Časopis Naše řeč
en cz

Slovo psohlavec v starší české slovní zásobě

Milada Nedvědová a kolektiv

[Články]

(pdf)

-

V odborné literatuře se nejednou vyskytla otázka, jak vzniklo a vyvíjelo se pojmenování psohlavci. Vyslovili se k němu historikové[1], etnografové[2] a folkloristé[3] a častokrát byla zdůrazněna nezbytnost výpovědi filologické. Přípravné práce na Staročeském slovníku přispěly i k odpovědi na položenou otázku.

Je třeba především opustit mylné představy, že se slovo psohlavci poprvé objevilo až v 16. nebo 17. století.[4] Studium starší české slovní zásoby přináší doklady o prvním výskytu slova psiehlavec už u Klareta.[5] Jde o překlad latinského cinocephalus, resp. acenophalus; už tím se naznačuje zdroj informací o lidech se psí hlavou. Klaretův údaj, zařazený do oddílu De monstrosis hominibus, lze patrně vztáhnout k scholastické encyklopedii Honoria z Autunu (Augustodunensis).

Honorius, popularizátor scholastických poznatků, žil na počátku 12. století v okolí Řezna. Nebyl typ spekulativní, měl však dar zjednodušovat a srozumitelně vykládat i nejsubtilnější teologické a jiné učené otázky.[6] Jeho spisy nalezly proto široký ohlas mezi vzdělanci, ať šlo o populární výklady o přírodě v díle Clavis physicae, o kazatelskou příručku nebo o zmíněnou encyklopedii, nazvanou Elucidarius, kde se ve třech knihách uváděly základní poznatky o bohu a teologii, [77]o Zemi, o lidech a antropologii i o posmrtném životě a nebeském řádu. Záhy byla tato encyklopedie, založená na zprávách antických autorů, přeložena do němčiny a na počátku 15. stol. už vznikl z němčiny i staročeský překlad, tzv. Lucidář.[7] Patřil mezi české prvotisky (1498) a byl později znovu a znovu vydáván až do 19. století jako oblíbená populárně naučná kniha.[8]

Lze předpokládat, že Klaret znal latinský text Elucidaria a že odtud převzal i latinský výraz, pro který vytvořil český ekvivalent v podobě psiehlavec. Po Klaretovi najdeme slovo psohlavec přímo v prvotisku stč. Lucidáře z r. 1498. Mistr odpovídá na žákovy otázky o Indii, líčí podivné stvůry, jež v této asijské končině žijí. Mají prý nohy obrácené patami napřed, na nohách mají 18 prstů a na rukách 17 prstů. „A ti mievají psie hlavy a odievají se chlupatými kožmi, ješto drú zvieřata, a když mluvie, tehda jako psi štěkají, a proto jim řiekají psohlavci.“[9] O několik let později vyložil Jan Vodňanský v slovníku zvaném Lactifer podobně latinsky, co jsou cinocefali — opět zcela podle Honoriovy encyklopedie. K výkladu o indických obludách připojil i české pojmenování psíhlavci.[10] Také prozaické vyprávění o Alexandru Velikém, vydané tiskem r. 1513, se zmiňuje o tom, že Alexandrovo vojsko při tažení do Indie narazilo na les, „v němž plno psohlavcuov bieše … a ti psohlavci hnedky se úprkem zdvižechu“.[11] Jejich vzhled se podrobněji nepopisuje — snad už se předpokládala známost příšer a oblud, jimž z lidského těla vyrůstala psí hlava. Máme tedy na počátku 16. stol. v starší češtině již bezpečně doloženy podoby psiehlavec (psíhlavec) a psohlavec s významem ‚exotická obluda — člověk s psí hlavou‘.

V průběhu 16. stol. však nastupuje nový význam slova psohlavec — jde o nadávku, které se užívá proti lidem, kteří se nechovají řádně nebo zacházejí ukrutně s křesťany. V r. 1589 volal z kazatelny pražský [78]farář své útoky proti literátům. Chtěl je bičem vyhnat z chrámu a „také jim psohlavců nadal“.[12]

Označení psohlavci se v 17. stol. objevilo několikrát i v díle Šimona Lomnického z Budče. Vždy jde o označení hanlivé nebo přímo o nadávku. Zastávaje se křesťanů napadených tureckými vojsky spílá Lomnický „tomu psohlavci Turkovi, pohanu, neznabohovi“. Jinde líčí, jaké hrůzy chystá „Machomet“, který vydal příkaz „svým psohlavcům a smilným Turkům“.[13] Tento sémantický posun slova psohlavci můžeme nepochybně vysvětlit ze souvislosti s rozšířením zpráv o obludách a příšerách, žijících na východě, v Asii, jak je podával Lucidář a další středověké spisy. Nástup Turků z Balkánu do střední a východní Evropy se vzdělancům, ale i širšímu okruhu současníků jevil jako nápor právě oněch oblud a příšer, o nichž čítali nebo slyšeli vyprávět. Proto ani příliš nepřekvapí, že se tureckým agresorům (a snad i dříve Tatarům, s nimiž bývali Turci rovněž ztotožňováni) začalo nadávat psohlavci. Tato nadávka se nepochybně hodila i kazateli, který si vyřizoval účty se členy literátského bratrstva.

V první polovině 17. století se však objevuje ve spojení s psohlavci i jméno domažlických Chodů. Pavel Stránský ve spise oslavujícím český stát uvádí v přehledu jednotlivých českých krajů i zmínku o Chodech. Jsou to lidé těšící se nevšedním svobodám a říká se jim Chodové nebo lidově Psohlavci („qui Chodowe et vulgo psohlavci nuncupantur“).[14] Kdybychom posuzovali výrok Stránského, jak se to běžně děje, odtrženě od předchozího sémantického vývoje slova psohlavci, mohli bychom snad být na rozpacích. Toto označení by se nám mohlo jevit jako pouhé synonynum názvu Chodové, popř. jako upřesňující označení Chodů domažlických. Známe-li však vývoj slova psohlavci od 14. stol., můžeme právem předpokládat, že i u Stránského jde o hanlivé přízvisko, nebo dokonce o nadávku. Nelze si totiž představit, že by současníci (Šimon Lomnický a Pavel Stránský) týmž slovem jednak proklínali Turky, jednak vyzdvihovali svobodné sedláky z okolí Dommažlic, kteří už tehdy urputně hájili svá stará privilegia.

Už Josef Jungmann poznamenal, že se slova psohlavec jako nadávky [79]„o zlostných a zpurných užívá“,[15] a připojil zároveň německý ekvivalent „ein Hundskopf“. Můžeme doložit, že právě k této německé nadávce se uchýlil německý hejtman, když v r. 1706 psal o rebelii, kterou provedli Chodové „unter dem Namen der Hundsköpfe“.[16] Ze stejného odporu proti rebelům a buřičům vyplynul na konci 17. stol. i postoj německé vrchnosti, která z nepřátelství k Chodům nazvala český Chodov německým názvem Meigelshof. Ozývá se v něm slovo meuchel, hanlivé označení pro vzpurného potměšilce, poťouchlíka.[17]

Rovněž slova zápisu v městské knize rokycanské k r. 1692, kde písař zaznamenal průchod vojska městem a naznačil i směr vojenského tažení „proti rebellirujícím psohlavcům“,[18] odrážejí záporný postoj k rebelům. Hanlivé přízvisko psohlavci (vlastně doslovný překlad něm. Hundsköpfe) přidali domažlickým Chodům nejprve nejspíše představitelé vrchnosti, s níž Chodové vedli od 16. stol. vleklý zápas o svobody a privilegia.

Je otázka, zda lze s tímto sémantickým posunem slova psohlavci uvést do souvislosti změny v textu dalších vydání Lucidáře ze 17. a 18. století. Na místě, kde se zprvu mluvilo o indických „psohlavcích“, vypráví totiž později mistr žákovi sice o stvůrách s 18 prsty na rukou i na nohou, o jejich zvířecí srsti a o vytí, jež se jim dere z hrdel, chybí však jakákoliv zmínka o psích hlavách a slovo psohlavci se tu nevyskytuje.[19] Pozdější vydavatelé snad nechtěli k označení indických oblud užívat slova, které bylo buď obecnou nadávkou, nebo se už přímo vztahovalo k domažlickým Chodům. Nepochybně však bylo slovo psohlavci až do konce 18. stol. v Čechách označením hanlivým.

Bylo třeba, aby uplynuly desítky let, než se slovo psohlavci mohlo změnit z nadávky v běžné pojmenování a než ve vztahu k domažlickým Chodům nabylo dokonce příznaku chvály nebo vysokého morálního hodnocení. Lze snad předpokládat, že postupně všichni, kteří sympatizovali s bojem Chodů, přestávali už chápat slovo psohlavci jen jako nadávku a ke konci 18. stol. v něm mohli vidět označení pro svobodomyslné, hrdé rebely. Známe např. podobný vývojový posun významu slova husita. Bylo zprvu rovněž nadávkou, hanlivým označe[80]ním kacířů,[20] postupně však nabývalo významu ‚člen hnutí hlásícího se k Husovi‘ a stalo se dokonce čestným titulem stoupence české reformace.[21]

Z Jungmannova slovníku zjišťujeme, že na přelomu 18. a 19. stol. „Domažličtí nazývají Chody tam bydlící psohlavce“.[22] Původní příznak hanlivosti je v tomto citátu, zdá se, už potlačen. Avšak teprve u Aloise Jiráska se přezdívka Chodů stává symbolem statečnosti a starý Příbek modelem vážného praporečníka starých Psohlavců,[23] tj. strážcem praporu, na kterém teprve Mikuláš Aleš vymaloval psí hlavu. Spolu s proměnou znamení na chodském paporci, kde se místo plstěných bot z r. 1543 objevila u Alše psí hlava,[24] proměnilo se označení psohlavec u Jiráska z hanlivého v čestné a obdivné. Mýtus zvítězil, jak tomu často bývá, nad historickou skutečností.

Abychom mohli přesvědčivěji prokázat platnost načrtnutého sémantického vývoje slova psohlavec, vrátíme se k středověké symbolice psa, a zejména psí hlavy a k postojům středověké mentality k psům. Pes byl ve středověku symbolem strážce a věrnosti (např. i v rozvíjení milostných motivů)[25] a hřál se na výsluní přízně středověké aristokracie. Odtud pramení Husovy poznámky o „chlupáčcích a masojídcích“[26] i zmínky Rešelovy o „rukávnících či psících podpažních“.[27] Prohlédneme-li však např. znaky šlechty, zjistíme, že psů a psích hlav je poměrně velmi málo v rejstříku naší heraldiky. Pes se rovněž nejeví jako symbol statečnosti, zůstává spíše jen vzorem věrnosti a milé příchylnosti, pokud se přímo nestává symbolem hříšné touhy či závisti.[28] Výskyt [81]spojení život psí, býti ve psí a nadávek typu Ty potvorný pse![29] svědčí už od 15. století o tom, že si člověk většinou nepřál být v psí kůži ani mít nastrčenou psí hlavu.

Podnikli jsme pokus o sémantickou analýzu adjektiva psí ve spojení psí hlava. Zjistili jsme, že se objevuje především ve vyprávění o exotických obludách a příšerách a naprosto shodně jako slovo psohlavec je zejména součástí označení zvláštního rysu oblud a příšer obývajících bájné exotické kraje. Např. Bruncvík při svých dobrodružstvích uviděl pojednou kolem sebe „mnohé lidi se psíma hlavama“.[30] V cestopise tzv. Mandevilla se též objevují v Asii „lidé se psími hlavami“.[31] V Žídkově souhrnu moudrostí nemůže samozřejmě chybět informace o Indii, zjevně převzatá z Lucidáře: „India jest krajina najbližší k ráji, v které … jsú molosiani, majíc psí hlavy“.[32]

Za druhé se spojení psí hlava objevuje jako doprovod biblických útoků proti modlářství. Člověk si nemá vytvářet modly „jako býváše Hamon bóh s hlavú beranovú a s hlavú psí“.[33] Odtud je už jen krůček ke ztotožnění psa s kacířem a s nevěrcem. O kacířích se praví, že je to „viera psí, ďábelská“[34] a v zápise z r. 1495 přímo čteme o „psech kacířích“ nebo o „psích kacířích“.[35] Podobně i potrestaný Žid lká: „Nastojte, běda mně, že sem přirovnán k psu a jako pes sem učiněn“.[36] Psí hlava byla tedy v prvním i v druhém okruhu kontextů symbolem něčeho neřádného, obludného, zvráceného. Proto pochopíme odpor Chelčického proti šlechtickým znakům, v nichž vidíme „bránu, vlčí nebo psí hlavu“.[37]

Stručně načrtnutý výskyt adjektiva psí (zejména ve spojení psí hlava) ukazuje, že v středověké mentalitě nebyl pes zakotven jen jako oblíbený a věrný strážce domova nebo rozkošná hračka, ale zároveň symbolizoval nižší formu života, ba dokonce strádání i hřích. Zejména [82]se pak v slovním spojení psí hlava sdružovaly představy o stvůrách a obludách a tím se posilovala tendence udělat z tohoto spojení nadávku. Už v polovině 16. stol. zaznamenal Jan Blahoslav lidové rčení „Rádi by na něj, na chudinu, psí hlavu vstrčili“.[38] Vstrčiti na někoho (zvl. slabého a nezámožného) psí hlavu znamenalo jako dnes ‚pohanět někoho, učinit z někoho darebáka, zlotřilce‘. Existence tohoto rčení už v pol. 16. stol. je dalším dokladem toho, že spojení psí hlava i pojmenování psohlavec patřily už ke konci středověku (ne-li dříve) do arzenálu hanlivých označení a nadávek. Potvrzuje se tak znovu, že v 16. a 17. stol. byl název psohlavec nadávkou, a to nejen v řadách aristokracie, jež odsuzovala vzpurné svobodníky, ale i obecně v povědomí širších vrstev byla psí hlava spjata s negativním, odsuzujícím postojem k nepřátelům a odpůrcům. Domníváme se proto, že označení psohlavec nelze spojovat toliko s postojem feudálů k poddaným a domnívat se, že snad prostý lid v slově psohlavec viděl symbol statečnosti.[39]

Než uzavřeme náš příspěvek k diskusi o Psohlavcích, musíme se zastavit u běžně doložených výskytů označení psohlavci v slovenských lidových pohádkách a pověstech.[40] Tyto folklórní postavy - typy ukazují velmi jasně k Lucidáři jako k jednomu ze základních zdrojů, z něhož lidová slovesnost čerpala. Domníváme se, že spíše než z antických autorů a z humanistické literatury vešly zkazky o psohlavcích do povědomí širokých vrstev při četbě nebo předčítání Lucidáře. Ze základů lidové slovesnosti rozhodně nelze vylomit úhelné kameny středověké literatury. Rovněž opomíjení sémantického vývoje starší české slovní zásoby by bylo vážným metodologickým prohřeškem. Nevšímavý postoj k těmto základním pramenům nutí totiž často folkloristy utíkat se buď k schématu „obecné tradice“, nebo předpokládat migraci témat a typů z antiky a z Orientu jen pomocí četby antických nebo orientálních autorů. Zůstává přitom stranou hlavní pramen, středověká literatura, v níž se antické a orientální podněty ustavičně uplatňovaly a rozvíjely. Je přece známo, že Lucidář čerpal z Herodota, z Plinia a z dalších zpráv o Africe a Asii.

Lucidář je tedy nepochybně jeden z pilířů, na němž spočívá nejen pojmenování psohlavci, ale i lidová tradice pohádek a pověstí.


[1] Základním dílem je F. Roubík, Dějiny Chodů u Domažlic, Praha 1933, s. 570—579, kde je shrnuta diskuse o názvu Psohlavci.

[2] J. Kramařík, Práce Boženy Němcové o Chodsku a její význam v dějinách našeho národopisu, Český lid 39, 1952, s. 16.

[3] D. Klímová-Rychnová, Kulturní zázemí epiteta „Tataré — Psohlavci“, Český lid 55, 1968, s. 109—120.

[4] Z toho vycházejí všechny výše uvedené studie.

[5] Glosář, verš 310.

[6] M. Grabmann, Die Geschichte der scholastischen Methode II, Berlin 1957, s. 130. Portrét Honoria podává ve zkratce Lexikon für Theologie und Kirche V, 1933, sloupec 135.

[7] Č. Zíbrt, Staročeský Lucidář. Text rukopisu fürstenberského a prvotisku z roku 1498. Sbírka pramenů lit. I/2,5, Praha 1903, s. 20.

[8] V Jindřichově Hradci b. r., v Litomyšli 1811, ve Skalici 1877.

[9] Lucidář T, fol. 9a.

[10] Lactifer, fol. ii 4b.

[11] Fol. J 5. Není bez zajímavosti, že starší rukopisy nemají výraz cinocephali přeložen do češtiny (srov. kinocofalóv A 105b, kynocefaluov B 268b, kinokofalové C 83, cynocefalové D 62b). Teprve tisk z r. 1513 přináší český výraz psohlavci. Lze tedy nepochybně předpokládat spojitost s editorem a knihtiskařem plzeňským Mikulášem Bakalářem, který vydal v r. 1498 Lucidář a v r. 1513 Kroniku o narození velikého Alexandra Makedonského. Máme zde současně zase svědectví o významu Lucidáře při šíření slova psohlavec.

[12] Z. Winter, Život církve v Čechách. Kulturně historický obraz z XV. a XVI. století II, Praha 1896, s. 893. Srov. i V. Flajšhans, České přísloví II, Praha 1913, sl. 313, který uvádí navíc i doklad z blíže neurčeného kancionálu z 16. stol. „psohlavci vzteklí“ jako nadávku.

[13] Uvádí V. Flajšhans, Česká přísloví II, sl. 313.

[14] Cituje F. Roubík, l. c., s. 572.

[15] Slovník česko-německý 3, s. 743.

[16] F. Roubík, l. c., s. 572.

[17] Srov. A. Profous, Místní jména v Čechách II, Praha 1949, s. 28.

[18] F. Roubík, l. c., s. 572.

[19] A. S. Archangel’skij, K istorii německogo i češskogo Lucidariusov, Kazaň 1897, s. 72 a 76.

[20] Nejen v době husitské revoluce, ale ještě např. v r. 1469 je slovo husita nadávkou (srov. rkp UK I E 40, fol. 20b).

[21] Srov. též příklad nizozemských gézů (geŭsů). Slovo znamená ‚žebráci‘, ale sami gézové tuto původní nadávku převzali jako čestný název.

[22] Slovník česko-německý 3, s. 743 (Zlob.).

[23] Příruční slovník jazyka českého IV/2, Praha 1944—48, s. 512.

[24] F. Roubík, l. c., s. 570 a 574. Správnou argumentaci Roubíkovu lze posílit i tím, že nelze doložit, proč by Chody při „strážení hranic“ doprovázeli psi. Především se hranice mění z pásma v linii až po 16. stol.; Chodové měli dále za povinnost strážit stezku, a ne hranici, protože strážit hranici začíná až absolutistický stát — ve středověku panovník o ostrahu hranic neměl zájem.

[25] Kl. Lipffert, Symbol — Fibel, Kassel 1957, s. 30.

[26] Srov. Husova Postila, rkp H, fol. 112b.

[27] Dictionarium bohemolatinum…, authore Thoma Reschelio. Olomucii 1562, Nomina animalium Aaa.

[28] Ctibor Tovačovský z Cimburka, Hádání Pravdy a Lži, fol. 72a.

[29] Např. Budyšínský rukopis 30b, Rokycanův Výklad na evang. sv. Jana, rkp. B 198b. Žena nadává muži „Ty potvorný pse“ a „Ty zúfalý pse“ v Rozprávkách Hynka z Poděbrad 183b.

[30] Povídka o Bruncvíkovi v tzv. sborníku Baworowského 7a.

[31] Cestopis tzv. Mandevilla, rkp A 200b.

[32] Žídkova Správovna s. 203.

[33] Stč. překlad tzv. Comestora, rkp C 67a.

[34] Oldřich Kalenice z Kalenic, List Luciperův s. 20.

[35] Archiv český 15, s. 70.

[36] Povídky olomoucké 249b.

[37] Síť víry 153a.

[38] V. Flajšhans, Česká přísloví II, sl. 310. Srov. i J. Zaorálek, Lidová rčení, Praha 19632, s. 106.

[39] Tak soudil J. Kramařík, l. c., s. 16.

[40] Eviduje D. Klímová-Rychnová v práci citované zde v pozn. č. 3.

Naše řeč, ročník 60 (1977), číslo 2, s. 76-82

Předchozí Libuše Kroupová: Další sporné případy sekundárních předložek

Následující Emanuel Michálek: Společenské otázky v jazyce legend předhusitské doby

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1