Časopis Naše řeč
en cz

Ses, sis

Vojtěch Kebrle, E. (= Václav Ertl)

[Drobnosti]

(pdf)

-

V NŘ. 2, 29 a 214 (a j.) jsme vyložili, že před tvary bys se (bys si), tys se (tys si), třebas se (třebas si) a p. dáváme přednost tvarům by ses (by sis), ty ses (ty sis), třeba ses (třeba sis) a p. anebo plnějším tvarům ty jsi se (ty jsi si), třeba jsi se (třeba jsi si) a p., vyjímajíc tvary by jsi se (by jsi si), které jsou ovšem mluvnicky nesprávné. Na obou místech jsme také uvedli, že tvary [172]by ses (by sis), ty ses (ty sis) doporoučel Gebauer a citovali jsme při »by ses« i příslušné místo jeho Historické mluvnice (III, 2, 430, v 2. vyd. 428).

K tomuto našemu výkladu poslal nám p. prof. Vojtěch Kebrle úvahu, v níž hájí mínění opačné. Otiskujeme ji, třeba s ní nesouhlasíme, abychom lépe objasnili stanovisko své i Gebaurovo a ukázali nesprávnost domněnky i metody p. Kebrlovy. P. prof. Kebrle píše:

»Ty ses učil, Ty sis pamatoval« či »Tys se učil, Tys si pamatoval«?

První způsob přikazují Pravidla čes. pravopisu a Gebaurovy školní mluvnice ve vydání Ertlově; u Gebaura samého není o ses a sis ani zmínky, naopak v Historické mluvnici (Tvarosloví II, 414) mezi doklady toho, že z tvaru slovesného jsi odsutím samohlásky vzniká js’, s’, čteme dva způsobu druhého: žes se vymluvil (z Gest. Kl. 77), ty připověděls se k Hospodinu (z bible Bratrské, Deut. 26, 17). Gebauer tedy patrně neznal nebo za zmínky hodná neuznával spojení ses a sis, jako jich neznal ani výborný pozorovatel našeho jazyka Blahoslav, neboť v své Gramatice (na str. 105, 106) doporučuje místo »Radovalo si se« říkati »Radovalos se« a nic jiného.

Spojení ses a sis nezná ani pravá čeština nynější. Odjakživa jsme slýchali v Praze a od Prahy na západ buď plné: To jsi se zmýlil, nebo zkrácené: Tos se zmýlil; To jsi si dal = Tos si dal, a pod. A jest to zcela v pořádku, že tvar slovesa zkrácený zůstává na témž místě, kde byl nezkrácený. Však není také, proč by se zde při krácení pořádek slov měnil; vždyť slabé tvary zájmenné se a si nemají přízvuku takového, aby jiné slůvko strhovaly za sebe.

Či má slovesný tvar s měniti své místo a přeskočiti za zájmenné se, si snad proto, aby se nesetkaly dvě sykavé hlásky, když pravíme: Tysse učil, Tyssi pamatoval, Učilsse? Pěšky jako za vozem! Ve spojení Ty ses učil, Ty sis pamatoval, Učil ses? ony dvě sykavky neznějí o nic liběji, nežli když jsou hned vedle sebe, ba naopak ve spojení ses a sis obojí s, každé o sobě, vyniká a tím více syčí. (Už Blahoslav na m. uv. tvrdí: Kdyby(s) měl říci: Radovalo si se, jakás by collisio neslušná byla, t. sipění nezpůsobné). Naproti tomu při způsobu prvém, když řeknu: Tys se učil atd., obě ta s splývají skoro v jedno. A snad toto jediné mohl by někdo uváděti na obranu spojení ses a sis a tím možná vysvětlovati i jejich původ, totiž že věty jako Učil ses, Pamatoval sis jsou smyslu zřetelnějšího než Učils se, Pamatovals si, které znějí skoro jako Učil se, Pamatoval si, takže když chceme mluviti jasně, [173]aby nebylo pochybnosti, že míníme osobu 2., a ne 3., musíme první s v Učils se vyraziti trochu násilně.

Ale buď toho původ jakýkoli, jisto je, že se spojení ses a sis vyskytuje. I jest druhá otázka, v kterých krajinách se tak mluví? Snad ve východních Čechách? Aspoň u Erbena, rodáka odtamtud, jehož čeština jest jinak vzorná, čteme na počátku doslovu k Svatebním košilím: Dobře ses, panno, radila. A K. Havlíček z Borové u Přibyslavě v epigramu, v němž kterémusi hudci přeje »čtyři ruky«, dí: To ti přeju k svátku, na mou duši!, by sis mohl, když hráš, zacpat uši.« Snad se najdou doklady též u jiných spisovatelů, pocházejících z oněch končin. Divné však zůstává, že Gebauer, jenž byl nedaleký Erbenův krajan, spojení ses neuvádí.

Účelem těchto řádků bylo, upozorniti na tyto okolnosti sine ira et studio, a hlavně působit k tomu, aby onen příkaz v Pravidlech a mluvnicích, že se má říkati ses a sis, byl změněn, neboť v poslední době se mnozí do tohoto způsobu mluvení a hlavně psaní patrně nutí, zpívajíce jinak, než jim zobák narost’. Kde je věc na vahách, nebudiž nucení. In dubiis libertas! A tak i zde budiž dáno na vůli říkati Tys se učil, Tys si pamatoval, nebo: Ty ses učil, Ty sis pamatoval, jak se tomu právě kdo naučil v rodině nebo si zapamatoval ze svého rodného kraje.

Vojtěch Kebrle

K tomu poznamenáváme:

Jediná věc, v níž má p. prof. Kebrle pravdu, jest, že tvarů »ty ses, ty sis, by ses, by sis« nebylo v stč. Nebylo jich z části už proto, že tvaru si (= sobě) stará čeština, jak známo, vůbec neměla. Nebylo ovšem v stč. ani tvarů »bys si, bys se,« které p. prof. Kebrle doporučuje, protože ani tvar bys není starý. Kdybychom tedy psali staročesky, nepsali bychom ani by sis ani bys se, ani tys si ani ty sis, tedy ani po gebaurovsku ani po kebrlovsku. Ale my ovšem nepíšeme češtinou 14. a 15. stol., nýbrž češtinou stol. 19. a 20. Důvod, pro který Blahoslav dává přednost tvaru »radovalos se« před tvarem »radovalo si se«, jest, jako u Blahoslava často, estetický a čistě individuální (osobně i vzhledem k danému případu). Blahoslav namítá proti tvaru »radovalo si se«, že tu vzniká jakási »collisio (střetnutí, srážka) neslušná, t. j. sipění nezpůsobné«. Blahoslavovo mínění jest čistě individuální (osobně), neboť se týmž právem může zdát jinému posluchači »nezpůsobným sipěním« případ právě opačný »radovalos se«; potvrzuje to skutečné pozorování jazyka, který styku dvou sykavek nemiluje a rozličně si od něho pomáhá (za stč. sstúpiti je nč. sestoupiti, m. přes sebe je dial. přejsebe a p.). Blahoslavovo mínění je indivi[174]duální i věcně; autor Gramatiky by jistě protestoval, kdyby někdo dělal z jeho speciální poznámky pravidlo a kdyby podle tvaru »radovalos se« nařizoval psáti »užs se vyspal?«, »kdyžs si zavřel«, »pročs se vrátil?« a p. Proto z citované poznámky Blahoslavovy nemůžeme dělati pravidlo vůbec a pro usus nč. (vlastně proti němu) už dokonce ne; sic bychom nesměli psáti ani »mluvils, jakos učinil«, neboť i tyto výrazy odsuzuje Blahoslav na témže místě jako »verštatní«. Proto se v tomto případě dovolává p. prof. Kebrle staré češtiny i Blahoslava neprávem; jako nemá nikdo práva zakazovati nové češtině pořádek »zdá se mi« a vnucovati jí stč. »zdá mi se«, tak nemá nikdo práva vnucovati jí ani stč. »tys se učil«, jestliže živá řeč a spisovatelé mýlkami teoretiků nepopletení vyjadřují totéž slovy »ty ses učil n. ty (j)si se učil«.

Ve všech ostatních věcech se p. prof. Kebrle mýlí.

Proti tvaru »ty ses učil« má především námitky, známé již ze starších spisů mluvnických (na př. z Brusu mat.), že tvar »ty ses učil« nemůže býti správný, protože prý zájmenné tvary »se, si,« jsouce nepřízvučné, nemohou strhovati za sebe příklonné –s’ (ze jsi), a protože prý tvar zkrácený -s’ má zůstávati na témže místě co tvar nezkrácený. To je ovšem stanovisko v mluvnici dávno překonané; dnešní gramatik neposuzuje správnost a oprávněnost jazykových zjevů podle teorií, které si sám utvořil, nýbrž přisuzuje správnost a právo tomu tvaru, který se v jazyce přirozeným způsobem vyvinul a v něm se ustálil. Může-li zájmeno se strhovati za sebe příklonné s’, či nemůže, může-li toto -s’ zaujmouti jiné místo než plné jsi, či nemůže, to všecko je povídání do větru a plané rozumování; faktum je, že může. Důkazem toho jsou právě výrazy »aby ses učil, ty sis dal« a p., kterých přece nevpašoval do jazyka žádný Němec ani špatný gramatik, nýbrž které si živý jazyk vytvořil sám podle svých suverénních zákonů. Sebe krásnější a logicky dokonalejší teorie je bezcenná, není-li ve shodě se skutečným přirozeným vývojem jazyka.

Ale obě teoretické námitky proti tvarům ses, sis jsou nejen prakticky, ale i teoreticky bezcenné. Je tvrzení, že se (si), jsouc nepřízvučné, nemůže strhnouti za sebe enklitické -s’ založeno na skutečném pozorování jazyka? Nejsou ve výrazech ať, byť, jeť (m. a-ti, by-ti, je-ti), až, už (z a-že, u-že), leč (z le-č’) anebo v mladém bys připojeny stejně apokopované výrazy k výrazům stejně nepřízvučným? Je se stanoviska přízvučně rytmického nějaký rozdíl mezi výrazy »ty sis, ty ses«, a výrazy »byl-lis, kdežes« a p., v nichž je -s’ rovněž připojeno k slabikám stejně nepřízvuč[175]ným? To je tedy námitka a zásada prostě vymyšlená, a tedy lichá.

To platí i o druhé námitce, že odsuté -s’ má zůstati na témže místě, kde bývá v pořádku slovním plné jsi. Tak je tomu sice dnes, ale nemusilo tomu býti v době, kdy se v živém jazyce sráželo ses, sis v tak pevný celek jako ať, byť a p. V nářečí polnickém (Hošek II, 90) říkají »ty si (tys) mně vysvobodil« a p., ale v kondicionále: »japak, dyby zapálils, aby nezapoměls« a p., t. j. enklitické -s mění své obvyklé místo a sráží se pevně s příčestím minulým. Pod. v Kral. vedle obyčejného »komu si napomohl (Job. 26, 2), toho-lis retoval (t.)« a p. čte se také »ty připověděls se (= ty jsi se p.)«. V řeči lidové vedle: »já budu mít jinší, ke mně upřímnější, nežli ty bylas (Erb. č. 365, z Berounska), nenosívauas by věnečka (Sušil 505) atd.« nacházíme také: ty jsi na to nedal, jiných soběs hledal (Erb. č. 366, z Berounska), kde soběs je jen starší forma dnešního sis. Z toho je vidět, že odsuté -s’ nemusí býti na témže místě co plné jsi a že se mohlo (má-li vůbec smysl mluviti o možnosti, když máme před sebou faktum) připojovati také v jisté době k častým rytmickým jednotkám by-se, ty-se, že-se a p. Ostatně, je-li podle p. prof. Kebrle nesprávné »ty ses učil«, protože se říká plnými tvary »ty jsi se učil« (a ne »ty se jsi«), je stejně nesprávné »jáť jsem se lekl«, protože se neříká »já ti jsem se lekl«, nýbrž »já jsem se ti lekl« (a tedy by mělo býti »já jsem seť lekl«) anebo »bál se mne« (z pův. bál ť je), když by obyčejný pořádek byl »bál ti se je(st)« a nikoli »bál ti je(st) se«.

Zkrátka, takovýmito výmysly a domněnkami mistrovati jazyk je práce marná a vědecky nesprávná. Existenční právo každému výrazu dává usus, a nikoli shoda s vymudrovanými teorematy; úkolem teorie je toliko usus zkoumati a vykládati.

S hlediska usu se kloní p. prof. Kebrle k mínění, že výrazy »aby ses učil, ty sis dal« a p. jsou v usu spisovném východočeský provincialismus. Toto mínění založil velmi odvážně na dvou všeho všudy dokladech: jednom z Erbena, druhém z Havlíčka; divné je mu jen, že Gebauer, blízký Erbenův krajan, spojení ses neuvádí. V Praze a na západ od Prahy se prý říká odjakživa toliko »ty jsi se« nebo »tys se«, ale nikdy »ty ses«.

To jsou ovšem tvrzení načisto nesprávná a závěry tuze ukvapené. Jsem také rodák ze západní polovice Čech, ale nikdy jsem neslyšel, aby se u nás říkalo »tos si dal!, jaks se vyspal?, cos si nadrobil, kams se to svalil?, pročs se to nenaučil?, kdyžs si to koupil« atd. Slýchal jsem vždycky jen: »to sis dal« (anebo volnějším tempem: »to si si dal«), »jak ses vyspal« (»jak si se vy[176]spal«), »co sis nadrobil, kam ses to svalil« atd. Docela tak se mluví a mluvívalo odjakživa i v Praze, jak mi potvrzuje prof. Zubatý i jiní rodilí Pražáci. Odkud čerpá svá pozorování p. prof. Kebrle? Že způsob »ty ses učil« je nejen východočeský, nýbrž i západočeský, o tom je každému snadno se přesvědčit na př. z Erbenových Písní (cituji vydání z r. 1886): ty ses taky nic nestyděl před lidma za mnou chodit (201, z Klatovska); čtrnáct let jsem byl na vojně, ty ses ještě nevdala (134, z Berounska); když sis mě nechtěl vzít, moh’ si říct hned (175, z Domažlicka); slibovals mi, jak sluší, zaklínal ses na duši (193, z Budějovicka); snad ti máti lála, či ses nevyspala? (192, z Hradecka) atd. Kde není »ty ses«, je »ty jsi se«: cos, má milá, cos tak hrdá, ještě jsi se nevdala (253, z Berounska); když jsi si ustlala, ty jsi se rozhněval (258, z Klatovska) atč. Z toho je tedy patrno, že »pravá čeština«, t. j. usus živé řeči po celé oblasti české, zná jen typy »ty ses (sis)« a »ty jsi se (si)«; typu »tys se« v živé řeči není, leda snad ojediněle vlivem spisovným nebo archaisticky.

S tímto usem živé řeči se shoduje také usus spisovatelů, kteří byli v živém styku s jazykem lidu (tedy zpívali, jak »jim zobák narost’«) a jejichž jazykový cit nebyl otřesen a zmaten mylnými domněnkami a předpisy mluvnických teoretiků. Cituji ukázkou. Tyť sis to jak náleží vypočítala (Štěpánek, Div. 3, 20); kde pak ses tady vzal? (Tyl, vyd. Sekaninovo, 3, 221); ale Jiříčku, a ty by sis troufal Pána Boha zkoušet? (t. 3, 248); nyní pověz, proč sis přával vejít v naše kamenité obydlí? (t. 3, 249); tyť pak ses, Durdíku, naučil všecky světice nazpamět (Langer 2, 178); taky ses mohl, chlapče, již u mne něčemu naučiti (t. 2, 203); máš snad doma zlou vůli, že ses tak zbrkla? (Němcová, Bab., vyd. Laichtrova 67); ale což sis dělala škodu! (t. 146); toť jsi věděla, co tě čeká, když sis ho brala (t. 172). Anebo: co pak by si se lekala? (t. 129); najezdil jsi se k nám dosti (Čelak. 1, 237) atd. Tvar »tys se« žije v knižní češtině jen jako papírový archaismus, udržovaný při životě nesprávnou teorií anebo mylnou domněnkou, že psáti spisovně jest psáti právě opačně, než se mluví.

Proto se Gebauer zcela správně zastal tvarů »ty ses, by ses, že sis« a p. proti tomuto papírovému »tys se, bys se« atd. S podivem jest jen, jak si p. prof. Kebrle troufá tvrditi, že Gebauer tvarů »ses, sis« neznal a že o nich není u něho ani zmínky. A zatím Gebauer v svých knihách nepropásl jediné příležitosti, aby nezavrhl ono strojené »tys se« a nezastal se kaceřovaného brusiči »ty ses«, kterému se vytýkala »vulgárnost«. Je nám to tím více s podivem, že si p. prof. Kebrle, když už sám v Gebaurovi tak málo hledal, nevšiml aspoň našich obou poznámek v NŘ., v nichž jsme [177]příslušné místo z Historické mluvnice III, 2 po obakrát citovali.[1] Ale výklad o »ty ses, by ses« je nejen v Hist. mluv., ale i ve všech ostatních od největší do nejmenší. V Přír. mluvnici (2. vyd., str. 212) G. píše: »Říkáme »tys prosil«, ale: »ty ses modlil«, »ty sis pomohl«; a rovněž tak: »bys prosil« a »by ses modlil«, »by sis pomohl«. Nikde se neříká: »tys se modlil«, »tys si pomohl«, ani »bys se modlil«, »bys si pomohl«, a proto tak i psáti nemáme; usus některých spisovatelů nynějších, psáti bys se…, bys si, je nemístný.« Totéž poučení a týmiž slovy opakuje i v Mluvnici české pro školy střední a ústavy učitelské (4. vyd., str. 163), stručněji v Krátké mluvnici české (4. vyd., str. 121) a opět v svém gramatickém úvodě k Pravidlům hledícím k českému pravopisu a tvarosloví (z r. 1904, str. 53). Tedy příležitostí přesvědčiti se o tom, jak soudil Gebauer o tvarech »ty ses« a »tys se« je v jeho knihách dost.

A tak i tato námitka jako všechny předešlé je lichá a vyplynula, jak vidět, stejně jako ostatní jen z neinformovanosti autorovy.

E.


[1] Po vysázení tohoto článku došel list p. prof. Kebrle, v němž oznamuje, že toto místo nalezl, a žádá, abychom to konstatovali.

Naše řeč, ročník 7 (1923), číslo 6, s. 171-177

Předchozí Měštka — měšťka

Následující Kraslice

cheap icmeler transfersdalaman airport transfersdalaman transfersdalaman vip transfer
© 2011 – HTML 4.01 – CSS 2.1