Sborník k osmdesátinám akad. B. Havránka

Jaroslav Porák

[Posudky a zprávy]

(pdf)

-

Univerzita Karlova v Praze vydala na počest osmdesátých narozenin svého dlouholetého učitele, akademika Bohuslava Havránka, sborník nazvaný Studia Slavica Pragensia (Praha 1973, 254 s.). Jméno akad. Havránka je úzce spjato s rozvojem bohemistiky a slavistiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy, na níž působil nepřetržitě od osvobození v r. 1945 až do konce školního roku 1972—1973 (poslední léta, po svém odchodu do výslužby, externě přednášel a vedl seminář z vývoje spisovného jazyka českého) a za tato téměř tři desetiletí vychoval zde velkou řadu žáků, bohemistů, slavistů i rusistů. Ti také tvoří většinu přispěvatelů v sborníku.

Úvod a závěr sborníku jsou věnovány dílu akad. Havránka: prof. V. Křístek hodnotí dílo jubilantovo, hlavně se zaměřením na poslední období, a M. Tylová podává soupis jeho prací publikovaných v letech 1963—1972, s některými dodatky za období předcházející.

Většina příspěvků je soustředěna k několika tematickým okruhům, a to: problematika starší češtiny, studie syntaktické vycházející většinou z českého materiálu, některé příspěvky obecné a skupiny prací rusistických.

Všimneme si nejprve několika příspěvků obecných. Prof. K. Horálek v článku Binárnost, dichotomie, dualismus upozorňuje, že tato otázka nebyla v jazykovědě dosud souhrnně probrána, a připojuje poznámky k pojetí binarismu ve fonologii, morfologii, syntaxi a slovní zásobě, probírá strukturu sdělovacích aktů (v pojetí mathesiovském), zejména aktu pojmenovacího; v této souvislosti se kriticky zamýšlí nad pojetím tzv. básnického pojmenování. — Prof. M. Romportl se v článku Ke konfrontaci fonologických systémů zabývá problémem centra a periférie ve fonologickém systému a ukazuje jej na českých souhláskách. Českou situaci pak srovnává se situací v ruštině. Zdůrazňuje zřetel k dynamice systému, která se zvláště u jevů periferních, okrajových může jevit dosti výrazně, výrazněji než v ustáleném centru.

Prof. K. Hausenblas v příspěvku K základním pojmům v oblasti řečové (verbální) komunikace probírá podstatu řečové komunikace a zdůrazňuje, že speciálním předmětem lingvistického zkoumání jsou řečové komunikáty; jednou z otázek je zde pak otázka druhů komunikátů, která je předmětem stylistiky. Autor se dále zabývá z terminologického a pojmového [256]hlediska otázkou stylové diferenciace jazyka. — Tematicky se k tomuto článku zčásti váže příspěvek prof. Al. Jedličky, K vymezení a charakteristice esejistického stylu; všímá si styčných oblastí eseje se stylem uměleckým a odborným, popř. publicistickým, a dále i rozdílů v pojetí eseje v různých národních literaturách. Pak vymezuje základní rysy jazyka eseje v češtině. — Oba příspěvky, Hausenblasův i Jedličkův, navazují na starší průkopnické práce jubilantovy a ukazují, každá z jiného hlediska, další úkoly stylistiky a sporné a nejasné otázky.

Další okruh tvoří příspěvky zabývající se starším obdobím ve vývoji češtiny (také ony navazují zejména na jubilantův starší přehled vývoje spisovné češtiny). Autor této zprávy se v příspěvku Rosova mluvnice a vývoj češtiny a české lingvistiky v 17. století zabývá místem Rosovy Čechořečnosti v dějinách české jazykovědy na jedné straně a ve vývoji spisovné češtiny 17. století na straně druhé. Srovnává Rosovu mluvnickou kodifikaci s jeho vlastním územ, který je mnohem konzervativnější, závislejší na češtině humanistické, zatímco do jeho kodifikace pronikají dobové prvky obecně české, v menší míře i úžeji nářeční.

Dva články jsou věnovány jazyku J. A. Komenského: V. Petráčková, K deklinaci substantiv v češtině v 1. polovině 17. století zkoumá mluvnickou normu v oblasti jmenného skloňování u Komenského a srovnává jeho úzus s dobovými kodifikacemi. — K. Kučera v článku Elativní výrazy v Labyrintu světa a ráji srdce J. A. Komenského probírá výrazy, které vyjadřují vysoký stupeň určité vlastnosti, způsoby jejich tvoření i frekvenci, a všímá si jejich využití v Labyrintu. — A. Kamiš, Jazyková norma a jazykový úzus raně obrozenecké doby si všímá kolísání u některých jevů hláskoslovných a tvaroslovných v češtině 18. století (é-í, ý-ej) a některých výrazných kolísání ve skloňování a časování) a zjišťuje, že tehdejší úzus v podstatě vychází z normy veleslavínské.

Vztahu lužickosrbského a českého mluvnictví a kodifikaci lužické srbštiny v obrození je věnován příspěvek doc. J. Petra, Jazyková teorie a praxe v pražské Serbowce; autor si všímá obrozeneckých snah Lužických Srbů v 19. století, zejména v souvislosti s pražským Lužickým seminářem a Serbowkou, lužickým spolkem v Praze.

Největší skupinu tvoří příspěvky týkající se různých otázek syntaktických. Otázkám výpovědi a vztahů mezi výpověďmi ve sdělení je věnován příspěvek J. Hrbáčka, Základní jednotka syntaxe promluvy; touto základní jednotkou je výpověď, jejíž hranice vzhledem k některým případům pomezním autor stanoví; strukturu promluvy pak určují mezivýpovědní vztahy a jejich vyjadřovací prostředky, k nimž patří i odkazování. — Hierarchií a vzájemnými vztahy různých druhů modálnosti se zabývá doc. H. Křížková, v příspěvku Větné typy a tzv. jistotní modalita. Jistotní modalitu diferencuje od ostatních druhů, zejména od pravdivostní modality, a rozlišuje v ní dva hlavní významy, děj možný, nikoli jistý (je možné, není jisté) a platnost [257]či neplatnost obsahu výpovědi (je, není pravděpodobné). — V příspěvku doc. F. Daneše, Verba dicendi a výpovědní funkce se podává nejprve klasifikace sloves dicendi; nejzajímavější mezi nimi z hlediska výpovědní funkce (neboli postojové modality) je skupina sloves tzv. performativních, vyjadřujících nejen řečovou činnost, ale i její cíl (rozkázat, žádat apod.), protože některé jejich tvary určují výpovědní funkci věty (zakazuji ti tam chodit vyjadřuje zákaz, proti tomu zakázal jsem mu tam chodit je věta oznamovací). Podrobný rozbor těchto sloves může zpřesnit klasifikaci druhů postojové modality (výpovědních funkcí).

Doc K. Svoboda v článku Izomorfie a heteromorfie ve stavbě jednoduché věty navrhuje na základě syntaktické formy a významu rozlišovat u některých větných členů různé jejich typy. Tak např. ve spojení dosažení cíle je podstatné jméno cíle předmět přívlastkový, ve spojení jízda na návštěvu jde o příslovečné určení přívlastkové (protože tato spojení jsou systémovými protějšky konstrukcí dosáhl cíle a jel na návštěvu). — J. Panevová v příspěvku Věty se všeobecným konatelem nachází výrazné typy ve větách se slovesem ve 3. os. množ. čísla, se zvratným pasívem a se slovy člověk a jeden v podmětu. Ukazuje, jak zejména u vět se slovesem v 1. os. množ. čísla nelze vést hranici mezi všeobecným a kontextově určeným dějem. — Tzv. polovětnými konstrukcemi a jejich odlišením od věty na jedné straně a různých nevětných útvarů na straně druhé se zabývá doc. J. Popela v článku K otázce „druhého sdělení“ a jeho realizace. — J. Štěpán v článku Kontaktní dvojice různovětných podřadicích výrazů zkoumá dvojice typu že když, že ač, aby až (např. slíbil, že jakmile se něco doví, přijde) z hlediska možnosti jejich kombinace i z hlediska stylistické platnosti a frekvence.

Sborník uzavírají příspěvky rusistické. Doc. M. Zatovkaňuk provádí konfrontační rozbor deklinace podstatných jmen ve východoslovanských jazycích, doc. P. Adamec se zabývá vztahem přísudkových adverbií k slovesnému rodu v ruštině. Pět rusistických příspěvků (K. Koževnikové, O. Kafkové, D. Brčákové, K. Chlupáčové a B. Volkové) zkoumá z různých aspektů běžně mluvené nepřipravené projevy v ruštině.

Sborník Studia Slavica Pragensia odráží některé hlavní okruhy badatelského zájmu současné jazykovědné bohemistiky a rusistiky na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v Praze; vedle okruhů již tradičně pěstovaných je to v bohemistice problematika starší češtiny a v rusistice studium mluvené ruštiny.

Naše řeč, ročník 58 (1975), číslo 5, s. 255-257

Předchozí František Daneš: Sto let od narození Václava Ertla

Následující Slavomír Utěšený: První ukázkový soubor map Českého jazykového atlasu