Časopis Naše řeč
en cz

Tak říkajíc, počínajíc atp.

Josef Zubatý

[Hovorna]

(pdf)

-

Dostalo se nám přátelského pokárání, že i my »v přechodnících, jež se nevztahují na určitou osobu«, rádi klademe tvar ženský místo přirozenějšího mužského; čtenář, [249]jejž máme na mysli, vyčítá nám na př., že píšeme III, 130 o slovech a tvarech, jež »nejsou v naší duši nahromaděny bez ladu a skladu, nemluvíc ani o tom, že…«, kde by se mu lépe líbil tvar nemluvě. Končí slovy: »Ze strnulých úsloví (jako takřka, samochtě, nechtě) možno souditi, že bylo dříve užíváno v podobných případech mužského rodu.« Jde o přechodníky »nespojité« (Gebauer, Příruční mluv. § 543) nebo »neshodné« (Gebauer-Ertl § 827, 3): a poněvadž jsme v této věci i jindy pozorovali trochu nejistoty, povíme si o ní několik slov.

Vlastně jde o dvě rozličné věci, které ovšem z části tak jsou sobě podobny, že ani mluvnice jich vždy s plnou určitostí nerozeznávají.

Kde se přechodník vztahuje přímo ku podmětu věty, t. j. kde podmět děje, vyjádřeného slovesem hlavním, i děje, vyjádřeného přechodníkem, je týž, žádá čeština tvarové shody mezi podmětem a přechodníkem podle pravidel vůbec známých: hoch stoje spal (= hoch stál a spal), dívka stojíc spala, dítě stojíc spalo, vojáci stojíce spali atd. Mluvnický význam přechodníku u některých sloves (u sloves, jejichž přechodníku se zvláště často užívá) se zatemňuje, přechodník se cítí jako pouhé příslovce, a tu zaniká potřeba tvarové shody mezi podmětem a přechodníkem: říká se pak i na př. dívka stoje spala, dítě stoje spalo, vojáci stoje spali atd. (anebo další změnou také: dívka v stoje spala atd.). To je ovšem způsob mluvení nepůvodní, kterému se naše spisovná mluva posud raději vyhýbá, ač doklady lze nalézti i u spisovatelů nejlepších; nalézáme tak v mluvě lidové zejména mužské tvary přechodníkové stoje, sedě, kleče, vstávaje, lehaje, někdy i nechtě (udělala to nechtě) a j.

Podstatně jiné jsou doklady, kde přímého vztahu mezi podmětem věty a přechodníkem není. Jsou to doklady, kde podmět děje, vyjádřeného přechodníkem, buď je docela neurčitý, takže by přímo mohl býti vyjádřen leda nějakým mlhavým slovem, jako »lidé, člověk« a pod., anebo je různý od podmětu hlavního slovesa. Pro takovéto potřeby vytvořily si jazyky slovanské zvláštní tvar, který se necítil jako slovo určitého rodu nebo čísla, kterému proto na př. Gebauer říká »absolutivum«; jakýsi neurčitý tvar přechodníkový. Koncovka tohoto tvaru byla -e, tedy táž, co v množném čísle přechodníku: otázka, co toto -e jest, co vlastně jest tento neurčitý tvar přechodníkový, je nesnadná, ale na štěstí nám zde o ni nejde. Takový tvar býval i u přechodníku minulého, tak že na př. čeština mívala u slovesa vedu přechodníkové tvary přítomné véda (původně pro mužský i střední rod jed. č.), vedúci anebo se ztrátou samohlásky koncové vedúc, vedouc (pro ženský, později i pro střední rod jedn. č.), vedúce, vedouce (někdy také vedouc) v č. mn., a k tomu neurčitý tvar vedúce, v minulém čase pak ved, vedši, vedše s neurčitým tvarem vedše. Neurčitý tvar přít. č. brzy ztrácí koncové -e a splývá tak zněním s tvarem žen. r. jedn. č., který ztrácí -i: ale nemáme proto ještě práva neurčitý tvar přechodníkový nazývati tvarem ženským.

Říkalo se tak na př. v staré češtině »veliká jest křivda, vezmúce (vezmúc, vezmouc) od Boha jeho dary, nebýti jich vděčnu«, t. j. když člověk vezme od Boha jeho dary, když vezmeme dary; ještě Hájek napsal větu »vrch březový jest, jdouce od Prahy na západ slunce«, t. j. jdeme-li, jde-li se (jinde bychom mohli podobně [250]nalézti jdouc): vezmouc, jdouc nám zní jako ženský rod přechodníku (anebo vezmouce, jdouce jako množné číslo), ale nebylo jím v mluvnickém citu starého Čecha. Podobně se mohlo říkati i na př. »poručil svázati zajaté a vlekouce (vlekouc) vésti je do žaláře«; říkalo se na př. i »(matka) uzřě (uzřela) syna svého podlé sebe stojiece (stojiec, stojíc)«, t. j. »an (ten syn) podle ní stojí« (a podobně také na př. »té noci otce jejie umřevše nalezli«, t. j. nalezli otce, že zemřel, že otec umřel).

A říkáme-li ještě dnes na př. o někom, že je tak říkajíc jako dítě, že od roku 1526 počínajíc jsme měli panovníky z rodu habsburského, že vyjímajíc Josefa II. není mezi nimi nikoho, na nějž by náš lid s nějakou vděčností vzpomínal, nejsou ony tvary na -íc (nebo -ouc) tvary ženské, nýbrž tvary neurčité, a jako tvary neurčité v podobných větách vlastně spíše oprávněné, než určité tvary mužské. Kdybychom stopovali tento způsob mluvení do minulosti, shledali bychom asi, — není o této věci ještě podrobné statistiky, — že ony zdánlivě ženské tvary jsou starší, v starší době hojnější a mužské tvary, jako počínaje, vyjímaje, vyjma, takřka (jakořka) atp., pozdější a že mužských tvarů přibývá, blížíme-li se k době nové, čím ovšem nepravíme, že by mužských tvarů nebylo v době již velmi staré. Čteme na př. u Zídka větu »kronika jest sepsánie skutkuov … znamenitějších, počna před počátkem světa«, v listinách z doby téže na př. »týž Mikuláš i jeho potomní (= dědicové) cestu svobodnu má a mají jmieti vedle též strouhy, počnúc s cesty kopi(s)tské až k jezu svému na Ohři« (1483), a zase, s tvarem plným, »takto se proti sobě zachovati máme … počnúce od datum listu tohoto za plných 31 let pořád zběhlých a přešlých« (1485; Arch. č. 8, 492 a 4, 514); v listině z r. 1438 »bude moci napřed psaný Sigmund … všecky svrchnie věci, nic nevyjímajíc, k svým použitkóm obrátiti« (t. 44); Hus píše (u Erbena 1, 12) »když uslyšíš v Písmě údy božie jmenovati, vymieniec (= vymíníc, vyjmouc) Ježíše člověka, … máš to duchovně vzieti« atd.

Kde se mužské tvary vzaly, snadně pochopíme. Když tvary jako žen. r. počínající a neurčité počínajíce ztrátou samohlásky splynuly v jediné počínajíc, tento tvar zdánlivě ženský počal se příčiti českému mluvnickému citu a byl nahrazován tvarem mužským: ale za nesprávné ony tvary zdánlivě ženské pokládati nelze.

Naše řeč, ročník 3 (1919), číslo 8, s. 248-250

Předchozí »Vyšed ven, plakal hořce«

Následující Ta cizí slova

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1