Časopis Naše řeč
en cz

»Řiditel« — ředitel

V. E. (= Václav Ertl)

[Drobnosti]

(pdf)

-

Článek prof. Flajšhanse »Jazykové desatero«, uveřejněný v tomto sešitě »Naší Řeči«, zavdá asi podnět k výměně názorů, která bude redakci »N. Ř.« jen vítána. Dnes uveřejňujeme odezvu na výklad Flajšhansův o slovech ředitel — řiditel. Následující řádky byly napsány původně jako odpověď na dotaz, po dodání Flajšhansova »Desatero« byl výklad autorem rozveden a doplněn.

Slovo ředitel jest odvozeno ze slovesa říditi. Sloveso říditi znělo v staré češtině řiediti (právě tak jako svítiti — svietiti, mířiti — mieřiti a p.) a bylo odvozeno z kmene řad-, který máme též v slovech řád, řada, ú-řad po-řá-dek a p. Byla-li ke kmeni řad- připjata přípona se samohláskou širokou, kmenové »a« se neměnilo, na př. řada; byla-li k němu připojena přípona se samohláskou úzkou, měnilo se (přehlasovalo) »a« v »ě«, na př. úřad — úřědní, nč. úřední (neboť ě se udrželo jen po souhl. p, b, v, m), kdežto »á« (dlouhé) se měnilo v »ie«, na př. řád-iti — řiediti a po změně ie v í říditi (nč. řáditi, významu odchylného, je slovo nestaré). Tutéž změnu (přehlásku) máme také na př. v slovech přadu (přástva) — přědeš (nč. předeš), inf. přiesti (nč. přísti); sahám (přisahám) — při-sěžník (nč. křivopřisežník) — inf. do-sieci (nč. dosíci = dosáhnouti); vázati (vazba) — vězeti (vězení) — vieže (víže se = váže, pojí se) a j. Od slovesa říditi (stč. řiediti) jest utvořeno [275]podstatné jméno, o něž jde, příponou -tel, před níž se kmenová samohláska zpravidla zkracuje, na př. tázati — tazatel, obývati — obyvatel, odloučiti (stč. otlúčiti) — odlučitel a p.; samohláska í, vznikla-li z dlouhého ie, zkracuje se ovšem v krátké ě, na př. sbírati (stč. sbierati, srov. výběr, sběř a p.) — sběratel, odběratel a tak také říditi (stč. řiediti, srov. úředník) — řěditel, nč. ředitel.

Tvar »ředitel« jest podle theorie mluvnické tvar správný.

Vedle tvaru »ředitel« se vyskytuje v dnešním jazyce také tvar »řiditel« a bývá dokonce doporučován jako tvar lepší. Jest na pohled utvořen od téhož slovesa »říditi« za mechanického zkrácení »í« v »i«, tedy asi podobným způsobem, jako kdybychom vedle slova »sběratel« utvořili slovo »sbiratel« podle »sbírati«, vedle slova »natěrač« slovo »natirač« podle »natírati«, vedle slova »těžítko« slovo »tižítko« podle »tížiti« atd.

Tvar »řiditel« je tedy podle theorie mluvnické tvar chybný.

Avšak i chybné tvary mohou v jazyce nabýti práva, jestliže jim jazyková prakse, usus, dopomůže k vítězství nad tvary správnými. Od příd. jména »řídký«, stč. »řiedký« (srov. řediti) byl v stč. komparativ »řězší« a »ředší« (jako bílý — bělejší, dial. bělší), kterého se užívalo v spisovném jazyce i pak, když se už přestalo říkati »řiedký« a vyslovovalo se »řídký«. Časem se však podle příd. jména řídký vytvořil mechanickým zkrácením í v i nový komparativ »řidší«, který se s počátku cítil zajisté jako »chyba« vedle tvaru »ředší«, ale častým opakováním zevšedněl a rozmohl se v jazyce spisovném tou měrou, že tvar »ředší« živořil vedle něho nějaký čas jako tvar zastaralý, archaistický, až konečně upadl v zapomenutí. Dnešnímu spisovnému jazyku je už zhola cizí. Týmž pochodem vytiskl na př. novotvar »navštiv« (od navštíviti, stč. navščieviti) starší a správnější tvar »navštěv«, novotvar »sviť« (od svítiti, stč. svietiti) původní tvar »svěť«, zatím co v přemnohých případech jiných prakse jazyka spisovného zůstala věrna tvarům původním, jako na př. »pospíšiti — pospěš«, »roznítiti — rozněť«, »mířiti — měř (ob. miř«), »rozsvítiti — rozsvěť« (ob. rozsviť), »díra — děravý« (ob. diravý) atd. I jest tedy otázka, jak se zachovala prakse spisovného jazyka k tvarům »ředitel« — »řiditel«.

Tvar »ředitel« jest tvar původní a starý, zcela shodný s pol. »rzędziciel«, rządziciel«. Jungmann v Slovníku (III, 809 a 828) uvádí v heslech tvar »ředitel« (hesla »ředitel, ředitelčin, ředitelka, ředitelní, ředitelský, ředitelství, ředitelův«) i tvar »řiditel« (hesla »řiditel, řiditelský, řiditelství«). K heslu »řiditel« připojuje sice výkladem tvar ředitel označený hvězdičkou na znamení zastaralosti, ale vlastní hesla s »řed-« tohoto označení, jak bychom podle prakse Jungmannovy očekávali, nemají. Doklady pak uvádí Jungmann jen pro tvary s »řed-«, a to nejen z doby starší (z Veleslavína, z Lomnického), nýbrž i z novější (z Dobrovského, z Krameria, z Kroku) i z obecného užívání (Ředitel ústavu nějakého… Us.); pro tvary s »řid-« nemá vůbec žádných dokladů, vyjmouc jediné »řiditelství«, doložené citátem z Lešky, kde však nejde o tvar »řiditelství«, nýbrž »říditelství« (ps. řjditelstwj). Sám se také v praksi slovu ředitel nevyhýbal; brněnského Karafiata jmenuje v dopise (ČČM. 1881 str. 511) »kněhředitelem«, Javornického (v Hist. lit. č. 657) »ředítelem« hlavní školy v Nových dveřích. Bylo tedy i za Jungmanna i Jungmannovi slovo ředitel ještě [276]obvyklé; za obecně obvyklé je označuje i Gebauer (Hist. ml. I, str. 591) a z usu spisovného nevyšlo do dneška; ze seznamů matičních údů a dárců musejních v ČČM. na př. bylo by možno shledati pro ně doklady rok za rokem.

Vedle starého a spisovného tvaru »ředitel« ujal se v obecném jazyce novotvar »říditel« s kmenovou samohláskou nezkrácenou právě tak, jako v ob. dohlížitel, zasílatel, obývatel, v spis. zkoumatel, působitel, anebo v ob. řídič (Prav. z r. 1913 řidič), řídítko a p. Délka, vzniklá a udržovaná etymologickou souvislostí se slovesem »říditi« a podporovaná přízvukem, je i v dnešní obecné výslovnosti zcela patrná, je dosvědčena pravopisnými chybami (Brus mat., 3. vyd., učí řiditel, špatně říditel, spr. ředitel, Prav. 1913 ředitel, nikoli řiditel ani říditel) a dotvrzena již u Jungmanna, který heslo »ředitel« opisuje výrazy řjditel, řjdjcj (pomíjeje tu zcela tvar řiditel), ředitelka = řjditelka, ředitelčin = řjditelčin a který pro heslo řiditel a jeho odvozeniny nemá jiného dokladu, leč řjditelstwj zemské.[1]

Tento lidový, obecný tvar říditelství pronikal z jaz. obecného i do spisovného (viz doklad z Lešky), ale byl tu patrně hned na jeho prahu korrigován theoretikem (snad Jungmannem samým), který jsa si vědom pravidla o zkracování kmenové samohlásky ve jménech na -tel, zlepšil uměle obecné »říditel« v spisovné »řiditel«, dokladů pro ně ovšem nemaje.

Je tedy v jazyce tvar trojí: a) spisovný tvar »ředitel«, theoreticky správný, dosvědčený nepřetržitě od 15. stol. až do dneška[2]; b) obecný tvar »říditel«, novotvar s odchylnou kvantitou, a c) uměle upravený tvar »řiditel«, který má ze spisovného kvantitu, z obecného kmenové »i«. Usus obecný, jehož vlivu jazyk spisovný je trvale vydán, podporuje vlivem svého novotvaru »říditel« ve spisovném jazyce existenci umělého tvaru »řiditel« vedle spisovného, obecnému jazyku již neznámého tvaru »ředitel« a způsobuje v spisovném jazyce jisté kolísání, jehož svědectvím jsou výstrahy mluvnic, brusů, pravopisných pravidel atd. před záměnou »ředitel« — »řiditel«. Možná, že se kolísání skončí opětným zánikem novotvaru (řiditel) a vítězstvím tvaru spisovného (ředitel), právě tak jako se skončilo na př. mnohaleté kolísání kněh (ntv.) — knih (pův.) nebo radosť (ntv.) — radost (pův.) a j.; možný jest ovšem i opak, t. j. vítězství tvaru »řiditel«, ač v kvantitě jeho bude vždycky nejistota, protože tvar ten je takřka predestinován pro výslovnost »říditel«. To jsou ovšem jen dohady; faktem nesporným je pouze to, že pokud v usu spisovném žije a trvá správný a původní tvar »ředitel«, náleží mu rozhodně přednost přede všemi novotvary. Ne tak ani proto, že je theoreticky správnější — co tvarů theoreticky nesprávných je v každém spisovném jazyce! — ale že je to tvar, který se v spisovném jazyce přirozeně vyvinul, v něm aspoň třístaletým nepřetržitým užíváním zobecněl a dosud v něm žije. Tvarů »ředič« za ob. »řídič« (podle Prav. řidič), [277]»zvěřátko« za ob. »zvířátko« (Prav. zviřátko) anebo »ředší« m. »řidší«, »řeď« m. »řiď« do spis. jazyka zaváděti nemůžeme a nesmíme, byť byly theoreticky sebe správnější, protože jich jazyk spis. buď nikdy neměl anebo jich dávno pozbyl; naopak však zase, pokud v usu spisovném budou žíti tvary »rozsvěť«, »děravý« a p., nemá nikdo práva zaváděti za ně uměle a svévolně obecné novotvary »rozsviť«, »diravý« a p. A to platí i o slovech »ředitel« — »řiditel«.

Námitka, že by se slovo »ředitel« (kdo řídí) mohlo másti se slovem »ředitel« (kdo ředí, rozřeďuje), je lichá. Především není ve spis. jazyce slova »ředitel« s významem = kdo ředí (nikdo neříká na př. ředitelka mléka!); slovo to bylo vytvořeno uměle, theoreticky a tendenčně na potírání slova »ředitel« (= kdo řídí).[3] A i kdyby skutečně obě ta slova »ředitel« (= kdo řídí) a »ředitel« (= kdo ředí) v jazyce spisovném byla a v něm žila, nebylo by to nijaké neštěstí ani důvod k zaujatosti proti kterémukoli z nich. Slov stejně znějících a přece různého významu žije v každém jazyce bez závady spousta, neboť nesprávnému chápání a matení jich brání souvislost větná, která význam každého slova staví teprve do pravého světla; a že by na př. ve výraze »ředitel akademického gymnasia« mohl někdo viděti označení osoby, která akademické gymnasium rozřeďuje, to přece nebude nikdo tvrditi vážně!

[1] Již Řehoř Hrubý z Jelení ve sborníku z r. 1513 napsal »věcí lidských… zprávce a rzijeditel« (42b), t. j. podle tehdejšího pravopisu řieditel, říditel. Red.

[2] Nejstarší doklady tvaru ředitel, této chvíle nám známé, jsou z r. 1473 a n. ve jméně úřadu čtyř »ředitelů zemských« (Arch. Č. 4, 467; 5, 369; 8, 147). Red.

[3] Tak si tropil v č. 168 »Nár. Listů« z r. 1916 »řídící učitel z venkova« nechutný posměch z tohoto slova, vykládaje, že se hodí mlékařům nebo kořalečníkům, kteří ředí své zboží. Red.

Naše řeč, ročník 1 (1917), číslo 9, s. 274-277

Předchozí B. (= František Bílý): Stého výročí objevení rukopisu královédvorského,

Následující X. Y.: Divoké kvítí z novinářských luhů