Časopis Naše řeč
en cz

Metajazykové přezdívky v jihozápadočeských nářečích

Antonín Rubín

[Články]

(pdf)

-

Lidé si přezdívají asi tak dlouho, jak dlouho dovedou mluvit. Předmětem přezdívek bývá nejčastěji jednotlivec a jejich pramenem nějaké jeho výrazné odlišnosti fyzické nebo nápadné rysy povahové.[1] Přezdívat se ale může někomu i podle jeho osobních zálib a sklonů, podle zaměstnání, podle polohy nebo vlastností bydliště, podle dávného majitele stavení, ba i podle jména manželky, zdálo-li se okolí, že je jí muž příliš podřízen. Častým inspiračním zdrojem přezdívek jsou i jména zvířat. Zvlášť plodným prostředím pro vznik přezdívek bývala střední škola.[2]

Přezdívat se ovšem může i skupině lidí, často obyvatelům jedné vesnice nebo její části, např. i podle výrobků nebo ústroje, podle majetnosti nebo chudoby, podle oblíbeného jídla apod. Přezdívky mohou vzniknout i přenášením místních jmen a naopak z přezdívek se zase mohou stát místní jména, ba i příjmení.[3]

Vzácnější, ale neméně zajímavé jsou přezdívky příslušníků nářečních skupin a typů. Vznikly z jisté výrazné podoby slov nebo tvarů v mluvě obyvatel nějakého území. Tato podoba v okolí neexistovala, a proto tam byla velmi nápadná.[4] Tyto přezdívky jsou tím zajímavější, že ukazují aspoň výjimečný smysl veřejnosti pro metajazyk, „řeč o jazyce“. Lidé si totiž běžně nevšímají vlastností struktury jazyka, jde jim jen o jeho ryze sdělnou funkci.[5] Na velké oblasti českých nářečí [84]jihozápadních máme přezdívek tohoto druhu hned několik. Označují nejen jednotlivce, ale i jistý geograficky ohraničený kolektiv.

Nejznámější z nich je označení buláci pro Chody či Psohlavce[6] (i to jsou přezdívky), které vzniklo z dávného oblastního útvaru bul místo byl v příčestí minulém slovesa být. Chodky pak se nazývaly bulačky nebo řidčeji bulky, chodský kroj byl bulácký nebo bulský a nářečí se jmenovalo bulácké nebo buláčtina. Tak je to známo např. z prací Boženy Němcové, které čerpají náměty z Chodska, z Jiráskových Psohlavců, z povídek i románů Jindřicha Šimona Baara, Jana Vrby i odjinud. Tak to také zaznamenaly nejen oba velké slovníky češtiny, Příruční slovník jazyka českého i Slovník spisovného jazyka českého, ale už i Česko-německý Kottův z r. 1878.

Význačný chodský badatel a dialektolog Jan František Hruška uvádí, že výslovnost u místo y byla v příčestí minulém slovesa být v chodštině běžná asi do poloviny minulého století. Téhož názoru je i další chodský rodák Jindřich Jindřich, jenž prý ji slyšel ještě za svého mládí (*1876 v Klenčí; viz sborník Chodsko, Praha 1956, s. 266). V našem století se už bul na Chodsku neříkalo. Příčestí, které dalo Chodům přezdívku buláci, však dosud přežívá v chodských písních (viz Jindřich Jindřich, Chodsko, Praha 1956, s. 266) a v označení chodského venkova jako Buly a venkovanů voňi sou z Bul, vona je bulka, von je bulák, jak se dodnes říká např. ve Kdyni.[7]

V 50. letech zachytil J. Voráč při kontrolním výzkumu nářečí na Stašsku ojediněle přezdívku sombuláci. Ve staré generaci prý tak byli nazýváni ti, kdo říkali já som bul namísto já sem byl.[8] Okolnost, že přezdívka existovala už jen v reminiscenci na vymřelou generaci, je příčinou nejednotnosti v jejím znění, jak ukazuje i současně zachycená podoba sumbeláci i citované odlišné odůvodnění: Ty sumbeláci všichní vymřeli, co říkali já sum bul. Podoby sum i som jsou vedle sem a s∂m na Stašsku živé v lidovém jazyce dodnes, stejně jako podoba příčestí minulého s redukovaným vokálem, tedy b∂l, který je nejblíže samohlásce e. Proto lidový mluvčí vyslovuje bel (sumbeláci). Podoba bul na Stašsku již zachycena nebyla. I když jde jen o vzpo[85]mínku na vymřelou generaci, sotva by si lidový informátor takovéto přezdívky-složeniny sám vykonstruoval.

Jiná podoba tvaru 1. osoby jednotného čísla slovesa být, a to sim, byla příčinou přezdívky simionáci. Uvádí ji pro oblast českých nářečí jihozápadních F. Trávníček v knížce O českém jazyce (Praha 1924, s. 19): „Kdo říkají sim, jsou od svých sousedů nazýváni simionáci.“ Nositele této přezdívky blíže zeměpisně neurčuje. Zeměpisné určení však najdeme v Lidových novinách 48, 1940, 370, kde pod šifrou tk můžeme číst: „Jihočechové kolem Vlachova Březí a Husince se nazývají … simionáci, poněvadž říkají sim za sem (= jsem).“ Simionáky bychom mohli hledat také na Strážovsku, v šumavské kotlině jižně od Klatov, kde je tvar sim (vedle tří jiných) dosti živý v lidovém jazyce dodnes. Zmíněná přezdívka tam však ani korespondenční anketou, ani přímým výzkumem nářečí zachycena nebyla, v okolí Vlachova Březí a Husince rovněž ne. Podoba sim pak byla zachycena jako ojedinělá vzpomínka na vymřelou generaci asi 4 km jižně od Husince.

Obyvatelé vsí okolo Domažlic přezdívali v minulosti Domažličanům Ondové nebo Onďácí (dlouhé v 1. pádě množného čísla je pro nářečí v západních Čechách typické). Příčinou této přezdívky byla snaha měšťanů odlišit se v řeči od okolního venkova i tím, že důsledně odstraňovali protetické h-, které dříve bylo na Chodsku docela běžné. Domažličtí šli v té snaze tak daleko, že odsouvali počáteční h- i u slov, v nichž bylo náležité, mj. i u křestního jména Honza, v tamní tehdejší podobě Honda. Říkali tedy svým Hondům Ondové. Podle J. F. Hrušky (z jehož článku Chodská mluva, otištěného v Chodské čítance, která vyšla ve Vyškově r. 1927, tato informace pochází) to byla oplátka venkovanů za přezdívku buláci, kterou je měšťané častovali.

V řadě vesnic při bývalé jazykové hranici mezi Vimperkem a Prachaticemi, zhruba mezi řekou Volyňkou a horním tokem Blanice budeme ještě dnes překvapeni jiným rázovitým nářečním jevem, i když už zdaleka není tak častý jako v minulosti. V mluvě nejstarších rodáků se tu dosud objevují (u některých nejstarších rodaček i převážně) neurčité způsoby sloves zakončené na -ť. Říká se tedy dáť, dělať, chodiť, bejť apod. Ještě v prvních desetiletích našeho století zde byly běžné i infinitivy s plným zakončením, tedy na -ti, a říkalo se dáti, dělati, choditi, bejti apod. V řadě vsí je zachytil Bohumil Vydra ve své monografii Popis a rozbor nářečí hornoblanického (Praha 1923). Při výzkumu českých nářečí korespondenční anketou v letech padesátých byl však už infinitiv na -ti zachycen jen vzácně. Krátké infinitivní [86]tvary na byly zaznamenány ještě poměrně často i při terénním výzkumu v polovině let šedesátých.[9]

Tento výrazný nářeční jev v širším okolí neexistoval a působil tam tak nápadně, že dal jeho nositelům přezdívku tiťáci. Je jistě zajímavé, že se za tiťáky prohlašují i někteří obyvatelé této oblasti, kteří už infinitivy s měkkým zakončením ve svém jazykovém úzu nemají.[10] Ukazuje to, že se přezdívka tiťáci nepociťovala jako hanlivá. Přešla pak z nositelů také na jejich nářečí, které se nazývá i v odborné dialektologické literatuře tiťácké. S tiťáky se setkáme také v obou velkých slovnících českého jazyka i v beletrii. V souvislosti s mizením nářečí se oblast tohoto jevu zmenšila, jak je patrno i ze srovnání mapky ve Voráčových Českých nářečích jihozápadních II, (Praha 1976), která byla nakreslena podle údajů korespondenční ankety, s mapkou v citovaném článku J. Jančákové, k níž byl materiál nasbírán asi o 20 let později.

Velká oblast českých nářečí jihozápadních bývá v nejširším rozsahu vymezována hranicí typu Novákojc, Kučerojc u jmen rodinných a Horažďojce, Strunkojce u jmen místních proti středočeskému typu Novákovic, Horažďovice.[11] Přibližně uprostřed zasahuje do této velké jihozápadní oblasti jako klín rozsáhlé území, kde se říká Novákouc, Kučerouc a Horažďouce, Strunkouce. Hranice tohoto území začíná jižně od Sušice, z východu ji obejde a zamíří k severu. Obloukem se z jihu vyhne Příbrami a směřuje k Týnu nad Vltavou. U tohoto města se obrátí k jihozápadu a západně od Prachatic končí v bývalém pohraničí. Podoby Novákojc, Horažďojce se od podob Novákouc, Horažďouce značně liší, což si uvědomují zvláště obyvatelé vesnic, které leží při hranici obou těchto podob. Není proto divu, že na západ od zmíněné čáry Týn—Prachatice si vysloužili staří místní rodáci přezdívku oucáci podle výslovnosti Novákouc, Horažďouce, zatímco na východ od ní zase podoby Novákojc, Horažďojce přinesly tamním obyvatelům označení ojcáci.

Příčinou obou přezdívek byly změny souhlásky v. Tyto změny souvisí se starou výslovností v, která byla obouretná, a nikoliv retozubná, jak je tomu dnes v nářečích v Čechách většinou. Tato obouretná [87]výslovnost v souvislosti s bývalou měkkostí retnic byla asi příčinou vzniku nářečního j za v, případně zániku v ve skupině vi po samohlásce.[12] Tak vznikly podoby jako jalojice (z jalovice), lajice, častěji redukcí vokálu jalojce, lajce a podobně i Novákoj(i)c, Horažďoj(i)ce z Novákovic, Horažďovice apod. Obouretné v se také mohlo změnit v postavení po samohlásce na konci slabiky v neslabičné u (např. v severovýchodočeské výslovnosti typu prauda, mrkeu). Ve skupině -ovi- se obouretné v změnilo v menší míře v neslabičné u i v nářečích jihozápadočeských a následující i přitom zaniklo. Tak z jalovice vzniklo jalouce, podobně polouce, z Novákovic Novákouc, z Horažďovice Horažďouce, podobně Strunkouce atd.[13]

Při jižní části hranice podob -ouc(e)/-ojc(e) jsou menší území, kde se říká Novákoc, Horažďoce. Chybí tedy přechodová hláska -u-/-j- vůbec, užívá se podoby „neutrální“.

Směrem na jihovýchod od hranice podob -ouc, -ouce/-ojc, -ojce se bylo možno setkat s dalším výrazným nářečním jevem. Mezi Vodňany a Netolicemi vedla v minulosti čára, která oddělovala oblasti rozdílných nářečních podob budoucího času slovesa jít. Na sever od ní, na Vodňansku se říkalo (a říká) pudu, pudeš, pudeme a s výjimkou menšího území v oblasti nářečí severovýchodních je tomu tak i v nářečích jinde v Čechách i v obecné češtině. Na jih od ní však, na širokém Netolicku se v lidovém jazyce říkalo půjdu, půjdeš, půjdeme stejně jako ve spisovné češtině. Tyto podoby se v sousedství pociťovaly jako odlišné do té míry, že daly svým nositelům přezdívku půjďáci. Půjďáci pak sousedům z Vodňanska na oplátku říkali pudáci a škádlívali je pokřikujíce: „Pudu na půdu? Nepudu na půdu“, jak nás poučuje Josef Holeček ve své jihočeské románové epopeji Naši. Od něho se také dovíme, že byla „veliká to čest, když z hrdého Pudácka šlo děvče za muž do ztraceného Půjďácka“. Holečkovou zásluhou se o půjďácích i pudácích dovídáme i z obou velkých slovníků našeho jazyka. Spisovatel určuje i část severní hranice Půjďácka, když říká, že „země půjďácká prostírala se od Chelčic a Újezda po okrese netolickém.“ Vzhledem k tomu, že Chelčice leží sotva 4 km jižně a Újezd slabé 3 km jihovýchodně od Vodňan a že Netolice jsou od tohoto města vzdáleny na jih 12 km, zabírala v minulosti země půjďácká území značně roz[88]sáhlé. Holeček uvádí půjďáky např. i z Lékařovy Lhoty, která leží asi 8 km od Netolic na severovýchod. Při terénním výzkumu nářečí nebyly však tvary půjdu, půjdeme zachyceny již ani blíže k někdejšímu centru — Netolicům. Dnes je oblast, kde se jich v nářečí ještě užívá, už velmi malá a leží asi 20 km přibližně na západ od Českých Budějovic.

Formálním základem uvedených nářečních přezdívek je nejčastěji slovesný tvar. Od 1. osoby jednotného čísla slovesa být jsou utvořeny přezdívky simionáci a sombuláci, popř. sumbeláci (sumbuláci), příčestí minulé téhož slovesa tvoří druhou část těchto přezdívek-složenin a samo o sobě pak je základem nejznámější přezdívky buláci. Uchovávání starého infinitivního tvaru na -ti umožnilo vznik přezdívky tiťáci, udržování staré délky v slovesných tvarech půjdu, půjdeš atd. bylo příčinou přezdívky půjďáci, krátkost v týchž tvarech pak odvetného označení pudáci. Toto označení je však možné jen v blízkosti půjďáků, jinde by tvary pudu, pudeš atd. příčinou přezdívky být nemohly, protože jsou obecné. Základem přezdívek ojcáci a oucáci jsou slovotvorné přípony -ojc(e)/-ouc(e) (vlastně už morfologizované hláskové změny), přezdívku Onďáci pak tvoří podstatné jméno, a to domácká „opravená“ podoba Onda od rodného jména Jan.

Protože přezdívky nepodléhají jazykovým změnám do té míry jako apelativa, mohou uchovávat staré jazykové jevy. V pojmenování buláci přežívá podoba příčestí minulého bul, která ve slovesných tvarech už dávno vymizela i v tak zachovalém nářečí, jako je chodské. Přezdívka tiťáci zase uchovává starý infinitiv na -ti, který jinde na území Čech v mluveném jazyce už dávno zanikl.[14] (Podoby na se dodnes vyskytují kromě na Prachaticku i na území na sever od Semil.) V označení půjďáci se uchovává stará délka samohlásky v základu slova. Krátké tvary pudu, pudeš atd. se během času staly v nářečích v Čechách (s výjimkou Netolicka a oblasti v Podkrkonoší) i v obecné češtině jedinými.[15]

Nářeční přezdívky však nemusí mít jenom tuto „konzervační“ vlastnost. Přezdívka Onďáci ukazuje svou hyperkorektností naopak dynamiku jazykového vývoje ve městě, které se snad větším vlivem spisovného jazyka a patrně i z nadřazenosti vůči venkovskému okolí [89]zbavuje tradičního hláskoslovného jazykového jevu.[16] Motivace této přezdívky byla tedy také sociální, je vlastně v opozici k přezdívce buláci. Na sociální motiv i u další dvojice opozitních přezdívek, a to u půjďáků a pudáků ukazuje i Holečkovo hodnocení uvedené výše, že byla „veliká to čest, když z hrdého Pudácka šlo děvče za muž do ztraceného Půjďácka“. U dvojice oucáci a ojcáci hrála jistou roli patrně i expresivita seskupení souhlásek ou+c a oj+c.

V procesu mizení nářečí se nejdříve ztrácejí znaky nejnápadnější, proto slovesné tvary bul, buli atd. vymizely už před mnoha desetiletími, proto se území, kde se v českých nářečích jihozápadních užívalo podob půjdu, půjdeme atd., ztenčilo na pár lokalit[17] a proto se starou generací tiťáků zanikne i jejich nejvýraznější nářeční znak.


[1] Viz V. Šmilauer, Lidské typy v lidovém jazyku, NŘ 29, 1946, s. 5n.

[2] Viz V. Šmilauer, Studentské přezdívky z Bratislavy, NŘ 17, 1933, s. 134n. a 185 n. a Jos. Brambora, Studentské přezdívky z Prahy, tamtéž s. 273 n., dále V. Šmilauer, Výklady slov, NŘ 23, 1939, s. 176.

[3] Viz F. Cuřín, Z dějin českých osobních jmen, NŘ 32, 1949, s. 112, J. Svoboda, K tvoření českých příjmení, NŘ 36, 1953, s. 204 a I. Lutterer, Psychologie pojmenování a tzv. přezdívková jména místní, NŘ 47, 1964, s. 81n.

[4] Viz též R. Šrámek, Problematika studia přezdívek obcí, Národopisné aktuality 1, 1977, s. 49 a 51.

[5] Sem by patřily i četnější přezdívky jednotlivcům podle jejich řečových návyků nebo vad; viz V. Šmilauer, Lidské typy…, J. Chloupek, Knížka o češtině, Praha 1974, s. 273n., týž O sociální a územní rozrůzněnosti češtiny, NŘ 52, 1969, s. 141n. Doc. J. Chloupkovi též vděčím za podnětné připomínky.

[6] Viz M. Nedvědová a kol., Slovo psohlavec v starší české slovní zásobě, NŘ 60, 1977, s. 76n.

[7] Podle informace od pracovníka ÚJČ ČSAV M. Sedláčka, rodáka ze Kdyně.

[8] Viz J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní II, Praha 1976, s. 43 a 57.

[9] Viz publikaci České nářeční texty, Praha 1976, ukázku z obce Lažiště, s. 77—79.

[10] I podle našeho zjištění při výzkumu v roce 1964. Podrobně viz J. Jančáková, Vydrovo tiťácké nářečí po 50 letech, NŘ 53, 1970, s. 243n.

[11] Viz J. Voráč, České nářečí jihozápadní I, Praha 1955, s. 75n. a 79n. a F. Cuřín, Historický vývoj označování rodiny a rodinné příslušnosti v českých nářečích, Rozpravy ČSAV, seš. 7, Praha 1964, s. 14—42.

[12] Viz J. Bělič, Nástin české dialektologie, Praha 1972, s. 24n. a 49n.

[13] Viz J. Voráč, o. c. v pozn. 11, s. 50 a J. Bělič, o. c. v pozn. 12, s. 25.

[14] Infinitivy s tvrdým zakončením na -t se objevují už ve XIV. st., viz J. Gebauer, Historická mluvnice I, s. 229 a III, s. 70—71.

[15] Krátké tvary pudu, pudeš atd. se vyskytují rovněž už ve XIV. st., viz J. Gebauer, Hist. mluvnice I, s. 243.

[16] Tak J. F. Hruška, Chodská čítanka, Vyškov 1927, s. 106 a J. Voráč, Česká nářečí jihozápadní II, Praha 1976, s. 48.

[17] Viz České nářeční texty, ukázka Hodiny, s. 81.

Naše řeč, ročník 61 (1978), číslo 2, s. 83-89

Předchozí Josef Hubáček: Stylová platnost variantních podob příslovcí v Komenského Labyrintu

Následující Jaroslav Kuchař: Rozbor jazyka Týdeníku aktualit

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1