Časopis Naše řeč
en cz

O sociální a územní rozrůzněnosti češtiny

Jan Chloupek

[Články]

(pdf)

-

[1]Doba počátků češtiny spadá nepochybně do dob vzniku českého národního společenství; sotva si lze totiž pro ona starší údobí představit plné konstituování společenských celků vyvíjejících se potom v celky národní bez atributu tak závažného, jakým byl společný jazyk. Nabízí se otázka, zda byla tato předhistorická čeština jednotná, nebo nějakým způsobem (vertikálně, horizontálně) diferencovaná. Jazykověda zastává pracovní tezi, že byla relativně jednotná; k tomuto názoru vedlo jednak starší, dříve téměř důsledně uznávané učení o neustálém štěpení jednotného jazyka ve starších epochách, jednak i spolehlivá svědectví o pozdějším vzniku dodnes existující nářeční diferenciace. Tato teze si zaslouží relativizujícího korektivu. Především nevíme nic o rozdílech, které snad zanikly. Mimo to se vtírá domněnka, že nelze předpokládat jazykovou jednotu pro sociální kolektiv, který obýval rozsáhlejší území a jehož administrativní pouta nebyla nikterak pevná. Jistě lidé mluvívali už tehdy různě podle rozmanitých společenských okolností; to platí i pro v zásadě nediferencovanou prvobytně pospolnou společnost. Složité byly odedávna státoprávní vztahy na našem území;[2] nic nevíme o jazyku kmenů, které obývaly [142]naši zemi na prahu doby historické; rovněž i střetávání různých kultur v srdci i tehdejší Evropy a substrát setrvávající po kulturách dřívějších mohou podporovat názor o jisté vnitřní rozrůzněnosti nejstarší češtiny. V šťastnější situaci jsou tu archeologové, etnografové a folkloristé, kteří svá mínění o starší diferenciaci mohou opřít o nepopiratelné hmotné nálezy. Můžeme se však pokusit o přesvědčivější argumentaci i v jazykovědě. Máme tu na mysli především dosti odlišnou artikulační bázi příslušníků různých nářečí a podle oblastí různou jejich schopnost zvládnout poměrně dokonale zákonitosti spisovné češtiny, zejména ve výslovnosti. Je tu možno srovnávat artikulační bázi, přízvuk nebo intonaci např. se stavem samohláskového systému, jenž je bezpochyby výsledkem vývoje až pozdějšího? Běží tu přece v prvním případě o paralelní jazykové rysy dosti staré. Stačily se tyto bezděčné jazykové rysy vyvíjet tak rychle jako jevy frapantní, „vědomé“? Kladné odpovědi odporují dnešní zkušenosti s odumíráním tradičních teritoriálních dialektů. Zdá se tedy, že integrační i diferenciační procesy postupovaly už od nejstarších dob ruku v ruce: integrací menších území se vytvářely ostřejší rozdíly mezi oblastmi většími a naopak při otevřených možnostech původně diferenciačního pohybu v jazykové struktuře vznikaly náhodné shody (srov. např. v pozdějším vývoji archaické ú „dúdlebské“ s teritoriálně odlehlým ú východomoravským nebo s novým, jak máme za to, ú čuháckým, tedy ve všech případech jako ve slově lúka, nebo nepřihlédneme-li k rozdílům fonologického hodnocení, středoslovenský typ instr. sg. ženou s obdobnou stejnou podobou českou; nebo východomoravskou podobu v Bojkovicích soudě podle dat. g Bojkovicom skloňovanou zřejmě jako jména obyvatelská, tedy mužského rodu, se shodnou spisovnou dubletní podobou v Bojkovicích podle skloňování feminin jako v nůších).

Pojem tradiční teritoriální dialekt nemá ovšem jen svou stránku strukturní, a proto není ani třeba definitivně rozhodnout otázku, zda se u nás na úsvitě národních dějin mluvilo dialektem jediným nebo několika. V každém případě vyrostla spisovná čeština z dialektu, jenž se v bohatém, i když (nelze ve vztahu k celé společnosti nepřiznat) poněkud exkluzívním kulturním podhoubí staroslověnštiny a v poněkud jiném smyslu i latiny a němčiny stal nástrojem skvělé umělecké i odborné literatury starých Čechů a pozvolna se sám stal předmětem odborného zájmu: staročeská vzdělanost, nové kulturní a politické zájmy a v neposlední řadě vznik „jazyka o jazyce“ (tedy slovníků, mluvnic a nejprve vůbec aspoň [143]zorů na jazyk) dodaly spisovné češtině oné společenské vážnosti, která ji jasně odlišila od původního dialektu, dorozumívacího nástroje širokých lidových vrstev v záležitostech každodenní potřeby. Další vývoj spisovné češtiny je obecně znám: doznává čeština podstatného územního rozšíření za husitských válek, pomáhá vzdělanosti polské a slovenské (na Slovensku vytváří — i při jisté odlišnosti situace — ono příznivé kulturní prostředí pro spisovnou slovenštinu, jaké jí samé pomáhala před staletími vytvářet staroslověnština); po porážce na Bílé hoře bojuje o svou záchovu, přežívá ovšem v literatuře barokní, zároveň s obrozením národní společnosti získává opět postupně své kulturní funkce a sama se stává symbolem tohoto obrození, po roce 1918 přijímá funkci hlavního jazyka republiky (termín státní jazyk nebyl u nás, jak na to upozorňuje J. Bělič, nikdy vyhlášen) a rychle dohání ostatní staré kulturní jazyky Evropy. Aby všechny své úkoly mohla dobře plnit, tříbí se během dlouhého vývoje po stránce strukturní a vytváří si různé stylové vrstvy pro odstíněné vyjadřovací potřeby. V mluvnicích, slovnících a jazykových příručkách má svou kodifikaci, tj. poučené zachycení skutečné jazykové normy (tj. současného stavu jazykové struktury) podle dvou hlavních zásad: 1. Živý jazyk se neustále vyvíjí. 2. Nelze rázem připustit tolik změn, aby občané ztratili kontakt s kodifikací, aby se šířila neodůvodněná skepse nad současným stavem jazyka (neboť průměrný občan je nakloněn uznávat pouze ty podoby, kterým se naučil ve škole) a aby se antikvovala dosavadní literární produkce. Za ideální stav se — vyjádřeno slovy V. Mathesiusa — považuje „pružná stabilita“ jazyka.

Z povahy spisovného jazyka jako dorozumívacího nástroje celé společnosti ve všech oblastech kultury hmotné i duchovní vyplývá i jeho vysoká společenská prestiž; spisovným jazykem se mluvit. Jenže jak potom posuzovat jazyk těch spoluobčanů, kteří sice spisovně chtějí mluvit, kteří to však v plné míře neumějí? Ryze teoreticky pojato jsou i jejich projevy spisovné, neboť rozhodující je záměr, s jakým k aktu promluvy přistupují; jinak bychom musili spisovný jazyk uznat málem za neuskutečnitelný školní postulát, popřípadě za fikci, nebo bychom v diskusích musili vždy nově stanovit posuvné meze spisovnosti. Naši mluvčí se prostě dopouštějí chyb proti kodifikaci a při nedůvěře k vlastnímu jazykovému povědomí nebo při přílišném lpění na různých strukturách nespisovných i chyb proti normě. Téměř my všichni pak přenášíme do spisovných projevů aspoň některé méně nápadné návyky z teritoriálních jazykových útvarů (dialektů); ne[144]omezují-li se ony teritoriálně podmíněné prvky ve spisovných projevech na jedince (to platí i pro teritoriálně podmíněný výběr z územních kodifikovaných dublet), nýbrž stávájí-li se v určité širší oblasti obecně běžnými, vznikají tzv. oblastní varianty spisovného jazyka (viz A. Jedlička, též zde v jeho příspěvku). V češtině nemají ten význam jako např. v němčině nebo angličtině (v němčině se usiluje o jednotnost pouze u tzv. jevištní výslovnosti, v angličtině se varianty uznávají v jistém smyslu za společensky rovnocenné, srov. tzv. standardy; u nás se t. č. učí standardu jihoanglickému). V praxi ovšem za spisovný považujeme jazyk těch jeho uživatelů, kteří se vědomě snaží o spisovný projev kultivovaný po všech stránkách. Tato koncepce spisovnosti jazyka se sice zdánlivě podobá definicím v kruhu, nicméně všestranněji odpovídá záměrům moderní lingvistiky než někdejší jednostranná kritéria spisovnosti („historická ryzost“, „dobří moderní autoři“, dříve ještě i „lidový svéráz, duch lidu“ atp.; tím ovšem nemíníme stavět tato kritéria do jedné řady, neboť některá z nich mohla představovat pokrok a v omezené míře platí i dnes[3]).

Po celou dobu existence spisovné češtiny trvala i tradiční teritoriální nářečí. Už letmý pohled na mapu napoví, že se vyvíjela jinak v Čechách, a jinak na Moravě. Zeměpisný ráz Čech jako historické země s výrazným ohniskem královské moci a značné kulturní radiace přispěl podstatnou měrou k nivelizaci českých dialektů; zato Moravě přinesl feudalismus spíše jazykovou rozdrobenost, tendence k izolaci, vytváření ostrých nářečních hranic a seskupování izoglos. Dialekty ovšem už všude přežily svou dobu, a zachovaly se dodnes, kdy se už nikde o sociální skutečnost nemohou opírat. Zůstávají prostředkem intimní komunikace a jazykovým výrazem rodinné a přátelské soudržnosti. Pozvolna sice odumírají, ale nikoli ve všech jazykových plánech stejně rychle, nikoli ve všech oblastech rovnoměrně a nikoli ve všech společenských vrstvách stejně intenzívně. Jejich zanikání souvisí primárně s materiálním způsobem života a s kulturní úrovní mluvčích a teprve zprostředkovaně se společenským řádem: tak třeba rozumět aforismům amerických lingvistů, že si dialekt podržují především lidé málo placení, lidé s nízkým sociálním postavením. Výjimečně si dialekty získávají ještě i dnes určitou dávku společenské prestiže, např. jako obranný prostředek proti podceňování z pozic [145]centralismu nebo jako výraz romantického zdůrazňování etnického svérázu, popřípadě lokálního patriotismu. Pokud jde o jejich vliv na spisovný jazyk, ten se omezuje na pronikání některých fonetických a parajazykových prvků (intonace, přízvuk) do oblastních variant nebo na volbu jedné z dublet (častěji té, která se neshoduje s podobou nářečí; jsou zde ovšem krajové rozdíly souvisící s prestižním hodnocením vlastního dialektu).

I když dialektům nemůžeme upřít diferenciaci slohovou, přece u nich nepozorujeme ustálené slohové vrstvy.[4] Dialekty se vyvíjejí (nebo přesněji: vyvíjely se) živelně, neznají kodifikaci, ale jejich norma bývá zachycena v nářečních monografiích. Z praktických důvodů se do nářečních popisů shrnuje několik blízkých nářečí a sousední stav se vykládá jako „odchylný“, „s jinou podobou toho nebo onoho tvaru“ apod. Avšak dialekt může být tvořen jedině stejnými idiolekty (dialekty jedince), neboť nemáme žádné záruky pro objektivní změření strukturní relevance lokálních podob („odchylek“) pro jazykový systém. Dialekt s jinou územní variantou je už jiný dialekt. Potud hledisko ryze strukturní. Je ovšem stejně užitečné posuzovat dialekty jako teritoriální obměny národního jazyka, a jejich hranice jako prostorovou projekci změn probíhajících v čase. To je potom hledisko historické, uplatněné např. v Havránkově popisu teritoriální diferenciace češtiny v Čs. vlastivědě. Sledujeme při něm průběh izoglos, hodnotíme jejich význam pro vývoj národního jazyka, srovnáváme stav v dialektech pro relativní chronologii změn a posléze přistupujeme ke klasifikaci dialektů. Ta se provádí podle vybraných a zhodnocených jevů a podřizuje se aspektu celonárodního jazyka. Z hlediska strukturální dialektologie by bylo žádoucí, aby se klasifikace dialektů řídila komplexními lingvistickými charakteristikami jednotlivých celků; nemáme však dosud vypracován systém symbolů pro postižení nářečních shod a rozdílů.

I dialekty mají své politické a kulturní dějiny. Tak výhradně společenské faktory rozhodují o tom, z kterého dialektu se stane „jazyk“ — neboť v prvním údobí není mezi dialektem a „jazykem“ žádný rozdíl. Společnost si ve svém vývoji cení dialektů časem více, časem méně: to se obráží ve způsobu využití dialektu v beletrii. Později se rozvíjí i jakýsi hodnotící stereotyp, zhusta subjektivní povahy. Tak [146]někteří občané pokládají nářečí valašská nebo slovácká za „vážná, krásná, čistá, cituplná,“ nářečí hanácká za komická. Dnešní označení našich nářečí nemají žádný vztah k starobylým poměrům kmenovým, dílem pocházejí z doby národopisného romantismu.

Nářečí bývá porušováno prvky prestižního útvaru národního jazyka, spisovnou češtinou. Pronikají do něho nová pojmenování s odlišným fonologickým skladem, neustále jich přibývá, a struktura nářeční, původně velmi pevná, tuhá a bez variant, pozvolna se rozkolísává. Vedle toho se uplatňuje i proces na první pohled méně nápadný, zato však důsažnější. Společenské kontakty moderní doby vedou ke snaze o jazykové vyrovnávání; stírání rozdílu mezi životem na venkově a ve městě a sjednocování životních zájmů obyvatel vyvolává snahu podobně se vyjadřovat; zapomíná se na starší společenské a hospodářské poměry. V důsledku toho mizejí z nářečního slovníku celé věcné okruhy, ve fonologii a morfologii se zastírají výrazné rysy, v syntaxi se prosazuje nivelizovaný typ mluveného vyjadřování vůbec — tím se sjednocuje jazyk běžně mluvený; v tvoření slov se nářečí jako živý jazykový útvar už neprojevuje. Vzniká tak hierarchie útvarů nadnářečních, interdialektických (J. Bělič). Tzv. interdialekt se přijímá jako dorozumívací útvar mladších generací na našem venkově, obyvatelstva venkovských měst, předměstí a velkoměst s venkovským zázemím (např. Brna), obyvatelských vrstev spjatých s místní výrobou a s komunálními službami. Protože vyrůstá z tradičního dialektu, uchovává si i jeho základní rysy, mezi nimi především rysy bezděčné. Nebývá ani dotvořen v celém systému, zejména na vyšším stupni hierarchie lze sledovat už jen jednotlivé interdialektické rysy (např. i ve středomoravských nářečích jsou to typy rozdílné). Na nejnižším v Bojkovicách, oni nosijou a podle toho i dělajou — ačkoli např. ve středomoravských nářečích jsou to typy rozdílné. Na nejnižším stupni hierarchie se značně shoduje s tradičním dialektem, ale nezná už výrazy pro zaniklé předměty a jevy a ztrácí nářeční mluvnické archaismy (např. výrazy salašnické nebo nunvářské, názvy částí pluhu, vozu, máselnice, v tvarosloví např. podoby instr. pl. chłapy i chłapami, ženami zanikají na východním Vsetínsku atp.).

V Čechách došlo k nářeční nivelizaci, jak jsme již uvedli, dosti brzo.[5] Jestliže příslušníci nářečí ztrácejí vědomí o lokální omezenosti [147]svého nářečního typu, přestávají pociťovat jeho společenský handicap a začínají jej chápat prostě jako běžně mluvený jazyk, nejprve jen „mezi svými“, později v jakémkoli prostředí. Takový přirozený vývoj posílila v Čechách i přitažlivost pražského centra, toho centra, kde se zejména od doby pobělohorské — když nebylo možno uvést v život mluvenou spisovnou češtinu — hovořilo vesměs středočeským interdialektem. Na okrajích Čech se sice zachovaly některé diferencované rysy, nicméně vcelku se dala jazyková situace v Čechách charakterizovat jako pole unifikujících, integračních tendencí s produktivním vývojovým centrem. Když byla v době národního obrození uvedena znovu do funkce spisovného jazyka českého jediná stabilní podoba spisovné češtiny jsoucí po ruce, ona známá, v té době už archaická čeština veleslavínská, naplnilo se zároveň i společenské poslání onoho zatím již celočeského interdialektu jako prostředku běžné konverzace. Se stylovým rozvinutím češtiny v našem století začal původní český interdialekt pronikat i do umělecké literatury, na naše jeviště a potom jako prostředek „přirozeného, nechtěného“, ba někdy i „lidového, zemitého“ vyjadřování začal být tolerován i v některých mluvených projevech veřejných (srov. např. interviewy našich umělců v rozhlase, v televizi aj., viz zde v příspěvku Danešově); protože se začal prosazovat jako relativně jednotná nespisovná podoba národního jazyka vedle nebo i místo spisovné češtiny, dostalo se mu v odborné literatuře názvu obecná čeština. S tímto přirozeným stavem věcí lze stěží polemizovat. Zajisté je žádoucí to, abychom se vyjadřovali k účelu projevu adekvátně, kultivovaně a vytříbeně, nikoli výhradně spisovně, výhradně „lidově“, ba ani ne výhradně „správně“, nikoli „jako kniha“, nikoli „jak nám zobák narost“. K plnému pochopení dnešní situace je ovšem třeba přihlédnout k poměrům na Moravě.

Podél řeky Moravy vine se hranice mezi archaickými nářečími moravskoslovenskými (přesněji: východomoravskými) a jazykově progresívními nářečími hanáckými. Je to i rozhraní, od něhož na východ pociťuje se obecná čeština výrazně jako jazykový útvar nikoli domácí;[6] své případné mluvčí zde lokalizuje (do Čech, „do Prahy“), in[148]dividuálně je charakterizuje — a to právě pro ony strukturní rozdíly mezi archaickým dialektem a progresívností obecné češtiny. Podobná reakce domácích mluvčích se objevuje i na Ostravsku, v oblasti tzv. českých nářečí slezských neboli lašských, která jsou po strukturní stránce rovněž archaická. Protože se na těchto územích nemluví obecnou češtinou, sahá mluvčí ve vyšších dorozumívacích funkcích ke spisovnému jazyku, aniž třeba své projevy může zbavit základních interdialektických znaků (nápadné je to na severovýchodní Moravě a ve Slezsku, zejména pokud jde o přízvuk na předposlední slabice nebo o krátkou kvantitu samohlásek). O nedostatečné prestiži svých dialektů a zčásti i interdialektů jsou Moravané veskrze přesvědčeni, proto se v Čechách obvykle představují jako lidé usilující o vyjadřování spisovné.

Ještě obtížněji lze postihnout situaci na Moravě střední. Etnický svéráz se mimo vlastní Hanou (v etnografickém smyslu slova) nezdůrazňuje, lidé si svého nářečí nijak necení.[7] Naproti tomu druhé největší město státu dodává středomoravskému interdialektu základní dávku metropolní prestiže. Rozdíly mezi středomoravským interdialektem a obecnou češtinou hodnotí se různě. Objevují se v asimilacích, v kvalitě samohlásek, částečně v jiném rozložení historických kvantit, v jiném poměru mezi tvrdými a měkkými skloňovacími typy, v podobách já sem : já su, ty si : ty seš//ty si (na východní Moravě a ve Slezsku, též zčásti v Čechách), já ved : já vedl…; to jsou ovšem z větší části znaky, které namnoze pronikají i do projevů zamýšlených jako spisovné a které jsou na střední Moravě společensky tolerovány. Jestliže se existence obecné češtiny na střední Moravě dokládá dvojhláskami ej (ei), ou proti středomoravským nářečním samohláskám é, ó, nelze tu neupozornit na to, že situace tu je pro explorátora velmi svízelná, neboť ve výslovnosti Středomoravanů vy[149]skýtá se celá řada přechodů od výrazné dvojhlásky až po výraznou samohlásku. V uzlovém bodě, na kterém závisejí kvalitativní a kvantitativní vztahy v samohláskovém systému, totiž v úžení é>í (mlíko, votevřený vokno), se středomoravské poměry od českých neliší. Z moravského hlediska tedy mluvíme o hanáckém interdialektu, avšak nic nelze namítat proti termínu středomoravská varianta obecné češtiny, podobně jako uznáváme východočeskou nebo jihočeskou její variantu. V každém případě zůstává i tento útvar málo snášenlivý vůči cizím strukturním prvkům: tak jako východomoravský interdialekt nebo interdialekticky zabarvená spisovná čeština na Ostravsku odmítá podoby jako bejt, bez tý velký, s chlapcema, choděj i typ já byla doma, jenž je na prvním místě podmíněn teritoriálně, a stylisticky samozřejmě jen tam, kde se vůbec vyskytuje, dále i podobu já ved, sek aj. Pokud se tyto podoby slyší na střední Moravě, pak u mluvčích, kteří svůj projev vědomě stylizují jako obecně český (častěji např. v rozhlase).

Základními pilíři jazykové situace v českých zemích zůstávají dva relativně stabilní strukturní útvary: spisovná čeština a tradiční teritoriální dialekt. Obecnou češtinu neuvádíme v této spojitosti z důvodů praktických: nemáme dosud její popis a výklad. Badatel, který by se bez respektování těchto útvarů ponořil přímo do studia interdialektické hierarchie nebo oblastních variant obecné nebo spisovné češtiny, ztratil by podle všeho orientaci v nepřehledném moři dublet, odchylek, možností, zejména při známé toleranci informátorů ochotných připustit všechny možné podoby. Na našem jazykovém území, při vší složitosti, nevládne chaos, nýbrž pevný řád — jenže není snadné jej postihnout.

Vedle strukturních útvarů rozeznáváme v jazyce i speciální slovníkové, popřípadě i frazeologické vrstvy. Máme zde na mysli tzv. argot, slangy a profesionální mluvu.

Profesionální mluvou se rozumí mluva skupiny zaměstnanců, kteří při pracovním procesu nebo při výkonu služby užívají termínů nebo terminologických spojení beze zření k jejich spisovnosti, a to pouze pro jejich výrazovou úspornost a většinou i pro jejich vyhovující jednoznačnost v daném pracovním kontextu. Spisovná čeština totiž některé výrazy dotvořila později, když už byl rozšířen výraz nářeční nebo přijat upravený výraz cizí. Jindy se zase vidí formální přednost nespisovného výrazu proti třeba starému pojmenování spisovnému, např. v jednoslovnosti. Základní příčina pochybností o spi[150]sovném rázu některých zdánlivě ústrojně tvořených profesionálních výrazů spočívá v jejich nejednoznačnosti mimo omezené pracovní prostředí. Na některých pojmenováních se zase nesjednotili příslušní odborníci, a proto nepřekročila práh individuálního tvoření. Příkladem známých profesionálních mluv je mluva horníků a hutníků. Smysl studia profesionální mluvy je mimo jiné také praktický: pomoci při vytváření odborné terminologie odborů.

Kromě profesionální mluvy rozlišuje se v tradici české jazykovědy ještě slang a argot. Argot znamená tajnou mluvu deklasovaných společenských vrstev, v minulosti zejména zlodějů a žebráků. Český argot čerpal z bohaté studnice výrazů jazyka jidiš, cikánštiny a německé gaunerské hantýrky rotwelsch (kde má onu utajenost naznačit ono welsch = „vlašsky“, ale konkrétně spíše „všelijak jinak než německy“). Pro studium dnešního jazyka má i on svůj význam, neboť některé výrazy se obecně rozšířily (např. dávej bacha). Dnes ovšem nemá — při trošce optimismu — předpoklady pro další rozvoj.

Označení slang vzniklo z anglického sousloví s tzv. saským genitivem ’s lang(uage), tj. „něčí mluva“, nebo přímo ze sousloví soldiers’ lang(uage), tj. „mluva vojáků“, nejvhodnější české popisné označení by snad znělo „mluva pracovních a zájmových skupin“. Podstatou jeho vytváření je jazyková hra; tím se liší od profesionální mluvy, i když v přechodových případech splývají. Čerpá především z metaforického vyjadřování a z náhodných aktualizací, nejčastějším slovotvorným postupem je zkracování slov a z hlediska pojmenovávacího se prosazuje jednoslovnost.[8] Využívá např. i zvukových osobitostí (intonace, tempa, dynamiky řeči ap.). Zájem o studium slangu má též sociologie, neboť slang úzce souvisí s pracovním prostředím svých uživatelů a míra jeho závaznosti je nejednou i mírou soudržnosti pracovního kolektivu. Některé slangy se blíží argotu, nikoli snad vědomou snahou o utajení, nýbrž malým zřetelem k obecnější srozumitelnosti (slang mládežnický, zvláště pak studentský), jiné profesionální mluvě, především v úsilí o terminologii (např. vojenský). Zvláštním případem je zájmová mluva myslivecká, neboť je velmi stabilizovaná a k jejímu vzniku vedly důvody ryze emocionální. Profesionální a myslivecká mluva vyrůstá na mluvnickém základě jazyka buď spisovného (zřídka), nebo (daleko častěji) běžně [151]mluveného (nářečí, obecná čeština, interdialekt), slangy a argoty se přidržují jazyka běžně mluveného, pokud mluvčí neusilují o vědomou parodii.

Na závěr. S komplikovanou jazykovou situací v českém jazykovém prostoru vyrovnává se i naše jazykověda. Řídí se při tom několika hledisky:

1. Z hlediska společenského a politického rozlišuje se jazyk : dialekt. Lze si představit, že by dialektologie mohla mít všechny disciplíny jako jazykověda vůbec; vždy by však chybělo úsilí kodifikační, neboť to souvisí úzce s jazykovou výchovou k spisovnému vyjadřování (ve škole aj.).

2. Z hlediska sociolingvistického se rozlišují jazykové útvary prestižní : neprestižní. Prestižním útvarem vzhledem k útvarům jiným nestává se tradiční teritoriální dialekt; jeho nevhodné užívání v situacích vyhrazených prestižním útvarům bývá výrazem vzdoru a nepřímo jen potvrzuje to, že si mluvčí společenské prestiže nenářečního útvaru vědom je a že by ji chtěl dopřát dialektu; ovšem i takové výjimky sociální prestiž spisovného jazykového útvaru poněkud oslabují. Prestiže vždy požívá jazyk spisovný; pokud se mu mluvčí vyhýbá, pak právě z odporu proti této skutečnosti, která se mu jeví jako nepřirozená oficiálnost, „nelidovost“ ap. Živelný vznik interdialektů ukazuje na jejich původně neprestižní charakter. Jakmile se ovšem relativně ustalují a stávají se řečí mladších generací, mohou u starších občanů zastupovat prestižní útvar, jak je tomu nezřídka na střední a východní Moravě („Já už mluvím jako naši mladí, tady už nářečí nenajdete“). Klasická dichotomie spisovná čeština — tradiční teritoriální dialekt uplatňuje se zejména na severovýchodní Moravě a ve Slezsku. Některé útvary mají v řeči mluvčích proměnnou úlohu: tak např. obecná čeština může být prestižním členem dvojice proti tradičnímu teritoriálnímu dialektu, nebo u jiných mluvčích útvarem neprestižním, pokud v jistých situacích dávají přednost vyjadřování spisovnému.

3. Z hlediska strukturního se rozlišují (komplexní) jazykové útvary a (nekomplexní) poloútvary (tj. profesionální mluva, argot, slangy: mezi nimi se poněkud vyděluje myslivecká mluva). Útvary jsou buď relativně stabilní (vlastní spisovný jazyk, tradiční teritoritální dialekt, z útvarů dosud v plnosti nezachycených obecná čeština), nebo méně stabilní (interdialekty, tzv. oblastní variety); to je ovšem roz[152]lišování spíše zvenčí, z pohledu badatele, nikoli uživatele jazyka. Pro ty mluvčí, kteří aktivně ovládají jediný útvar národního jazyka, je vztah mezi útvarem prestižním a neprestižním neutralizován, vždy v jejich mluvní praxi.

4. Z hlediska promluvového (tj. uskutečněných promluvových celků) se rozlišují jazykové projevy běžně mluvené (jejich „strukturní náplní“ může být obecná čeština, interdialekt, tradiční teritoriální dialekt a spisovná čeština ve svém hovorovém stylu) a psané (se „strukturní náplní“ spisovnou). Mluvenost : psanost jsou kvality, které patří jak rovině realizace jazykových projevů (řečeno : napsáno), tak rovině funkčních stylů (styl běžně mluvený : styly písemné).

5. Podle vývojového hodnocení rozlišujeme jazykové útvary progresívní nebo archaické (s různými mezistupni), nebo je klasifikujeme buď v čase (stará : nová čeština), nebo v prostoru (dialekty : jejich vývojová jádra, průběh nářečních izoglos, archaické okraje).

6. Z hlediska psycholingvistického je závažné především rozlišení mezi jazykem mluvčího a jazykem posluchače; např. parataktická souvětí mluvených promluv chápe posluchač často subordinačně: lineární pořadí vět mluvčího interpretuje si posluchač ve vztazích časových, příčinných, následkových aj. Na druhé straně je možno říci, že vzhledem k tzv. šumu nezaslechne posluchač všechno to, co mluvčí řekne. Tam, kde mluvčímu tane na mysli jiný denotát než posluchači, totiž tam, kde se každý z nich dívá na věc jinak, nemohou se domluvit (srov. v politickém životě obsah slov jako normalizace, stabilizace, polednová politika), třebaže si „rozumějí jazykově“.

7. Nelze ani v tomto krátkém přehledu opominout ani hledisko gnozeologické, totiž rozlišení dvou základních celostí, o nichž se jazykem dorozumíváme a jejichž poznání se jazykem zmocňujeme: na jedné straně přírody a společnosti, na druhé straně jazyka samého. Zatímco v prvním případě jde o samozřejmou, odedávnou funkci jazyka, zasluhuje si existence „řeči o jazyce“, zkráceně tzv. metajazyka, několika poznámek. Vzniká až na pozdějším vývojovém stupni společnosti (primitivní společnost nemyslí metajazykově; ovšem první názor na řeč může se objevit velmi záhy) a rovněž tak na vyšším vývojovém stupni jednotlivce (děti předškolního věku nejsou metajazykového myšlení obvykle schopny; jednotlivých rysů řeči si však mohly všimnout při napodobování řeči dospělých). Metajazyk si vynutí jazykovědnou terminologii, rozvíjí se v odborný výklad jazykových jevů a struktur, tlumočí názory a představy o jazyce — [153]i u laiků —, je základem teorie překladu; pracuje s izolovanými jazykovými prvky, dále s tzv. vzory a s dedukovanými příkladovými větami, které jsou modelovány podle vět o skutečnosti. Srovnáme-li prostou existenci skutečnosti kolem nás (na kterou běžně reagujeme) nebo vytvořené skutečnosti literární (předkládané nám k vnímání, studiu nebo k rozboru) s nedořešenou otázkou existence jazyka, je zřejmé, před jakými složitými úkoly je metajazyk ještě postaven.

Úkolem vyučování mateřskému jazyku je rozvíjet metajazykové myšlení, tj. uvědomování si jazyka. Nesmiřujme se se stavem, kdy studenti po maturitě ztotožňují jazyk s pravopisem, směšují hlásku s písmenem (jako za dob Grimmových), věří v reálnou existenci vzorů v jazyce (!), o pádu nevědí to, že jako pojem je výrazem napětí mezi významem a formou ap.

Zbývá nám vyjádřit se ještě k tomu, zda je složitost dnešní jazykové situace uživatelům jazyka na závadu. Zajisté nepřispívá k jazykové orientaci cizinců; to je ovšem argument vskutku okrajový. Jisté je, že umožňuje vyjadřování rozrůznělé, podle účelu projevu i podle intelektuálních možností uživatele jazyka. A tak není k našemu neprospěchu, vyjadřuje-li se jinak rutinovaný politický funkcionář, jinak tvůrčí duch slovesný, jinak profesor architekt ve vysokoškolských skriptech, jinak jeho žák — třeba jako hrdina moderního českého dramatu, jinak valašská stařenka a jinak její vnučka. Smyslem našeho příspěvku bylo ukázat, že při analýze současné jazykové situace sotva vystačíme pouze s pojmem diferenciace stylové (o ní viz zde v přísp. M. Jelínka), neboť ta je pro nás spjata — z hlediska výrazových možností — jen s vlastním vyjadřováním spisovným.[9] Nadto jsme se pokusili o vysvětlení příčin dnešního jazykového stavu s vědomím, že by mohlo pomoci jak při vyučování češtině jako jazyku mateřskému, tak i cizímu.


[1] Na příspěvku se cennými podněty podílí prof. A. Lamprecht. Autor se snaží zachytit současný stav názorů na zkoumané problémy, o nichž se diskutovalo zejména na počátku šedesátých let ve Slově a slovesnosti — a zdůraznit především názorovou shodu všude tam, kde se k ní dospělo, aby z ní bylo možno pozitivně vycházet při výuce českému jazyku ve škole. Některé závěry byly samozřejmě formulovány už dříve v pracích Trávníčkových, Havránkových, Běličových a Jedličkových. Z nejnovějších příspěvků srov. ještě stať F. Daneše, Dialektické tendence ve vývoji spisovných jazyků Příspěvek sociolingvistický, Čs. přednášky pro VI. mezinárodní sjezd slavistů, Praha 1968, s. 119—128, dále čl. V. Michálkové, K interferenci jazykových útvarů v současnosti, SaS 29, 1968, s. 369—379.

[2] Srov. L. E. Havlík, O Moravě v českém státě, Vlastivědný věstník moravský 20, 1968, s. 187—208. Diskusní je ovšem jeho tvrzení na s. 191: „Bylo by romantickou a nehistorickou představou uvažovat pro nejstarší období o jednom národě v Čechách a na Moravě, ač mezi Moravou a Čechami byla velmi těsná etnická blízkost; byla však i mezi Moravou a ostatními sousedními Slovany a jazyk sám nebyl v té době určujícím znakem etnicity, neboť jím byla v prvé řadě politická, resp. státní a kulturní příslušnost.“

[3] Srov. K. Hausenblas, K pojetí „současného jazyka“, SaS 29, 1968, s. 348 až 354.

[4] Podle připomínky F. Daneše upozornil na stylovou diferenciaci též u primitivních společenství L. Bloomfield aj.

[5] Toto konstatování platí ovšem jen povšechně a relativně, srov. složitost situace i v Čechách podle F. Cuřína, Studie z historické dialektologie a toponomastiky Čech, Praha 1967.

[6] Je jisto, že se obecná čeština nepřijímá ani na západ od řeky Moravy všude stejně, jak o tom svědčí např. studie Hladišovy a jeho spolupracovníků z olomoucké filosofické fakulty o městské mluvě v Olomouci (tam se považuje za útvar povýtce cizorodý). Vedle strukturních kvalit lokálního nářečí rozhodují i faktory společenské: ve prospěch šíření obecné češtiny mluví početnost inteligence vázané na kontakty s Prahou, proti němu autochtonnost městského obyvatelstva, míra soužití městského obyvatelstva s venkovským zázemím, různě se projevuje velikost města. Na druhé straně necítí-li se někde obecná čeština jako cizorodý útvar (např. v Brně), neznamená to ostatně, že by se po ní v hovoru sahalo. Situaci na Ostravsku zkoumá kolektiv pracovníků pedagogické fakulty v Ostravě (A. Knop, D. Valíková aj.).

[7] Budiž zde poznamenáno, že právě středomoravské (hanácké) dialekty se v důsledku různých posunutí v systému samohlásek nejvíc odchýlily od jiných struktur jazyka běžně mluveného; podoby homévé se, skuvé tu (schovej to), vokoj n. vukoj (okuj) a známé ho vuduvudo působí zejména v psané podobě velmi cizokrajně.

[8] U nás srov. nejnověji J. Hubáček, Onomaziologické postupy ve slovní zásobě slangů, Ostrava 1968, rkp. habil. spisu, tam též bohatá literatura.

[9] Srov. A. Jedlička, K stylovému rozvrstvení dnešní spisovné češtiny, Jazykovedné štúdie 7, 1963, s. 133n.; B. Havránek, K funkčnímu rozvrstvení spisovného jazyka, Studie o spisovném jazyce, Praha 1963, s. 60—68; M. Jelínek, Postavení hovorového stylu mezi styly funkčními, SaS 27, 1966, s. 104—117, aj.

Naše řeč, ročník 52 (1969), číslo 2-3, s. 141-153

Předchozí Karel Hausenblas: Čeština v dílech slovesného umění

Následující Alexandr Stich: Současné úkoly jazykové kultury

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1