Časopis Naše řeč
en cz

Lidské typy v lidovém jazyku

Vladimír Šmilauer

[Články]

(pdf)

-

(Předneseno v rozhlase)

Po mnohých marných pokusech dospěla dnes vědecká typologie k bezpečně založenému třídění lidských typů podle vlastností tělesných i duševních. A tu je zajímavé srovnati s ní typologii lidovou. I té jde o označení lidí podle jejich vlastností. Ale jak odchylné je její východisko a jak rozdílný je postup! Věda se staví k předmětu svého zkoumání nestranně, bez zaujetí; pro lidové pojmenování je zaujatost přímou podmínkou vzniku. Zde nejde o potřebu zvídavého rozumu ujasnit si a roztřídit jevy okolního světa, ba ani ne o snahu věcně a spravedlivě posuzovat bližního. Člověku se lidového jména typového dostává proto, že [6]se jistou svou vlastností nepříjemně dotkl svého okolí a jeho názoru na to, co je vhodné a přiměřené.

Někdy k tomu přistupuje i úmysl nápravný. Nazve-li matka své dítě šmudlíkem nebo bečadlem, nečiní tak jenom proto, aby ulevila své nespokojenosti, nýbrž též proto, aby špinavé nebo uplakané dítě zahanbila a pohnula k nápravě.

Z tohoto základního postoje vyplývají hlavní znaky lidové typologie. Lidová jména nezachycují celou složitou osobnost člověka, nýbrž vybírají si jen jednotlivou jeho výraznou vlastnost a podle té jej jmenují. Rozdíl mezi vědeckou a lidovou typologií byl dobře srovnán s rozdílem mezi portrétem a karikaturou. Lidové jméno je jako karikatura „zpodobení, jež přepínáním nebo upřilišováním charakteristických vlastností zesměšňuje nebo odsuzuje.“ Jednotlivé vlastnosti se upřilišují již tím, že se osamocují z celého souboru; ale nadsazování jde ještě dále a často se nazve šetrný lakomcem, pilný dříčem, praktický člověk prohnaným.

Charakterisuje se zpravidla podle vlastností nepěkných; to platí pro devět desetin lidových pojmenování. Nad tímto jevem byly spřádány pochmurné úvahy o pesimismu lidového nazírání na člověka. Ale to není správné. Naopak, je to důkazem, že se dobré vlastnosti pokládají za něco normálního, co nepotřebuje pozornosti a označování. Jen to, co se odchyluje od přijatého normálu a co proto zaráží a naráží, je třeba pojmenovat a tím i pranýřovat. Ona základní norma, obvyklý, průměrný stav, podle něhož jednotlivce měříme, netýká se jen mravní stránky člověka, nýbrž zabírá jej celého se všemi jeho vlastnostmi tělesnými, duševními i společenskými. Býti příliš velký nebo příliš malý, nadmíru tlustý nebo hubený, chytrý nebo pilný, to je stejné porušení normálu jako lakota a pýcha.

Vezmeme-li za přibližné pravidlo, že pro vlastnost je tím více jmen, čím více zaráží a čím prudčeji je odsuzována, můžeme si sestavit jakýsi žebříček vlastností lidu nepříjemných. V jedné z nejbohatších našich sbírek nářečních, v slovníku prof. J. Št. Kubína z Jičínska, je obsaženo asi 700 jmen lidských typů. Z toho plná desetina, sedmdesát jmen, označuje člověka hloupého, kdežto pro chytráka i s odstíny prohnanosti a lstivosti je jmen jen 26. Pro mluvku, žvanila, tlachala je na 40 jmen, pro tlouštíka 30 — z toho se však 10 týká dětí; hubení mají jen pět jmen. Malí mají názvů přes 20, kdežto příliš velcí a hřmotní sotva deset. A dále následují: nemotora, otrhanec, lakomec, hašteřivec, starý člověk, mrzout, lenoch, nepořádník, ubrečené dítě, poběhlice. V jiných nářečích jsou menší odchylky, ale na hloupost a žvanivost se reaguje všude nejprudčeji.

[7]Protože mají tato jména lidských typů tak silně citový ráz a protože mají sklon k přepínání, dostávají se do těsné blízkosti nadávek. Ba, můžeme říci, že je zde rozdíl jen stupňovitý. Při nadávce je pohnutí mysli prudší, proto se přepíná mnohem více, až do nepravdivosti; prvek káravý se mění v úmysl urážlivý.

Silně citové zabarvení těchto jmen se projevuje v neobyčejné bohatosti tvoření. To nejsou vědecké termíny, přesné, jednoznačné a neměnné: význam je leckdy hodně široký a neurčitý, pro tentýž typ vznikají vždy nová a nová jména.

I. Velmi bohatou skupinou jsou pojmenování obrazná, především jména zvířecí. Přenášení jmen zvířat, zvláště domácích, na člověka je sdostatek známo. My si připomeneme jen několik věcí zvláštnějších.

Časté je negalantní pojmenování velké, silné ženy jménem koně. Zde můžeme přesně určit původce těchto jmen: jsou to vojáci. Ti přinesli jméno remunda, to jest remonta, nevycvičený vojenský jezdecký kůň; s nimi se z Uher dostala dvě jména jinak u nás neužívaná. Již Jungmann dokládá jméno velké ženy paripa; vedle toho je paryta i rapita. To je slovenské a maďarské jméno jezdeckého koně paripa, slovo řeckého původu. Tureckého původu je slovo bedelija; bedevi at je turecky „beduinský kůň“. Názvu toho se dnes v původním významu sotva kde ještě užívá, ale v dolském nářečí je doloženo bedefija jako jméno pro tlustou ženu. Moravské škapa, ošklivá žena, znamená vlastně „herku“; a patrně i východomoravské hipa je původně řecké jméno koně.

Vembloud označuje člověka hřmotného, neobratného, stejnovýznamné pak moravské čava — zase slovo vlastně turecké — ošklivou, protivnou ženu. Dolské motýl je větroplach, hanácké litopéř, netopýr, člověk divoký, potrhlý; přírodopisnou sensací je jičínské jméno zlé ženské hadice potkanová.

S věcmi se srovnávají zvláště lidé neohrabaní, hloupí: trdlo, moták, kopyto, hřeblo, klanica. Na Chodsku je zlá žena sekyra, svůdci se pěkně říká počífka hříchu: je vespod a není ho hned vidět.

Přirozené je i přenášení jmen z jiných lidí. Mezi povoláními jsou často uváděni příslušníci církevní organisace. Vedle obecně známého páleného, mazaného nebo mastného kostelníka je také abatyše, označující ženy staré nebo příliš výmluvné. Jméno přísné církevní vrchnosti konsistoře se přenáší na přísnou manželku. Příslušníci vlastního selského stavu se typisují s některým jménem křestním, na daném území nejrozšířenějším. Když se na Uherskobrodsku říká marnotratné ženě hojná Beta, kdežto na [8]Valašsku a Frenštátsku hojná Mařa, ukazuje to, že v době vzniku bylo tam nejhojnějším ženským jménem Alžběta, zde Marie. Z mužských jmen bylo nejčastější Jan: odtud je Honza a Janek i dolský chebzatý Jan, t. j. surovec. Také Matěj a Kuba byla častá křestní jména.

Jindy se užívá jmen jedinců známých z literatury. Z osobností nejznámější knihy, bible, je zvláště populární Mojžíš; vedle prkenného Mojžíše máme i Móžiše škrobeného a zmačkaného. Silným lidem se říká Samsón; ale i jméno jeho zrádkyně Dalily žije na Mšensku v pojmenování líné a fintivé ženy dalida. Z Nového Zákona se vedle častého jidáše — nebo též iškariota — objevuje ukrutná Herodias jakožto heródyja.

Z Hájkovy Kroniky uvízlo v paměti lidu zvláště jméno matky Václavovy Drahomíry; na rozličných místech se přišívá obchodnicím draho prodávajícím. Z lidové knížky „Markolt a Nevím“ pochází jméno umíněnce markolt. Zlá megera je ze slavné Krameriovy povídky o „Čarodějnici Megeře“. Oklikami přes lidové čtení pronikl ze Shakespearovy „Bouře“ do slovníku našeho lidu kolibán; znamená člověka velkého, hrubého, surového.

Z lidí reálného světa se zvláštní pozornosti těší slavní loupežníci, vrahové a podobní darebáci. Sem patří babinskej, grázl, ravašol i dacan.

 

II. Druhou velkou skupinou jsou slova odvozená, zajímavá jak svými základy, tak tvořením. Zvukomalebný základ je přirozený v označení lidí špatně mluvících nebo bručounů: oněm se říká drmola, kníkal, mamloň, ňuhňala, bebloň, těmto brblák, frflák, dudlák, mamral. Zvukově výrazná jména však mají i představy, kde o napodobení zvuku mluviti nelze; výraznou formou se zde prostě tlumočí výrazně citová představa. Takovými slovy jsou na př. ťululum, tutimuti, čumprdum, pičumpajdum. — Sejde-li se několik slov s podobným významem a stejným začátkem, nabývá už sám společný začátek určitého významu. Začátek fi- charakterisuje člověka chytrého, prohnaného: fikanec, fikulka, filuta, fintář, figlář, fištrón, fiškus, filek, filištín, fijón — s četnými vedlejšími podobami. To všechno jsou lidé, kteří mají filipa, fiňáry, fištron neboli fifi. U některých těchto slov, filuty, fintáře, fikance, fištronu, je význam mazanosti původní; u ostatních se vyvinul jen proto, že na začátku mají fi-.

Základy vzaté z běžných slov ukazují leckdy zajímavý způsob lidové představivosti. Tak se na př. u lakomce předpokládá, že se neživí způsobem běžným, ale nějak hodně lacino. A tak se mu říká nejen krupohryz a hryzikůrka, drnohrejz a senohrejzek, nýbrž i zeměhryz.

[9]Silné citové zabarvení těchto jmen se jeví i v neobyčejné pestrosti a výraznosti přípon a v bohatství slov složených. Bartoš vypočítává 34 přípon, jimiž se na Moravě tvoří přezdívky; v Čechách užívané přípony vidíme z těchto příkladů: buchtáč, čumbulák, čumbál, košilán, hluchant, šmaděra, prchloun, kaňour, chytrous, čahuda, bambula, drčna, drbajzna, suchajda, vdávanda atd. Ze složenin je celý jeden druh, složeniny se slovesem na prvním místě, vyhrazen těmto jménům: brusnoha, mořkobylka, vydřihost, vobližhuba, předběhčert.

 

III. Třetí skupinou vedle slov obrazných a odvozenin jsou slova cizího původu. Je jich hodně, neboť přezdívky jsou skupina, která velmi lehko přechází z jazyka do jazyka. A máme slova německá (rajstajbl, škormajzlik, šuspajtl, šmurcek), maďarská (herdekbaba, pajtášek na Chodsku), francouzská (žamputář, kujon, filuta, falut), cikánská (jambora, vajda) i žargonová (ganef, šiksla).

Někdy se cizího slova užije jen proto, že naznačuje, zpravidla svým začátkem, nějaké nepříjemné označení, je tedy jeho oslabením. Před časem si kdosi na 83 tiskových řádcích lámal hlavu nad tím, proč se jméno bavlněné tkaniny mezulán stalo označením hlupáka. Příčina je prostá: protože se mezulán začíná stejně jako jisté zvířecí jméno, pro tyto účely užívané. Podobně musil mameluk, člen vojenské kasty egyptské, nastoupiti za mamlasa, a nevinná květinka satoryje označuje zlou ženskou proto, že má stejný začátek se satanášem.

Mluvili jsme zde o lidovém jazyku vůbec. Ten se však ve skutečnosti skládá z mnoha jednotlivých nářečí, z nichž každé má své zvláštnosti a mezi nimiž nacházíme nápadné neshody a zase stejně překvapující shody. Některé lidské typy se všude nepojmenovávají. Tak je v Čechách hodně málo jmen pro lidi ošklivé, kdežto na Moravě jich máme množství. Jenom na Hané a na Moravském Slovensku nacházíme jméno pro dítě odstrkované, všemi otloukané: otlúk nebo oťápek s příslušnými obměnami. Ze shod je nejnápadnější podobnost přezdívek ve dvou nářečích, zeměpisně hodně vzdálených, v chodštině a v laštině s moravskou slovenštinou. Toulavý lenoch se na Chodsku jmenuje zvon, na Frenštátsku zvun; člověk lenivý, budižkničemu, je na Chodsku canybol, na území lašském caniboł; tlachalovi říkají na Chodsku klampač, na Podluží je to klámpa rozklámpaná.

Tyto nářeční zvláštnosti patří jistě k nejpoutavějším jevům na tomto poli, kde o zajímavost není nouze.

Naše řeč, ročník 29 (1945), číslo 1, s. 5-9

Předchozí Václav Flajšhans: Z dílny slovnikářovy

Následující Václav Machek: Tratoliště

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1