší společnosti a vzhledem k těsnému sepětí jazyka a společnosti též v jazyce samotném, a to ve všech jeho rovinách. Vyvíjela se i pravopisná norma a SSČ musí na tyto jevy promyšleným způsobem reagovat, nemá-li být vlastně už při svém vydání zastaralý. I tento slovník bude plnit úkol normativní a kodifikační příručky. Přihlíží k živému celospolečenskému úzu a citlivě dotváří podobu jazykové normy popsanou v dosavadních českých slovnících, v normativních gramatikách, v Pravidlech českého pravopisu a v kodifikačních publikacích ortoepických a zachycuje ovšem i pohyb ve spisovné normě. Slovník nechce být jen pasívním odrazem dosavadní jazykové situace, naopak chce být aktivním, regulujícím činitelem předjímajícím vývoj spisovné normy, chce přispívat k jazykové výchově všech uživatelů češtiny, k zvyšování obecné jazykové kultury.


[1] Naše řeč: 47, 1964, 165n.; 48, 1965, s. 30n. a s. 182n.; 49, 1966, s. 155n.; tam viz i další literaturu; 52, 1969, s. 185 a 190; Slovo a slovesnost 25, 1964, a 26, 1965; Český jazyk a literatura 14, 1963/64 a 15, 1964/65.

[2] Problém reformy českého pravopisu z hlediska školy, Zprávy Výzkumného ústavu pedagogického 13, Praha SPN, 1966; zprávu o tom viz Naše řeč 50, 1967, s. 113n.

[3] Zprávu viz Naše řeč 52, 1969, s. 265n.

[4] Srov. J. Filipec, Cesta k českému jednosvazkovému slovníku, NŘ 58, 1975, s. 225n.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 1, s. 19-23

Předchozí Jozef Mistrík: Kultúra dorozumievania a štylistika

Následující Miloslava Knappová: Jazyková kultura a společenské fungování rodných jmen

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1