† Václav Ertl

Josef Zubatý

[In Memoriam]

(pdf)

-

Václav Ertl, nar. 13. dubna 1875 - zemřel 12. února 1929.

 

»Pro onemocnění odp. redaktora vyjde příští sešit v dubnu jako dvojčíslo 3—4.«

Tak čtli čtenáři Naší řeči v závěrku únorového čísla, tak jsme čtli i my, kteří jsme byli mu blíže; ale nikdo z nás netušil, že to je více než jedna z těch hojných přechodních poruch zdraví, jimž jsme té doby skoro již uvykli. Stalo se jinak; zprávy, jichž se nám o nemoci dostávalo, zněly den ode dne beznadějněji, až přišla konečně zpráva poslední, že náš drahý a věrný druh nám odešel navždy.

Čím byl prof. Václav Ertl Naší řeči, vědí její čtenáři. Víme to lépe my, jimž od počátku byl v péči o ni oddaným pomocníkem a brzy obezřelým vůdcem. Když jsme se před lety odhodlali vydávati měsíčník, který by širší kruhy našeho čtenářstva poučoval v otázkách jazykových, zvláště v otázkách jazykové správnosti, byl Václav Ertl vytrvalým účastníkem týdenních porad tehdejší redakční rady; chodil do nich, jak sám říkal, jako volontér, vyplňuje tak jaksi místo kol. Smetánky, jenž byl povolán k válečné službě daleko na jih tehdejší říše habsburské. Že nebyl účastníkem nečinným, svědčí první ročníky Naší řeči. Přirozený egoismus redakční rady ovšem brzy ukončil toto provisorium; Ertl se stal jejím členem a brzy potom odpovědným redaktorem. [50]Kdyby čtenáři Naší řeči věděli, co vše v jejím obsahu vyšlo z jeho pera i beze jména nebo pod jménem vymyšleným, uznali by, že často redigoval jen, co sám nebo skoro sám napsal. O hodnotě této jeho práce nepřísluší soud nám, jeho redakčním spolupracovníkům; ale snad smíme aspoň ukázati na účast široké veřejnosti nad ztrátou, která stihla Naši řeč Ertlovým odchodem, na hojnost těch, kteří před jeho odchodem u něho vyhledávali radu a pomoc v otázkách jazykové správnosti.

A nebyla to Naše řeč jediná, jíž prof. Ertl věnoval své vzácné síly. Jeho předčasná smrt těžce dolehla na práce k chystanému slovníku spisovného jazyka českého. Těch se ujal s plnou energií, zorganisoval je, a dovésti je ne-li ke konci, aspoň na výši, na níž by bylo možno počíti konečné vybudování, stalo se mu životním cílem. Že to se mu nepodařilo, je skutečnou tragikou jeho života a otevřenou ranou na velikém díle, jež podnikla Česká akademie věd a umění, ranou, kterou nebude snadno zaceliti; ale až bude dílo dokonáno, jistě vždy bude vzpomínáno, jak veliký podíl z něho patří vedení Ertlovu.

Od r. 1902 do r. 1919, v němž byl povolán Českou akademií k vedení prací slovníkových, byl Václav Ertl učitelem češtiny a franštiny na školách středních. O této stránce jeho činnosti nepřísluší soud nám. Ale co vědomého úsilí věnoval již v té době potřebám vyučování jazyku mateřskému, vidíme z jeho bohaté a významné činnosti literární z tohoto oboru. R. 1906 vydal Příhody Václava Vratislava z Mitrovic s úvodem a s poznámkami, r. 1909 s Jaroslavem Vlčkem Stručné dějiny literatury české, r. 1910 Rukověť dějin české literatury, téhož roku Čítanku pro vyšší třídy škol středních s úvodem do mluvnice staročeské, r. 1914 Mluvnici českou pro školy střední a ústavy učitelské, jež od té doby vyšla v několika vydáních, mimo ni r. 1915 Krátkou mluvnici českou; když převratem z r. 1918 nastala nám potřeba pečovati o potřeby zanedbaného školství slovenského, vydal Ertl r. 1919 Stručnou mluvnici československou. V témž roce obstaral také textovou stránku Novákova bibliofilského vydání stč. básně Podkoní a žák. Práce menšího rozsahu jsou otištěny mimo Naši řeč ve Věstníku českých profesorů (z nich jmenujeme zejména [51]Humanismus národní, návrh na reformu vyučování češtině na školách středních, z r. 1919; naši čtenáři vědí z Naší řeči, jak tato potřeba mysl Ertlovu zaměstnávala), ve Volných směrech, v Národní politice (mezi nimi je volání na ochranu jeho rodného kraje brdského, »Zachraňte krásu!« r. 1924) a v Národních listech; v Slovanském sborníku věnovaném prof. Pastrnkovi r. 1923 je uveřejněn »Příspěvek k datování ‚Podkoního a žáka‘.«

Povahou byl náš zvěčnělý druh muž, na kterého nezapomene, kdo se s ním kdy sblížil. Zde vzpomeneme jen toho, že na rozdíl od způsobů dnes tak rozšířených věci, které se věnoval, sloužil především pro prospěch jí samé, nedbaje, bylo-li třeba, prospěchu svého. Svou Mluvnici českou nazval mluvnicí Gebaurovou-Ertlovou. Právem uznával veliký podíl Gebaurovy životní práce v českém mluvnictví vůbec i v práci své; ale výsledky práce Gebaurovy staly se již obecným majetkem české vědy, pronikají více nebo méně všecky mluvnické spisy, vyšlé po jeho smrti, a v Mluvnici Ertlově je tolik práce samostatné, že ji bez rozpaků mohl označiti jen jménem svým. Vzácným důkazem jeho nezištné obětavosti pak byla ochota, s jakou se ujal vedení akademického slovníku. Stalo se to v době, v níž mu v době blízké kynul mimo čestný postup na úřední dráze počaté učitelstvím na škole střední i prospěch hmotný, ale bez rozpaků ji opustil, aby se ujal díla, jež se nadále mělo státi jeho dílem životním. Vzpomínáme toho zde zejména proto, že o jeho odchodu ze školy střední se kdesi stala zmínka způsobem opravdu neobvyklým.

Naše řeč, ročník 13 (1929), číslo 3-4, s. 49-51

Předchozí Zpráva redakční

Následující Václav Ertl: Dareba s darebou