Časopis Naše řeč
en cz

Studentské přezdívky z Prahy

Josef Brambora

[Články]

(pdf)

-

Hned první část pozorování a rozborů studentských přezdívek, které na bratislavském ústavě sebral V. Šmilauer, pobídla mě k podobnému zjišťování. Zanedlouho se měla konat jubilejní schůzka naší třídy, byla tu tedy možnost dát si seznam přezdívek zkontrolovat, doplnit nebo v pochybných případech osvětlit původ přezdívky. Tato součinnost byla skutečně velmi prospěšná, jen v svízelném pátrání po původu některých přezdívek zůstalo leckdy řešení nedefinitivní.

Celkový přehled podává obraz v mnohém podobný přehledu Šmilaurovu. V první době školských styků převládá nejvýš užívání křestních jmen (diferenciace jich teprve v nejvyšších třídách) a značně primitivní přetvořování příjmení. Později učeliví a snaživí žáčkové papouškují vtipy a přeřeknutí profesorů, na konec nastává vlastní tvoření přezdívek. I v naší třídě zůstala dívka (přišla až v septimě) uchráněna posměšných přezdívek. Zajímavé je, že z hochů spíše nedostanou přezdívku žáci prostřední, nenápadní, nevtíraví, samotáři (ale ne příliš nápadní nebo odpuzující), kdežto žáci, kteří jsou společenští, mají nápadné zájmy, miláčkové nebo postrachové profesorů, mají přezdívek spíše více než jednu. Mnohdy taková přezdívka vydrží daleko přes gymnasijní léta a rozšíří se třebas i do jiného prostředí.

Rozbírám jména všech nás čtyřicíti, kteří jsme společně maturovali, k tomu několik přezdívek těch spolužáků, kteří [274]nás opustili v některé dřívější třídě, a na konec přezdívky, jimiž jsme uctívali své profesory.

Označování křestními jmény. Velmi správný je Šmilaurův postřeh, že, dokud není soudržnosti ve třídě, neexistují ani přezdívky. Ale nemusí se zdůvěrňování počínat právě mezi žáky, kteří přišli z téže obecné školy. Nás šlo z páté třídy do primy osm, ze čtvrté třídy téže školy ještě jeden žák, ale příjmeními jsme se oslovovali všichni ještě tři léta, ne-li déle.

Jediný Vratislav ve třídě byl oslovován hypokoristikem Vraťka, a to mu zůstalo už navždy, přezdívky se neujaly. Podobně jediný František vydržel s Frantou až do oktávy. Když v oktávě přibyl druhý, nebylo proň vytvořeno hypokoristikon ani přezdívka, teprve týden před maturitou si ji náhodou sám zavedl; o tom v příslušném oddíle. Antonínovi, jenž byl také jediný ve třídě, bylo jeho jméno Tonda brzy změněno na Tóma i s přídomkem ze Štítného. Říkat mu přímo Štítný se neosvědčilo. Gustav zůstal Gustou a původně jediný Stanislav Standou. Bylo ovšem potřeba rozlišovat mezi mnoha stejnými jmény; tak se jeden z Jaroslavů stal Jarykem, z Václavů byli sice oba Vašci, ale pro rozlišení se říkalo Fraňkovi raději Véna a Syrovátkovi Venca. Ve třídě bylo po několika Vladimírech, Josefech a Miroslavech. Pro rozlišení Vladimírů vůbec nebylo třeba křestních jmen, vystačilo se se znetvořováním příjmení a s přezdívkami. Z Josefů se jednomu říkalo Jožka (hlavní vliv na to mělo asi stejné jméno jeho maminky), většině Pepík, později asi od sexty se houfně ujímalo hypokoristikon Píček. O tom, jak se z několika Miroslavů (jimž se zpravidla říká Mirka) odlišili Mirko a Mirče, bude řeč později.

Nevlastní jména křestní. K Šmilaurovu případu, kde se z Jana stal Tonda foržerón, mohu uvésti několik analogií. Za doby universitního studia jsem poznal Teodora, jenž se vlastně jmenoval Josef (nové jméno podle kterési role), Teofila, jenž se v občanském životě jmenuje střízlivě Bohumil, a Soňu, jež má na křestním listě jméno Lidmila (svůj velmi raný spisovatelský plod podepsala »Soňa«). V naší třídě byly také tři obdoby: Radim, jméno samo o sobě zvláštní, že nedovolilo, aby se ujal pokus změnit Kubalu na Čutala, se vlivem reklamních veršíků »Ať je teplo nebo zima, pijte kávu od Razíma« změnilo na Razim. Odtud je jen krok k Erazimovi nebo Erazímovi. Na toto oslovení slyší přítel dosud. O tom, jak se z Vladimíra vlivem příjmení [275]stal Matěj, bude zmínka níže. Ale jak přišel Trunda ke jménu Ignác, jež se pak stalo velmi populárním, nevím. Pro nějakou podivnou aféru dostal pak i přídomek Ignác z Podmokel.

Znetvořeniny příjmení. Nejčastější a asi obecně rozšířené je zkracování dlouhých příjmení a přeměňování jich tak, aby se končila na -a, někdy — s tendencí trochu zhrubující — na -nda. Sem patří změny Kouřimský — Koura, Syrovátka — Syrda, Truneček, resp. Trubeček Trunda (zde jistě též působilo jeho křestní jméno [Trubeček Standa], u nás přípona -nda snad neměla peiorativní přízvuk), Kopečný vedle mnoha jiných jmen dostal i příjmení Kopenda. Jedinou výjimkou, kdy se příjmení prodloužilo, je změna Valeše ve Valentu.

Shodou okolností bylo v naší třídě dost rozšířeno tvoření na -če (o tom u Havránčete). Ojedinělé bylo přesmyknutí dvou souhlásek (Bažant — Žabant)[1] nebo změna jedné (tak se stal z Průchy Průša a z Jedle Kedle), zato se však velmi často vyskytovala změna přípony: Čížek — Čižoun, Spurný — Spurák, Malý — Malina, Schmidt — Šmitky, Velebil — Velebník (přezdívka jepičího trvání, právě tak jako druhá: Zvelebil), Očadlík — Vočadlo, nade všecky bohatěji však u Kopendy, jmenoval se též Kopendini, Kopečky, Kopeček, Kopecký. Nevím, zda mu poslední jméno přímo dal (omylem) některý profesor či zda je ohlasem nějaké školní zmínky o loutkáři Matěji Kopeckém; faktum je, že Kopendovi mnoho zlomyslníků dávalo raději toto křestní jméno, Matěj, než příjmení (zpravidla má ve třídě aspoň jeden žák tu trapnou proslulost, že je obětí vtipů, čtveráctví i zlomyslností svých kamarádů, u nás to byl právě Kopečky). Hrnčíř byl duchaplnou primánskou metonymií přezváván Hrnec, později bylo napodobováno martyrium dr. Guirauda, když vyslovoval jeho jméno, pro Francouze opravdu vražedné: Ch-runčirš. O Čutalovi jsem se už zmínil. Ohlas doby je vidět na dvou přezdívkách. Když do veřejnosti pronikla zpráva, že oblíbenou písní presidenta Masaryka je Teče voda, teče, kde se vyskýtá i slovo majír, stal se z Mayera Majírek (zdrobněle proto, že byl malé postavy, proto byl znám také jako embryo; proč měl i jméno Márinka, není mi známo). Když Erazím vydal své »Školské reformy za krále [276]Roury XXIII.«, zmínil se tam i o čtvrttónové kapele Očko Miradlíka. I toto pojmenování se dost dlouho udrželo.

Havránkovi se jeden čas říkalo nezdrobněle Havran (podobně jiným spolužákům na nižším gymnasiu se říkalo Jedle, Jelen, naopak zase Miláčkovu miláčku se říkalo Králíček), později byl oslovován deminutivem jinak tvořeným, Havránče. Z toho se (snad na nějakém školním výletě) vykuklila saranče. Analogií byl Brambora zmenšen na Brambůrče a Zemák na Zemče. Tato přípona pomohla rozlišovat i dva přátele Mirky, takže jeden pak slul Mirko, druhý Mirče (rozšíření jejího dalšího tvaru morče zabránila jen trefnější nová přezdívka). Na menší kroužek zůstalo omezeno rozlišování dvou přátel, kteří se při vyučování tichým upozorněním »čmčm!« domlouvali, že si posílají psaníčko; jeden byl čmče (> čumče), druhý očamče. Přes svou oblíbenost -če na veřejnost neproniklo, to Křemencova ulice se uplatnila svými známými příponami -ous a -ouš daleko patrněji.

Člena opery Národního divadla by nikdo nepoznal v jméně krysašpína, jež je opět dokladem důvtipu nižších tříd. Pozdější jméno, jež si postižený pro svou mimoškolskou činnost důmyslně vymyslil, bylo N. J. (což se mělo číst Jan Nepomucký) Pširkiřij. Když uznal, že je zbytečné dlouhé, zkrátil je na Pširk. Pro snazší výslovnost bylo často měněno na Špirk. Existovaly i zdrobněliny Pšírek a Špírek. Burdy si pro literární pseudonym vybral jméno Domanský (též dr. Domanský).

Jména dávaná profesory. Největší podíl při vzniku takových přezdívek má zmýlená, záměna žákova jména příjmením žáka z jiné třídy. Je mezi těmito jmény rozdíl: některé chytne, jiné se neudrží. Jméno Balčík, kterým Býčí oko zavolalo na prvního žáka od B, zůstalo mu dlouho, ale jakmile mu pavián řekl Fáčku (tak se jmenoval žák o dvě tři třídy níže), ujalo se jméno nové. Zdálo se, že s ním bude jmenovaný žák uznán dospělým, ale jeho sláva trvala jen do té doby, dokud nebyl v jakémsi filmu objeven jeho dvojník. Ču-Fan pak zatlačil Balčíka úplně a i Fáček se stal časem vetchým anachronismem. Prof. Ř. (Kluk surový, nevychovaný) vyšetřoval jednou, kdo házel papíry po třídě. Pisatele tohoto článku se zeptal také: »Bačkoro, kdo to byl?« Přes hrozivé napětí a vážnost situace bylo jeho přeřeknutí doprovozeno huronským řevem. Nová přezdívka však dlouho nepotrvala, ani druhá, opět Ř-ovo přeřeknutí: Blecha. Brambora je jedno ze jmen, na kterých může kdokoliv, kdy [277]se mu zlíbí, cvičit své vtipkářské umění a má možnost být svérázný (zemák, erteple, rozličné knedlíky, kaše atd.). Prof. Ř. se přeříkával velmi často, ale z jeho omylů u nás snad žádný nezdomácněl: Chvála se nestal ani Bláhou ani Hlavou, nýbrž podle výslovnosti M. André Guirauda Švalou, Očadlík nezůstal Ošťádalem ani Odstrčilem, nýbrž zůstalo mu jméno, jež mu dal prof. B.: »No, toť se ví, to je kápo!«. Toto slovíčko se dá přece tak krásně natahovat a upravovat: pro hudebníka (da capo al fine), pro předsedu Debatního kroužku atd. Prof. B., jenž po dvakrát hromovým hlasem zavolal na jednoho kolegu, netušil, že jeho oslovení rázem mu dá dvě jména, jež pak budou zdrojem mnoha vtipných nápadů: Aber, Reh! a Zase Reh! Kdo pojmenoval syna známého herce Merfaitem, nevím, a také brzy to jméno zaniklo; nějakou dobu žilo dlouhé jméno František Jan Marie, jímž náš první třídní vytrvale častoval spolužáka (potrpěl si na svá tři jména), ale musilo ustoupit kratšímu a hlavně našemu: Kedle. — Ani nám nepřipadlo divné, že fysik nevolá Cejpa normálně Cejpe, nýbrž Cejpi, a že to i nezvykle protahuje, ale když se ho při opakování o měsíčních slapech otázal tímto způsobem: »Cejpí, tak, co že jsou to ty slapí?«, hezoučká přezdívka Cejpí slapí mu zůstala. — K Švalovi a Ch-runčiršovi se přidružil Monsieur Syrovka. — Náš přírodopisec se mermomocí snažil vymyslit pro nás zvláštní jména, ale podařilo se mu to vlastně jen v jednom případě, když Karla Pátého pojmenoval Longen. Když se pokoušel přejmenovat Kalistu, Eichelmanna a Humla, nepovedlo se mu to. Prvnímu říkal skoro důsledně Kallistos, ale protože to byl hoch z nás ze všech nejskromnější, nejtišší, nejvíce uzavřený a nejplašší, neměl mu to kdo opakovat. Eichelmannovo dlouhé jméno jsme si zkracovali na Eichel, proto Žaludovec nás nikterak nelákal k napodobení. Eichel se časem proměnil v Ajchlíka a vajgla. Hummel je sice německy čmelák, ale protože se Huml jmenoval Honza, líbilo se nám víc, že to dávalo dohromady krásnou složeninu Hummelhans (opět dobový moment — v době I. olympiady DTJ. bylo to velmi známé jméno). Později, když se Hummel nepohodl se sousedem, nařkl jej soused (pozdější papoušek) jako surovce, a když ho pak Erazím marně po nějakém konfliktu žádal o satisfacku, rozšířil potupu, říkaje mu starý surovec. Tím jsme došli k vlastním studentským přezdívkám.

Přezdívky vymyšlené kamarády. Snad stačí je roztříditi na tři hlavní skupiny: 1. přezdívky, jež se týkají [278]vlastností (duševních i tělesných), 2. přezdívky z ovzduší školního učení a 3. přezdívky, vzaté z knih, filmu, divadla, ze soukromých podnětů.

1. O některých přezdívkách, jež vyjadřují duševní vlastnosti, už byla řeč. Na př. předsedovi třídní samosprávy jeho označení Tómy ze Štítného velmi slušelo, Matěj a starý surovec byla jména silně hyperbolická. Pilní žáci musí snésti od většiny třídy velké výčitky. To se obráží i na přezdívkách. Dvojice bifl a biflíř (obdoba Šmilaurovy dvojice Karlů Kaco a Karči) je snad nejstarší doklad rozlišování v naší třídě. Bifl se stal později Longenem a biflíř Malinou. Přezdívka mohamedán (nejčastěji s přívlastkem fanatický) naznačovala spontánní, rychlé a energické, ale též neústupné jednání (o jejím vzniku později), naproti tomu jména Bratr a Mr. Smith náležela příslušníku českobratrského vyznání, jenž se vyznačoval klidným, suchým humorem. Dragoun nebo kanonýr byly přezdívky hřmotného Venci; kamarádovi, který zamýšlel jít na vojenskou akademii a měl rázné, až bezohledné jednání, se říkalo lajtnant. Kolega, který denně dojížděl z Radotína, rozšafný, maličko neobratný, dostal výstižné pojmenování strejda. O tělesných vlastnostech se naše přezdívky vyjadřovaly málo, stejně jako v Bratislavě. Mimo embryo sem patří Medusa, což bylo mladicky nehorázně hyperbolické označení staršího ze dvou bratří, jenž byl méně hezký než jeho bratr. Přízvisko vrchní stihlo Průšu proto, že měl některé pohyby charakteristické pro vrchního číšníka. Přezdívka Brabčík je jenom zvuková obměna přejatého jména Balčík, a neměla vůbec spojitosti se skutečným obsahem pojmu. Kolega, jenž bydlil ve věži kostela sv. Mikuláše, byl nazýván věžatec malostranský jen ve zcela malém kroužku.

2. Vliv školy je dosti patrný. Karel Pátý vznikl při výkladech dějepisných, saranče při výkladech přírodopisných, Tóma ze Štítného a Matěj Kopecký snad při češtině. Na přeměnu Štítného v Tómu bojara měl jistě vliv Sovův Tóma Bojar. Medusa by nebyla mohla být vytvořena, kdyby o ní nebyla pasáž v Ovidiových Metamorfosách. Vliv francouzštiny je zřejmý u přezdívek Pomme de terre a Žosef (= Vraťka). Srov. Šmilaurovy doklady Špinóca a Lízl. Venca se při maturitě proslavil tím, že mluvil o Žaroslavu Vrchlickém. Ale jména kostelník a jesuita nevznikla při náboženství nebo jeho vlivem. Jesuita se jmenoval původně jesuis, protože jednou zcela nenadále četl (bylo to už v druhém [279]roce francouzštiny, v kvartě) francouzské jesuis (= jsem) způsobem českým a nikoli francouzským. Původ kostelníka sahá asi do doby, kdy jsme skoro o všech mužích obrozenské doby říkali, že jejich otec byl kostelník a oni že v pěti letech čtli bibli.

3. Vlivy mimoškolní působily naposled. Dobrý zpěvák Jaroušek byl nazýván Morfová pro svůj zpěv, a protože se jednou přihrnul se slaměným kloboučkem, připomínajícím tehdy oblíbeného filmového herce, byl pojmenován Oven Moore. Podle postavy z filmu dostal Fáček jméno Ču-Fan, podle známého herce Longena Karel Pátý, a vlivem divadla nebo četby je možno vysvětlit i jména Tuhaj-bej, Burdy, Munkász (= Merfait). Nadšený loutkomil tak dlouho a tak horlivě líčil půvaby hry »Undina«, kterou chtěl vnutit loutkovému divadlu naší třídy, že si její jméno pro sebe vykoledoval jako přezdívku. Poslední náš spolužák v poslední den společně ztrávený před maturitami na výletě v Mělníce si získal jméno, jež si okamžitě dobylo obecné proslulosti. V rozjařené trochu náladě popletl dojmy z jakési dobrodružné četby s obavou před výsledkem maturity a blouznil cosi o rytířích. Byl ovšem ihned pasován na rytíře a poslední rytíři bylo pak skoro oficiální označení pro těch dvanáct spolužáků, o jejichž výsledky měli členové sboru největší obavy (propadli ještě v pololetí).

Přezdívky profesorům. Je to asi zcela obecný zjev, že profesor dostane přezdívku podle toho, jak říká svým žákům nebo jaká jsou jeho oblíbená úsloví. Uvedu několik příkladů. Profesor Ř., jemuž naši předchůdcové říkali dědek, často bručel, když káral nepřístojnosti: »Kluku surový, nevychovaný!« Dějepisec s oblibou křičel: »Mameluku, nic neumíš!« Jeho kolega, mírnější, žoviálnější, říkával, a jeho slova se zrovna mazlila: »Miláčku náš, to se musíte ještě víc učit.« Chemikova zamilovaná oslovení byla »chlapečku« nebo »mládenečku«. Proto v našich rozhovorech byl vždy nazýván mlédenečkem. V mezidobí, kdy nás neučil, získal si klasik F. kdesi přezdívku pavián. Stačilo k tomu, že vešed po přestávce do třídy, zahuboval: »Co tu řvete jako paviáni?«

Přírodopisec se rozpovídal o původu země. Netušil, že z celého výkladu bude zajímat nejvíc slovo prakoule, jehož mimochodem užil. Chlapci jistě pravý význam nepochopili, snad ze zvuku slyšeli jména svých her (prak, koule), slovo se zkrátka ujalo a zdomácnělo, ale jen jako přezdívka profesorovi. Podobně matematik, který znal jen zlomečky a ni[280]kdy nemluvil o zlomcích, vysloužil si nové jméno zlomeček. Neexistuje snad klasický filolog, aby neměl aspoň jednu přezdívku. Jednomu z nich, protože nevyslovoval zcela přesně ř a mluvil o Čímanech a Čecích, se bez rozmyšlení spontánně říkalo Číman, jiný měl jmen několik: lišák a hamižník podle oblíbených slov (na dívčím ústavě, kde učil předtím, byl nazýván laurus).

Často se studenti spokojují tím, že své profesory jmenují upravenými křestními jmény. Z našich to byli Jarda, Vincek, Eda, Václav a Eman. Jindy stačí i nepatrná úprava příjmení, aby vznikla jména zcela svérázná: paprda, krejcárek, bryndal (tak říkala třída o rok nižší, u nás byl tento profesor jmenován svým občanským jménem, označení Albán, Albánec nepřežila své vyslovení), deminutiva byla nahrazována jménem základním: Vořech, Zub (protože dost často křičel, změněno na zubr). Jméno nejváženějšího člena sboru bylo jakoby přeloženo z latinskoněmecké makaronštiny (dobře tvrdý), jinak byl též nazýván roura nebo stuchlina (u našich předchůdců stuchlík). Matematikovi, který rád dával »pilulky« pro osvěžení (anekdoty), říkalo se Pilulka, Pistulka, Cibulka a Mastikulka.

Přezdívek bylo také dost: profesor se zdravou červenou tváří, rozmáchlých gest, pojmenován řezník, logika s hodně živými a trochu groteskními pohyby nazval Erazím výstižně Kašpárkem (jiná jeho přezdívka byla utvořena podle populárního schematu: Foustislav Břečka). Profesor vysoké postavy, jenž horní částí těla při chůzi jakoby rotoval, dostal jméno tobogán (tehdy byl Eden v slávě a rozkvětu!), profesor s chůzí trochu těžkou a obtloustlý dostal jméno medvídek. Dal mu je lajtnant, jenž si vůbec liboval v přezdívkách zvířecích. (Pojmenoval tak i několik spolužáků a měl úspěch: Bramboru nahradil liškou, Cejpa papouškem, Malinu ještěrkou. Jenom kocourek [určený místo Bláhy] se narodil mrtvý.)

Velký zdroj přezdívek byly názvy filmů. Řezník se stal Šilhavým vévodou a Císařem chudých. Tituly tehdy oblíbených amerických dobrodružných filmů se výborně hodily na ředitele (rád chodil šedě oblečen: Šedá příšera) a na profesora líčeného v »Pekaři Janu Marhoulovi« (Býčí oko).

Jeden oblíbený profesor byl dlouho bez jakékoli přezdívky. Ale četl se Neruda a podle jedné jeho romance se p. profesorovi začalo říkat kaprál u hulánů. Podnět čistě vnější, ale přezdívka se ujala, poněvadž byla v souzvuku s před[281]stavami o něm. Vědělo se, že přišel z vojny, měl robustní postavu, dovedl výborně modulovat svůj zvučný hlas a prý se neostýchal ani obhroublejších slov (u nás jich však nikdy neužil, je to možná jen klep). I na našem ústavě se vyskytoval Pipin Krátký. Byl tuším totožný s miláčkem a medvídkem.

Šmilaurova zkušenost o tom, že se nejspíše zapomíná původ přezdívky, mohu potvrdit i ze svých pozorování. Kolik dohadů se pojí k pojmenování saranče, pavián. Že byl zapomenut pravý původ přezdívky jesuita (byl pak hledán v ministrantování a v pozdější součinnosti jejího nositele s lidovou stranou), není možno se divit, bylo to už v kvartě: ale je nápadné, že ani ne za tři léta byl zapomenut skutečný původ přezdívky Mohamed, ač se ujala všeobecně a rozšířila pak i v jiných prostředích. Její dějiny jsou takové: Původní znění: fanatický mohamedán. Doba vzniku: jedno pondělní odpoledne před hodinou reálií. Každý, kdo studoval na střední škole, jistě zná zvyk, opozdí-li se trochu profesor na začátku hodiny, vysílati na chodbu zvědy. Stane se pak někdy, že na chodbách zvídá a číhá půl třídy. To se též stalo právě toho odpoledne. Tobogán se blížil rychlými kroky, takže dveře sotva postačily náhlému vpádu pronásledovaných vyzvědačů, všichni se překotně hrnuli do lavic, aby co nejrychleji dosáhli svého místa, na nějaký štulec v chumlu a tlačenici se nehledělo. Kopendini (seděl v první lavici) měl však přece čas a chut střetnout se s Mirčetem. Ohradil se totiž (pravděpodobně činem, ne slovem), když mu Mirče v spěchu šlápl na nohu nebo shodil knihu na zem, Mirče rychle oplatil a už »pohlavkové suší pleskali kolem uší«. Ostatní se dívali na tu scénu, jež se přece jen skončila, ještě než tobogán vešel. Ale konec to ještě nebyl. Za chvíli už kolovala po třídě kresba Spurákova, zobrazující mrtvolu Kopendiho, s nápisem: »Zde leží (zasloužilý či nevím už jaký) Tuhaj-bej, zavražděný fanatickým mohamedánem atd.« Mohamedán byl pak zkrácen na Mohameda. Později, když se i jeden oddíl Vysokoškolského sportu jmenoval pro jeho členství Mohamedova parta, vznikla domněnka, že Mohamed dostal svou přezdívku proto, že se věnoval orientalistice. Ve skutečnosti však v době, kdy ona přezdívka vznikla, věděl snad jediný Burdy — půjčil Mirčeti bratrovu arabskou mluvnici —, že se mohamedán zabývá arabštinou.

Vedle Mohameda nejstálejší a nejvíce rozšířeny byly přezdívky Malina, Undina, Erazím, Koura a Syrda. Mnohé zdán[282]livě vžité se ukázaly provisorními, když byly nalezeny lepší.

Dvě závěrečné poznámky. S podivením jsem zjistil, že se v našich přezdívkách nezachovala žádná stopa války. Možná, že mi přes kontrolu spolužáků nějaká ušla.

Žádám všechny, kdo mají nějaké památky na svá studentská léta, aby je nepohodili, ale věnovali Všestudentskému archivu při Akademickém domě v Praze. Tam budou nejlépe uschovány a nejvíce prospějí. I filologům.


[1] V kterési hře přinesl F. Roland v úloze komorníka svému pánovi studeného bažanta s přáním, aby si pochutnal na bažinatém studentu.

Naše řeč, ročník 17 (1933), číslo 9, s. 273-282

Předchozí Stanislav Petřík: Kapitoly z fonologie věty

Následující jh. (= Jiří Haller): Amundsen objevitel

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1