Časopis Naše řeč
en cz

Do Záhřeba, nebo do Záhřebu? (Příspěvek k tvarosloví vlastních zeměpisných jmen)

Miloslav Sedláček

[Články]

(pdf)

-

Současná česká jazykověda si je vědoma toho, že kodifikace spisovného jazyka se téměř vždy poněkud opožďuje za stavem jazykové normy.[1] Aby se však kodifikace neopožďovala příliš, je ji třeba po nějakém čase s normou konfrontovat a podle výsledku kodifikací přiměřeně upravit.[2] Stav normy sice není při úpravě kodifikace hlediskem jediným, ale bezesporu hlediskem základním.

[244]V tomto příspěvku upozorňujeme na jeden jev v tvarosloví vlastních zeměpisných jmen, u něhož by se s přihlédnutím k normě současné češtiny mělo o úpravě kodifikace uvažovat. Speciální příručku kodifikačního rázu, která by byla věnována vlastním zeměpisným jménům, zatím nemáme.[3] Tvaroslovné údaje týkající se zeměpisných jmen jsou roztroušeny v základních jazykových příručkách, jako jsou Pravidla českého pravopisu (školní vydání), Slovník spisovného jazyka českého výběry Jazykového koutku Čs. rozhlasu a některé další. Souhrnný přehled pak podávají mluvnice, sborník O češtině pro Čechy a Šmilauerova Nauka o českém jazyku. Tvarosloví značného počtu zeměpisných jmen zůstává ovšem nekodifikováno, takže uživatel jazyka nenachází někdy odpověď na jednotlivé problémy, s nimiž se setká.

Stává se to nejčastěji tehdy, jestliže se uživatel setká se jménem pro něho neznámým, popř. málo známým a neví bezpečně, jak je skloňovat, anebo tehdy, jestliže u dobře známého jména má ve svém povědomí pevně zafixován jeden způsob skloňování, ale setká se se způsobem jiným a zajímá ho, který z nich je správný. V druhém případě jde většinou o rozdíl mezi místním územ a územ celonárodním (tj. normou), tedy o otázku, jíž se jazykovědci byli nuceni zabývat už vícekrát.[4] Jak známo, jsou v tvarosloví zeměpisných jmen zachovány v místním úzu leckdy podoby staré (ne vždy nejstarší), popř. oblastní. Kodifikace spisovného jazyka je někdy s místním územ ve shodě, jindy se od něho liší, protože kodifikace respektuje především celonárodní normu a podléhá tlaku systému spisovného jazyka. Místní úzus se týká v podstatě jen zeměpisných názvů domácích, kdežto norma postihuje i část pojmenování pro objekty nacházející se mimo naše území. S výjimkou běžných pojmenování je možno zjistit stav tvaroslovné normy cizích zeměpisných názvů převážně v textech tištěných. V tomto příspěvku většinou nebudeme oddělovat domácí zeměpisná jména od cizích.

Věnujeme pozornost tvarům 2. pádu jednotného čísla vlastních zeměpisných jmen mužského rodu skloňujících se podle vzoru „hrad“. [245]Obecná podst. jména podle vzoru „hrad“ mají ve 2. pádě j. č. převážně koncovku -u, jen poměrně malá skupina má konc. -a. U vlastních zeměpisných jmen je frekvence koncovky -a mnohem vyšší, a to hlavně u jmen místních. V jazykových příručkách se její výskyt jednak postihuje obecným pravidlem (jména zakončená na -ov a -ín), jednak se uvádí u jednotlivých jmen. Pro uživatele jazyka je samozřejmě mnohem výhodnější, jestliže je vystižena kodifikace jevu obecnou poučkou, než má-li si pamatovat celou skupinu „výjimek“. Bylo by jistě užitečné, aby i v tomto případě poučka zachycovala možné maximum případů. Domníváme se, že by tomu vyhovovala v této podobě:

Ze zeměpisných jmen mužského rodu mívají ve 2. pádě jedn. čísla koncovku -a ta, která vznikla z obecného podst. jména majícího v 2. pádě koncovku -a, a dále jména končící na -ov, -ev (-ěv), -ín, -ýn, -oun. — Příklady: (Králův) Dvůr, (Nový) Kostel; Prostějov, Rostov; Kyjev, Kišiněv; Kolín, Boubín; Londýn, Rýn; Beroun, Lanškroun.

Podle dosavadní kodifikace zůstává ještě dost jednotlivých jmen s 2. pádem zakončeným na -a, jež do obecné poučky (nemá-li být příliš složitá, a proto málo užitečná) zahrnout nelze. Tento stav by si zasloužil pozorný výzkum. Ukazuje se totiž, že jednak je nynější kodifikace poněkud zastaralá, jednak je v četných případech norma volnější než kodifikace, tj. existuje v ní variantnost ve větší míře, než připouští kodifikace. Kromě toho lze srovnáváním kodifikačních příruček zjistit mezi nimi drobné diference, způsobené hlavně tím, že vyšly v různé době. Tím je možno např. vysvětlit, že Slovník spisovného jazyka českého, který vycházel později, je v tvaroslovných údajích někdy současné normě blíže než školní vydání Pravidel českého pravopisu; je ovšem třeba také vzít v úvahu rozdílné zaměření těchto děl.[5]

Některá zeměpisná jména a údaje o jejich skloňování se objevují v Pravidlech českého pravopisu od prvního vydání v r. 1902. Pokud jde o koncovky 2. pádu těchto jmen, byla Pravidla od počátku pod částečným vlivem některých příruček starších. Z nich zvláště matiční Brus jazyka českého se pokusil do značné míry absolutizovat dosti kusou poznámku v Dobrovského Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, že jména místní mají ve 2. pádě koncovku -a s výjimkou případů, kdy je místní jméno zároveň jménem obecným (např. [246]Most, Brod).[6] Kodifikace v Brusu se pokoušela o zjednodušení stavu na základě unifikace, avšak šlo o zásah umělý, který nevycházel ze skutečného stavu normy v tehdejší češtině. Mělo se tak sjednotit hlavně skloňování zeměpisných jmen cizích; v slovníkové části se např. doporučují genitivní tvary Amiensa, Avignona, Bagdada, Besançona, Bordeauxa, Brennera, Bristola, Brussela, Bukaresta, Cadiza, Caëna, Calaisa, Ceylona atd.

Pravidla z roku 1902 byla mnohem střízlivější nežli Brus a počet zeměpisných jmen ve slovníkové části velice omezila. Koncovku -a však kodifikují např. v genitivu jmen Babylon, Kamýk, Korint, Lemnos, Lesbos, Lisabon, Lyon, Norimberk, Záhřeb, Zbiroh.[7] Ve vydání Pravidel z r. 1913 byl počet zeměpisných jmen rozšířen a genitivní koncovka -a se zavádí u těchto nově zařazených jmen: Augšpurk, Dublin, Dubrovník, Frýdštejn, Hamburk, Karlštejn, Milán, Nymburk, Ostřihom, Rakovník, Rýn (Prav. z r. 1902 mají -u), Vamberk, Vimperk, Žamberk. Zato u jmen Lemnos a Lesbos se zavádějí dvojtvary (-a i -u) a u jmen Lisabon a Lyon jen konc. -u.

V dalších vydáních Pravidel po r. 1913 se kodifikace zeměpisných jmen příliš neměnila a zčásti byla přejata i do školního vydání Pravidel z r. 1958, přestože v některých případech nebyla ve shodě s normou. Např. u jména Babylón (‚město v starověké Mezopotámii‘) uvádí Příruční slovník jazyka českého genitivní koncovku -u, kdežto dosavadní kodifikace má stále jen -a. Přesto lze v překladu desetisvazkového historického díla Dějiny světa najít desítky dokladů na genitiv Babylónu (zvl. v 1. dílu z r. 1958), ale ani jeden na tvar Babylóna. Stejný stav je v původní příručce ABC světových dějin (Praha 1967), v Encyklopedii antiky (Praha 1973) a mnohde jinde. I jméno rekreačního střediska u Domažlic má 2. pád jen Babylonu.

Také u jména Korint (Korinthos) uvádějí školní Pravidla v 2. pádě [247]jen konc. -a, ačkoliv v normě žije konc. -u. Srov.: adj. korintský, pocházející z Korintu, Příruční slovník jazyka českého, díl 2, 1937—1938. — Po čase se chtěl Kypselos vrátit do Korintu a požádal o věštbu v Delfách. Obdržev příznivý výrok, odebral se do Korintu bez otálení. Antika v dokumentech I, Praha 1959, s. 69. — Ke zničení Kartága i Korintu došlo…, J. Burian, Cesty starověkých civilizací, Praha 1973, s. 166; … zničením Kartága a Korintu…, tamtéž. — (Sjezd) … Filip svolal do Korintu, J. Charvát, Světové dějiny, učebnice pro I.—III. roč. gymnázií, Praha 1974, s. 53. — převažoval zde vliv Korintu…, ABC světových dějin, Praha 1967, s. 69.

U jména Záhřeb kodifikují školní Pravidla v 2. pádě jen konc. -a, kdežto SSJČ ve shodě s normou jen -u. Srov.: Po okupaci Záhřebu vyhlásili Němci samostatný chorvatský stát. Elektrotechnický průmysl se soustředil do Záhřebu. Výroba obuvi a koženého zboží je soustředěna do Borova … a Záhřebu. Zeměpis světa, Evropa, Praha 1968, s. 400, 411, 413. — Ropa se těží jihovýchodně od Záhřebu. Zeměpis zahraničních zemí 1, Praha 1964, s, 504. — Docházelo k mnoha vládním a parlamentním krizím, které vyvrcholily počátkem r. 1929 odchodem opozice do Záhřebu. Soubor map „Poznáváme svět“, Balkánské státy, 1963, příloha s. 11. (V citovaných zeměpisných dílech se jiný genitiv nežli Záhřebu nevyskytuje.)

Je zřejmé, že tvaroslovná kodifikace zeměpisných jmen, zvláště ve školním vydání Pravidel českého pravopisu, není plně ve shodě se současnou normou. Svědčí o tom i některé rozdíly mezi Pravidly a Slovníkem spisovného jazyka českého; např. Pravidla uvádějí jen genitivy Vamberka, Vimperka, Rožmberka, Záhřeba, kdežto SSJČ Vamberku, Vimperku, Rožmberku i Rožmberka, Záhřebu i Záhřeba. Bylo by potřebné tento stav podrobit revizi. Ta musí samozřejmě vycházet ze současné normy, ale měla by zároveň usilovat o vystižení vývojové perspektivy v tvarosloví českého jazyka[8] a podle možnosti přihlížet i ke společenským potřebám. Podle našeho mínění všechna tato hlediska povedou k závěru, že počet vlastních zeměpisných jmen rodu mužského (vzor „hrad“), která budou mít ve 2. pádě jedn. čísla jen koncovku -a, se výrazně sníží, s výjimkou těch, u nichž lze výskyt této koncovky postihnout obecnou poučkou. Současný stav normy ve srovnání s kodifikací ústup konc. -a naznačuje dosti zřetelně. Je však třeba [248]vzít v úvahu i praktické hledisko, že totiž není únosné, aby uživatelé jazyka museli své jazykové povědomí neustále srovnávat s jazykovými příručkami jen proto, že kodifikace s ním často není ve shodě. Kodifikovat koncovku -a jako jedinou je účelné jen v těch případech, kdy je značně pevně zafixována v jazykovém povědomí většiny uživatelů, což v podstatě znamená, že je v normě jazyka. Rozhodně by bylo třeba zavést ve větší míře dvojtvary, pokud možno u celých skupin stejně zakončených jmen. Fr. Váhala doporučoval už dříve dvojtvary u jmen zakončených na -ník.[9] Domníváme se, že stejně by bylo třeba postupovat i u jmen zakončených na -berg, -perk, -burg, -purk, -štejn, -štajn. Takováto jména mívají sice v 2. pádě jedn. čísla velice často konc. -a,[10] nikoli však zcela důsledně. Podstatné pak je zvláště to, že konc. -a bývá sice častá u jmen domácích (zvláště místních), ale u jmen cizích se silně uplatňuje konc. -u, např. u jmen Magdeburk, Salcburk, Freiburg, Duisburg, Cherbourg, Heidelberg, Bamberg, Wittemberg, Wetterstein a dalších.

U domácích jmen zakončených na -berg, -perk atd. (i u některých jiných) se většinou důsledně drží koncovka -a u obyvatel místa a jeho okolí, kdežto konc. -u se nejspíše objeví v projevech lidí místního úzu neznalých. Najdou se však případy, kdy v místním úzu je běžná konc. -u a koncovky -a užívají odborníci v některých historicky zaměřených vědách, např. historikové, archeologové, onomastikové, archiváři atp., ovlivnění pravděpodobně jmény typu Čeněk z Vartenberka, v minulosti velice běžnými a v užívání koncovky -a značně důslednými. V jednom novinovém článku týkajícím se archeologických výzkumů na hradě Vizmburku[11] užíval archeolog z Prahy v rozhovoru důsledně genitivu Vizmburka, kdežto mluvčí bydlící v místech poblíž hradu jen Vizmburku. To naznačuje, že volba koncovky může být někdy ovlivněna i zřeteli slohovými, což by rovněž mělo podporovat kodifikaci dvojtvarů.

Snažili jsme se ukázat, že omezení koncovky -a v 2. pádě jedn. čísla zeměpisných jmen skloňujících se podle vzoru „hrad“ by bylo v kodifikaci potřebné a zároveň i možné. Jsme si však vědomi toho, že naše návrhy jsou předběžné. Při přípravě podkladů pro úpravu kodifikace, popř. i pro vědeckou mluvnici češtiny by ovšem bylo třeba vycházet z mnohem bohatšího jazykového materiálu, než jakého jsme mohli použít v tomto příspěvku.


[1] „Zatímco v normě dochází nepřetržitě k určitým změnám, mění se kodifikace zpravidla ve větším časovém odstupu a s jistým zpožděním.“ K. Hausenblas, O jazykové kultuře, sb. O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 12n. — „Kodifikaci spisovné normy nesmíme si proto představovat jako absolutní, absolutně neměnnou a závaznou. Kodifikace se jen tváří, že je definitivní, ve skutečnosti se musí měnit, nastane-li toho potřeba, tj. dojde-li k změnám v spisovné normě. Musíme si rovněž uvědomit, že kodifikace jazykovou normu nikdy plně nevystihuje, že zůstane vždy jen nedokonalým jejím odrazem. Nedokonalým i proto, že sama kodifikace nemůže plynule zachycovat živou proměnnost normy.“ M. Dokulil, K otázce normy spisovného jazyka a její kodifikace, Slovo a slovesnost 13, 1951—1952, s. 138n.

[2] „Je proto úkolem teoretiků uvědomit si tuto složitou dynamičnost dnešní spisovné češtiny a v mezích možnosti osobitého vývoje její normy zjišťovat tendence tohoto vývoje, nebrzdit tento vývoj, nýbrž vhodnou kodifikací jej usměrňovat a podporovat.“ M. Dokulil, d. cit. v pozn. 1, s. 138.

[3] V Ústavu pro jazyk český ČSAV se o jejím zpracování uvažuje.

[4] Připomínáme např. stať V. Ertla Ten Olomouc či ta?, Časové úvahy o naší mateřštině, Praha 1929, s. 17n. — Poměrem spisovné normy a místního úzu se zabýval Al. Jedlička v čl. Genitiv místních jmen typu Jince, Hrobce, NŘ 33, 1949, s. 9n.; tam je uvedena další literatura.

[5] Srov.: „Záleží také velmi mnoho na tom, jakému konkrétnímu účelu kodifikace slouží. Kodifikace pro potřebu škol, zejména nižších, se bude arci zpravidla tvářit rigorózněji než kodifikace, s níž se bude radit spisovatel.“ M. Dokulil, d. cit. v pozn. 1, s. 139.

[6] Srov. J. Dobrovský, Podrobná mluvnice jazyka českého v redakcích z roku 1809 a 1819, Praha 1940, s. 466 a 467. — V třetím vydání Brusu jazyka českého z roku 1894 se na s. 55 píše: „Genitiv vlastních jmen zemí, měst, ostrovů, řek a hor vyskytuje se u mnohých spisovatelů v -u, např.: z Epiru, z Korinthu, z Delu, břehy Borysthenu, pohled s Olympu atp. Přihlížíme-li však ke sklánění českých nebo počeštěných vlastních jmen zemí, měst, ostrovů, řek a hor, dáme genitivu v -a přednost. Říkáme: z Egypta a podle toho: z Epira, z Lakedaimona, z Latia atp.; do Berouna, Jičína, Mělníka atd., do Korintha, Tyra, Abyda atd.; přicházíme ze Žofína, dle toho: z Dela, Rhoda, Lesba atp.; potok se vlévá do Hrona, Dněpra, Mohana, Rýna atp., dle toho: do Borysthena, Eufrata, Oronta atd.; díváme se s Petřína, Blaníka, Boubína, Ještěda, také tak: s Olympa, Apennina, Eryka atp.“

[7] V Jungmannově Slovníku česko-německém se uvádí u jmen Kamýk, Korint, Norimberk (Norberk), Zbiroh genitivní koncovka -u.

[8] „Kodifikace by tedy měla mít při své statičnosti jistou perspektivní hloubku.“ M. Dokulil, d. cit. v pozn. 1, s. 139.

[9] Viz sb. O češtině pro Čechy, Praha 1963, s. 191.

[10] Upozornil na to v redakční poznámce V. Šmilauer.

[11] Tajemství bílého hrádku, Svobodné slovo 26. 10. 1974, s. 4.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 5, s. 243-248

Předchozí Pavel Jančák: Dvě středočeské izoglosy

Následující František Daneš: Sto let od narození Václava Ertla

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1